Milan Turek: Velikonoce Lužických Srbů

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

 Evangelíci v Německu slaví Velikonoce bohoslužbami, katolíci udržují nejvíce tradičních ceremonií
 
Slova, sochy, hudba, romány, dramata, filmy, obrazy zpodobňují příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve všech jazycích světa pojednává o něm kniha nejvíce čtená a nejvíce rozšířená, často i nejvíce ceněná v rodinném majetku. Pro věřící je to příběh, kterým se začínají dějiny církve a čtení Bible, dějin lidstva a dějin křesťanství, patří ke každodenní potřebě. Často jsou slova o utrpení Páně ještě i dnes útěchou v nesnázích v době, kdy lidé prodělávají těžké situace. Bible přináší stále útěchu a naději. Čas děje posledních Foto: Jiří Škochdnů života Boha-člověka spadá do prvé poloviny církevního roku, kalendářně pak o prvém jarním úplňku.
Velikonoční svátky jsou pro mnohé mladé, ateisticky zaměřené lidi dnes jen svátky jara, bez jakékoliv duchovní náplně a bez obsahu. Využívají je k příležitosti rozšířeného víkendu, možnosti jarní rekreace, pohybu na jarním vzduchu. Pro věřící, ale i pro ty, kteří uznávají tradice, jsou svátky jara tajuplnými dny a jejich náplň nemá jen zábavný či rekreační charakter. Je nemálo těch, kteří svátky světí a tradice dodržují.
Konzumní horečka nedosahuje zdaleka takové výše jako před Vánocemi, ale i Velikonoce jsou u našich sousedů příležitostí ke zvýšeným výdajům především za sladkosti. Obchody se naplňují čokoládovými zajíci, kohoutky, slepičkami, či jinými symboly jara. Nesmí chybět hromady barevných vajec, které slouží nejen ke konzumaci a výzdobě domácností, ale i k dětským hrám. V Sasku supermarkety nabízejí své produkty bez ohledu na to, kdo a jak Velikonoce oslavuje - ateisti, katolíci či protestanti.
Málokde v Německu se najde kraj, kde tradice dodržují v takovém rozsahu jako v Lužici. Mnohé zvyky, dávno již jinde zapomenuté, zde jsou stále o Velikonocích udržované. A nejsou to jen věřící, kteří by se k těmto tradicím hlásili. Na vesnicích Lužického Srbska, ale i ve městech, kde mají předzahrádky, zdobí ve svatém týdnu ovocné stromky a keře vyfouknutými barevnými skořápkami vajíček. K lidové zábavě bez rozdílu vyznání patří koulení vajíček ze svahu za výkřiků - „vejce, vejce“. Koulet se může nejen natvrdo vařené vejce, ale i koláče, jabka, pomeranče. Spoluhráči pod svahem koulený předmět chytají a zůstává v jejich vlastnictví. Tento zvyk se udržuje především v okolí Bautznu.
Rozšířenější zábavou je hledání velikonočních vajíček, zajíčků a slepiček. Děti v neděli odcházejí s rodiči na louku, kde jsou sladkosti ukryté v trávě nebo v malých keřích, kde je hledají. Pro děti jsou připravovány i další zábavy, jako krášlení vajíček..
Při modlitbách a bohoslužbách tráví Velikonoce členové Bratrské jednoty v Herrnhutu, osadě založené v roce 1722 Českými bratry. O Velkém pátku je to navíc účast na slavnosti Hosianna, společné večeři, dále pak pašijích a v neděli o páté ráno společné vítání slunce na nedalekém hřbitově spolu se skupinou pozounérů. Velikonoční troubení a jinak skromné oslavy zmrtvýchvstání Krista jsou protestanty slaveny podobně i v jiných částech Německa. Velikonoční koncerty pak uspokojí nejen svým sakrálním laděním, ale i vážnou hudbou i náročné posluchače.
Bohatou škálu katolických tradic nabízejí Lužičtí Srbové. V Bautznu bývá instalována ve vlastivědném muzeu výstava „Velikonoce Lužických Srbů“, která potrvá až do května. Ve Schleife, centru Lužických Srbů, se koná pravidelně velikonoční trh. Podobné trhy jsou ve Wilthenu a Hoyerswerdě. Kulturním konzumentům nabízejí kostely především provedení pašijí, z nichž nejzajímavější mohou být třeba v kostele sv. Trojice v Görlitz. Návštěvník tohoto rozděleného polsko-německého města zde navíc může o velkém pátku vidět živě i křížovou cestu od kostela sv. Petra k božímu hrobu se všemi čtrnácti zastaveními.
Důležitým církevním zvykem bylo svěcení ohně, líbání kříže a půst. Kostelní oltář byl zahalován plátnem a všeobecně byla používána v postní době od popeleční středy až do zmrtvýchvstání fialová barva. Zahalování oltáře bylo nahrazeno odstraněním všech ozdob a květin, plátno k zakrývání kříže a oltáře není tak časté. Unikátním plátnem, používaným v dobách, kdy ještě Lužice patřila k českému království, je velké postní plátno obřích rozměrů v žitavském muzeu kostela sv. Kříže. Na něm není zpodobněno jen utrpení Ježíše Krista, ale na devadesáti obrazech s jednoduchými epickými texty jsou zachyceny příběhy Starého i Nového zákona.
O Zeleném čtvrtku podle křesťanů odlétají zvony do Říma, jejich zvuk zazní až po třech dnech, kdy se slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, zpravidla však už v sobotu večer. Místo zvonů mládež obchází vesnici a rámusí hrkávkami nebo klepači, malými dřevěnými nástroji, které dělají opravdový randál.
Tento zvyk pochází z dávných dob a jeho význam má spočívat v zahánění zlých duchů a čarodějnic. Vyvrcholením je pak velikonoční střílení či spíše detonace o sobotní noci. Mládež naplňuje konzervy vápnem a zalévá vodou, unikající plyn pak zapálí, čímž dojde k detonaci. Karbidové kanóny vydávají pěkné šupy. Lampy na podobném principu se používaly ještě mezi dvěma světovými válkami u nás třeba i na jízdních kolech.
Baví-li se chasa karbidovým ohňostrojem, dívky zatím odcházejí do lesa ke studánkám, aby omývaly své obličeje a stávaly se krásnějšími. Kouzelná voda má zaručit mimo krásy také zdraví, a proto se velikonoční Jiří Škoch (Petrkov - RUCE) voda přinášela i do domácností a uchovávala se ve sklepích. Přiznávaly se jí ještě mnohé další účinky, zvláště v zahradách, na polích, pro dobytek nebo i vyprošení milého. Dívky v mnoha lužickosrbských sídlech zpívaly písně k oslavě nového života. Tento zvyk se však dodržuje jen zřídkakde.
Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. Hluboce věřící křesťané se na tuto slavnost připravují po celý rok. 
Nejenže musí mít krásného a zdravého koně, ale každý jezdec musí také po celý rok chodit do kostela, jinak není hoden zařadit se do průvodu velikonočních jezdců. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím, s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž.
Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne. Nejznámějšími místy, kde projíždí, až několik stovek jezdců, jsou St. Marienthal nedaleko Frýdlantu v Čechách, vzdálenějšími místy jsou Bautzen, Radibor, St. Marienstern, Ralbitz, Wittichenau, Kamenz a Ostritz. Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly. Každá jízda počíná modlitbou a v jejím průběhu jezdci zpívají táhlé nábožné písně (kěrluše). Velkolepá podívaná láká každoročně tisíce diváků a velikonoční zájezdy pořádají i některé české spolky.
                                        Jezdcům se říká křižerjo nebo jutrovni jěcharjo. Nedostatek koní řeší také zapůjčováním v České republice nebo v jiných částech Německa. V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá dnes okolo půldruhého tisíce jezdců. Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy v obci Wittichenau bylo uskutečněno prvé procesí. V některých pramenech se však uvádí, že výzva k šíření poselství o zmrtvýchvstání byla známá již z doby sv. Pavla a v Německu koncem tisíciletí.
Velikonoční chorál, který zpívají katolíci o velikonocích nejen u nás, ale i v Lužici:

Aleluja! Živ buď nad smrtí Zvítězitel,
on z hrobu svého slavně vstal,
Pán Ježíš, ovcí bludných přítel,
jenž za ně život v oběť dal!
Zni jasně věky do věků,
čest, chvála Bohu člověku!
Aleluja, aleluja, aleluja.

Copyright © Jiří Škoch

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 04. 2009.