Milan Turek: Vzkříšení Božím pozdravením

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Křesťanských pozdravení je mnoho a ještě více se jich v minulosti používalo. „Pochválen“ zaznívalo nedbale z mnoha úst, uctivě bylo vysloveno Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a odpovědí bylo „Až na věky věků. Amen.“ Sundání čepice, klobouku, širůšku, beranice bylo běžné pro každého muže, který šel kolem kostela, kříže nebo svatého obrázku či sochy. V kostele a na hřbitově to bylo samozřejmostí. Ženy a děvčata svá pozdravení vyjadřovaly pokřižováním.

Jarní počasí nebylo zrovna moc přívětivé, když jsme šli ze školy. Loudali jsme se po chodníku, i když po silnici z kostek jen sem tam přejel nějaký povoz nebo motorka. Nepospíchali jsme a tak se k nám rychlým krokem přiblížil pan farář v tmavém plášti, biretce a ornátem s doprovodem dvou ministrantů v komžích a žehnal nám monstrancí. Ministranti zazvonili malými zvonky. Rychlý krok svědčil o tom, že návštěva pospíchá do nebe a pan farář se za umírajícím jde rozloučit svátostí usmíření. Poklekli jsme na blátivou zem a bili se v prsa. Bylo to dávno a od té doby jsem už nikdy neviděl velebníčka kráčet s posledním pomazáním, svátostí smíření.

V dědině děcka zdravila na potkání každého dospělého. Stejně zdravila i při vstupu do jakékoliv místnosti, výjimkou snad byla jen hospoda, kde byl neustále hluk a pozdrav se pronášel jen v tělesné blízkosti nebo u stolu.
Zvláštní pozdravení platilo pro kmocháčka a kmotřenku, svědky při křtu, což nemuseli být příbuzní, ale třeba i sousedi. K jejich pozdravení patřilo i políbení ruky, ale to nebývalo tak obvyklé.
Křesťanský pozdrav zazníval důvěrněji z úst příbuzných, blízkých a přátel. Býval doplněn stiskem ruky, objetím, polibkem nebo také jen slovním doprovodem Vítajte u nás, či prostým Vitaj. K tomu ještě mohlo následovat vyjádření určitého druhu úcty oslovením příchozího jako tetičko, strýčku, pane učiteli, nebo i kamaráde.
Teple zaznívalo i vyslovení křestního jména: Francku, Joško, Kačko, Růženko vzápětí po pozdravení. Někdy bývalo oslovení i vulgárnější jako: tato, strýcu, stařo. Ale ani to nebývalo výrazem hanobení, spíš šlo o vyjádření ne zrovna nejvhodnější nálady či nepříjemné situace. Zvlášť uctivě se vyslovovaly názvy osob srdci nejbližších: mamko, maminko, stařenko, taťko, bratře.

Pozdrav nebyl jen letmým oslovením potkávavších se. Byl v určitém momentě i laskavým uvedením ke společnému stolu, ke společné práci. Byla to společná modlitba před jídlem, ráno před vyučováním ve škole, nebo před zahájením práce.
Křesťanské pozdravení bylo v ústech věřících od ranního vstávání až po večerní uléhání. Jménem Kristovým se začínalo každé dílo a okolojdoucí pozdravil ty, co pracovali oslovením Pomáhej Pán Bůh, volněji Pomož Pánbu, Pomož. Zvláštní úcta byla navíc prokazována onikáním, což je mluvnický tvar, kdy člověka neoslovujeme Ty nebo Vy, ale Oni. Dnes už nikdo ani neví, jak by v tomto gramatickém světě počítačů oslovení vyjádřil. „Kmocháčku, byli jste v kostele? Tetičko, nakoupila jste dobře?“

Při vstupu do kostela přibylo k sundání pokrývky omočení prstů pravé ruky ve svěcené vodě, pokřižování a pokleknutí. Pokleknutím, případně i pokřižováním se pozdravil svatostánek, přecházel-li někdo z jedné strany kostela na druhou. Ceremoniální vzdávání úcty pozdravením bylo podstatně složitější při významných událostech církve, ale i některých občanských záležitostech.
Křty, svatby, první přijímání, biřmování, výročí, poutě, procesí, úmrtí. Každá událost měla svůj rituál pozdravu při zahájení i při ukončení. Kněz vítá děti do života, kněz se loučí s umírajícím.
Svátost křtu je prvním pozdravením narozeného člověka do světa víry. Svátost smíření je rozloučením a krásným pozdravem člověka, který odchází ze světa. Pozdravení je mnoho, od laskavého pohlazení matky, stařenky, sourozenců nebo i milých osob, křížku na čelo, polibku až po ona složitější oslovení a ceremonie při slavnostech.

Chvála Kristu ať už na počátku či S Pánem Bohem při loučení nebo jen Sbohem. I kdyby tato oslovení byla jakkoliv ortodoxně křesťanská, učila nás zdvořilosti při každé příležitosti, naučila nás vážit si lidské práce, byla výrazem lásky jednoho člověka k druhému. Potlačovala násilí a smiřovala znesvářené.
Slova pozdravení budovala ovzduší důvěry, laskavosti a pohody, vzájemné pomoci a příslušnosti do jedné rodiny. Pozdrav vyjádřil onu nepsanou příslušnost do kolektivu nejen věřících, ale všech, kteří kolem tebe žijí a nenechají tě v úzkých, budou ti pomáhat v nesnázích. Stejně jako ty jim. Nepozdravit, znamenalo prohřešit se, být neslušným. Naši rodiče si o tom vyprávěli, které dítě zdraví a je uctivé, které nezdraví a je zlobivé.
Křesťanským pozdravením jsme vzdávali úctu svým spoluobčanům, úctu ke starším, jejich počínání, k jejich práci. Oslovení v nás vyvolávalo pocity sounáležitosti a přátelství. Ať to bylo při setkání nebo rozloučení, znamenal pozdrav vyjádření citu lásky, míru a vzájemnosti. Pozdravení je mezi bližními stále vyjádřením té nejkrásnější náklonnosti a potěšením. Podáním ruky, nejsladší v pohlazení, křížku na čele, v polibku na rty a v objetí.
Uctivé pozdravení nemůže zmizet z našeho života, z našich srdcí, patří k denním potřebám stejně jako dýchání nebo jídlo, patří do našeho života stále, je lidským i božím pohlazením našich duší.
Modlitbou končili svou cestu i velikonoční hrkáči, vzdali úctu Kristu po každém hrkání.

Postní čas a jarní svátky poznamenaly zvláště ve městech zcela nové informační a zábavné vlivy, které změnily i chování mnoha lidí.
Konzumní využívání volného času výrazně ovlivnilo dřívější svrchovanost vlivu křesťanství až k zániku nejen náboženských, ale i lidových tradic. Ani na vesnicích už tradiční zvyklosti nejsou udržovány a život je směřován do jiných aktivit, které nemusejí být vždy jen vyděláváním peněz.

Počátek jara míval pro mladé zvláštní půvab, nejprve snad v oslavě svátku sv. Josefa, kdy chodili gratulovat břinkáči s puklicemi na hrnce.
Hudbu a zpěv, v postní době nevhodné pro zábavy nahrazovalo v tento den rámusení s puklicemi. Nebyla to hudba ani zpěv, ale přesto to byl rámus a hospodyně ráda otevřela dveře a obdarovala gratulanty. Ti teprve potom přestali a šli k dalšímu Jožinovi.
V minulosti pak nejčastější zábavou v postní době byla divadelní představení ochotníků, v novější době začaly být moderní koncerty vážné hudby, ale za komunistů se nedalo dělat téměř nic.

Smrtná neděle byla už zpěvná, stromek nebo kus větve ozdobené fangličkami, papírovými holubičkami a vyfouknutými vajíčky nosila děcka po dědině a zpívala: „Smrtná neděla, kam´s klíč poděla, dala sem ho dala svatému Jiří, svatý Jiří stál pole odmykal, aby tráva růstla, tráva zelená, fiala modrá. A vy, kočišé, kšírujte biče, koně zapřahejte, vozy obracejte, do polí jeďte. Když páni jeli, lidé hleděli, co to za panenka, co to za hraběnka v kočáře sedí.“
Obyčejně kolednice chodily o nedělním dopoledni a dostávaly sladkosti.
Potom už se začínalo hledat průtí na žile, děvčiska pékla cukroví a chystala vajíčka, malované, škrábané pro milované, obyčejné pro koledníky, pořád bylo co dělat. Hospodyně chystaly koláče a hlavně se sháněl rum do koblih.
Byli aj tací, kteří zabíjeli kozle, ale to nebývalo každým rokem.

O květné neděli se nosívaly do kostela světit kočičky, první posly jara dávali hospodáři za trám v kuchyni a jedna kočička se musela sníst. Potom už přišel velikonoční týden a s ním spoustu zajímavých událostí.
Mimořádně významnou byla pobožnost křížové cesty, kdy věřící absolvovali pomyslně cestu od Pontského Piláta až po uložení božího těla do hrobu. U každého ze čtrnácti zastavení po jeho stručném popisu následovala modlitba, obřad velice lidsky pojatý emotivně působil silně na účastníky.

Křížová cesta:

1. zastavení
Lide můj, slyš nářek Pána svého, slyš a uvaž bolné stesky jeho: „Aj, já toužil lidi oblažit, i jsem svolil mezi nimi žít: činil jsem jim dobře v každé chvíli, oni mne však na smrt odsoudili.“

2. zastavení
Nepřestal jsem lid svůj milovati, avšak on mé lásky nechtěl dbáti, k nebi zval jsem jej svým učením, on mi odměnil se trýzněním. Posléz kříž mi vložil na ramena, tak má láska byla odplacena.

3. zastavení
Když jsem kříž svůj na Golgotu nesl a s tou tíží zemdlen k zemi klesl, nedošel jsem v lidu lítosti: neustalť on ve své krutosti, dále hnal mne, na smrt umdleného, dobrodince, Spasitele svého.

4. zastavení
Synům hlásal jsem, by matky ctili, za to se však na mé matce mstili, z její žalosti lid posměch měl, když mne potkala, ji odháněl. Ač Bůh oblíbil si její ctnosti, lidé spílali jí ve své zlosti

5. zastavení
Zdaž jsem komu v strasti přispět váhal? A mně každý pomoci se zdráhal: když jsem nesl přetěžký svůj kříž, nikdo nechtěl ulehčit mou tíž: Šimon pomoh, jen však z donucení, nésti nástroj mého umučení.

6. zastavení
Již jen stěží noha nohu mine, krev mi proudem po tváři se řine. Veronika tvář mi utřela. A co na roušce pak uzřela? Věrný obrazu obličeje mého - byl jí vděkem činu laskavého.

7. zastavení
Velkou ztrátou krve tělo chabne, v údech zmučených už síla slábne. Nezmohu již kříže břemeno, znovu k zemi klesá koleno. Uvažuj to ponížení nové, nad nímž ustrtnuli andělové.

8. zastavení
Dcery sionské mne provázely, a když velké strasti moje zřely, útrpností, žalem vzlykaly. Řku jim: Matky plačte se žalostí nad svých vlastních dítek nezdárností.

9. zastavení
Vydán v posměch divé lidu vřavě, ztýrzněn, zraněn od hlavy až k patě, klesám po třetí a omdlévám já, jenž v nebi sídlo věčné mám. Tento pád můj, pokolení hříšné, zavinily tvoje skutky pyšné.

10. zastavení
Aj, jak nade mnou se zatvrdili, že mé čisté tělo obnažili! Zbytek krve v tvář mi vstupuje, ruměnec mi na ní vzbuzuje. Lide můj, mou hanbou byly vinny tvoje nečisté a smilné činy.

11. zastavení
Na kříž, ach, k mé nevýslovné muce hřeby přibili mé nohy, ruce před očima Matky truchlící, rány mé v své duši cítící: velkou bolest mou však dovršili, když kříž vzhůru se mnou postavili.

12. zastavení
Z lásky k lidu na kříži jsem zmíral, s posměchem lid za to na mne zíral: a když tělo smrtí zsinalo, ještě kopí bok můj prohnalo: poslední krev vylila se z něho, aby smyla hříchy světa všeho.

13. zastavení
S kříže přátelé mé tělo sňali a milé mé Matce na klín dali: ta, když rány moje spatřila, svými slzami je obmyla, hlavě na svém klíně láskou stlala, siné tělo celé zulíbala.

14. zastavení
Posléz do hrobu mé tělo dáno, by se splnilo, co o mně psáno. Lide můj, to vše jsem podstoupil, bych Tě z hříchů, z pekla vykoupil. Hleď, ó hleď, by spasné moje dílo tobě vpravdě ke spasení bylo!                                               



 


 


Klukovským dobrodružstvím bylo hrkání. Než šli do školy kluci, schovávali hrkavice od ranní mše v kostelní žebráčce a učitelé je pouštěli už o půl dvanácté, aby mohli jít hrkat místo zvonění.
Absolvovat pašije, líbání kříže, svěcení ohně, páteční ranní umývání a vodu pro dobytek z potoka, hrkání v noci, malování oken mýdlem, případně rozdělání vozu a vynesení na střechu, to všecko bývalo nad lidské síly.
Mohutný sobotní úklid, příprava velikonočních pokrmů. Zklidnilo se to až v sobotu odpoledne, slavnostní oblečení, mládež v krojích stejně jako starší a cesta na pobožnost Vzkříšení. Průvodem, jemuž vévodil kněz ve slavnostním ornátě pod baldachýnem, zazníval bouřlivě z plna hrdel slavnostní hymnus, ono krásné Aleluja:

Aleluja! Živ buď nad smrtí Zvítězitel,
on z hrobu svého slavně vstal,
Pán Ježíš, ovcí bludných přítel,
jenž za ně život v oběť dal!
Zni jasně věky do věků,
čest, chvála Bohu člověku!
Aleluja, aleluja, aleluja.

Slavnostní zpěv zazníval i při velké mši svaté v neděli dopoledne. A co potom teprve nedělní odpoledne, kdy děcka po požehnání už pošlahovala a starší odcházeli do bůdy s pořádným věncem buřtů, několika bochníky chleba a kilem cukru.
Zpívalo se až do půlnoci. Potom už všichni věděli, u které se která písnička bude zpívat. Než se všecky dívky obešly, začínalo se rozednívat a všeckým už ztěžkávaly nohy. Teprve potom to chasa otočila, vytáhla žile a začínala šlahačka od horního až po dolní konec, no končívalo se před hrubou mší.
Po pondělním obědě se mládež nestačila ani trochu zotavit z tak namáhavé práce a odpoledne už začínala tancovačka.

Tož to bývaly jarní svátky na Slovácku. Velikonoční chorál zpívají katolíci o velikonocích nejen u nás, ale i v Lužici, kde žije ještě čtvrt miliónu Lužických Srbů. V oblasti mezi Drážďany, Bautznem a Görlitz se stále udržují velikonoční tradice i když rozdílně podle církevní příslušnosti. Evangelíci v Německu slaví velikonoce bohoslužbami, katolíci udržují nejvíce tradičních ceremonií.

Slova, sochy, hudba, romány, dramata, filmy, obrazy zpodobňují příběh ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve všech jazycích světa pojednává o něm kniha nejvíce čtená a nejvíce rozšířená, často i nejvíce ceněná v rodinném majetku. Pro věřící je to příběh, kterým se začínají dějiny církve a čtení Bible, dějin lidstva a dějin křesťanství patří ke každodenní potřebě. Čas děje posledních dnů života Boha-člověka je v prvé polovině církevního roku, kalendářně pak o prvém jarním úplňku.

Velikonoční svátky jsou pro mnohé mladé lidi, ateisticky zaměřené, dnes jen svátky jara, bez jakékoliv duchovní náplně a bez obsahu. Využívají je k příležitosti rozšířeného víkendu, možnosti jarní rekreace, pohybu na jarním vzduchu. Pro věřící, ale i pro ty, kteří uznávají tradice, jsou svátky jara tajuplnými dny a jejich náplň nemá jen zábavný či rekreační charakter. Je nemálo těch, kteří svátky světí a tradice dodržují.

Konzumní horečka nedosahuje zdaleka takové výše jako před vánocemi, ale i velikonoce jsou u našich sousedů příležitostí ke zvýšeným výdajům, především za sladkosti. Obchody se naplňují čokoládovými zajíci, kohoutky, slepičkami, či jinými symboly jara. Nesmí chybět hromady barevných vajec, které slouží nejen ke konzumaci a výzdobě domácností, ale i k dětským hrám.
V Sasku supermarkety nabízejí své produkty bez ohledu na to, kdo a jak velikonoce oslavuje, ateisti, katolíci či protestanti.

Málokde v Německu se najde kraj, kde tradice dodržují v takovém rozsahu jako v Lužici. Mnohé zvyky, dávno již jinde zapomenuté, zde jsou stále o velikonocích udržované. A nejsou to jen věřící, kteří by se k těmto tradicím hlásili. Na vesnicích Lužického Srbska, ale i ve městech, kde mají předzahrádky, zdobí ve svatém týdnu ovocné stromky a keře vyfouknutými barevnými skořápkami vajíček.
K lidové zábavě bez rozdílu vyznání patří koulení vajíček ze svahu za výkřiků - „vejce, vejce“. Koulet se může nejen natvrdo vařené vejce, ale i koláče, jabka, pomeranče. Spoluhráči pod svahem koulený předmět chytají a zůstává v jejich vlastnictví. Tento zvyk se udržuje především v okolí Bautznu.
Rozšířenější zábavou je hledání velikonočních vajíček, zajíčků a slepiček. Děti v neděli odcházejí s rodiči na louku, kde jsou sladkosti ukryté v trávě nebo v malých keřích, kde je hledají. Pro děti jsou připravovány i další zábavy, jako krášlení vajíček.

Při modlitbách a bohoslužbách tráví velikonoce členové Bratrské jednoty v Herrnhutu, osadě založené v roce 1722 Českými bratry. O velkém pátku je to navíc účast na slavnosti Hosianna, společné večeři, dále pak pašijích, a v neděli o páté ráno společné vítání slunce na nedalekém hřbitově spolu se skupinou pozounérů.
Velikonoční troubení a jinak skromné oslavy zmrtvýchvstání Krista jsou protestanty slaveny podobně i v jiných částech Německa. Velikonoční koncerty pak uspokojí nejen svým sakrálním laděním, ale i vážnou hudbou i náročné posluchače
Bohatou škálu katolických tradic nabízejí Lužičtí Srbové.
V Bautznu bývá instalována ve vlastivědném muzeu výstava „Velikonoce lužických Srbů“, která potrvá zpravidla po dva měsíce.
Ve Schleife, centru lužických Srbů, se koná pravidelně velikonoční trh. Podobné trhy jsou ve Wilthenu a Hoyerswerdě. Kulturním konzumentům nabízejí kostely především provedení pašijí, z nichž nejzajímavější bývá v kostele sv. Trojice v Görlitz. Návštěvník tohoto rozděleného polsko-německého města zde navíc může o velkém pátku vidět živě i křížovou cestu od kostela sv. Petra k božímu hrobu se všemi čtrnácti zastaveními.

Důležitým církevním zvykem bylo svěcení ohně, líbání kříže a půst. Kostelní oltář byl zahalován plátnem a všeobecně byla používána v postní době od popeleční středy až do zmrtvýchvstání fialová barva.
Zahalování oltáře bylo nahrazeno odstraněním všech ozdob a květin, plátno k zakrývání kříže a oltáře není tak časté. Unikátním plátnem, používaným v dobách, kdy ještě Lužice patřila k českému království, je velké postní plátno obřích rozměrů v žitavském muzeu kostela sv. Kříže.

O zeleném čtvrtku podle křesťanů odlétají zvony do Říma, jejich zvuk zazní až po třech dnech, kdy se slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, zpravidla však už v sobotu večer. Místo zvonů mládež obchází vesnici a rámusí hrkávkami nebo klepači, malými dřevěnými nástroji, které dělají opravdový randál.
Tento zvyk pochází z dávných dob a jeho význam má spočívat v zahánění zlých duchů a čarodějnic. Vyvrcholením je pak velikonoční střílení či spíše detonace o sobotní noci. Mládež naplňuje konzervy vápnem a zalévá vodou, unikající plyn pak zapálí, čímž dojde k detonaci. Karbidové kanóny vydávají pěkné šupy. Lampy na podobném principu se používaly ještě mezi dvěma světovými válkami u nás třeba i na jízdních kolech.
Baví-li se chasa karbidovým ohňostrojem, dívky zatím odcházejí do lesa ke studánkám, aby omývaly své obličeje a stávaly se krásnějšími. Kouzelná voda má zaručit mimo krásy také zdraví, a proto se velikonoční voda přinášela i do domácností a uchovávala se ve sklepích. Přiznávaly se jí ještě mnohé další účinky, zvláště v zahradách, na polích, pro dobytek nebo i vyprošení milého. Dívky v mnoha lužickosrbských sídlech zpívaly písně k oslavě nového života. Tento zvyk se však dodržuje už jen zřídkakde.



Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. Hluboce věřící křesťané se na tuto slavnost připravují po celý rok. Nejenže musí mít krásného a zdravého koně, ale každý jezdec musí také po celý rok chodit do kostela, jinak není hoden zařadit se do průvodu velikonočních jezdců. K jízdě patří kůň vyšňořený květy a labutím peřím s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž.
Procesí vykonává dvě cesty, dopoledne a odpoledne. Nejznámějšími místy, kde projíždí až několik stovek jezdců, jsou St. Marienthal nedaleko Frýdlantu v Čechách, vzdálenějšími místy jsou Bautzen, Radibor, St. Marienstern, Ralbitz, Wittichenau, Kamenz a Ostro. Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly.
Každá jízda počíná modlitbou a v jejím průběhu jezdci zpívají táhlé nábožné písně (kěrluše). Velkolepá podívaná láká každoročně tisíce diváků a velikonoční zájezdy pořádají i některé české spolky.
Jezdcům se říká křižerjo nebo jutrovni jěcharjo. Nedostatek koní řeší také zapůjčováním v České republice nebo v jiných částech Německa. V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá dnes okolo půldruha tisíce jezdců.
Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy v obci Wittichenau bylo uskutečněno prvé procesí. V některých pramenech se však uvádí, že výzva k šíření poselství o zmrtvýchvstání byla známá již z doby sv. Pavla a v Německu koncem tisíciletí.

Foto © internet

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 04. 2010.