Ondřej Suchý: A večer bude biograf (2)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

A VEČER BUDE BIOGRAF (2) 

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

•  •  •  •

Někdo to rád směšné

"Začneme-li přemýšlet o tom, co estetika shrnuje pod titulem ,Komedie a její odnože‘, nebo ,Komedie a její druhy‘, objeví se před našima očima naráz les problémů,“ napsal ve své teoretické studii 0 komedii Jaroslav Boček. „Les problémů prorostlý houštinami pověr, iluzí a nesplnitelných požadavků. Třeba jen současné zaměňování humoru se satirou. Ztotožňování základních kategorií komična. Celá řada mylných výkladů podstaty smíchu. A účelu komedie. Nedorozumění kolem intelektuálnosti a lidovosti komedie. Podceňování komedie ve srovnání s vážnými žánry...“
Ta poslední věta je velmi důležitá. Svědky podceňování komedie se ostatně můžete stát sami, kdykoliv, i dnes. Lidé stojí fronty na lístky, dvě hodiny se baví, někdy až slzí od smíchu, a pak je po představení slyšíte před kinem, jak kladně hodnotí film slovy, že ,,to byla krásná blbost“ a že hlavní představitel „byl ale náramnej pitomec“ (zatímco minulý týden kdosi v komerčním snímku — „to byl přece úžasný herecký výkon!“).


Čím to je? Snad že už na divadle kralovala zpočátku představení tragédie před komedií? Ovšem ve filmu tomu bylo naopak. Už první návštěvníci kinematografu bratří Lumiěrů měli možnost vidět první hranou filmovou komedii, lépe řečeno situační žert — Pokropený kropič. (Podobně tomu bylo i s prvními hranými snímky Jana Kříženeckého — Výstavní párkař a lepič plakátů či Pokažené dostaveníčko jsou dokladem toho, že filmový smích přišel na svět zároveň se samotnou kinematografií.) Nevím. Musíme se už asi smířit s tím, že komedie zkrátka vždycky tak trochu živořila na okraji umění a jediného — ne však nevýznamného — zadostiučinění dosáhla tím, že na rozdíl od mnoha dramat a tragédií, jimž svět v době jejich vzniku tleskal, ale které vzápětí upadly do temnot zapomenutí, dobré komedie přežily a přežívají staletí; právě ony zaručily s odstupem času mnohým svým autorům slávu nehynoucí. Napadá mě srovnání s osudem dánského básníka a romanopisce Hanse Christiana Andersena, jenž se zapsal do dějin literatury svými kouzelnými pohádkami, zatímco jeho ostatní „vážnou" tvorbu odvál čas.
Komediální výkony Buriana, Pištěka, Rašilova, Marvana, Haase, Nového, Voskovce a Wericha, Plachty nezestárly ve srovnání s výkony některých herců, kteří s nimi v těchto filmech hráli. Stejně je tomu i s výkony hereček typu Nataši Gollové či Hany Vítové. Jejich civilní, střízlivý herecký projev je dodnes moderní, přirozený, zatímco diblíkovské kreace některých jejich kolegyň vzbuzují jen shovívavý úsměv. Kriticky a s úsměvným nadhledem se na své dílčí herecké výkony ve filmu dívá například někdejší „děvče s čertem v těle“ — Ljuba Hermanová: „.…že jsem v takových a podobných námětech hrála, to je jistý. Strašný blbinky, ještě dnes se stydím a červenám, sami to vidíte, ne?... Se svými výkony nejsem spokojená. Proč? Asi díky operetě, ve které jsem hrála takzvané druhé subrety čili ,mladé komické‘, dostávala jsem role mladých, temperamentních, poněkud lehkomyslných slečen. A už mi to zůstalo. Prostě škatulka. Snad jsem měla smůlu, neměla toho ,svýho‘ režiséra, nebo neměla na víc! Asi to tak bude! Asi!“ Jak už naznačila citace Jaroslava Bočka v úvodu této kapitoly, ani v případě komedie to s žánrovým členěním není jednoduché. Zkuste označit film režiséra Jaromila Jireše Talíře nad Velkým Malíkovem. Autoři filmografie Československé filmy 19771980 jej museli uvést takto: „Spíše než žánrové označení,komedie‘ charakterizuje podle režiséra Jireše tento film označení ,fantaskní pohádka‘, v níž sice vystupují tvorové z vesmíru, ale v ,antiscience fiction‘ pojetí. Místo kosmické techniky jsou zdůrazňovány lidské vlastnosti ne-pozemšťanů a jejich postupné polidšťování, ať již pomocí lásky nebo slivovice.“ (Konečně ani film Jiřího Menzela Báječní muži s klikou není možné někam jednoznačně zařadit; ve zmiňované filmografii se o něm píše jako o filmu „rozmarném“.)
Ponechme stranou komplikované příklady; představte si, že už jen zaměňování filmové komedie za filmovou veselohru je nesprávné. Vysvětluje to tak encyklopedie Film a filmová technika. a 1955 Dovolená s Andělem a Anděl na horách s Jaroslavem Marvanem vtitulní roli; satirickou komedií pak můžeme nazvat třeba film to tedy beru, šéfe! z roku 1977 režiséra Petra Schulhoffa. Tím však samozřejmě nejsme s komedií zdaleka vypořádáni. Je tu například crazy komedie.Zatímco veselohra má především humorně kritizovat člověka a jeho osobní vlastnosti, komedie obyčejně zaměřuje svůj kritický pohled přes člověka na vady a nedostatky celé společnosti. A stupňovaná kritika v komedii směřuje k satiře. Měřeno těmito měřítky, jsou veselohrami například filmy Bořivoje Zemana z let 1952
Co je crazy neboli bláznivá komedie? Prostředí, ve kterém se odehrávaje reálné, reálné jsou i postavy, pouze logika se znenadání postaví na hlavu. Postavy crazy komedie se v průběhu děje dostávají do nečekaných, někdy až absurdních situací, z nichž se sice snaží všemožně dostat, jak nejlépe dovedou (asi bychom nejednali na jejich místě jinak), ale svým chováním působí na nezasvěceného pozorovatele naprosto nenormálně. Za klasickou americkou crazy komedii je považován film režiséra Howarda Howkse Leopardí žena s Katherinou Hepburnovou a Gary Grantem, který byl uveden v roce 1938. První českou komedií tohoto typu se stal už v roce 1939 film režiséra Martina Friče Eva tropí hlouposti s Natašou Gollovou a Oldřichem Novým v hlavních rolích. Gollová v roli Evy Norové a Nový jako Michal Nor, její bratr, se ocitnou na zámku továrníka Záhorského, ve společnosti, která je považuje za anglického hraběte a novou Záhorského sekretářku. Když se sourozenci nečekaně setkají, vzniká mezi nimi řada krásných dialogů, ve kterých se vzájemně špičkují...
„Eva: Těší mě, pane hrabě, račte být Angličan?
Michal: Ano.
Eva: Zbožňuji Anglii. Roastbeef, Big Ben, hlavně krásný anglický jazyk. Ó, pane hrabě, neřekl byste mně něco anglicky?
Michal: Oh yes, good bye.“
Ad absurdum dokázali vyhnat bláznivý děj ve svých komediích vynikající bratři Marxové. Klasikou je dnes již také parodie na revui Hellzapoppin z roku 1941, která o několik desítek let později v mnohém inspirovala naše mladé tvůrce českých crazy komedií (v případě Hodinářovy svatební cesty korálovým mořem /1979/ režiséra Tomáše Svobody). Prvky typické pro crazy komedii nalezneme i v některých dílech sovětské kinematografie. Dodnes nepodlehla času například skvělá hudební komedie režiséra Grigorije Alexandrova Celý svět se směje z roku 1934. „Vzlet a veselost tohoto filmu připomínaly nejlepší kreslené filmy a veselohry,“ napsal Georges Sadoul, maje na mysli onu éru, kterou u nás známe pod zobecnělým názvem „zlatý věk grotesky“. Absurdní a bláznivé situace se nacházejí v úspěšné detektivní komedii Briliantová ruka, natočené v roce 1969 s báječným komikem a klaunem Jurijem Nikulinem v hlavní roli...
Pokračování příště...

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 03. 2011.