Ivan Kolařík: Australské peklo - Očité svěděctví našeho krajana

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Na dotazy našich spolupracovníků i čtenářů můžeme sdělit uklidňující zprávu, že v této chvíli jsou všichni naši dopisovatelé z Austrálie Jana a Zdeněk Reichovi, Barbora Semenov, Stanislav Moc a Ivan Kolařík v naprostém pořádku. Od všech jmenovaných rád vyřizuji našim čtenářům mnoho pozdravů. Se všemi jsem mluvil telefonicky a pan Ivan Kolařík nám poslal do redakce svou zprávu o těchto  mimořádných událostech, kterou ihned publikujeme na našich stránkách.

Václav Židek
šéfredaktor Pozitivních novin

Tragické požáry v Austrálii
Očité svědectví našeho autora Ivana Kolaříka z Austrálie 

Požáry buše jsou nerozlučnou součástí života v Austrálii. Víme, že každé léto bude někde v této obrovské zemi hořet buš. Na požáry lesů jsme zvyklí a jsme na ně víceméně připraveni. Zvláště lidé žijící na venkově ví, co za dané situace dělat. Zrovna tak to vědí stovky pečlivě vycvičených hasičů-dobrovolníků a široká škála různých organizací, které jsou v případě nutnosti, podle předem do detailu vypracovaného celostátního plánu, připraveny zakročit. 
 
Většina požárů buše končí lidmi vyhranou bitvou nad neúprosným živlem. Zůstane ohořelý buš, pole a louky. Málokdy dojde ke ztrátě obydlí nebo dokonce ke ztrátě na životech. Vyčerpaní požárníci se šťastně usmívají a komunita je jim, zrovna tak jako ostatním složkám podílejícím se na boji s požárem, neskonale vděčná. Buš, který jako jediný oheň přivítá s otevřenou náručí, se brzo zregeneruje. Požár k znovuzrození totiž nutně potřebuje, protože žár ohně uvolní semena různých stromů a keřů, která pak v půdě vyklíčí. Za několik měsíců se ohořelé větve stromů, povětšinou blahovičníků, začnou zelenat a netrvá dlouho, kdy jenom ohořelé kmeny stromů prozradí, že krajinou prošel oheň.
 
Bohužel ne všechny požáry buše končí oslavou porážky elementu. Jeden z nejtragičtějších požárů v nedávné historii se udál 16. února 1983, kdy na požáry, které zachvátily velkou část státu Viktorie a Jižní Austrálie, zaplatilo životem 75 lidí. Tak zvaná „Ash Wednesday“ (Popelová středa) se svými tragickými následky hluboce zapsala do národního povědomí. Dlouho se myslelo, že nic horšího nemůže Austrálii potkat. Avšak potkalo. V sobotu 7. 2. 2009...
 
Stát Viktorie má nejlepší předpoklady pro požáry buše. Je totiž z velké části zalesněn eukalypty a několik let trvající sucha vytvořila podmínky, které působí již delší dobu lidem, zodpovědným za plánování a přípravu strategie pro boj s požáry, velké starosti. Není divu, když díky přetrvávajícímu suchu jsou naše vodní nádrže naplněny jenom z 32% a nedávné teploty dosáhly intenzity, která překonala všechny rekordy v historii: od 28.1. do 30.1 přesahovaly teploty v Melbourne 43 stupňů ve stínu. V pátek 30.1. jsme se domnívali, že teplota 45.1 stupňů nemůže být překonána. A byla! V nejtragičtější den požárů v historii Austrálie, v sobotu 7.2., kdy teplota dosáhla neuvěřitelných 47.2 stupňů!!!     

Tento den jsem se jenom neochotně vydal do práce, protože všechny masové sdělovací prostředky předpovídaly pohromu: vedro, teplotu nad 44 stupňů a neobyčejně silný vítr. Nejlepší recept na požáry buše.
 Již brzo ráno na cestě do práce bylo nepříjemné vedro. Představa stání na nohou v obchodě, který má nedokonalou klimatizaci, mě děsila. V deset ráno bylo kolem 38 stupňů a rozpoutal se takový vichr, že nám otevíral dveře. Obchod zel prázdnotou, protože lidé, kteří měli rozum, zůstali doma u větrníků nebo klimatizace. Kolem druhé odpoledne bylo takové vedro, že klimatizace přestala pracovat. Venku se děly věci, které jen tak člověku nedají zapomenout: suchý, horký vítr, který pálil plíce. A všechno zahalené v prachu. Bylo nabíledni, že nejčernější prognózy meteorologického ústavu se vyplní do puntíku. Zrovna tak jako předpovědi požárních organizací a policejních složek.
Obchod jsme zavřeli ve tři odpoledne, protože v něm bylo takové vedro, že se téměř nedalo dýchat. Cesta autem domů naskytla apokalyptický obraz: tmavěrudá obloha, vichrem zvířený prach smíšený s popílkem a krajina zahalená v kouři. Bylo jasné, že nedaleko zuří požáry...
V tu dobu, kdy jsem seděl u televize a sledoval průběh událostí, začaly padat první oběti požárů, které zachvátily podstatnou část Viktorie. Sdělovací prostředky začaly uveřejňovat první statistiky lidských obětí. Do našich domovů přicházely první smutné snímky totální devastace...
 
Včera ráno, v neděli 8. 2., oznámily sdělovací prostředky číslo 15 mrtvých. Kdo by si býval pomyslel, že toto číslo bude za několik hodin upřesněno na 108!!! Přes noc se tisíce lidí snažily zachránit, co se dalo. Nejdříve svá obydlí, potom jenom holé životy. Jak se postupně dovídáme, ty byly ztraceny převážně v autech lidí prchajících před nemilosrdným živlem a ve shořelých domech.
Smrt se nevyhnula ani jedné z nejpopulárnějších televizních osobností Brian Naylorovi a jeho ženě. Nejvíce životů bylo zatím ztraceno ve vesnici Kinglake, nějakých 40 kilometrů od nás, ve které padlo za oběť požáru také kolem 600 domů. Nejtragičtější ovšem je, že právě nyní, kdy píšu tuto zprávu, záchranáři nalézají další těla. A že požáry v různých oblastech Viktorie zuří dál. I přesto, že je dnes mnohem chladnější počasí.
 
Rozsah a závažnost požárů je nejenom tragická, ale rozumem téměř nepochopitelná. Z mapy Viktorie přes noc zmizela celá malá městečka, vesničky, místa, která jsme důvěrně znali a kam jsme rádi jezdili na výlety. Zůstaly bizarně ohořelé trosky, unavení reportéři a lidé, kterým se nějakým způsobem podařilo přežít. Tito šťastlivci mluví o prožité hrůze. O tom, jak se oheň řítil neuvěřitelnou rychlostí tornáda, jak ve vteřinách pohltil vše, co mu bylo v cestě, jak strašně hrůznou situaci vytvořil jeho ohlušující řev, padající stromy a hustý dým...
Televize přináší rozhovory s ministerským předsedou Kevinem Ruddem, který viditelně pohnutý, se slzami v očích slibuje okamžitou vládní pomoc. Rozhovory s lidmi, kteří přišli o VŠECHNO, rozhovory s lidmi, kteří jsou šťastni, že přežili jak oni, tak členové jejich rodin, jejich pejsek nebo kočička. Lidé, kteří navzdory tomu, co je potkalo, již nyní mluví o tom, jak znovu vybudují ztracená obydlí, jak znovu začnou nové životy. Posloucháme rozhovory s lidmi, kteří nevědí, co se stalo s jejich rodinnými příslušníky, zdali jsou ještě na živu. Dojímají nás všechny tyto lidské osudy. Pláčeme s nimi... 
         
          

Australská komunita dovede vzít za jeden provaz, když na tom záleží. Již nyní Australané bez ohledu na společenské postavení otevírají svá srdce a přispívají čímkoliv, finančně i materiálně na podporu obětem. Přijíždějí požárnické posily z ostatních australských států. Podává se nezištně pomocná ruka. Lidé, které poznamenala tvrdá ruka osudu, vědí, že na ně všichni myslíme. 
 

Nezapomínají ani našinci v Česku. Moc mile nás potěšil dnešní email od autora Seniortipu a Pozitivních novin, Ivy Antuška, který projevil soustrast nad tragickou situací v Austrálii.

Venku je chladných 21 stupňů, ale opět silný vítr, který požárníkům ztíží práci. Lidé v Melbourne žijí všedním životem, zatímco tisíce lidí na venkově je ze života vykolejeno a neví, co jim přinese další minuta, hodina, den...
 
Ivan Kolařík, Melbourne       

OHLASY NA ČLÁNEK

 

Stromovka , Zelený výběžek 26.2.2009
 
V posledních dvou týdnech vyšly v Pozitivních novinách dva články o požárech v Austrálii. První od Ivana Kolaříka a následoval článek od Standy Moce. Okamžitě jsme těch výtečně napsaných článků, které přinášely nezkreslené a přesné informace využili. Je totiž smutné, že většina médií dokáže i tak tragickou událost jako tyto požáry využít téměř jako senzaci a mnozí čtenáři denního tisku či posluchači rozhlasu nebo televize pak dostávají nepěkně pokroucené zprávy. Tedy rozeslali jsme články přátelům do České republiky a i jiných evropských zemí. Odpovědi přicházely okamžitě :
„Je to neštěstí hrozné jako válka. Myslím na milovanou Austrálii a všechny, které v ní znám a přeji ať se vše co nejdříve v dobré obrátí a hojivý vliv času už může začít působit.“
„Austrálie je stále ještě kontinent, kde živly ukazují větší měrou než jinde, kdo je na zemi pánem. Bůh s vámi.“
„Jsme v duchu s vámi, to co se teď děje v Austrálii, všechny ty ohně a záplavy, je úděsné. Snad to už skončí.“
„Je to opravdové neštěstí – jaký dokáže být oheň nebezpečný živel!“
„Děkuji za zprávu, ačkoli bych raději obdržel nějakou radostnější. Držím vám všem tam palce, aby to peklo již skončilo.“
„Sledujeme s kamarády vedra a navazující požáry ve státu Victoria – je to hrozně zprostředkované v televizi nebo na fotografiích. Snad to peklo přestane. Nikdo ale neví, co námi těžce zkoušená Země pro nás připraví příště.“
„Děkujeme za články Ivana Kolaříka a S. Moce. Tu hrůzu, co prožíváte se všemi postiženými, si asi nedovedeme představit, přijít v momentě o bydlení nebo co horšího, o své blízké.“
„Je to hrůza. Co je však nepochopitelné, že toto může někdo provést úmyslně.“
„Děkujeme za zprávu od Ivana Kolaříka. O Pozitivních novinách jsme neměli potuchy. Hned jsem si na internetu přečetla jeho další fejetonky a potěšil mě jeho vtip.“
 
Těch odpovědí bylo ještě víc a nevím, jak to nazvat, že při sdělování tak tragické události, našly Pozitivní noviny dokonce dva nové čtenáře.
Díky dvěma přátelům, kteří okamžitě reagovali a napsali články a Pozitivním novinám, že články velmi rychle otiskly. Mnoho dalších přátel tak dostalo přesné informace.
 
Obětí požárů buše od tragické soboty 7. února je již 210. Buš stále hoří, teploty opět stoupají. Musíme věřit a doufat, že nebudou další oběti na životech.
 
Jana Reichová
ZdnRich(a)aol.com
                                  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2009.