Křesťanských pozdravení je mnoho a ještě více se jich v minulosti používalo. „Pochválen“ zaznívalo nedbale z mnoha úst, uctivě bylo vysloveno Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a odpovědí bylo „Až na věky věků. Amen.“ Sundání čepice, klobouku, širůšku, beranice bylo běžné pro každého muže, který šel kolem kostela, kříže nebo svatého obrázku či sochy. V kostele a na hřbitově to bylo samozřejmostí. Ženy a děvčata svá pozdravení vyjadřovaly pokřižováním.

Jarní počasí nebylo zrovna moc přívětivé, když jsme šli ze školy. Loudali jsme se po chodníku, i když po silnici z kostek jen sem tam přejel nějaký povoz nebo motorka. Nepospíchali jsme a tak se k nám rychlým krokem přiblížil pan farář v tmavém plášti, biretce a ornátem s doprovodem dvou ministrantů v komžích a žehnal nám monstrancí. Ministranti zazvonili malými zvonky. Rychlý krok svědčil o tom, že návštěva pospíchá do nebe a pan farář se za umírajícím jde rozloučit svátostí usmíření. Poklekli jsme na blátivou zem a bili se v prsa. Bylo to dávno a od té doby jsem už nikdy neviděl velebníčka kráčet s posledním pomazáním, svátostí smíření.

V dědině děcka zdravila na potkání každého dospělého. Stejně zdravila i při vstupu do jakékoliv místnosti, výjimkou snad byla jen hospoda, kde byl neustále hluk a pozdrav se pronášel jen v tělesné blízkosti nebo u stolu.
Zvláštní pozdravení platilo pro kmocháčka a kmotřenku, svědky při křtu, což nemuseli být příbuzní, ale třeba i sousedi. K jejich pozdravení patřilo i políbení ruky, ale to nebývalo tak obvyklé.
Křesťanský pozdrav zazníval důvěrněji z úst příbuzných, blízkých a přátel. Býval doplněn stiskem ruky, objetím, polibkem nebo také jen slovním doprovodem Vítajte u nás, či prostým Vitaj. K tomu ještě mohlo následovat vyjádření určitého druhu úcty oslovením příchozího jako tetičko, strýčku, pane učiteli, nebo i kamaráde.
Teple zaznívalo i vyslovení křestního jména: Francku, Joško, Kačko, Růženko vzápětí po pozdravení. Někdy bývalo oslovení i vulgárnější jako: tato, strýcu, stařo. Ale ani to nebývalo výrazem hanobení, spíš šlo o vyjádření ne zrovna nejvhodnější nálady či nepříjemné situace. Zvlášť uctivě se vyslovovaly názvy osob srdci nejbližších: mamko, maminko, stařenko, taťko, bratře.

Pozdrav nebyl jen letmým oslovením potkávavších se. Byl v určitém momentě i laskavým uvedením ke společnému stolu, ke společné práci. Byla to společná modlitba před jídlem, ráno před vyučováním ve škole, nebo před zahájením práce.
Křesťanské pozdravení bylo v ústech věřících od ranního vstávání až po večerní uléhání. Jménem Kristovým se začínalo každé dílo a okolojdoucí pozdravil ty, co pracovali oslovením Pomáhej Pán Bůh, volněji Pomož Pánbu, Pomož. Zvláštní úcta byla navíc prokazována onikáním, což je mluvnický tvar, kdy člověka neoslovujeme Ty nebo Vy, ale Oni. Dnes už nikdo ani neví, jak by v tomto gramatickém světě počítačů oslovení vyjádřil. „Kmocháčku, byli jste v kostele? Tetičko, nakoupila jste dobře?“

Při vstupu do kostela přibylo k sundání pokrývky omočení prstů pravé ruky ve svěcené vodě, pokřižování a pokleknutí. Pokleknutím, případně i pokřižováním se pozdravil svatostánek, přecházel-li někdo z jedné strany kostela na druhou. Ceremoniální vzdávání úcty pozdravením bylo podstatně složitější při významných událostech církve, ale i některých občanských záležitostech.
Křty, svatby, první přijímání, biřmování, výročí, poutě, procesí, úmrtí. Každá událost měla svůj rituál pozdravu při zahájení i při ukončení. Kněz vítá děti do života, kněz se loučí s umírajícím.
Svátost křtu je prvním pozdravením narozeného člověka do světa víry. Svátost smíření je rozloučením a krásným pozdravem člověka, který odchází ze světa. Pozdravení je mnoho, od laskavého pohlazení matky, stařenky, sourozenců nebo i milých osob, křížku na čelo, polibku až po ona složitější oslovení a ceremonie při slavnostech.

Chvála Kristu ať už na počátku či S Pánem Bohem při loučení nebo jen Sbohem. I kdyby tato oslovení byla jakkoliv ortodoxně křesťanská, učila nás zdvořilosti při každé příležitosti, naučila nás vážit si lidské práce, byla výrazem lásky jednoho člověka k druhému. Potlačovala násilí a smiřovala znesvářené.
Slova pozdravení budovala ovzduší důvěry, laskavosti a pohody, vzájemné pomoci a příslušnosti do jedné rodiny. Pozdrav vyjádřil onu nepsanou příslušnost do kolektivu nejen věřících, ale všech, kteří kolem tebe žijí a nenechají tě v úzkých, budou ti pomáhat v nesnázích. Stejně jako ty jim. Nepozdravit, znamenalo prohřešit se, být neslušným. Naši rodiče si o tom vyprávěli, které dítě zdraví a je uctivé, které nezdraví a je zlobivé.
Křesťanským pozdravením jsme vzdávali úctu svým spoluobčanům, úctu ke starším, jejich počínání, k jejich práci. Oslovení v nás vyvolávalo pocity sounáležitosti a přátelství. Ať to bylo při setkání nebo rozloučení, znamenal pozdrav vyjádření citu lásky, míru a vzájemnosti. Pozdravení je mezi bližními stále vyjádřením té nejkrásnější náklonnosti a potěšením. Podáním ruky, nejsladší v pohlazení, křížku na čele, v polibku na rty a v objetí.
Uctivé pozdravení nemůže zmizet z našeho života, z našich srdcí, patří k denním potřebám stejně jako dýchání nebo jídlo, patří do našeho života stále, je lidským i božím pohlazením našich duší.
Modlitbou končili svou cestu i velikonoční hrkáči, vzdali úctu Kristu po každém hrkání.

Postní čas a jarní svátky poznamenaly zvláště ve městech zcela nové informační a zábavné vlivy, které změnily i chování mnoha lidí.
Konzumní využívání volného času výrazně ovlivnilo dřívější svrchovanost vlivu křesťanství až k zániku nejen náboženských, ale i lidových tradic. Ani na vesnicích už tradiční zvyklosti nejsou udržovány a život je směřován do jiných aktivit, které nemusejí být vždy jen vyděláváním peněz.

Počátek jara míval pro mladé zvláštní půvab, nejprve snad v oslavě svátku sv. Josefa, kdy chodili gratulovat břinkáči s puklicemi na hrnce.
Hudbu a zpěv, v postní době nevhodné pro zábavy nahrazovalo v tento den rámusení s puklicemi. Nebyla to hudba ani zpěv, ale přesto to byl rámus a hospodyně ráda otevřela dveře a obdarovala gratulanty. Ti teprve potom přestali a šli k dalšímu Jožinovi.
V minulosti pak nejčastější zábavou v postní době byla divadelní představení ochotníků, v novější době začaly být moderní koncerty vážné hudby, ale za komunistů se nedalo dělat téměř nic.

Smrtná neděle byla už zpěvná, stromek nebo kus větve ozdobené fangličkami, papírovými holubičkami a vyfouknutými vajíčky nosila děcka po dědině a zpívala: „Smrtná neděla, kam´s klíč poděla, dala sem ho dala svatému Jiří, svatý Jiří stál pole odmykal, aby tráva růstla, tráva zelená, fiala modrá. A vy, kočišé, kšírujte biče, koně zapřahejte, vozy obracejte, do polí jeďte. Když páni jeli, lidé hleděli, co to za panenka, co to za hraběnka v kočáře sedí.“
Obyčejně kolednice chodily o nedělním dopoledni a dostávaly sladkosti.
Potom už se začínalo hledat průtí na žile, děvčiska pékla cukroví a chystala vajíčka, malované, škrábané pro milované, obyčejné pro koledníky, pořád bylo co dělat. Hospodyně chystaly koláče a hlavně se sháněl rum do koblih.
Byli aj tací, kteří zabíjeli kozle, ale to nebývalo každým rokem.

O květné neděli se nosívaly do kostela světit kočičky, první posly jara dávali hospodáři za trám v kuchyni a jedna kočička se musela sníst. Potom už přišel velikonoční týden a s ním spoustu zajímavých událostí.
Mimořádně významnou byla pobožnost křížové cesty, kdy věřící absolvovali pomyslně cestu od Pontského Piláta až po uložení božího těla do hrobu. U každého ze čtrnácti zastavení po jeho stručném popisu následovala modlitba, obřad velice lidsky pojatý emotivně působil silně na účastníky.

Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. Hluboce věřící křesťané se na tuto slavnost připravují po celý rok. Nejenže musí mít krásného a zdravého koně, ale každý jezdec musí také po celý rok chodit do kostela, jinak není hoden zařadit se do průvodu velikonočních jezdců. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž.
Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne. Nejznámějšími místy, kde projíždí až několik stovek jezdců, jsou St. Marienthal nedaleko Frýdlantu v Čechách, vzdálenějšími místy jsou Bautzen, Radibor, St. Marienstern, Ralbitz, Wittichenau, Kamenz a Ostro. Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly.
Každá jízda počíná modlitbou a v jejím průběhu jezdci zpívají táhlé nábožné písně (kěrluše). Velkolepá podívaná láká každoročně tisíce diváků a velikonoční zájezdy pořádají i některé české spolky.
Jezdcům se říká křižerjo nebo jutrovni jěcharjo. Nedostatek koní řeší také zapůjčováním v České republice nebo v jiných částech Německa. V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá dnes okolo půldruha tisíce jezdců.
Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy v obci Wittichenau bylo uskutečněno prvé procesí. V některých pramenech se však uvádí, že výzva k šíření poselství o zmrtvýchvstání byla známá již z doby sv. Pavla a v Německu koncem tisíciletí.