Barbara Semenov: Lidská tvář hudebního génia
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. V počátcích své tvorby se věnoval především klavírním skladbám. Jako interpret se sblížil s hudbou pobeethovenovskou (F. Schubert, F. Mendelssohn, R. Schumann), zejména s H. Berliozem, F. Chopinem a F. Lisztem, s nímž navázal i osobní styky. Na jeho radu opustil Habsburskou monarchii – v letech 1856-61 působil jako  sbormistr, interpret a učitel ve švédském Gotesborgu, kde vznikly tzv. švédské symfonické básně. Po návratu do Čech se stal majitelem hudebního ústavu, sbormistrem Hlaholu, psal hudební kritiky do Národních listů. Prvního operního úspěchu se dočkal až po své čtyřicítce uvedením Braniborů v Čechách (1866) a vzápětí Prodané nevěsty. V letech 1866 až 1874 vedl jako kapelník Prozatímní divadlo v Praze, v té době vznikly opery Dalibor, Libuše, Dvě vdovy. V roce svých padesátin byl postižen hluchotou, přesto komponoval symfonický cyklus Má vlast a opery Hubička, Tajemství, Čertova stěna, klavírní cyklus České tance, dva smyčcové kvartety, houslová dua Z domoviny a cyklus Večerní písně. Zemřel v Praze, v ústavu pro duševně choré 12. května 1864. Je pohřben na pražském Vyšehradě.Tolik stručný životopis českého génia, který se stal nesmrtelným díky svému umění. Jeho hudba nás dodnes povznáší a pro většinu krajanů představuje jeho Vltava trvalý symbol milované vlasti. Jak se stává, že je skladatel obdařen takovou schopností vytvořit hudbu, která přežije staletí, přežije jeho krátký život plný obyčejných radostí a strastí smrtelníka a stane se kulturním dědictvím celého národa? Bedřich Smetana, který se narodil s do vínku mu daným hudebním géniem právě v tomto měsíci před 185 lety, žil svůj každodenní život jako mnohý z nás. Byl menší postavy, vysoký pouze 156 centimetrů, měl delší tmavohnědé vlasy, jeho tmavou bradku doplňoval lehce nazrzlý knír, potrpěl si na módní oblečení a rád chodíval do hospody na pivo či víno. V pivnici U Ježíška ve Spálené ulici často vysedával ve společnosti básníka Jana Nerudy, s nímž si rád zahrál karty. Tak jako každý z nás měl i své oblíbené jídlo – škubánky s mákem. Oženil se ve svých čtyřiadvaceti letech v kostele sv. Štěpána v Praze na Novém Městě s o tři roky mladší láskou z jinošských let, Kateřinou Kolářovou, nadanou pianistkou. V rychlém sledu za sebou se manželům Smetanovým narodily čtyři dcerušky. Tři z nich však už krátce po narození zemřely. K těmto těžkým životním ranám přibyly i existenční starosti. Zprvu ideální manželství plné vzájemného tvůrčího a hudebního souznění začalo zaznamenávat osudové trhliny. Smetana byl sice mimořádně nadaný a plodný skladatel, ale jeho hudba narážela na nezájem a lhostejnost české veřejnosti. Není proto divu, že v roce 1856, tehdy dvaatřicetiletý, s povděkem přijal nabídku Filharmonické společnosti ve švédském Goteborgu, aby se stal jejím ředitelem a dirigentem. Jako umělec byl Smetana citově snadno vznětlivý a impulzivní, ve Švédsku se zamiloval do půvabné jednadvacetileté Frojdy Beneckové a posléze se stal i jejím milencem. Nešťastná a žárlící Kateřina zemřela záhy na plicní tuberkulózu. Zdeptaného Smetanu se snažil rozptýlit jeho starší přítel a rádce, slavný pianista a skladatel maďarského původu, Ferenc Liszt. O půl roku později byl již Smetana opět vášnivě zamilován do o celých šestnáct let mladší Betty Ferdinandové. Podle deníku, který si pečlivě vedl, obdarovával dívku různými dárky, granátovým náhrdelníkem, náušnicemi a zlatými šperky, bombarduje ji milostnými dopisy: „.... Rok má více než 500 000 minut a každá minuta obsahuje 60 myšlenek, které jsou zasvěceny Tobě, mému pozemskému bohu... Ty sama máš můj osud ve svých rukou, Ty a jen Ty rozhoduješ nad životem a smrtí mé osoby... žij tak blaze, jak jen andělům na světě žíti možno... dal bych vše, vše za to, kdybych mohl žít u Tebe!“ Smetana byl ve svém věku opravdu zamilován jako studentík. Vůbec si neuvědomoval, že osmnáctiletá dívka vyrůstala v úplně jiném myšlenkovém světě, než kam mezitím dospěl on. Na rozdíl od Kateřiny postrádala i hudební nadání, v její povaze převládaly výchovou posílené rysy reálnosti a střízlivosti. Nebyla zamilovaná, ke sňatku přistupovala v podstatě z povinnosti k danému slovu rodičů, což způsobovalo řadu problémů a bolestných nedorozumění. Svatba proběhla v naplánovaném termínu v létě 1860, Smetanovi bylo 36 let a byl v té době ještě naprosto neznámý. Bettinu však manžel tělesně příliš nepřitahoval. Odmítala jeho důvěrnosti a plnění manželských povinností se podrobovala jen s přemáháním. Nešťastný Smetana si o tom píše do deníku: „... když jsem se jí ptal, z jakého důvodu si mě vzala za manžela, když mě nemá ráda, doznala, že to opravdu sama neví.“ Druhý den připisuje: „Dnes je tomu čtrnáct dní, kdy mně před oltářem přísahala lásku a věrnost. A po čtrnácti dnech – jaký to život. Jsem sám a opuštěn...“ Po narození druhé dcery se manželství stalo čistě formálním. Smetana hledal útočiště ve své hudbě, na rozvod si netroufal pomyslet, Bettinu stále miloval, jenže Betty se o něj přestala zcela zajímat, dokonce mu údajně na jaře 1871 sdělila, že má poměr s jakýmsi důstojníkem. Skladatel začal nalézat útěchu v náručí jiných žen. Jan Bauer, spisovatel a historik uvádí vdovu Antonii Feslovou, operní pěvkyni Lellu Ricci i možné návštěvy pražských nevěstinců. Své melancholie léčil Smetana v přírodě a na venkově, miloval obřístevský Lamberk, právě zde pobýval v době, kdy pracoval na „Prodané nevěstě“. V nejnárodnější české zpěvohře, ve které vlastně vytvořil úplně nový žánr – osobitý typ komické opery, se odráží jeho vřelý vztah k českému venkovu a důvěrná znalost jeho obyvatel. V Praze pokračoval v koncertech, psal kritiky, komponoval, přesto zůstával stále nedoceňovaný. Přitom od počátku své kariéry podvědomě cítil, že právě on může ve sféře vrcholného umění uskutečnit poslání pomoci probouzejícímu se obrozenému národu v hledání identity a v zápasu o vlastní osvobození. Patřil ke generaci umělců Národního divadla, jež ve vytvoření národního umění spatřovala nejvyšší metu svého snažení. Známá česká malost, nepřejícnost a závist jej však obklopovala ve své typické ničivé podobě. Uprostřed vyhrocených útoků z politicky i umělecky konzervativních kruhů, které se týkaly nejen Smetanova tvůrčího stylu, ale přímo i jeho osobnosti, píše další dvě opery a opět dokazuje sílu svého mnohostranného talentu. Po operách „Braniboři v Čechách“ a „Prodaná nevěsta“ následuje slavnostní „Libuše“ a komická opera „Dvě vdovy“. Svým nepřátelům Smetana odpovídal v Národních listech, jejichž hudebním kritikem se stal po návratu ze Švédska přispěním svých uměleckých přátel Jana Nerudy a Vítězslava Hálka. Rozvíjel tam i své teoretické názory na utváření české národní hudby. Jan Neruda se nejednou výrazně postavil na stranu napadaného skladatele: „Nevíte, komu mistr Smetana v Čechách překáží? Povídá se sice, že překáží panu Pivodovi, pak také jakémus panu Böhmovi. nebo jak se ten vzácný pán jmenuje. Ale to snad není možná, aby Smetana překážel pánům těm. Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy? Bojím se, že kdyby pan Pivoda vylezl si na Sněžku, Sněžka nestane se jím pranic vyšší a vím zas najisto, že když Smetana stojí jen na vlastních patách svých, že přece jeho hlavu vidí hudební svět i přes hranice české.“Koncem sezóny 1873-74, za neustálých psychických náporů, v době kdy Smetana cvičil na klavír až devět hodin denně, aby se připravil na nové možné působení virtuóza, se náhle dostavily zdravotní a posléze sluchové obtíže. Ani návštěvy u vyhlášených specialistů ve Vídni a Wiesbadenu nepomohly, skladatel brzy zcela ohluchl. Ze Smetanova dopisu z roku 1875: „Neštěstí je mým údělem. Jelikož nevnímám rušivých vlivů zvenčí, pracuje tím více duch. Uvnitř, tam to hraje nepřetržitě. Komponuji teď mnoho. Bohužel, ztrácí se mi rozkošná vnada živého, krásného zvuku. Slyším svou hudbu jen v představě, ne ve skutečnosti.“ Těžce zkoušený a v krutých bolestech tvoří přesto v Jabkenicích svou vrcholnou skladbu, cyklus symfonických básní Má vlast. Dílo, které v celé české hudbě nemá sobě rovné. A ač úplně hluchý a nemocný, komponuje dál. Píše své největší komorní dílo Z mého života, vytváří další závažné skladby, např. klavírní cykly Sny, České tance, mužské i ženské sbory, kantátu Česká píseň, cyklus Večerní písně, dvě dueta Z domoviny, druhý smyčcový kvartet, Pražský karneval. Vznikají opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Z posledního scénického díla na shakespearový námět Viola stačí ale zkomponovat již jen začátek. Úplně poslední notopis psaný skladatelovou rukou nese datum 25. února 1884. Potom už není úniku. Choroba neúprosně pokračuje a podlamuje mistrovy tělesné i duševní síly natolik, že je převezen z jabkenické myslivny do ústavu choromyslných v Kateřinkách, kde musí být nadále ošetřován pod přímým lékařským dohledem a kde 12. května 1884 umírá. Chorobopis z jeho posledních dnů o tom vydává smutné svědectví: „Nemocný je špatně živený, tělo se chvěje, slabost nejvyššího stupně způsobuje, že nemůže vzpřímeně vstát... V noci se probouzí, křičí a nesrozumitelně mluví. Polyká s obtížemi, polkne jen tekutinu... Zřejmě pronásledován nepříjemnými představami... Z návštěvníků už nepozná nikoho...“ Co způsobilo strašné konce velkého génia? Dodnes se uvádějí a argumentují dvě možnosti. Teorie syfilitické nemoci se léta úzkostlivě tajila, aby nebyl pošpiněn charakter osobnosti významného národního skladatele. Při exhumaci jeho ostatků v roce 1987 byla však Smetanova lebka podrobena důsledného zkoumání. Doktor Jiří Ramba nechal zhotovit rentgenové snímky a lebku přeměřil. Zjistil, že Smetana měl výrazně menší pravou část obličeje, kterou se v pozdějším věku snažil zakrýt mohutným plnovousem. Na obličejových kostech měla Smetanova lebka jednoznačné známky dlouhodobého infekčního zánětu – osteomyelitidy.Podle Ramby patrně Smetana jako jedenáctiletý v době, kdy pobýval v Jindřichově Hradci, utrpěl těžké zranění a přechodně ztratil sluch. Došlo k tomu nejspíš při explozi nálože, skleněné láhve naplněné střelným prachem, kterou chlapci zakopali na poli. Výbuch vmetl Smetanovi do obličeje střepy, čerstvě pohnojenou půdu a navíc mu ránu vymyli nečistou vodou z nedalekého rybníka Vajgaru. Vznikl zánět, který Smetana i při tehdejší neznalosti antibiotik a dalších léků přežil. Zánět později přešel do chronického stádia a zachvátil mozkové pleny, čímž Ramba vysvětluje nejrůznější obtíže, které musel skladatel po celý život snášet a které velmi často připomínaly příznaky luetického onemocnění - syfilisu. Jak krutý a dramatický životní osud hudebního génia, který dal českému národu hudbu našemu srdci bezesporu nejdražší. Převzato z časopisu Čechoaustralan – březen 2009 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Stanislav Motl |
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |