Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku
aneb
Jak bych se jinak tak šťastně oženil? 
(1)

Psát v roce 2009 o klidném Thajsku v roce 1993 bude asi znít divně, ale tak mi to tenkrát připadalo, jako pohádka.

12.2. 1993
V letadle, Ženeva a Zurich

Moje Catherine,
Ty i já jsme se vypravili, nezávisle na sobě, koncem jara 1991 k návštěvě Prahy. Catherine ze San Franciska, Jaroslav ze Ženevy. Poznali jsme se na diskotéce "U bílého koně". Na diskotéky normálně nechodím a ty také ne. Kdo to tak zařídil? Rád bych mu poděkoval…
Budeš mi strašně scházet, možná víc než já Tobě; a víš proč? Ty jsi tam, kde už to znáš. Máš možnost vyjít na balkón a potěšit se našimi květinami, co se už teď připravují na jaro, házet rackům chléb… kdykoliv mít k dispozici koupelnu, pít bezstarostně cokoliv, třeba mléko, sníst i neumyté ovoce, potkat lidi, co tě mají rádi, co tě znají...

Kdo zná mě v tomhle letadle? A žádný racek tu kolem neletí... No co, mám Tvé báječné "cookies" a notýsek s milou zprávičkou pro každý den. Jsem moc zvědavý, ale otevřu každý den jen jednu stránku, jak sis přála. 
Nechal jsem tě samotnou u Ženevského jezera a sám si létám v oblacích…

Chci ti moc poděkovat, že jsi mi "umožnila" tuhle cestu. Bez Tvého povzbuzování a Tvé pomoci bych asi nikdy neodjel... Je to k neuvěření, co se mi všechno honí v hlavě od té chvíle, co letadlo odstartovalo z ženevského letiště... asi proto, že jsem se konečně poklidně usadil po tom všem shonu a také si uvědomil, že se už na tom nedá nic změnit. Letím každou minutou dále od Tebe a je to déle než za měsíc, než Tě zase obejmu.
Dlouho jsem se k návštěvě Marka připravoval. V Thajsku žije už pár roků a já mu návštěvu dlužím, od té smutné chvíle kdy ztratil tátu, mého bráchu… Neměla jsi možnost ho poznat, Vláďa byl báječný kluk. Moc nám schází.                       

                          
Teď už toho moc nenapíši, letadlo je 5 min od přistání v Zürichu.

13.02.1993
V letadle, Zürich a Dubai
Už tak dlouho bez Tebe???

Celou tu dlouhou cestu jsem prospal, i když, občas mrknul ven a žasnul, jak se přibližujeme z tmavé středoevropské noci k vycházejícímu slunci, k Východu…
Než se bude pokračovat na cestě do Colomba, bude přistání a pauza v Dubaji (22.30 hod, tj. 1.30 hod. místního času)...
Zůstal jsem sedět trochu déle než ostatní spolucestující, abych byl sám, až poprvé pohlédnu na neznámý mi kontinent. Stojím ve dveřích letadla a hltám exotickou krajinu. Letištní autobus zatím odjel. Počkám si na další. Před přistáním jsem měl možnost obdivovat světla tohoto města a myslel jsem na Švýcarsko a na jiné evropské země, na jejich lidičky, co si myslí, že civilizace a pokrok je právě a jen u nich... naše noční Ženeva - to není vlastně nic... Lidé by měli povinně vycestovat, alespoň jednou, otevřít se světu. Uvědomit si, že nejsou sami se svým zaslepeným přesvědčením o výjimečnosti…
A zeměkoule se točí a bude se točit i bez nás...

Už zase mezi oblaky, Dubai a Colombo

Pozdrav "z nebe":
Happy Valentine's day, jen se na mně nehněvej, místo abych kytku nes, toulám jsem se des u nebes.

…Ještě jídlo? Vždyť jsou 2.30 hod. ráno. Přinesla mi ho srílanská hosteska a doprovodila přemilým úsměvem... až po desátém jsem si uvědomil, že je to perfektně naučený profesionální úsměv, a tak přišel zklamaně na to, že to nebylo jen pro mne… Hned myslím na "úsměv ženevský", jak jsme si ho zvykli nazývat. Ten se rozsvítí jen na mžik oka a stejně rychle, bezostyšně, zvadne. Zakrývat se to tam nesnaží. Letuška, profesionál, ví, že ho nemůže nechat zhasnout dřív, než se odvrátí…
Venku je tmavá noc, přetmavá a docela chladná... naštěstí můj zelený svetr, co jsi mi přes mé protesty přibalila, je teple zelený. Díky...
Letadlo přistálo na Ceylonu (Srí Lanka) na letišti v Colombu. Je 5.30 hod. místního času.
Budu čekat do 10.30 hod. než odletíme do Bankoku. Jsem rád, že je to velmi příjemné letiště, "kamarádské", čisťounké, zkrátka milé… Ještě jsem neměl možnost vidět tak krásnou palmu… roste tu přímo v baru, kde popíjím lahodný pomerančový džus... chuťově mi připomíná ten, co jsem rád pil v Praze v letech 1948 -1950. Byla to ta nezapomenutelná americká poválečná pomoc UNRA - Marchalův plán... Jeho politicky motivované odmítnutí bylo "tvůrčí částí našeho následného socialistického blahobytu…" Ani o cestování snít povoleno nebylo. Jak rychle lidé zapomínají. Omezování možného rozšíření obzoru jim vlastně vyhovovalo a některým vyhovuje nadále.

Ten chutný džus mi dává zapomenout na hloupost, kterou jsem provedl při balení zavazadel. Videokameru u sebe mám, ale baterie jsou v mém batohu někde v břiše letadla. A tak si musím ten krásný strom, tu nádhernou palmu, zapamatovat. Bude to tak, možná, vzácnější a bohatší vzpomínka, můj momentální pocit...
Dobře, že jsem si vyměnil nějaký ten dolar, platí všude. Díky za radu. Také o tom lahodném cejlonském čaji jsem snít nemusel, a tak byly sny plné Tebe…



Bankok - Cestu jsem prospal. Už jsem tu… tak daleko od Tebe.

Jsou tu opravdu dobře organizovaní, obdržel jsem perfektní informaci, jak se přepravit z letiště na autobusové nádraží, kde najdu autobus, který jede směrem k ostrovu Koh Pha Ngan. Marek tam přebývá v přístavu Haad Rhin.
Taxi z letiště na autobusovou zastávku, cena dle oficiálního ceníku 200 Bathů... příjemný pocit v neznámé zemi, kde taxikáři nevydělávají na neznalosti cizinců...
19.00 hod, jsem na autobusovém nádraží. V čistém baru jsem lehce povečeřel své první thajské jídlo a pak v autobusu, perfektně upraveném ku spaní, jsem strávil celou noc napájený a krmený milým personálem... příjemné, překvapivé a dobře organizované cestování...

14.02.1993.
Dnes konečně mám dovoleno otevřít tvůj notýsek.

             

Vysadili nás, několik, na zaprášené silnici, kde jsme společně vzali moto-rikšu až do přístavu Suratami... posnídal jsem u lodi s jednou Francouzkou a jejím milým, Holanďanem...
8.30 hod., odjezd na nezapomenutelnou cestu po řece... dřepěl jsem na přídi lodi a byl u vytržení z thajské krajiny a pak z moře. Místo našich racků létaly kolem ryby… Říkal jsem si cestou, co takhle klobouk na hlavu, ale jak to bývá... "jak bych vypadal"? Pak jsem to odskákal, popálený. Čelo, nos, paže, zkrátka blbec... do Surathami jsme dorazili v 11.00 hod. Z mola se ozývá vyvolávání "Hadd Rhin, Hadd Rhin ". To máme nastoupit na takovou malinkou, uzoučkou lodˇ?
Nastoupili jsme… Má neuvěřitelný motor (diesel) na dlouhé tyči, na konci vrtuli. Slouží současně coby kormidlo... Je to obdivuhodně výkonný dopravní prostředek. Všichni byli milí a mokří, velké vlny nás omývaly... panovala dobrá nálada. Sedí se na okraji lodi, zády k vodě, batohy uprostřed na podlaze… a to nádherné světlo... 

 


Příjel jsem konečně na Haad Rhin.

Marek a Lena si pro mě přišli do přístavu. Zorganizovali báječný oběd hned v přístavu... krevety na česneku...
Haad Rhin, U moře je přístav, tedy přístav…, větší loď se ke břehu nedostane. Pak ta "hospůdka" a začíná ulice, (foto 8 ulice Haad Rhin) zjednoduším-li to, je to jen jedna delší ulice lemovaná obchůdky a bary. Jejich Out Back Bar je vlevo, takřka na začátku. Postavili si ho sami, z bambusu. Nad barem mají byt a pod ním, v úrovni ulice otevřený prostor plný křesel a stolků a bar s několika barovými židlemi. Za barem je kuchyně… Svalil jsem se do jednoho z křesel, oblouzněn a k ničemu, tak jsem unavený, jen bych spal a spal... uložili mě tedy do houpací sítě... (že si musím takovou koupit…)


15.02.1993 
«A smile for you.»
Spím…

16.02.1993
«I’m thinking about your funny stories. They make me laugh».
A já ti je rád vyprávím, k tomu jsem šťastný, když se směješ.

Dva dny jsem nebyl opravdu k ničemu. Cesta, časová změna, vedro, dojmy, Marek a jeho svět. V 15.00 hod. mě vytáhli z postele, a že se pořádá "Party"...(Foto 11 bar at night) pěkně jsem se "zkouřil"…
Za vesnicí je palmový háj, kudy vede cesta k mému bungalovu. Ten je "zavěšený" na skále přímo nad mořem. Varovali mě, "když fouká vítr a jdeš hájem, může ti spadnout kokos na "kokos". Já ale potkal předlouhého hada... Jak se tak potácím, najednou jsem strnul. Přes cestu se vine zelený had. Čekám a čekám, kolíbám se jak loďka… pak mi začíná docházet, že je ten had nějak moc dlouhý. Odvážil jsem se konečně k němu přiblížit. Byla to zelená průsvitná hadice a v ní proudila voda. Zítra ze mě bude zapřisáhlý abstinent…

17.02.1993 
«What are you doing today? I love you». 
 Co dnes dělám? Já tě také miluju, moc… 

Odejel jsem s Lenou na nákupy (Lena, Markova manželka, původem Švédka, hezká, zajímavá a podnikavá žena)... Krásný výlet, i když trval celých sedm hodin, bylo to určitě zajímavější než nakupovat na neděli v Ženevě... Vlastně to byla úplná expedice... Od pláže tou úzkou lodičkou na větší, co jede na Surathami a tam taxíkem do města… Thajsko se mi líbí.

  

A už začalo přibývat věcí k mému skromnému cestovnímu vybavení. Kam jenom to všechno dám, až se budu vracet? Koupil jsem krásnou dřevenou rybu v Mali, "banán" ze zelené kůže, v němž se nosí doklady, troje thajské kalhoty, úžasný komfort proti těm našim evropským, čepici, pro její krásnou barevnost a hlavně na moji popálenou hlavu…
Marek a Lena jsou moc fajn a také se u nich cítím moc dobře, i v jejich hudebním baru... Vesnička, přestože plná turistů, lidé se sem většinou vracejí právě proto, že je to turismus, co se dá snést, bez pompy, jednoduchý. Představ si, že tu nejezdí žádná auta. Neměla by ani kam. Ta jediná cesta vede prostředkem vesnice od moře na druhou stranu tohoto cípu ostrova a tam je krásná pláž.

   

Za vesnicí se zvedá džungle. Chodí se tu po svých. K dopravě mimo ostrov tu mají loďky a lodě. Moc bych tě sem chtěl přivézt, co příští rok? Všechno ti ukázat a hlavně, mít tě tu, při sobě.
Přesto je ale dobře, že jsem jel na tuhle první cestu za Markem sám. Moc si potřebuje povídat česky, promluvit si o rodině... je na něm znát, že neměl čas prožít se svým otcem to, co je pro syna důležité, že se mu táta zabil příliš brzo...
Tady, v Haad Rhin, jsem "UNCLE JARA", všude mě tak představuje. Když jdu vesnicí mezi obchůdky a terasami barů, Thajky na mne ukazují, smějí se a křičí "Uncle Jara". Má tu alespoň tak trochu rodinu, a já tu nejsem jen cizí turista. Cítím se tu dobře.
Thajsko je dobrá země. Jak víš, byl jsem, není to dlouho, v Indii. V některých aspektech se tyto dva "světy" porovnat nedají. Thajsko je čistší, zdá se zdravější, usměvavější, dobře organizovaná země. Ovšem můj pohled je zúžený pohledem na její malou část, ostrov Koh Pha ngan a okolí. Abych nevynášel soudy stejné jako lidé, co navštívili New York nebo San Francisko a pronášejí soudy o Americe. Co z té velké země vlastně viděli? Svým způsobem zanedbatelný kousíček… Jako ten soused v Kokořínském údolí, co tvrdil, že v USA jezdí děsně rychle, jako šílenci. Když jsi mu řekla, že to je nesmysl, že jsi tam vyrostla, nevěřil. Viděl jsem to v televizi, tvrdil…

V mém seznamování se s Thajskem hrála velkou roli zdejší přebohatá fauna. První den v bungalovu jsem nepozoroval nic. Asi jsem byl netečný z únavy. V noci mě vyděsil neznámý křik… byl jsem přesvědčen, že kolem prochází nějací opilci. Ale tak "zpívá" velká ještěrka, velmi silně a podivně: "gekou, gekou"... Je to však požehnání v domě, ona totiž odhání hady. Taková dobrá víla s přesilným hlasem, co umí chodit i po stropě. Ale to jsem v té chvíli nevěděl…

Černočerná noc, já celý vykulený z neznámých zvuků nemohu usnout… Najednou mi po přikrývce něco přeběhlo, myslel jsem si, že myš. Počkal jsem si a plác. Žádná myš to nebyla, ale nevídaně velký šváb. Koukám na toho rozpláclého chudáka a došlo mi, že jsem tady jen na návštěvě, to oni tu bydlí. Proč je vlastně nenechám žít, jak jsou zvyklí...?
Marek mi vysvětlil, trochu pozdě, jak na to: "Tady se nestmívá pomalu, jako doma. Kolem šesté prostě nastane tma. Na to se musíš připravit. Zvedni matraci a podívej se, není-li nějaký nezvaný návštěvník pod ní. Pak udělej to samé s polštářem a přikrývkou. Pečlivě uprav síť proti komárům, pěkně ji zastrkej pod matraci a uprav "výlez" tak, aby byl snadno přístupný. Pokud musíš v noci vstát, dívej se velmi pečlivě, kam šlapeš. Nic se ti nemůže stát, když víš, kam šlapeš. Dobrou noc!"

 

Vzácné poučení, od té chvíle jsem měl v noci klid. A šváby, ani jiný hmyz jsem už nezabíjel. Jsou tu přece doma. A oni to pochopili. Žili jsme tak bezproblémově den za dnem, v naprosté toleranci. 

18.02.1993  
«Is it hot there? Is the food good» ?
Co tu vaří nemá chybu a horko, tak blízko u moře, se snáší mile…

V moři jsem ještě nebyl, až na tu poloviční koupel na bárce, co nás dovezla z lodi ku břehu. Moře je tu krásné, ale mám ještě pořád popálenou kůži na obličeji a pažích. Dneska jsem našel v koupelně pěkně velkého pavouka. Ven se mu moc nechtělo, ale dal si nakonec říct. A pak velikou, krásnou kobylku. Večer přišla velmi pěkná žába. Zkoušel jsem se s ní domluvit, marně. Mluví jiným jazykem než žáby u Rhony. Když jsem tam s nimi komunikoval, zdálo se mi, že si rozumíme.
Koupil jsem nakonec přece jen tu houpací síť (za 3000 Bahtů). Jeden Němec s tím tady kšeftuje. Má kvalitní zboží, jsem rád. Je dvoumístná, vejdeme se tam tedy oba…

19.02.1993  
«Kiss, kiss, kiss, Pusu; I miss how you dance naked».
Sladkou, sladkou, sladkou, tobě taky. Nahatým se přeci tančí líp…

Jedeme s Markem na Kosamui opravit zesilovač...
V pátek má volno, tak si vyjedeme do hor a pak na osamělou pláž. Navštívíme přístav Boput, ostrov Kosamui, město Naton...

20.02.1993  
«Pusinku ... don’t burn your nice prdelku».
Zatím jsem si spálil, jak už víš, jen nos…

Je tady dobře. Lidi mají pravdu, že tu žijí. Je tu opravdu dobře!
Už druhou noc spím, v tom hamacku, na malé terase mého bungalovu, poslouchám moře, krásně mě kolíbá. Musím si mořskou hudbu natočit, tak dobře se "s ním" spí, že bych asi jinak doma špatně usínal. Dnes ráno, asi v šest hodin, mě navštívil kolibřík, tedy navštívil po pravdě všechny květy kolem. Taky tři brouci si „hráli “ ve vzduchu kolem balkónu; úžasní letci. Zrovna tak dobří jako vlaštovky, když létají kolem našeho balkónu v St.- Léger.
Náhle se na stropě nad mou hlavou objevila, myslel jsem si, hlava hada. Potom tam byla jedna packa a pak druhá... tak se mi konečně představila, "moje" ještěrka-víla. Má krásné barvy a je asi 30 - 40 cm dlouhá. Leze bez potíží po stropě, loví také komáry a jinou havěť a jak už víš, nepustí do domu hady...

Už vím, kde bydlí moje víla… To když jsem v koupelně zavřel dveře, byly na nich, uprostřed, pěkně vedle sebe, ona a "manžel". Každý den tam věrně odpočívají…

Pokračování...