Jan Petr - Zdeněk Pošíval: Proč? To je ve hvězdách!
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Mgr. Jan Petr | |
 ZP •• Jak vzpomínáš na Kutnou Horu? Byl jsem příliš maličký, abych si z rodiště a té doby něco pamatoval; z vyprávění tatínka nemohu nepřipomenout, kterak rodina vlastně přišla o podnik. Dědeček pořídil ve svém lahůdkářství zároveň i vinárnu, kam chodil za války i český konfident gestapa. Zboží brával zásadně na dluh a úsloví »Petříčku, napiš mi to! « stalo se pověstným i mimo rodinu. Nikdo se nikdy neodvážil říci si mu o peníze, i když tam debužíroval denně. Po válce na nějaký čas zmizel a všichni ve městě se radovali, že ho už neuvidí. Objevil se po únoru 1948. Nikoliv jako duch, ale jako milicionář s puškou, aby s dalšími svými straníky znárodňoval. Dědeček mu musel odevzdat všechny klíče. Profesionální konfident chodil ovšem do krámu dál, samozřejmě výhradně se soudruhy. Rozkradli veškerý sklad vína i lihovin a nakonec nebylo co znárodňovat. ZP •• Než se dostaneme k tématům bohulibějším, musím vzpomenout, že ses stal obětí povodně stoleté vody a tvůj krásný přízemní byt na pražském nábřeží vzal za své i s většinou tvého osobního archivu. Naštěstí jsi něco našel v šuplíkách na své chalupě, nicméně obrazový materiál v ROZPRAVÁCH naplníme především snímky z letošního léta. Kromě bytu povodeň dosáhla i do Petrské ulice a zničila mi i ateliér. Tam vzaly za své knihy, psací stroje, aparáty a hlavně spousty archivního materiálu na kazetách. ZP •• Tvým významným publicistickým tématem bylo zemědělství i životní prostředí. Co říkáš současnému stavu zemědělské politiky a co soudíš o ekologii? Nejprve musím zmínit něco velmi pozitivního, totiž ministra zemědělství, který byl skutečným odborníkem a neobohacoval se čachrováním, jímž byl Josef Lux. Často jsem s ním točil. Přestože měl nárok na vysoké honoráře od televize, nenechal si nikdy proplatit ani korunu a dokonce zakázal svým úředníkům, aby od nás cokoliv přijali. A negativní poznatek? Dodnes spousta restituentů čeká marně na vrácení svých majetků. Současná zemědělská politika je systémem »ode zdi ke zdi«. Některá ustanovení EU jsou nešťastně aplikovatelná na naše poměry: třeba závod na výrobu zelené nafty v Olomouci, cukrovary, mlékárny, prodej zemědělské půdy cizincům atd. ZP •• Která témata by tě dokumentaristicky lákala, ale nepodařilo se je už realizovat? Jak se díváš na prahu Nového roku na situaci v naší zemi? Nedráždí tě jako dokumentaristu potřeba podat o ní své vlastní mediální svědectví? Tohle téma formuluji úmyslně do otázek, neboť z odpovědí lze zároveň vyčíst tvůj postoj a stanoviska k nejednomu akutnímu problému naší společné reality. Kdybych mohl skutečně nezávisle publikovat v televizi, byla by to tato témata: 1. Proč je tak drahá elektřina? 2. Proč máme relativní nedostatek vody a proč je drahá? 3. Proč nevaříme pivo z našeho chmele, a chmelaři chudnou? 4. Proč nevyrábíme levnou bionaftu nebo lihobenzin? 5. Proč jsme museli vybít stovky krav kvůli nemoci šílených krav? 6. Proč jsme přišli o naše národní stříbro – cukr? 7. Kam zmizely miliony za státní pozemky, kde nyní vedou dálnice, vysoké napětí, kde stojí zahraniční továrny, budují se letiště, atd.? 8. Proč musíme kupovat drahé maso v obchodech, a přitom prvovýrobci jej musí řetězcům prodávat pod cenou? 9. Proč se nemohou stavět přehrady a jezy, když se předpokládá nedostatek vody do budoucna? ZP •• Každé z těch uvedených témat by mě rovněž zajímalo. A jistěže, nejen mě. Proč to nenatočíš? Máš zábrany kvůli politickým hrátkám? Jde přece o otázky, jaké si kladou i spousty spoluobčanů. Proč? Kdo by tu práci zaplatil? Česká televize nemá zájem na nějaké konfrontaci s politickým establishmentem a česká ministerstva nemají peníze. Privátní televize takové problémy nezajímají: vždyť i NOVA zrušila svůj pořad »Na vlastní oči«. ZP •• Máš ovšem své koníčky, z nichž musím výrazně připomenout tvé chalupaření, jež ve tvém volném čase naprosto dominuje. Nemohu pominout, že tu chalupu máš už dlouho, ale jednou se ti tam cosi přihodilo. Musíš to připomínat? ZP •• Proč ne? Tuhle událost si nemůžeme nechat pro sebe. Před chalupou zastavilo německé auto, vystoupila z něj jakási křehká osůbka a požádala tě o službu… Pokračuj! Tu chalupu jsem koupil před mnoha lety, leží na území kdysi obývaném Němci. Dalo mi dost práce i nákladů uvést ji do obyvatelného stavu a dá se říci, že ji zvelebuji dodnes. Jednoho dne k nám přijel od Hřenska mercedes, tehdy ještě se západoněmeckou poznávací značkou, a vystoupila starší a distingovaná dáma. ZP •• A obrátila nemalé údobí tvého života naruby. Požádala mě, může-li si prohlédnout svůj rodný dům, ale jinak že nic nechce, jen zavzpomínat. Pozval jsem ji dál, pohostil a ona se mezi řečí zeptala, jestli jsem náhodou neobjevil úkryt, kam její tatínek před odsunem uložil malou skříňku s rodinnými šperky, které nakoupil z prodeje svých pozemků, ale nikomu o skrýši neřekl, věřil totiž, že se vrátí. Nic takového jsem samozřejmě nenašel a řekl jí to. Ona však trvala na svém, že ta skříňka tady někde musí být, ale že si nečiní na její obsah sebemenší nároky; jenom by ji zajímal zlatý medailonek po babičce, v němž je uložena drobná fotografie její maminky. Při odchodu opakovala svou prosbu, abych se po skříňce tedy znovu poohlédl, a až ji najdu, abych si všechno, co v ní naleznu, ponechal, jenom jí zaslal tu jedinou maličkou fotografii z medailonku. Nechala mi vizitku a odjela. Prohledával jsem chalupu znovu a znovu, od sklepa po půdu a zase zpátky. Rozkopali jsme s kamarády podlahy, rozbili i vzácná kachlová kamna, hledali jsme, kde to jen trochu šlo, a neobjevili vůbec nic. Přiznávám, že mě od té chvíle mučilo velmi špatné spaní, stále jsem přemýšlel o způsobech, které by vedly k objevení toho pokladu. Trápil jsem se. Pak jsem si vzpomněl na proutkaře. Byl to pan inženýr Slonek, s nímž jsem točil dokumentární pořad a který pracoval jako proutkař u Severočeských hnědouhelných dolů. Objevil svým proutkem všechno možné, i ztracený zlatý prsten v trávě zahrady, našel i prasklinu ve skále, jež vede až k podzemnímu jezeru, a potvrdil mi dokonce přesně i stáří chalupy. Poklad nenašel. ZP •• Napadlo mě, jestli ta německá paní se velmi rafinovaným způsobem nepomstila na tvé osobě za odsun a za Benešovy dekrety. Řekl bych, že šlo o elegantní a mistrovský revanš, hraničící sice tak trochu s něžným hororem, leč svým způsobem i dost strašidelným. Proutkaři, pozvaní na pozemky tvé chalupy, aby pomohli hledat poklad, mě přivádějí k podstatnému tématu naší rozpravy. Tím je tvá neochvějná důvěra v jistou iracionalitu. Silně holduješ astrologii, jinými slovy se pokoušíš leccos vyčíst z hvězdných konstelací. Jak jsi k tomu dospěl? Chtěl jsem vždycky natočit pořad o věcech mezi nebem a zemí. Proto jsem také docházel do Psychoenergetické laboratoře, kterou tehdy vedl profesor Kahuda (někdejší ministr školství). Takový pořad se mi v bývalém režimu sice nepodařilo natočit, ale sám jsem se přitom naučil numerologii a také astrologii. Nevím sice, na jakém racionálním principu tyto věci fungují, ale fungují! Od nepaměti si klademe otázky o svém bytí, osudu, o smyslu svého života… O tajuplném světě lidské duše víme málo. Neznalost přináší jen strach, obavy a omyly. Numerologie, kterou praktikuji zhruba 15 let, dokáže na ledacos z toho odpovědět. Všudypřítomná čísla jsou totiž důvěrně spjata s existencí jednotlivých bytostí a zároveň spoludefinují svět kolem nás. A jestliže čísla neřeknou úplně všechno, ptám se astrologických karet. Karty sice ne vždy odpovídají jednoznačně ANO či NE, takže chceme-li se rozhodnout mezi dvěma možnostmi, ptám se například: Co se stane, když uděláte to… anebo tohle? Karty nám pomohou rozebrat situaci. Pomohou nám prozradit, co se děje v našem podvědomí, co už dávno víme, jenom nevíme, že to víme, anebo si to nechceme přiznat. Ať je tedy naše poznání na základě hvězd, nebo karet, je nutné si uvědomit, že každá možnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad. ZP •• Koukám, že tvá záliba v metafyzice se prohlubuje i do mluvy karet a vím, že se na tebe obracejí mnozí lidé, píší ti, telefonují, chodí osobně až do tvého bytu, abys jim díky své schopnosti pomohl vyčíst z nadpřirozených úkazů a jevů jejich osudy nebo uspíšit či popřít jistá rozhodnutí. Chodí za mnou lidé a ptají se, kdo vlastně jsou? Jaký je smysl a cíl jejich existence? Budou zdraví? Budou bohatí? Budou milovat a budou milováni? A bude jim jejich partner věrný? Jaký bude jejich vztah? A co zaměstnání? A co jejich děti…? ZP •• Podělíš se s námi o některá kuriózní setkání, byť pochopitelně od tebe nežádám žádná jména ani podrobnější údaje. Jedna zoufalá paní si mi stěžovala na špatný sexuální život se svým manželem. Zeptal jsem se: „Nejde mu to?“ „Ale to ne, jde mu to dobře, ale potřebuje k tomu stres. Jakmile začne trochu tma, musím s ním vyrazit do ulic v sukni bez spodního prádla a on mě pak pomiluje třeba v telefonní budce, ve výklenku mezi domy, v průchodu. Někdy také jezdíme noční tramvají a on mi to dělá na zadní plošině téměř prázdného vozu. Také se s ním nesmím dostat do nějaké tlačenice, to je konec. Jednou jsme byli na jakémsi hradě a on mě miloval na cimbuří a přitom jsme se dívali na turisty, kteří se k nám nezadržitelně blížili. Přestal, až když se lidé objevili nahoře téměř u nás. Mně se to vůbec nelíbí a bývám prakticky tak trochu znásilněná. Doma si s ním však vůbec neužiju. Koupila jsem si drahé erotické prádlo, ale nic. Proč vás oslovuji? Asi před týdnem jsme šli kolem kostela a on, že se chce podívat dovnitř. Ale já ho varovala, že v kostele ne. Sice sliboval, že nic nebude, ale samozřejmě hned v první lavici to zase nevydržel. A to jsem se opravdu naštvala. Stiskla jsem ho velmi silně, však víte kde, on vykvikl bolestí, vyskočil a rychle odešel. Od té doby se mnou nemluví, a já se vás ptám, co s tím?“ „Co? Překonejte se a předstírejte, že i vám se to takhle strašlivě moc líbí. A chtějte to hned znovu a znovu a pak zase znovu… Snad ho to přestane bavit.“ Paní se již neozvala, možná to pomohlo. ZP •• Rád jezdíš do cizích krajů a leckdy tě obdivuji, že si vyhledáváš destinace, kde Středoevropan musí trpět vedrem a jistým nepohodlím. Kde se ti to tak moc líbí, že překonáš objektivní nepřízně? Kam tě to ještě táhne? A kam bys už nikdy radši nejel a považuješ svou cestu za omyl? Největší dojem na mě zanechal Izrael. Zažil jsem tam sice 45° C ve stínu, ale viděl jsem na vlastní oči svitky od Mrtvého moře, Zeď Nářků, Křížovou cestu, Památník holocaustu, nesmiřitelné světy islámu a judaismu a mnoho dalšího. Nedá se říci, že bych na některou zemi zanevřel, i když cikáni v Rumunsku byli strašní a také místní úplatní policisté, kteří připomínali spíš mafiány, mi na náladě nepřidali. Také fanatické muslimy vůbec nemusím. ZP •• Přiznej se mi, proč ode mne při každém setkání, ať u vás na chalupě či u nás v Bubenči, vyžaduješ uvařit čínské menu? Řekl bych, že jde už o posedlost. Proč se mi nedaří rozmluvit ti takové umanutí, či snad již dokonce úchylku? Nedaří se to ani tvé krásné a rozumné manželce Zuzaně, jež je sama vynikající kuchařkou: na její krkonošský hubník, steaky na roštu a na mnohá další jídla z její kuchyně se prostě nedá zapomenout. Navštívil jsem množství čínských restaurací v cizině i u nás a mohu zodpovědně říci, že nejlepší čínu dělají na adrese Malířská ulice, Praha - Bubeneč. ZP •• Co to povídáš? Tam bydlím a žádnou čínu tu nemáme. Ale máte! Myslím, že i proslulý pekingský kuchař Čou Li by se po ochutnání kterékoliv jídla z téhle kuchyně hluboce zastyděl a šel se utopit do Žluté řeky. Čím jsem starší, tím se mi potěšení z jídla stává čelnou prioritou. A jakkoliv si tě, Zdeňku, vážím jako režiséra, dramatika, spisovatele a člověka, pak za tvé kuchařské umění bych ti udělil doktorát. ZP •• Možná, že dokážu i leccos uvařit, ale maximálně jedno menu a nanejvýš pro 6 lidí. Kdybych měl uvařit větší výběr jídel a více porcí jako třeba v hospůdce, selhal bych s ostudou. Protože to už vyžaduje profesionalitu a do té já mám daleko. Nicméně díky za tu chválu, v tom případě mi dovol na revanš pár jízlivých otázek. Za prvé: Kdy se konečně naučíš jíst čínské pokrmy ortodoxně hůlkami? Já umím jíst hůlkami, ale pokaždé si pobryndám kravatu. ZP •• Za druhé: Proč odmítáš jezdit tramvají, jejíž zastávku máš téměř před barákem, jízda tímto dopravním prostředkem je poměrně levná, ke mně trvá jen 5 minut, ale ty raději mažeš několik set metrů pěšky do garáže, tam musíš vycouvat, zavřít vrata, popojíždět v koloně přes Štefánikův most, pak ve šňůře Letenským tunelem, nakonec ještě hledat bůhví jak dlouho parkování, navíc placené, projet spoustu drahého benzinu a především po večeři abstinovat? Několikrát jsem již tramvají jel. Nikdy to nebyl příjemný zážitek. Nejvíc mi vadí, že někteří lidé páchnou tak, až smrdí. Vadí mi i taková všeobecná kumulovaná naštvanost, která tam visí ve vzduchu. A také je mi nepříjemný fyzický kontakt v tlačenici, někdy až takový, že mizí z kapes peněženky. ZP •• Vrátím se na závěr k tvé branži. Kdo byl či je dosud tvým vzorem a který film se ti neodvratně zaryl do povědomí? Co si myslíš o současné publicistice? Když jsem studoval FAMU, pomýšlel jsem na tvorbu dlouhých filmů. Mým vzorem byl a je František Vláčil. Jeho Markéta Lazarová je nejlepší film natočený u nás. Ještě dobře, že mi to nevyšlo. V tehdejší konkurenci tvůrců Nové vlny 60. let bych určitě propadl. Takhle se nemám alespoň za co stydět. Současná publicistika není nezávislá! Dříve jsme se potýkali s politickými zásahy, dnes jsou to zásahy ekonomické a finanční. Není pravdou, že by si tvůrci mohli točit, co chtějí. ZP •• Dovol, abych tě oblažil tou nejotřepanější větou moderátorů televizních rozhovorů: „Mistře, můžete nám v rámci silvestrovského naladění prozradit nějakou humornou příhodu z natáčení?“ Natáčel jsem v německém Švábsku začátkem 90. let u jednoho sedláka, majitele asi 150 ha půdy a velkého kravína. Má počítačem řízený chov krav. Instaloval kameru i v »porodně«, takže se může i v noci přesvědčit, zda se mu některá kráva netelí. Navíc používá počítač i pro řízené dávkování krmiva skotu. To znamená, že každá kráva má na krku obojek s jakýmisi čidly, a když vsune hlavu do žlabu, čtecí zařízení okamžitě nadávkuje potřebný objem krmiva. Zvířata si na to brzy zvykla a nedožadovala se krmení, ani zvýšení dávek v jinou, než v určenou dobu. Systém zaručuje i to, že kráva se udržuje v optimální hmotnosti a neplýtvá se pícninou. Přestože se tento systém pokoušeli zavést i v našich JZD, nikdy to neprošlo. Obvykle do týdne docházelo k vážným technickým poruchám, často byl computer jako by nešťastnou náhodou probodnutý vidlemi. Nemohl jsem zjistit, proč vlastně. Nikdo neznal odpověď. Až jednou, v místní hospodě, mi prozradil jistý bodrý družstevník po pátém panáku rumu: „Pane redaktor, když to zařízení bude dávkovat a měřit kravám krmení, tak mi prosím vás řekněte, jak si potom budeme moct odebrat z družstevního taky trochu pro sebe?“ ZP •• Honzo, děkuji ti za dnešní Rozpravy i za všechny chvíle, jež jsme za ta dlouhá léta našeho přátelství společně zažili, a přeji ti, aby i v příštím roce ve tvém počínání převažovala dobrá nálada jako dosud. | |
|
| |
| Příště: TAJUPLNÉ PRAVIDLO SEDMÉHO ROKU O Josefu Kubíčkovi, kabaretiérovi a herci, o jeho putování časem vytýčeném údobími po sedmi letech. Pan Kubíček oslavil osmdesátku, kdy už má člověk výsostné právo rozdávat životní moudrosti, což je navíc i důvodem, proč autor nabyl přesvědčení, že by se nemělo zapomínat na ty poctivé interprety, jež obvykle nazýváme »dělníky jeviště«. | |
| Dosud uveřejněné | |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Blanka Kubešová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Vladimír Just |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |