Jan Werich byl jak pro Františka Nepila, tak i pro mne milovaný, navýsost ctěný gigant. Český zázrak. Obr ducha a velmistr srandy zároveň. Milovali jsme ho, chechtali se jeho humoru, a když jsme spolu usedali vedle sebe v autě nebo v autobusu, který nás - jak jinak - unášel na nějakou besedu se čtenáři z Čech či Moravy, přišla na Jana Wericha řeč. On ho znal z jeviště divadla ABC, já z té doby jen zprostředkovaně - na gramofonových deskách a později na videu. Kdysi, coby textař reklamní agentury Merkur, se František Nepil s Janem Werichem, jeho dcerou Janou a divadelním partnerem Miroslavem Horníčkem stýkal osobně. V první knížce František, co Nepil pivo jsem o Františkovi napsal, že byl jedním z autorů reklamních relací, které na vlnách Československého rozhlasu uváděl právě Jan Werich, nejčastěji s Miroslavem Horníčkem, a že můžeme jen litovat, že tyto reklamní relace, které se týden co týden objevovaly na rozhlasových vlnách, v žádném archivu nenajdeme. Tenkrát jsem byl o tom opravdu přesvědčen. Pak jsem ale po nějaké době našel zápisky, v nichž jsem objevil poznámku o tom, že mi František říkal, jak má všechny nahrávky kdesi na půdě. K tomu navíc mi začali posluchači mých rozhlasových pořadů posílat reklamní dialogy W + H, které – jak se ukázalo - vycházely v šedesátých letech ba i na propagačních gramofonových deskách.
Spíše než o panu Werichovi z přelomu let padesátých a šedesátých mi František vyprávěl jen o tom, co pro něj Jan Werich znamenal při osobních setkáních. První setkání s ním prožíval mladý, tehdy dosud neznámý František Nepil, v jakémsi transu. To okouzlení nejspíš způsobilo, že mi z této události nedokázal vyprávět jakoukoliv konkrétní historku, zážitek, který by si z té doby pamatoval. Zato ze setkání s Janem Werichem na konci sedmdesátých let si pamatoval hodně!
Psal se tuším rok 1979 a tehdy už si ani předem ohlášený host nemohl být u pana Wericha jist, v jakém momentálním zdravotním stavu - a tedy i v jaké náladě - se bude zrovna nacházet. František mi vyprávěl, jak ho uctívaný Werich zaskočil rozmrzelou reakcí, podobnou, jakou jsem jednou na Kampě prožil i já. V mém případě šlo tehdy o politiku; mluvil jsem o nějakých konkrétních potížích, za nimiž stáli jistí lidé z tehdejšího politického nebe a Jana Wericha ta informace rozhněvala natolik, že poté, co ji krátce okomentoval svým názorem, ukončil téma slovy: „A už mi o nich nemluvte, nebo se ještě rozčílím a budu tři dny nemocnej!“ Což byla ironie vzhledem k jeho permanentně katastrofálnímu zdravotnímu stavu velmi hořká.
František Nepil s ním tehdy o politice nemluvil, i když s politikou jejich rozhovor určitou souvislost přece jen měl. Po dlouhé době se totiž objevil na obrazovkách televizní film s jednou z posledních, skvělých hereckých kreací Jana Pivce, umělce v těch letech rovněž odstaveného na vedlejší kolej. „Neviděl jste včera večer v televizi Pivce? To byla nádhera...“ - říkal František a Jan Werich mu podrážděné skočil do řeči: „Ne, nic jsem neviděl a neříkejte mi o tom, jakej byl včera večer Pivec v televizi skvělej! Mně je líto, že jsem tam nebyl já!“ V tu chvíli jsme se oba, František i já, cítili bezradní. Jan Werich se nám jevil jako skála; přezíral režim a pohrdal jeho představiteli. Byl pro nás pevným bodem, majákem na obzoru - a vidíte, i skálu, pevný bod, maják bylo možné bolestivě zasáhnout... Bylo nám z toho smutno, a tak jsme honem začali pátrat v paměti po něčem, co bychom si o Janu Werichovi mohli sdělit pro pobavení. Nakonec začal František vyprávět o tom, co zažil, když kdysi dávno poprvé dojel na Kampu prvním vlastním vozem. (Vida! Přece jen jedna historka ze šedesátých let, kterou si František pamatoval!) Tenkrát měl vůz značky Praga-baby. Ve třicátých letech o něm nazpívala Lída Baarová reklamní písničku, jen si to spočítejte - Františkův „nový“ vůz měl na krku už skoro tři křížky. Jan Werich nechtěl věřit svým vlastním očím: „Prosím vás - a vy jste si tohle skutečně koupil?“ „Ano, pane Werichu,“ špitl František s rudýma ušima, načež mu obr Werich položil obě dlaně na ramena a dlouze se mu zadíval do očí, aby nakonec s povzdechem vyslovil svůj názor: „Každému jeho Poděbrady.“
(upravená kapitola z nové knihy O.Suchého, Dobrý a ještě lepší František Nepil, kterou letos v únoru vydalo nakladatelství Ikar k Nepilovým nedožitým 80. narozeninám) |