Barbara Semenov: Amerika podle vzoru "žena"

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Ač srdcem a duší Čechoaustralanka, na papíře jsem zcela nepochybně Američanka. Proto, když mi dorazí před listopadem každým čtvrtým rokem korespondenční volební lístek, neváhám a posílám svůj s největší pravděpodobností nedůležitý hlas tomu, kdo by měl podle mne stát v čele země, která mi udělila v těžkých dobách emigrace politický azyl a později i hrdé občanství. Bylo to v době jednoho z nejlepších prezidentů moderní doby, Ronalda Reagana. S tím letošním volicím lístkem si však stále nevím rady.
Australský krajan Clive James označil nedávno v televizi americké prezidentské volby svým typickým, palčivě výstižným humorem za „frašku“ vzhledem k nevhodným prezidentským kandidátům. S tím nelze než souhlasit. A zamýšlet se nad otázkou, jak je možné, že tento velký národ přichází s tak omezenými možnostmi výběru do čela nejen státu ale jistě i mezinárodní zahraniční politiky.
Obracím tak v rukou dále nerozhodně tu svoji volební kartu. Asi nebude vůbec vadit, když ji neodešlu. Amerika mi ale není lhostejná. A byla bych na ni zase ráda hrdá. V těchto dnech sleduje celý svět s napětím, kdo nahradí prezidenta, který ji přivedl do pěkné šlamastiky. A jak si z té šlamastiky pomůže nový, ten který prezident, zůstává dalším velkým otazníkem.
Osobně jsem byla pro ženu prezidentku, která dávala smutně stagnující zemi jakousi naději. Hilary Clinton byla inteligentní, obklopovala ji celá řada kvallitních politiků včetně světově oceňovaného prezidenta předchozího. Přesto byla pod neustálou palbou kritiky. Voliči jaksi paradoxně nefandí nikomu, kdo se zdá být příliš chytrým. Nebudu rozebírat americké volební hrátky, slyšíme a čteme o nich dnes denně od povolanějších kapacit. Jako žena se však zaměřím na fenomén ženy, který nebyl odsunut spolu s Hilary do ústraní.
Naopak, na scéně se objevila nová žena. Pohledná Sarah Palin má teoreticky možnost stát se americkou prezidentkou (dejme tomu v situaci, kdy případný úspěšný, leč v historii nejstarší kandidát na post prezidenta, John McCain, nebude moci dále vykonávat svou novou funkci). Palin má, řekla bych dnes populárním výrazem, „imidž“ neboli podobu současné Ameriky. S šarmem bývalé americké královny krásy získává okamžitou podporu mas. Masa, která kritizovala na Hilary vše od prvního knoflíčku na halence až po nedůležité prořeknutí, je nadšena atraktivní a do nedávna neznámou aljašskou političkou.
Nadšení vzbuzuje i její silná katolická víra, boj proti potratům – sama má pět dětí, páté se narodilo s prenatální diagnózou Down syndromu, část národa obdivuje její sílu, když se loučí se svým synem před jeho odvelením do války v Iráku, která je podle Palin Božím plánem a kterou je tedy nutno vést a vyhrát.
Nemusím ani vědět o dalších politických představách Palin, abych viděla, že tímto směrem má volba nepovede. Když byla kandidátka v televizi dotázána, jaký má názor na Bushovu doktrínu, bylo zjevné, že neměla ponětí, o čem je řeč a zamluvila otázku frází, že prezidentův hlavní úkol je bránit USA. Bushova doktrína byla prohlášena v roce 2002 a ospravedlňuje „prevenční sebeobranu“, tedy možnost útoku na jakoukoliv zemi, která by mohla představovat nebezpečí Spojeným státům. A v této souvislosti mne napadá další žena už léta činná v americké politice, Madelaine Albright.
Ta se nedávno vyjádřila v tom smyslu, že nejdůležitějším úkolem nového prezidenta bude ukončit politiku strachu. Nepopírá, že strach má v politice své místo a lidstvo se musí poučit z jeho nedostatku, jako tomu bylo třeba v případě Hitlera. I dnes je Irák sudem střelného prachu, Afganistán trvajícím problémem, Irán potencionálním nebezpečím a Severní Korea nevyřešenou hádankou.
Al Káida zasluhuje výjimečnou bdělost. Američanům se však v posledních letech dostalo až příliš nadměrné dávky strachu. Strachu, který zapříčinil nedostatečnou ochranu vlastní Ústavy, nedbalost mezinárodního práva, menší ohleduplnost ke spojencům, pokles objektivity a soudnosti v hledání pravdy a nezájem ověřovat a zpytovat to, co říkají vůdcové národa.
Madelaine Albright je toho názoru, že Amerika byla Bílým domem naočkovaná přijmout doktrínu strachu, která řídila v posledních letech zahraniční politiku a negativně omezila možnost účelně komunikovat s ostatními. Manifestací tohoto strachu je i neochota zamyslet se vážně nad jinými alternativami a perspektivami.
„Hluboce miluji Ameriku a věřím, že naše země je stále tou nejlepší na celém světě,“ říká Albright, „ale na druhé straně jsme se stali nebezpečně nesoudnými. Říkáme - žádné atomovky, zatímco vlastníme největší arzenál na světě. Žádáme - respektujte právo, a přitom ignorujeme Ženevskou konvenci. Jdete buď s námi nebo proti nám - hlásáme, bez ohledu na dopad našich akcí v Turecku a na Středním Východě. Varujeme - ruce pryč od Iráku, zatímco naše jednotky okupují Bagdád. Voláme - pozor na čínskou vojenskou základnu a vynakládáme na obranu tolik, co celý svět dohromady. Ctěte budoucnost - kážeme a ignorujeme klimatické změny.
Američané se musí podívat na sebe očima ostatních. Světu se zdá dnes až směšné, že náš národ se vším svým bohatstvím a potencionálem se tak bojí teroristů, zlotřilých států, ilegálních imigrantů a zahraniční ekonomické kompetice. Lidé od nás očekávají, že si budeme počínat sebevědomě, ale zároveň budeme schopni srdnatě podstoupit složité debaty, čelit kritice, jednat s ostatními ohleduplně a přispět tak značným podílem na řešení globálních problémů. Sebevědomí podmíněné účelem to je a vždy byla podstata skutečné Ameriky v tom nejlepším slova smyslu. Abychom napravili svou nynější reputaci, je třeba zbavit se Bushovy doktríny strachu a začít se konečně vzdělávat o světě kolem nás, učit se jiné jazyky, rozumět jiným vírám a filozofiím, studovat další dimenze historických pravd a poznatků, přijímat moderní technologie pro konstruktivní účely a chápat trochu víc než je pouhé zjednodušené pojetí zla a dobra“.
Od nového prezidenta očekává Madelaine Albright, že nebude mít zapotřebí zastrašovat svůj národ, ale spíš znovu obnoví víru v Americkou myšlenku. Myšlenku založenou na jednotě, která je zakotvena ve víře v demokracii a v odpovědnosti vůči minulým generacím a těm, které mají příjít. Spojí-li nový prezident víru v tradice národa s důvěrou hledat skutečné hodnoty a odvahu v lidech, bude mít daleko silnější platformu vést Spojené státy než by mu poskytovaly jakékoliv pokračující výzvy národu k obavám a strachu.
Připomínám si, jak snadnou strategií bývalo v historii použití politiky strachu ve snaze manipulovat dav. Pomocí politiky strachu, která kráčela ruku v ruce se zneužitým náboženstvím, posilovali mocní odjakživa své vládnoucí pozice, udržovali lid pod kontrolou, zaručovali klamně sociální či jiné jistoty a zdůvodňovali další válečné expanze.
Bush a jeho osmiletá vláda skloubila „bravurně“ politiku strachu, náboženství a expanze v zájmu vlastních mocenských, finančních a egoistických pohnutek a dovedla tak jednu z nejschopnějších zemí světa do těžké ekonomické krize. Velmoc dnes zákonitě strhává s sebou do katastrofální situace i většinu ostatního světa. Je proto pochopitelné, že jen málokdo skutečně zatoužil kandidovat do funkce nového amerického prezidenta.
Madelaine Albright (rozená Marie Jana Korbelová 15. května 1937 v Praze) byla první ženou, která se stala v roce 1996 ministryní zahraničí USA. V letošní prezidentské kampani podporovala senátorku Clinton.
V současné době působí jako hlavní poradkyně kandidáta Baracka Obamy.
Ač nejsem přesvědčena zatím jen plamenným řečněním senátora, díky ženám v americké vysoké politice snad ztrácím obavy z mé volby Obamy.

Článek byl převzat z časopisu Čechoaustralan, který vyšel těsně před volbami amerického prezidenta 

 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 11. 2008.