Tomáš Pačes - Zdeněk Pošíval: Kameny a múzy

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

 
KAMENY A MÚZY 
 

    Úvodní kapitola    

Nedávno jsem si uvědomil, že nejdéle ze všech žijících osob, s nimiž se osobně dosud stýkám, příbuzné nepočítaje, znám Tomáše Pačesa.
Poznali jsme se v první třídě obecné školy v Praze 2 na Karlově, ještě ve válečném roce, dne 1. září 1943.
Brzy jsme přestali být pouhými spolužáky a skamarádili se. Možná i proto, že Mik, (jak se mu dodnes v rodině říká zkratkou ze jména »Tomík«), dostal od Ježíška loutkové divadlo s mnoha dekoracemi i se skutečnými marionetami na vodících nitích. Hrávali jsme pravidelně u Pačesů v obýváku, často pro jediného diváka: sedával v první řadě, jmenoval se Vašík, nedosáhl sice z křesla nohama na podlahu, ale posléze dorostl do postavení předního českého genetika a nedávného předsedy Akademie věd.
My, co jsme mu tehdy hráli, onemocněli jsme svorně a dlouhodobě toužebnou láskou k tyátru. Nakonec jsem divadlu propadl celoživotně pouze já; rozumnější Mik se stal raději věhlasným geologem. Přesto se umění zdaleka neodřekl…


Prof. RNDr. Tomáš Pačes, DrSc.Prof. RNDr. Tomáš Pačes, DrSc.

Narodil se v r. 1937 v Praze v rodině lékaře, který se jako národní socialista vyslovil veřejně proti komunistům, což mělo za důsledek, že Tomáš nesměl v padesátých letech studovat.
Po devítileté školní docházce dostal umístěnku do dolů. Naštěstí pacient jeho otce, řidič auta komunistického funkcionáře, se přimluvil a Tomášovi bylo dovoleno nastoupit na průmyslovku, ovšem pouze na geologickou. Jeho životní kariéra byla určena kádrovací skutečností a nikoliv zájmem o nerosty.
Během školní docházky i následného studia na Karlově univerzitě se měnily jeho zájmy: z náboženství se orientoval na ilegální skauting až po spolupráci se Sputniky při napsání rokenrolového pásma „Kámen a rohlík“.
Po vojně začala Tomášova dvouletá divadelní spolupráce s Miloslavem Šimkem, nejprve v Karkulce (Karlínském kulturním kabaretu), a pak v Olympiku ve Spálené ulici. Napsali a provozovali hru Nádraží Twist nad Vltavou, a když byl Jiří Grosman na vojně, četli i své povídky. 
V průběhu šedesátých let pracoval Pačes jako hydrogeolog, z čehož vzniklo několik zahraničních publikací. Způsobily však, že roku 1967 získal stipendium na Stanfordské univerzitě v USA; posléze se stal asistentem a profesorem na Státní Newyorkské univerzitě v Buffalo.
Normalizaci prožil už v Praze jako hydrogeolog a geochemik v Ústředním ústavu geologickém. Kromě toho spolupracoval a dosud spolupracuje s řadou univerzit.
Byl profesorem Královského Technologického Institutu v Stockholmu, jako docent geochemie působí na Karlově univerzitě a je profesorem přírodovědného inženýrství na Technické univerzitě v Liberci.
Má tři dospělé dcery, stabilní manželství, stále sportuje, schází se pravidelně s kamarády z Pátého oddílu skautů a především maluje. Specializuje se na akvarely.


ZP ••  Ve škole jsme bývali strůjci všemožných večírků a mikulášských besídek, společně se spolužákem Jarmilem Výmolou, jsme i autorsky sepisovali všelijaké scénky. Často jsme navštěvovali kina, (televize teprve nesměle začínala), a sbírali fotky a podpisy herců.

Měli jsme klubovnu a v ní hráli divadlo. Bylo to v nějakém znárodněném obchodě v ulici Na Bojišti. Ale také si pamatuji na urputné boje nás ze školy v Sokolské ulici proti Nuselákům. Tehdy Legerova ulice končila vysokými hradbami, které dnes překrývá Nuselský most. My jsme na Nuseláky házeli dolů dlaždičky vytrhané z chodníků a oni po nás stříleli z praků. Používali olovněné kousky z tiskařských desek z blízké tiskárny. Bylo to velmi nebezpečné a divím se, že nedošlo k nějakému vážnému úrazu...

ZP •• Kdepak, k úrazu došlo! Já to byl, kdo chytil ránu prakem do hlavy, naštěstí jenom oblázkem, ale i tak jsem měl slabší otřes mozku. Na čele mi zůstala boule jako koule z kulečníku.

Mě ale jednou Nuseláci zajali. Musel jsem pro ně kopat ve svahu nad Folimankou bunkr. Bičovali mě rozřezanou duší z fotbalového míče; brečel jsem moc, protože mě nechtěli večer pustit domů a já se bál, že doma dostanu výprask.

ZP •• Tatínek bratří Pačesů byl osobním lékařem Jana Wericha. Vzpomínám si, jak jsi nám jednou ve třídě prozradil jako mimořádně velké tajemství, že se připravuje na svou dobu nebývale výpravný komediální velkofilm, v němž obdivovaný Mistr bude hrát dokonce dvojroli.

Otec byl urolog a léčil především Janu Werichovou, a pak radil i Janu Werichovi. Z toho se vyvinulo opravdové přátelství. Jan měl velmi rád mou matku a máme v archivu řadu pohledů, které nám posílal ze svých cest...

ZP •• Promiň mi to přerušení, ale je třeba poznamenat, že tvá maminka se dosud těší dobrému zdraví, a přestože se u dam věk obvykle neprozrazuje, nelze mi vydržet; sděluji čtenářům, že jí letos bude 97 let.

Jan Werich…Otec chodil pravidelně na pověstný štědrovečerní šoulet k Werichům na Kampu. A já tam s ním byl dvakrát.
I Werichovi k nám často chodívali na večeři. Myslím, že Jan i jeho žena Zdenka mému otci velice věřili a svěřovali mu svá mnohá trápení i radosti. Pro mne ta setkání byla velkým zážitkem, zejména i proto, že jsem viděl všechny Werichovy premiéry v Divadle Satiry a později v Divadle ABC.
A co se týká toho velkofilmu, tak to je pravda. Otec mě vzal na Barrandov, když se točil Císařův pekař a Pekařův císař. Dodnes si dopodrobna pamatuji scény, které jsem viděl natáčet. Vzpomínám si na velmi impozantní postavu pana režiséra Friče. Dnes, při zhlédnutí tohoto filmu si uvědomuji, jaký to byl v roce 1951 úžasně vyspělý velkofilm a věřím, že kdyby byl natočen v Americe, byl by dnes jedním z těch historických světových filmů.
Když nyní čtu, jak někteří kritici odsuzují socialisticky-optimistické ladění konce filmu, tak si uvědomuji, jak o podstatě té doby, kdy film vznikal, vlastně nic netuší. Vůbec si neuvědomují, jaké za vším vězelo úsilí, aby v době komunistických poprav se takový projekt vůbec prosadil. Zejména i proto, že Werich se netěšil žádné přízni u komunistických pohlavárů.

ZP •• Namátkou uveďme, že Werich se v tomto filmu zasadil o rehabilitaci Nataši Gollové, která byla v nemilosti.

Werich byl úžasně loajální ke svým hereckým kolegům, a proto si ho všichni žijící jevištní partneři dodnes s láskou váží. Pro mne ten film a herecký výkon Wericha zůstává nejlepším filmovým zážitkem.

Prof. RNDr. Tomáš Pačes, DrSc.ZP •• Stalo se, že nám najednou bylo patnáct, skončili jsme devátou třídu a měli se rozhodnout, jak dál. Já šel studovat chemickou průmyslovku, a protože jsem měl v té době tisíce a jednoho koníčka, měl jsem ve sklepě laboratoř a experimentoval, sbíral brouky, navštěvoval večerní kurzy pro herce a choval kanáry. Lákaly mě též nerosty, zejména různobarevné křemeny, jimiž jsem naplnil krabici od cukru. Tomáš Pačes si ji jednoho dne ode mne nečekaně vypůjčil a zdá se, že mu ovlivnila život.

Ta tvoje sbírka skutečně přispěla k tomu, jak se vyvinul můj život. Já měl nastoupit do dolů, ale otci se podařilo uvolnit mě z umístěnky, že smím jít jen na geologickou průmyslovku. Aby mě opravdu přijali, musel jsem nějak dokumentovat svůj zájem o geologii. No, a tak jsem při přijímacích zkouškách se dokumentoval tvou sbírkou.
O minerálech jsem přitom neměl ani ponětí.

ZP •• Zatímco jsem na svou chvilkovou zálibu v mineralogii dávno zapomněl a svou odbornou chemickou školou prolézal spíše s horším než průměrným prospěchem, neboť jsem čím dál víc propadal divadlu, vydal se Tomáš Pačes zcela odlišným směrem.

Já jsem na geologickou průmyslovku prostě taky jen chodil, jenže ke konci mě to začalo i bavit. Dokonce jsem s pomocí svého strýce napsal i svůj první článek o geochemii, který mi uveřejnili v časopise Mladý Technik. A pak jsem dokonce napsal i odborný článek, založený na mé diplomové práci. Díky tomu mě nakonec začala bavit i ta geologie – přesněji hydrogeologie a hydrogeochemie, zejména ve vztahu ke vzniku minerálních a termálních pramenů. Moji rodiče totiž zdědili malý domek v Mariánských lázních, kam jsme jezdívali na prázdniny. Už koncem čtyřicátých let jsme tam hráli golf, (ten hraju dodnes), a já dělal brigády jako měřič vydatnosti minerálních pramenů.

ZP •• Maturity, vojna, vysoké školy, různé zájmy, rozcestí… Potkali jsme se po až létech, díky svolání třídního srazu při nějakém výročí.

I když jsem pak už studoval na Geologicko-geografické (nyní Přírodovědecké) fakultě Karlovy univerzity, stále jsem nebyl rozhodnutý, co budu dělat. Psal jsem nejraději povídky: některé mi i uveřejnili. V rozhlase i v Mladém Světě je uváděl Jaroslav Pacovský. Z tehdy vznešených literárních časopisů (Host do domu a jiných) na mne někdy napsali dost zdrcující kritiku, někdy zas, že je to snad nadějné, leč nevypsané. Dneska sice vím, že měli pravdu, ale také jsem mohl skončit i jako spisovatel…

ZP •• Naštěstí nebo naneštěstí jsi tak neskončil.

Na vojně v Prachaticích jsem hrál a dokonce zpíval ve vojenské estrádě. Se spolužákem z fakulty jsme dali dohromady soubor a umístili se dokonce v nějaké celostátní soutěži mládežnických souborů v Bratislavě. Tam jsem se seznámil právě se Slávkem Šimkem, který tam také vystupoval. Později mě vyhledal a sepsali jsme spolu hru Nádraží Twist nad Vltavou. Dokonce jsme do hry dali dohromady beatovou kapelu, v níž hrál Láďa Štaidl kytaru, Míla Růžek saxofon a pro mne nezapomenutelný Pete Kaplan zpíval a hrál baskytaru.

   

ZP •• Tomáš Pačes se nakonec stal opravdu geologem. Jen tak mimochodem: právě jsem se díval v televizi na smrtonosné erupce a dostal trochu strach. Využívám přítomnosti geologa k drobné odbočce otázkou: Nespočívá v nečekané vulkanické činnosti větší nebezpečí civilizaci než v agresivitě a hrozbě lidských ideologií?

Nemyslím si, že by sopečné erupce představovaly globální nebezpečí. Ale lokálně jsou velmi nebezpečné; nejen sopky, ale i výrony sopečných plynů, zejména oxidu uhličitého, mohou zabít mnoho lidí v sopečných oblastech. Největším nebezpečím však jsou zemětřesení. A bohužel, ani sopečné výbuchy, ani velká zemětřesení neumíme dosud nijak předvídat. Jedinou ochranou je být na ně připraven. Byl jsem svědkem výcviku obyvatelstva v Japonsku, co dělat při erupci sopky. Tam se taková bezpečnostní cvičení berou velmi vážně a trvají po celý den, protože jsou spojená i s evakuací obyvatelstva.

ZP •• Tomáš Pačes se však ocitl dlouhodobě nikoliv v Japonsku, ale v USA.

To bylo v druhé polovině šedesátých let, kdy začalo značné politické uvolňování. Řada geologů se snažila získat možnost pobytu na západních univerzitách. Nakonec nejen mně, ale i několika mým spolužáků se povedlo získat stipendia, zejména v USA, Kanadě a Austrálii. Já měl štěstí, že jsem se dostal na prestižní Stanfordskou Univerzitu u San Francisca. Studoval jsem tam v letech 1967 a 1968 v úžasné době vrcholu hippies i protestů proti válce ve Vietnamu. Jediným problémem bylo, že jsem musel nechat v Praze svou tříletou dceru s mou ženou Evou, také geologem. Manželka byla však nesmírně tolerantní. Ale vyplatilo se to. Studium mi předznamenalo celou mou odbornou dráhu: zejména ve způsobu americké vědecké práce, dobré znalosti angličtiny a samozřejmě i velmi důležitých kontaktů. Stal jsem se přítelem mnoha světově proslulých geochemiků.

ZP •• Jak a kde jsi prožil srpen roku 1968?

V roce 1968 jsem se vrátil do Československa, abych pomohl při pořádání exkurzí při světovém geologickém kongresu, který se konal v Praze. (Koná se každé 4 roky a účastní se jej tisíce geologů z celého světa). Kongres začal 19. srpna 1968 na Vysokém učení technickém v Dejvicích. Když jsem 21. srpna odjížděl na zasedání, bylo Vítězné náměstí již plné sovětských tanků, které obklíčily budovu generálního štábu. Okupací Československa kongres předčasně skončil.

ZP •• A začala postupná normalizace…

Mně se však přihodil zázrak!

ZP •• Neříkej! Zázraky se dějí?

Dějí se! V roce 1969 mi přišla nabídka ze Státní newyorkské univerzity v Buffalo, abych zde přijal místo asistenta profesora. Požádal jsem tedy vedení ústavu, ROH, Svaz socialistické mládeže a místní výbor KSČ, mohu-li odjet na studijní cestu do USA. Dodnes nechápu, jak se to stalo, že jsem jako nestraník dostal svolení, aniž bych podepsal spolupráci s StB, anebo se nějak politicky angažoval.
A potom ten zázrak pokračoval, protože za mnou po dvou měsících vyjednávání pustili i mojí ženu se třemi maličkými dcerkami. Vydrželi jsme v Buffalo dva roky, jenomže pak jsme se museli rozhodnout, jestli zůstaneme nadobro, anebo se vrátíme. Kvůli bratrovi, rodičům, ale i kolegům a přátelům v práci, kteří se za mne zaručili, jsme se v roce 1972 vrátili.

ZP ••  V New Yorku ses stýkal s Jiřím Voskovcem.

Jiří Voskovec a Jan Werich - setkání v šedesátých letechNe, to bylo v Buffalo. V novinách jsme si přečetli, že tam přijede hrát George Voskovec. Napsal jsem do Prahy Janu Werichovi, jestli si myslí, že bych Voskovce mohl pozvat na večeři. Werich mi ihned odpověděl: „To víte že ano, zajděte za ním a řekněte, že vás posílá Ferda Kokos z Prahy, aby k vám přišel na véču.“
A tak jsme šli do divadla, nepamatuji si, jak se hra jmenovala, trvala téměř tři hodiny a Voskovec byl v hlavní roli neustále na scéně. Byla to velmi náročná, dynamická role. Později nám Voskovec řekl, že ji přijal na poslední chvíli jako záskok za nemocného hlavního herce, protože mu nabídli mimořádně dobrý plat. A celou tu obrovskou roli se naučil za 14 dní.
O přestávce jsem za ním šel a vyřídil mu vzkaz od Wericha.
Celý se rozzářil a v tu chvíli byl neuvěřitelně přátelský se spoustou dotazů, jak se Janovi daří. Hned druhý den přišel k nám domů a strávili jsme s ním ohromné odpoledne. Kromě mnoha rad, které mi dal, si dobře vzpomínám, jak mi řekl, že s Werichem mají takový vztah, že o sobě vědí, aniž by si to napsali kdy je kdo nemocen. Něco podobného říkával i Werich.
A já si na to vzpomněl, když Werich zemřel a za krátkou dobu potom zemřel i Voskovec, ač si myslím, že žádnou velkou chorobou netrpěl (ale to nevím určitě).

ZP ••  Nedávno jsem se obdivoval a záviděl, že Mik na rozdíl ode mne nepřibývá na hmotnosti neboli na váze: svěřil mi, že absolvoval dietu Jiřího Voskovce, jenž se musel fyzicky udržovat pro své herecké úkoly.

Při večeři Voskovec jedl jenom maso. Zeleniny, brambor nebo chleba si nevšímal. Pil pouze vodu, žádný alkohol. Bylo nám to nápadné a zeptali jsme se ho na to. Řekl nám, že mnoho herců je toho času na časově omezené dietě Dr. Stillmana, která spočívá v tom, že se jedí pouze bílkoviny, (maso, vejce, ryby, netučný tvaroh) a pije se velké množství vody. Zakoupil jsem tudíž knížku Dr. Stillmana. Je to dnes moje druhá bible; velmi poučné čtení. Tehdy jsem trpěl velkou nadváhou (105 kg), protože jsem pojídal hamburgery, zmrzlinu a další americká jídla, a to v nemalém množství. S touhle dietou jsem za dva měsíce zhubl o 15 kg a už nikdy je nenabral. Vždycky, když pocítím nadváhu, tak se ke Stillmanově dietě vracím.

ZP •• O geologii vím jen pramálo: tuším, že geolog se vrtá v zemi, k jeho hlavním nástrojům patří kladívko. Hledá nerostné zdroje k nějakému využití a je mi jasné, že si musí vést nějakou dokumentaci. Provádí jistě nějaké zápisy, dělá nákresy situace v krajině. Nepatří tvé kreslení a malování plenéru vlastně k profesi?

V mém případě ne, já většinou pracoval teoreticky. V terénu jsem odebíral vodu z pramenů, měřil jsem některé její vlastnosti a pak se zabýval vznikem zjištěného chemického složení. Existuje totiž mnoho geneticky odlišných druhů vod. U nás je můžeme velmi dobře studovat, například v oblasti západočeských lázní. Vůbec, voda je jeden z hlavních hybatelů geologických procesů, je to podmínka života. Funkce vody na zemském tělese – to je to, oč se právě zajímám. Pokud potřebuji nějaké obrázky do publikací, kreslí mi je moje žena, která je geologem technikem v našem ústavu.

ZP ••  Pro mne je největším překvapením nikoliv Tomášova vědecká éra, neboť všichni Pačesové propadli výkonům bádání, ale umělecky dobrá úroveň jeho akvarelů.

Tomáš Pačes: Statek na VysočiněMám velkou radost, že se Ti líbí. Bude v tom asi určitý talent zděděný po babičce: byla akademickou malířkou. Ale malovat jsem začal poměrně pozdě – to když jsem dostal od ženy olejové barvy ke svým 35 narozeninám.
Začal jsem s olejem, ale pak se mi dostal do ruky kalendář s akvarely jednoho rakouského malíře. Ty mě natolik uchvátily, že jsem se snažil je nejprve kopírovat, abych zvládl techniku, pak jsem si obstaral řadu knížek s akvarely - od klasických maleb až po malby moderní - a pustil jsem se do samostatného hledání vlastního stylu i techniky.
Baví mě to. Někdy řadu měsíců nemaluji a pak namaluji několik obrázků za víkend. Akvarel je fantastické médium; často pracuje samo a já dotvářím jen to, co barevné vodové skvrny zanechaly na papíře.
Mnoho obrázků jsem rozdal a dokonce i prodal, a mám radost, když vidím, že je mají kamarádi pověšené na zdi. Ale obrázky dávám jen, když si o ně někdo řekne, protože nikdy nevím, jestli se skutečné líbí.

ZP ••  Mám před očima reprodukce veškeré tvé tvorby a je docela těžké učinit z nich názorný výběr: shledávám nejen určitý tematický rozptyl, ale i vývoj tvého výtvarného vidění, měnící se dost výrazně v osobním stylu.

Jako amatér samouk mám výhodu: nemusím sledovat dnešní modernistické trendy, které jsou určeny pro šokující výstavy a depositáře sběratelů. Nemám ambice být slavný a avantgardní. Mám ambici vyjádřit nějakou náladu v krajině, v obličeji, v barevné skvrně. 
 
Tomáš Pačes: Italské městečko Tomáš Pačes: Zbytek podzimního sněhu
Tomáš Pačes: Statek v Rakousku Tomáš Pačes: Bitevní pole - Cirkusová manéž

ZP •• Zůstalo něco, co bys považoval za potřebné vyslovit, nevyřčeno?

Stále děkuji Bohu (ať už je cokoliv nepoznatelným v našem vědomí, nebo duši) za to, že byl ke mně a mé rodině tak štědrý; a neustále se divím, proč na tolik lidí sesílá taková neštěstí.

ZP ••  Čeho si na světě (v životě) nejvíce považuješ?

Zdraví a přátelství – asi nic originálního.
Příště:  DÁMA S HOUSLEMI

Rozpravy se budou týkat virtuosky Silvie Hessové, sólové houslistky, jež vystupuje s mimořádným úspěchem v nejvýznamnějších koncertních síních u nás i v zahraničí, například v Carnegy Hall v New Yorku. Vydala řadu CD, učí barokní hudbu atd.
 

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Foto © z archívu Tomáše Pačesa

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 03. 2009.