Barbara Semenov: Sněženky a machři po dvaceti letech
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Všichni jsme jimi byli Sněženkami a Machry. S prvními dívčími láskami, s klukovským frajerstvím, v těch krásných letech studentských, co dávno odnes čas. A právě proto osloví nový český film „Sněženky a machři po 25 letech“ svým způsobem každého z nás. Není to zajisté žádné ‚oskarové‘ dílo. Tím spíš, že navazuje na dnes již kultovní filmový snímek „Sněženky a machři“ režiséra Karla Smyczka z roku 1982. Po dvaceti pěti letech se před kamerou, tentokrát v režii Viktora Tauše, setkávají titíž herci, aby zachytili tu nám všem důvěrně známou atmosféru třídních srazů v pokročilejších momentech našich životů. Před pětadvaceti lety byly vztahy žáků gymnázia v zárodku, sama vzpomínám na školní povinné horské zimní výcviky a nezapomenutelné zážitky. Tehdy vznikala přátelství na život, lásky na dlouhá léta, nesmrtelné hlášky a důvěrnosti mezi lidmi, kteří se po maturitě či promoci rozprchli do všech stran.  Každá třída je měla – třídní krasavici Mariku, třídního hrdinu Máchu, komediálního týpka Cabadaje, pohodářku Kolomazníkovou, třídního filozofa Radka, hezkou mladou začínající paní profesorku, moudrého a přísného profesora ba i třídního moulu, z kterého se později mohl či nemusel stát bezcharakterní křivák tak jako ve filmu. Prototypy filmových hrdinů jsou o to věrohodnější, že je ztělesňují ti samí herci, jen o čtvrt století starší. Změny, kterými se na nich podepsal zub času, nastiňuje tak vedle scénáře i skutečná fyzická podoba. Marika zůstává stále atraktivní ženou, i když s vráskami kolem očí, podobně i zralá paní profesorka, filozof zestárl nad knihami a cigaretami, z Kolomazníkové je bodrá kulička a Cabadaj tropí hlouposti jako zamlada ačkoli je tátou dospělé dcery. Film je hořkou tragikomedií o tom, že něčím uvnitř zůstáváme věčnou mládeží, ale zároveň už nikdy nemůžeme vrátit zpátky uplynulý čas. Je o tom, jak se mohou na člověku podepsat nemilosrdné roky a okolní vlivy. Během let charaktery mladých jaksi ‚ošuntěly‘, jejich rané ideály zešedivěly a jejich naděje rozplynuly vniveč. Četné recenze a kritiky namítaly, že film je příliš melancholický, já se však domnívám, že v kontextu s dobou normalizace v zemi protagonistů, spočívá právě v tomto střízlivém zobrazení klad celého díla. Povyšuje snímek z obyčejného na reálný dokument odhalující působení jistého čtvrtstoletí v bývalém Československu. Přesto však nelze generalizovat a činit závěry, že by srazy všeobecně končily v podobně depresivním duchu jako horská párty Sněženek a Machrů po 25 letech. Starý profesor, kterého opět bezchybně herecky ztvárnil Radek Brzobohatý, vyslovuje zásadní fakt – „Srazy bývalých spolužáků... - nejdřív o sobě nechtějí ani slyšet, dostaví se čtyřicítka, pak padesátka a najednou se chtějí scházet, nejdřív jednou za rok, pak čím dál tím víc...“Maturitní třída mé dlouhověké maminky se schází jednou za tři měsíce. ‚Děvčatům‘ je 88 let a je jich dnes už pouze sedm, do ‚své‘ restaurace dorazí tři z nich o dvou berlích, všechny však přijdou stejně jako moje máma naparáděné a od kadeřníka. Proberou život, svět, politiku a vnoučata/pravnoučata a napíší společnou pohlednici nepohyblivé kamarádce. Sestra usazená v New Yorku létá na srazy své maturitní třídy pravidelně několikrát do roka. Jejich početný spolek žen je v nejlepších letech, garde jim dělá jediný muž v té dívčí třídě. Moje vlastní třída ze stejného gymnázia na náměstí Lidových milicí – ten název už dávno neexistuje, nebyla nikdy pospolná, zato jsem tam našla svoji nejlepší kamarádku Naďu, se kterou jsme měly štěstí na výjimečné spolužáky během dalších společných studií na fakultě žurnalistiky. Svolávám sraz kolegů novinářů dvakrát do roka při své návštěvě Prahy. V hospůdce nad dobrým vínem nikdo nevnímá čas a plynoucí roky, každý má co říci, vzpomínky na ‚báječná léta pod psa‘ se střídají se zážitky dnes životem protřelých a zkušených novinářů ze všech možných sdělovacích médií – jsou mezi námi tiskoví mluvčí, majitelé agentur, novináři z nejrůznějších periodik - deníky počínaje, luxusními časopisy konče, přítelkyně Naďa drží šéfredaktorskou ruku na pulsu zpráv internetového iDnes, druhá přítelkyně Alena vede časopis o bydlení, ve kterém popíše přitažlivě cokoli – od kuchyňské linky až k zahradní sekačce. Další kolega je třeba šéfem časopisu České obce sokolské, jiný autorem řady knih o významných českých sportovcích... Řekla bych, že všichni zůstali zuřivými novináři tak, jak jsme k tomu byli vedeni z přednáškových lavic tehdejší fakulty v Celetné 20. Kolega Honza Jelínek se přiblížil téměř doslova svému vzoru E. E. Kischovi, když se v přestrojení, zarostlý a ve špinavém potrhaném kabátě vmísil mezi nejnuznější z nuzných a usedl s nimi ke štědrovečerní večeři, kterou v Praze organizovala Armáda spásy. Podobně inspirovaných reportáží má na svém kontě víc. Srazy se svojí „třídou“, byť z vysoké nikoli střední školy, si užívám z celého srdce. Původní film „Sněženky a machři“ natočili prý před pětadvaceti lety spolu s již zmíněnými herci žáci gymnázia Nad Štolou. Na témže gymnáziu maturoval i můj manžel. Také on má svoji třídu a v ní svoji skupinku těch nejlepších kamarádů. Před několika lety jedna z kamarádek onemocněla rakovinovým nádorem mozku. Její život se po mnoha strastiplných zákrocích omezil na základní fyzické úkony, neměla nikoho pouze dvacetiletou dceru, která se o ni pečlivě starala. Jaký musel být asi jejich život, si můžeme, a zároveň nechceme představovat. Na posledním srazu třídy koncem minulého roku se spolužáci dohodli, že dceři přispějí a ulehčí její těžkou situaci alespoň finanční sbírkou. I tato třída je roztroušena po celém světě, peníze ale posílali kamarádi odevšad, z různých míst republiky, z Austrálie, Anglie, Německa. Spolužačka Míša zemřela začátkem tohoto roku, obálka se sbírkou se dostala do rukou ‚malé‘ Míši až na pohřbu. Nebyla prý smutná. Pocit velké rodiny spolužáků s tím měl také jistě co do činění. Sněženky a Machři po letech – a o tom to vlastně je.Převzato z časopisu  |
Copyright © www.csfd.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 04. 2009.
