V životě emigranta se příliš často nestane, aby se setkal s hlavou státu, v našem případě s královnou. Přistěhovalec se spíše dostává do styku s byrokracií, když se marně pokouší v jemu cizím jazyce udělat řidičák, dostat občanství či dokonce nalézt práci. Nebo se dostává do křížku se zákonem, když, neznaje zdejších předpisů, se snaží bakšišem podplatit dopravního policajta nebo když doma na dvorku zapíchne prase a pozve na vepřové hody nic netušící lidi ze sousedství, kterým kromě jaternic nabídne pokoutně pálenou pálenku, po které chudáci oslepnou. A tak je nabíledni, že na nějaké radovánky i s tak důležitou osobou, jako je samotná královna, emigrant nemá ani pomyšlení. Stávají se však výjimky…

Pošťák na červeném motocyklu toho slunného jarního dne nehodil jako obyčejně poštu do schránky. Motorku opřel o strom, zazvonil u dveří, a když jsem mu přišel otevřít, jenom se usmál, radostně zasalutoval a slušně řekl: „Tady máte něco velmi důležitého, pane. Můžete mi příjem laskavě podepsat?” Pak srazil podpatky jako voják a stále s úsměvem na tváři se odebral ke své motorce. Úsměv se však záhy změnil v bolestný stah, když se mu do lýtka zákeřně zahryznul náš nevypočitatelný psík Bafínek, který se neočekávaně prodral skrz polootevřené dveře.
„Au,” zařval pošťák a mohutným vykopnutím nohy do vzduchu poslal našeho zakousnutého chlupáče obloukem do růží, kde pro změnu zase bolestí zavyl Bafínek.
„Máte štěstí, že jste tak slavnej člověk, jinak bych z toho vyvodil důsledky,” procedil skrz zuby otřesený poštovní úředník, který byl na útoky psů a magpies (druh kavky) zřejmě zvyklý.
„Sorry,” stačil jsem jenom na omluvu zavolat a se zatajeným dechem plným očekávání jsem rozechvělými prsty opatrně otevřel obálku s pečetí Guvernéra státu Victoria.
„Jéminánku, Máňo, podívej se, co jsme dostali,” zavolal jsem na ženu, která přiběhla, a oba jsme nahlas četli oficiální pozvání na státní recepci u příležitosti návštěvy královny Alžběty v Austrálii. Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. My, obyčejní emigranti, a taková pocta!
„Co si vezmeš na sebe?” byla první otázka, kterou jsem ze sebe vychrlil. „Přece nemůžeš jít jen tak v natáčkách a v zástěře,” zažertoval jsem.
„No a ty se tam nemůžeš objevit v cyklistickým dresu s těma tvejma oholenejma párátkama,” vrátila mi to žena a posléze jsme usoudili, že máme dobrou výmluvu, jak utratit našetřené peníze za kvalitní módu. 

Místo utužování manželství jsme dlouhé večery a probdělé noce před slavnostní událostí trávili diskuzí o tom, jak se v přítomnosti královny chovat a o čem s ní prohodit řeč. Žena Máňa mně vážně kladla na srdce, že mám myslet na dobré vychování, před recepcí nejíst česnek a nepít pivo, protože by to byl trapas, kdyby to ze mě táhlo a společensky bych se znemožnil. Já jsem ji pro změnu silně zneklidnil, když jsem se jí zeptal, jestli vůbec ví, jak má nahodit pukrle. A co já, problesklo mi náhle hlavou? Chlapi se přeci musí taky nějak klanět, nebo v jejich případě je nějaký jiný protokol? Kdo nám poradí? Kolik našinců by asi vědělo? Kolik Australanů by asi vědělo! Babo raď! Začali jsme propadat silné panice.
„Neboj Máňo, když to náhodou zvoráme, tak nás omluví to, že jsme celej dosavadní život měli prezidenta a tomu se klaněli jenom idioti. Jistě nás královně představí jako utečence z komunistický nadvlády,” vysvětlil jsem ženě, která však stále pochybovala.

Naštěstí od vlády brzy došly pokyny, jaký protokol v přítomnosti naší hlavy státu bude následovat. Královna se v žádném připadě nesmí jen tak oslovit. Člověk musí pokorně čekat, bude-li osloven. A dostane-li se mu takové pocty, že se ho královna skutečně na něco zeptá, nedává to příčinu k tomu, abyste zavedli přátelský rozhovor o tom, že vám utekla manželka, nebo co jste měli včera dobrého k večeři.
To se člověk musí tvářit pokorně, koukat se královně přímo do očí a v žádném případě se nesnažit Její Výsosti podlejzat řečičkama jako například: „Ježišmarjá, to je ale krásnej diamantovej náhrdelník, to kdybych měl peníze, tak bych ho ženě Máně taky koupil.” Zkrátka a dobře musíte být v každém případě nadmíru taktní, musíte mluvit zřetelně, polohlasně a hlavně se pokusit o anglický přízvuk, protože jinak nemáte naději, že vám bude královna rozumět. Naštěstí královnu na každém kroku provázejí její pochopové, kteří, když se stane něco nepředvídaného či trapného, situaci zachrání tím, že královnu okamžitě odvedou k někomu jinému. A vy si to potom pěkně vypijete.
Samozřejmě, že jenom když se k vám královna přibližuje, musíte se jako řadný poddaný umět poklonit. Ženy obyčejně klanění dlouho nacvičují doma před zrcadlem. Muži to mají krapátko lehčí, protože nemusí přímo do kolen, ale klanění provádí pouze hlavou. Takže jsem neměl pochyby, že takovou prkotinu hravě zvládnu.

     

Měli jsme setsakramentský štěstí, že recepce nezahrnovala večeři, protože jako člověk zvyklý převážně jíst šunkafleky a buřty s cibulí bych těžko obstál. Jen jaký příbor uchopit do rukou je sama o sobě věda vyžadující patřičné vzdělání a trénink. Nemusím zdůrazňovat, že i při jednohubkách a šampaňském, které nám měly být servírovány, se nesmí mlaskat. Zrovna tak je nepřípustné si chodit pro přídavky. Úplné tabu je se šťourat v zubech ať již párátkem, či lovit mezi zuby potravu prsty. To lze možná dělat doma při večeři, ale rozhodně ne v královnině přítomnosti. Prostě se musíte chovat na jedničku, protože jinak máte možnost se nadosmrti znemožnit. Pak už vás nepozvou ani na barbeque oslavující vítězství vašeho fotbalového týmu!
To jsme samozřejmě s Máňou v žádném případě nechtěli. Naopak jsme chtěli v královně zanechat nezapomenutelný dojem z našeho setkání. A proto jsme si všechny regulace, protokoly a zvyklosti pečlivě zapsali za uši a byli jsme si jisti v kramflecích.

Konečně přišel den slavnostní recepce, která se konala v Národní galerii 2. října 1981. Již dvě hodiny před příchodem Jejího Veličenstva hala bzučela vzrušeným polotlumeným hovorem pozvaných hostů. Každý byl jako ze škatulky. Vyšňořené dámy vystavující na obdiv poloodhalená poprsí okrášlená všemožnými šperky, gentlemani v černých smokingách a já jako vůl ve fraku! Trošku jsem při příchodu polknul na prázdno, když jsem si uvědomil, že jsem špatně porozuměl instrukci, že pánové mají na sobě mít smoking. Vypadal jsem trochu jako bílá vrána, ale nakonec se nic nedělo. Lidé to přešli mlčením a spíše se zajímali o medaile, které jsem si pyšně přišpendlil na hruď a zavěsil okolo krku. Instrukce na pozvánce přece zněla, že hosté mají vystavit na oblečení svoje medaile. Neznaje místních poměrů, nevěděl jsem, že se jedná o medaile za zásluhy a tak jsem se dostavil s několika cyklistickými medailemi, což ovšem způsobilo rozruch mezi přítomnými hosty, kteří si na mě nenápadně ukazovali a šeptem si vyměňovali poznámky o tom, kolik to neobvyklých medailí na sobě mám a jak jsem asi důležitá osobnost.

Po několikahodinovém čekání se ve dveřích nakonec objevila naše milovaná královna s premiérem státu Victorie a svým doprovodem. Halou náhle zavládlo ticho a mně zvlhly dlaně a před očima se mi dělaly mžitky. Trochu jsem tou celou okázalou situací byl naměkko a silným promrkáváním jsem potlačoval slzy plné emocí. Královna se vážným krokem blížila k nám. Ve vhodnou chvíli má žena Máňa nasadila pukrle, za které by se rodilý Anglán nemusel stydět. Když byla královna na mojí úrovni, tak jsem v celkovém zmatení místo úklonku hlavy zrovna jako dámy kolem udělal pukrle, za což jsem byl probodnut pohledem nějakého papaláše v doprovodu. Její Veličenstvo moji pitomou chybu samozřejmě přešlo mlčením. Jaké štěstí, že se neodhodlala u nás pozastavit na kus řeči. Asi bych omdlel. Vznešeně nás minula jako sloup a nakonec prohodila pár tichých slov se zapýřenou dvojicí nedaleko nás. Prohodila ještě pár slov s jinými lidmi a celé královské setkání s pozvanými hosty bylo hotové za půl hodinky.

Po královnině odchodu lidé zářili štěstím, jaká jim byla poskytnuta pocta setkat se s hlavou státu. Musím se přiznat, že i mně se dmula hruď pýchou z toho, že jsem byl pozván na recepci s představitelem jedné z nejstarších světových demokracií.

V práci si ještě pěkně dlouhou dobu kolegové utahovali z mých medailí, fraku a hlavně z pukrlete, které jsem naší královně tak krásně nahodil…