Za minulého režimu jsme vlastně žili jako ony. Krávy uzavřeny ve chlévech a my, občané, v hranicích naší země. Když se nějaké krávě náhodou podařilo utéct na vzduch, dostala maximálně holí na záda. Když zatoužil po "čistém nadechnutí" člověk...
Nám už delší dobu překročit hranice hranici nic nebrání a ne každý si toho váží. Krávy jsou na tom dodnes většinou nedobře. Ven se dostanou jen málokteré. Ta většina, držena v chlívech, by si toho jistě vážila.

Přál bych každému být při tom, když je k jaru po dlouhé zimě, tam kde je nedrží jen u žlabu, poprvé pustí na louku. Jsou radostí bez sebe, skotačí jako malé děti.
Radujme se z naší volnosti!

Nechtěl bych tvrdit, že jsem byl na českém a moravském venkově všude, ale málokde jsem viděl na loukách volně se pasoucí, šťastné krávy. A louky máme, vždyť o tom zpívá i naše hymna.
Stát celý život u žlabu a na řetězu ... kdo by to vydržel?
Četl jsem kdysi v Respektu, že se u nás stále dají najít místa, kde jsou krávy, jakmile se po narození udrží na nohou, dány do těsných kotců, kde se ani otočit nemohou... co taková chudinka dělá, když jí to svědí vzadu, či na boku. Druha tam nemá, aby ji podrbal ... Tak tam stojí bez pohybu celý svůj kratičký život... dlouhých let se prý nedožije. Když už nemůže stát, pošlou ji, na první a jedinou cestu v životě v podobně těsném náklaďáku, na jatka. Na její místo hned postaví jinou, nedávno narozenou...

Neříkám, že by naše krávy měly žít jako ty indické, co se procházejí, kde je napadne. Neviděl jsem tam nikoho, kdo by jim to vyčítal. Jsou přece posvátné. Překáží-li některá třeba autu, řidič klidně počká, až přejde. Nebo ji ochotně objede, usmyslela-li si ležet uprostřed ulice.

Rozpomínám se, jak se nám přecházelo ulici před léty. Ani ta kráva neměla přednost... A to se jim v chlévech pouštěl Bethoven, aby více nadojily.
Přál bych těm našim, českým, aby mohly žít, když ne jako posvátné, alespoň jako krávy švýcarské.
Krávy je tam vidět od jara do podzimu na lukách, všude kde je hospodář. Švýcarský chovatel dá svému skotu to nejlepší.
K tomu každá má svůj vlastní zvon, vybraný u zvonaře tak, aby stádo při společné cestě na pastviny krásně zvukově ladilo. "Chomouty", na nichž jsou zvony zavěšené, jsou dovedně zdobené a každá kráva má na něm své jméno.
V zimě jsou zvony zavěšeny na trámech pod střechou nebo pod pavlačí.
Z jara se doposud slaví svérázný, krásný svátek. V gruyerském nářečí se mu říká POYA. “Fó poyi” (Už je třeba jít, nebo “Už brzo musíme nahoru”), je v předjaří všude slyšet v kantonu Fribourg, hlavně kolem města Gruyère. Je to region i město známé svým lahodným sýrem a dvojitou smetanou (double crème).
Proč je jejich mléko tak lahodné? Protože se krávy pasou od chvíle, kdy zmizí sníh, až do konce podzimu na šťavnatých lukách. Hospodář pastvinu vlastní, nebo si ji najímá na okolních kopcích či horách. Odebere se tam se svým stádem, hned jak roztaje sníh, a zůstane tam, než zase sníh napadne. Pak se stěhují domů. Tomu se říká Desalpage. Jarní stěhování je zmíněná Poya. Má docela prozaický základ. Nahoře je tráva chutná a výživná a ta, co vyroste dole, se seče, suší a ukládá do stodol, aby bylo v zimě pro stádo dosti dobrého krmení.
A tak vznikla tradice oslavit jaro a úspěšnou přípravu na velké stěhování. Také rozloučení s rodinou společnou slavnostní večeří. Rodina zůstává většinou dole, na statku.
Měl jsem štěstí, že můj projekt, velmi náročný na čas, natočit o tom film, byl v ženevské televizi přijat a já jsem strávil řadu týdnů v Gruyèi. V jednom roce přípravou, v druhém natáčením a byl tak svědkem té nádherné “transhumence”, neuvěřitelného stěhování stád.
Stádo je vymydlené a vyšňořené, nejen zvonci, ale i květinami. První jede žebřiňák tažený koňmi, naložený tím, co bude nahoře zapotřebí, za ním třeba pár koz a vepř. Potom celé stádo v čele s prvním pastevcem a vedoucí krávou. To místo si musí vybojovat při prvních jarních procházkách.
Sledovali jsme stád několik. S jedním jsme zůstali na cestě celou noc. Odešli po večeři v půl deváté a na pastvinu jsme dorazili v osm hodin ráno. Nádherná a fascinující noc, kdy "hudba" pěkně sladěných zvonců zahání únavu a budí pocit sounáležitosti. Nahoře, v právě probuzeném slunci všechno odpočívá po únavné, ale fascinující noci. Chtělo se mi tam s nimi zůstat celou sezónu. Blíže k nebesům, jak říkají.

Také u nás jistě žije pár šťastných krav. Ale asi moc jich nebude. My jsme dnes volní všichni. A tak si to nekažme a umožněme jim to také.