Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (1) - Jindřich Plachta

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE
V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stolu tímto úvodem:
NE VŠICHNI TI, s jejichž literární tvorbou se budete v našem cyklu KOMICI U PSACÍHO STROJE setkávat, u psacího stroje doopravdy sedávali. Mnozí se ani za literáty nepovažovali. Mnozí se stávali autory jen z nutnosti, z potřeby napsat text „na míru“ komické postavě, kterou na jevišti či pódiu vytvářeli. (Autorem Sobotových monologů nemůže být nikdo jiný, než Luděk Sobota sám.) Víme jistě, že u psacího stroje sedával Charlie Chaplin, Jan Werich, Jiří Grossmann, že u něho sedává Miroslav Horníček, Woody Allen, Jiří Suchý, Jurij Nikulin… Ale to není vlastně ani důležité. Důležitá jsou dílka či díla, pod nimiž - mnohdy s překvapením — nacházíme podepsaná jména našich milovaných komiků a klaunů, jako jsou např. Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Jindřich Plachta, Fanda Mrázek, z těch cizích pak Peter Ustinov, Roda-Roda, Leonid Jengibarov, Groucho Marx a další.

Před několika dny jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů a najednou mi přišlo líto, že už by texty některých z nich nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si ihned vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit „tradici“ a že by se čtenáři vždy v sobotu setkali s jedním z těch psavců.
Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. Čili vězte, že právě teď otevírám nový seriálek Pozitivních novin s přáním, abyste se jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne…
Ondřej Suchý
Dnes si poprvé v úryvcích z monologu pavlačové drbny — paní Acetylénové — připomeneme literární začátky JINDŘICHA PLACHTY (1899—1951).
Paní Acetylénová oživla poprvé v Plachtově podání na scéně kabaretu Červená sedma na Silvestra 1921. Její monology vydával Šváb-Malostranský, objevovaly se i v původním KVÍTKU,kde jí výtvarnou podobu dal Josef Lada. Po půlstoletí, které uplynulo od prvního vydání slavné „Pučálkovic Aminy", vyšla v Čs. spisovateli knížka „Na slovíčko s Jindřichem Plachtou", obsahující drobnější Plachtovy literární práce. Plachtova literární pozůstalost – jak mi kdysi prozradil jeho syn Dr.Zdeněk Šolle – obsahuje ovšem ještě mnohá překvapení. Po roce 1990 se například objevily dvě dosud nevydané Plachtovy knihy - O lidech nešikovných a Hamlet IX. hodnostní třídy. A pokud vím, ani to není dosud vše, co od skromného a přehnaně sebekritického Jindřicha Plachty spatřilo světlo světa. Uvidíme, jestli nás ještě někdy v budoucnu tento herec, kterému bylo osudem nespravedlivě vyměřeno pouhých 52 let života, překvapí.
Následující texty jsou fragmenty z dobových tisků dvacátých let.
Jindřich Plachta: Paní Acetylénová vypráví

- Tudletu blůzu, jo?? Tu mám eště za svobodna šitou, ale já jsem si vám koupila takovej zbytek, tam u nás na rohu u toho novýho. Sama sem si to beze všech střihů spíchla, já vám v té blůze vařím, já v ní jdu ven nakoupit, já v ní tudle byla v biografu a vonehdá povídá můj (a že paní, můj starej, to je fajnšmekr na parádu), poslouchej, stará, tuhletu blůzu si musíš vzít, až pudeme na maškarní bál. Mě to tolik potěšilo, že mi můj starej taky polichotí.
- Víte, já s mým mužem nic neužiju, já mu kolikrát řeknu: „Ty bručoune, nedřep doma pořád, vem nás taky někam, třeba do té „Alhamby“ nebo do toho „Varieté Central“. — Víte, taky bych tuze ráda do tohohle „Insektpavilonu“. Když ta Jíšková začne, že včera byly tam a tam a snědly tam fůru nakládanejch chlebíčků a přikusovaly k tomu desentéry - jakobysme to my nemohli dělat, vždyť můj na to taky vydělá...
- Největší vztek, paní, mám, když těm dětem ve školách zakazujou chodit do „Kchina“, ale do divadla to jó, to jó. Kluk tuhle přišel ze školy a hned, mami, musíš mě pustit do divadla, hrají pro nás prej „Hubičku“. To mne, víte, dožralo, „nikam nepůjdeš", povídám, ty máš nejvíc zapotřebí chodit na hubičku, cvoku… takový nemravnosti a nebreč, povídám... Večer půjdeš se mnou raději do ,,Blbiosu“ a uvidíš posledního Mohykána…
- Včera jsem se zase, paní, chyt­a s tou dolejší drajdou, ale já jí to, paní, pověděla zatraceně. Že prý náš Alík se vždy podepírá jednou nohou o jejich dveře! Kdyby to byla, paní, pravda, ale to zvíře je tak moudrý, že nežli by šlo ven, rači zůstane v sednici. A já jsem jí to taky pověděla... já sem řekla „vy, vy“, já sem řekla „vy můžete nejvíc mluvit“, já sem povídala, já sem řekla „to zvíře“, já sem řekla, já sem povídala „je stokrát čistotnější“, já sem řekla, já sem povídala. Víte, já jsem dlouho dobrák, ale rozzlobit mně, tak jsem mrcha chlap, já se, paní, víte, nezdám, já se nezdám, aaale já paní taky nejsem!
- Kouknou, kdopak to sem jde? A to je ta potvora ze zdolejška. Podívejte se lidi zlatí na tu bestii, jak se to na ní hází, fuj... A máucta, paní Šakalová! Máucta, zrovna vo nich mluvím, jak jim to sluší, pořád holt jako slečinka, jako paninka. A jak to máte moderně střihnuté, kolik stál prosím vás metr — hmmm 500 K to mohlo stát, to mohlo, to holt my chudáci nemůžeme dělat, moc vám to sluší, kampak kampak, do města, s bohem, s bohem (dívá se za ní), vždyť já dobře vím, že jdeš ty potvoro za tím Maďarem, ty vopice jedna, ale pani já sem taková měkká povaha, že jí to nemůžu říct do vočí. Tak s bohem paní, já jim přeji štěstí a zdraví v Novém roce, aby byly živi až do smrti. 
 
(Příští sobotu: Charlie Chaplin)
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Kresba © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 02. 2009.