Dobromila Lebrová: Nikolaj Vasiljevič Gogol - ukrajinsko-ruský spisovatel a dramatik

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Nikolaj Vasiljevič Gogol - ukrajinsko-ruský spisovatel a dramatik
- 200. výročí narození, výročí UNESCO
Gogol byl charakterizován jako podivuhodný popisovatel s neočekávanými popisy lidí a dějů, ale i jako popisovatel impresionistických vizí. Jeho dílo bylo široké - od téměř strašidelných historek přes povídky o drobných lidech, někdy na pomezí bizarnosti, až k ironickým popisům a představením mistrně předvádějícím lidské prohřešky, nešvary až zločiny. Objevovalo se to i ve formě jeho děl - spojení patosu s výsměchem. Býval také nazýván „otcem moderního ruského realismu“.
Ale byl také mistrem satiry. O smíchu říkal: „Smích je velká věc. Ničeho se lidé nebojí tolik, jako smíchu.“
Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil 1. dubna 1809 ve šlechtické usedlosti Vasilevce v malém kozáckém městečku Velikije Soročincy -v mirgorodském okrese poltavské gubernie na Ukrajině. Jeho ukrajinské jméno bylo Mykola Vasilovič Hohol. Původní jméno rodiny bylo Janovskij, ale Gogolův dědeček se považoval za potomka význačného kozáckého rodu, tak přijal toto příjmení.
Gogolův otec - Vasilij Afanasjevič Hohol (1777-1825) byl vzdělaný a poměrně bohatý, patřil ke střední vrstvě ukrajinských statkářů, míval až čtyři sta nevolníků. Miloval divadlo, sám hrál, psal básně i divadelní hry. Psal je ukrajinsky na rozdíl od syna, který svá díla psal rusky. Maminka se jmenovala Maria Ivanovna, rozená Kosiarovská, která měla na svého syna velký vliv především znalostí bájesloví a pohádek. Doma byl Nikolaj považován za geniální a zázračné dítě. Byl snivé povahy a velice na něj zapůsobila smrt mladšího bratra.
V divadle, které Vasilij Afanasjevič založil, hrál jeho syn ženské role. Nikolaj měl celkem pět sourozenců a často s rodiči a sourozenci jezdil do okresního města Dikaňky, jejíž jméno se objevilo v názvu jednoho z jeho pozdějších význačných děl. V letech 1818 až 1819 spolu s mladším bratrem Ivanem navštěvoval poltavskou školu, pak měl domácího učitele Gavrila Soročinského a v r. 1821 začal studovat na lyceu v Nižyně. V době jeho středoškolských studií mu v r. 1824 zemřel otec. - Ve škole patřil k průměrným žákům, mezi spolužáky, až na pár výjimek, příliš oblíbený nebyl. Přezdívali mu „tajemný trpaslík“. Vynikal ve školním divadle a začal už i psát básně i prózu, ale působil i jako scénograf. 
Lyceum ukončil v r. 1828 a s jedním ze svých spolužáků přesídlil v prosinci 1828 do Petrohradu. Pracoval nejdříve jako písař. Pokusil se dostat se k divadlu, ale jako herec nebyl úspěšný. Rovněž tak jeho první dílo z idylického německého života, vydané na vlastní náklady pod pseudonymem V. Alov - romantická sentimentální výpravná báseň „Gans Kjuchelgarten“ z r. 1829 - byla kritikou zcela ztrhána; takže Gogol celý náklad skoupil a zničil. Po tomto neúspěchu se zařekl, že už poezii psát nebude a na nějaký čas odjel do Německa.
Pracoval po návratu v září 1829 dále jako ministerský úředník, ale v psaní pokračoval. V r. 1831 se poprvé setkal s básníkem Alexandrem Sergějevičem Puškinem (1799 - 1837). V letech 1831 až 1832 napsal dvoudílný cyklus strašidelných a humorných povídek - spíše pohádek - z Ukrajiny „Večery na samotě nedaleko Dikaňky“ (Večera na chutore bliz Dikaňky). Toto dílo bylo velice ovlivněno romantickými vyprávěními jeho matky. Už první díl byl přijat příznivě, takže cyklus povídek dokončil.
Povzbuzen úspěchem napsal další dvoudílnou knihu povídek „Mirgorod“, vydanou v r. 1835. Z těchto povídek je nejznámější „Taras Bulba“, zhudebněný Leošem Janáčkem. „Taras Bulba“ byl napsán na základě fiktivní kozácké historie se spoustou psychologických situací.
Následovaly „Arabesky“, v nichž jsou povídky „Něvský prospekt“ (Něvskij prospekt), „Podobizna“ (Portret) a „Bláznovy zápisky“ (Zapiski sumasšedšego). Dalo by se říci, že povídka „Podobizna“ je určitou předpovědí jeho krize v posledním desetiletí jeho života - rozporu mezi uměním a nábožností.
Ve svých povídkách mistrně popisoval strasti a starosti drobných utlačovaných lidiček.
Byla to také doba jeho hlubokých studií ukrajinské historie. Učil dějepis na Vlasteneckém institutu a pracoval jako soukromý učitel. Pokusil se získat místo profesora na historickém oddělení kijevské univerzity.
Přesto, že ho podporoval Puškin a ruský ministr vzdělávání hrabě Sergej Semjonovič Uvarov (1786 - 1855), nebyl pro kijevské úředníky dostatečně kvalifikován.
O trochu lépe dopadl v Rusku, také se tak ale stalo v důsledku působení vlivných přátel: v r. 1834 se stal profesorem středověké historie na petrohradské univerzitě. Ovšem ani zde neuspěl nadlouho, pravilo se o něm, že míchal vždy několik lekcí, přednášel nesrozumitelně, takže v r. 1835 rezignoval.
Po tomto neúspěchu už byl pouze spisovatelem. V této době ale velice usilovně pracoval. Byla to i doba mnohých setkání s Puškinem, ale ještě si sám neurčil přesně své umělecké zaměřování.
Psal drobné povídky, z nichž jsou nejznámější „Nos“, „Koljaska“ (Kočár), které byly zařazeny později do „Petrohradských povídek“.
Jako první dramatické dílo, které nedokončil, je uváděn „Řád svatého Vladimíra třetího stupně“ (Vladimir treťjej stěpeni), z let 1836 až 1842, ze kterého byly publikovány části ve formě jednoaktovek „Úředníkovo ráno“ (Utro dělovogo čelověka), „Spor“ (Ťažba), „Podlézavá“ (Lakejskaja) a „Scény ze společenského života“ (Sceny iz světskoj žizni).
Až po 19. dubnu 1836, kdy byla premiéra jeho komedie „Revizor“, bylo jasné, že je skutečným spisovatelem. Tvrdí se, že námět k této hře dal Gogolovi Puškin. - Cenzura však nechtěla provozováni hry povolit a až na popud samotného cara bylo dílo uvedeno. Car Nikolaj I. (1796 - 1855) si Gogola nechal při premiéře povolat do své lože a hru mu pochválil. Ale hned po představení car podotkl, že to bylo na něj moc. Ovšem i liberální kritika jednoho dne byla druhého dne vystřídána sžíravou a tvrdou kritikou těch, které dílo zobrazilo; Gogol stejně jako v případě prvního neúspěchu opustil svou vlast. Pobýval v cizině dvanáct let, s malými přestávkami v letech 1839 - 1840 a 1841 - 1842. 
Ve čtyřicátých letech devatenáctého století přeložil hru Revizor do češtiny Karel Havlíček Borovský, který v té době působil v Rusku jako vychovatel a byl velkým Gogolovým ctitelem.
Po odchodu z Ruska pobýval Gogol v Německu, Švýcarsku, v belgickém Ostende; v zimě 1836 až 1837 byl v Paříži v úzkém kontaktu s polskými emigranty - básníkem Adamem Mickiewiczem (1798 - 1855) a básníkem tzv. „ukrajinské školy“ Bohdanem Zaleskim (1802 - 1886). Zde ho také zastihla a hluboce zasáhla zpráva o Puškinově smrti. Do r. 1839 pobýval většinou v Itálii.
Bylo to období vzniku jeho nejlepších povídek a hlavně jeho nejslavnějšího a nesmrtelného díla „Mrtvé duše“ (Mjortvyje duši), satiry na carskou byrokracii. I k „Mrtvým duším“ mu dal podnět Alexandr Sergějevič Puškin.
Protože měl Gogol vážné zažívací potíže, doporučili mu lékaří léčbu v Mariánských Lázních. On sám by sice dal přednost Jeseníku (tehdy Gräfenberk), o němž slyšel chvály na metody Vincenze Priessnitze (1799 - 1851), ale dal na lékařské rady a v červenci 1839 přijel z Říma do Mariánských Lázní. Zde byl jeho společníkem ruský historik a novinář Michail Petrovič Pogodin (1800 - 1875). Také se zde setkal se slovenským obrozenským jazykovědcem, básníkem a historikem Pavlem Josefem Šafaříkem (1795 - 1861). Sbíral zde vedle léčení také materiály pro své „Mrtvé duše“, našel zde i několik předloh pro některé postavy. Napsal zde jednu ze svých nejúspěšnějších povídek „Plášť“(Šiněl), která ale byla vydána až později. Pobýval v tehdejším hotelu „Klinger - Gasthof“, který se před svým zbořením v r. 1977 jmenoval Krym. Na domě bývala také jeho pamětní deska.
V srpnu 1839 se Gogol z Mariánských Lázní vracel přes Prahu, kde se setkal opět se Šafaříkem a také s jazykovědcem Václavem Hankou (1791 - 1861), známým především objevem tzv. „Rukopisů“.
Následujícího roku se Gogol zdržoval ve Vídni, kde se mu líbilo, a ví se o něm, že dával přednost ve Vídni léčení minerálkami z Mariánských Lázní, než aby měl zájem se tam ještě někdy vrátit, protože lázeňský život ho nudil, dokonce až otravoval.
V r. 1841 byl hotov první díl „Mrtvých duší“ a Gogol odjel do Ruska, aby dohlédl na jeho tisk. „ Mrtvé duše“ vyšly v Moskvě v r. 1842 pod titulem „Čičikovova dobrodružství“ (Pokchožděnija Čičikova), protože cenzura vzhledem k náboženským názorům nepovolila nyní používaný název „Mrtvé duše“.
V r. 1842 dokončil Gogol svou druhou hru - komedii „Hráči“ (Igroki) - o hře, o hráčské vášni, o podvodech a o mistrovství v podvádění. Hru jako operu zhudebnil ruský skladatel Dmitrij Šostakovič (1906 - 1975).
Rok 1842 byl u Gogola obzvláště plodný. Dokončil satirickou komedii „Ženitba“ (Ženiťba), téma, které zase oslovilo našeho dalšího hudebního skladatele Bohuslava Martinů (1890 - 1959), který v r. 1952 napsal operu na tento námět.
Rovněž dokončil řadu svých povídek vydaných souborně pod názvem „Petrohradské povídky“ (Petěrburgskije pověsti). Z těchto povídek zase oslovilo téma povídky „Nos“ o nosu úředníka, který se odpojil od svého nositele a žil svým vlastním životem, skladatele Dmitrije Šostakoviče.
V roce 1842 pracoval na románě Řím (Rim), který ale nikdy nedokončil. V jednoaktovce „“Na odchodu z divadla“ (Teatralnyj razjezd) popsal dojmy jednotivých návštěvníků po představení jeho hry „Revizor“.
Je to doba, kdy začal pochybovat o smyslu svého díla a podléhal různým náboženským a mystickým náladám. V lednu 1843 vyšly první čtyři svazky jeho „Spisů“ (Sobranije sočiněnij) - v nichž byly „Plášť“, Ženitba“ a „Hráči“.
V letech 1945 a 1946 se mu konečně podařilo dostat se na léčení do Lázní Jeseník, první rok pozoroval jakési zlepšení, ale celkově mu to nepomohlo, spíše mu to uškodilo. Druhý pobyt ani nedokončil. Priessnitzovy metody pak posuzoval velmi skepticky. Jisté je, že jeho zdravotní stav odpovídal psychosomatickému onemocnění, kde se bolesti a potíže žaludku a trávicího traktu střídaly s projevy depresí.
Román „Mrtvé duše“ stále přepracovával. Považoval je za jakýsi protipól Dantovy „Božské komedie“; první díl pokládal za „Peklo“ a v druhém chtěl popsat jakousi transformaci a vykoupení celé zkorumpované společnosti.
V r. 1847 vyšla jeho korespondence pod názvem „Vybraná místa z korespondence s přáteli (Vybrannyje města iz perepiski s druzjami). Zde vyjadřoval svou víru v obrodnou schopnost pravoslavné církve. Za to se mu dostalo velmi ostré kritiky od tehdejšího významného literárního kritika Vissariona Grigorjeviče Bělinského (1811 - 1848), který mu jménem dalších ruských kulturních činovníků vytýkal zradu na jeho vlastní satirické práci. Bělinského list vyšel až ve dvacátém století, avšak po jeho napsání koloval ve velkém množství kopií.
Z kritiky se ale Gogol už nevzpamatoval. V r. 1848 se vydal na svatou pouť do Palestiny, do Jeruzaléma. (Některé prameny ale uvádějí, že to bylo o čtyři roky dříve, což je nepravděpodobné.)
Z cesty se vrátil na podzim 1848 a tehdy mu vyšlo dílo zcela jiného charakteru - „Rozjímání o božské liturgii“ (Razmyšlenija o Boženstvěnnoj Liturgii).
Po návratu se seznámil s dalšími literáty Nikolajevem Alexejevičem Někrasovem (1821 - 1878), Ivanem Alexandrovičem Gončarovem (1812 - 1891) a Dmitrijem Vasiljevičem Grigorovičem (1822 - 1900). Krátce po návratu z Palestiny se přestěhoval do Moskvy. Zdraví se mu zhoršovalo, ale stále se pokoušel psát. Cestoval a střídavě bydlel v Oděse, v rodném domě ve Vasilevce a v Moskvě a pokoušel se dokončit „Mrtvé duše“.
Ve Vasilevce se stýkal se svou rodinou, hlavně s matkou, a se sestrami.
Psal si se spisovatelem Ivanem Sergejevičem Turgeněvem (1818 - 1883) a zjistil, že revolucionář Alexandr Ivanovič Gercen (1812 - 1870) napsal v zahraničí brožuru o jeho práci mezi revoluční mládeží v zahraničí a zjistil i to, že brožuru četl i sám car. Nechtěl, aby byla zjištěna přesná skutečnost o jeho setkáních, tedy v únoru 1851 spálil svůj deník.- Nebylo to tedy tak, jak většina pramenů uvádí, že deník spálil v depresi, případně v záchvatu šílenství.
Ještě v září 1851 doufal, že opět pojede do ciziny, učil se řecky. Psal o tom do Vasilevky matce.
Své deprese se snažil řešit jednak se přáteli - s Michailem Pogoninem a spisovatelem Sergejem Timofejevičem Aksakovem (1791 - 1859) a několika ukrajinskými přáteli, především národopiscem Osipem Maksimovičem Bodianským (1808 - 1877). - V Moskvě bydlel u hraběte A. P. Tolstého, který ho seznámil s Matvějem Konstantinovským.
Matvěj Konstantinovskij byl církevní starší, „starec“, - „Starci“ byli častokrát lidé, kteří vedle svých náboženských činností bývali považováni za nadané zázračnou léčitelskou mocí, ale zároveň usilovali o očišťování své i svých “oveček“.
Konstantinovskij měl velkou přesvědčovací schopnost. Prameny uvádějí, že byl přísný, ale ne fanatický. Ale on to byl, který dal Gogolovi jasnou otázku, zdali se chce věnovat umění nebo Bohu.
Najednou na podzim 1851 se Gogolův zdravotní stav prudce zhoršil. Byl bledý, nevydržel na jednom místě, byl zmatený. Stále měl pocit, že musí očistit svoji duši od všech hříchů, které napáchal.
Koncem r. 1851 se jeho stav trochu zlepšil, že opět pracoval. Ale velice se zabýval otázkou smrti, což ještě zvětšila smrt těhotné manželky jednoho z jeho přátel - Jekatěriny Mihajlovny Homjakové, která zemřela v lednu 1852.
Od tohoto okamžiku se Gogol postil. Ale to mu způsobovalo stále hlubší deprese a bolesti. V té době byla dokončena redakce druhého dílu „Mrtvých duší“ a Gogol z něho ještě na začátku února předčítal některým svým přátelům.
Přál si velice, aby některý z jeho přátel byl nablízku, velice se bál smrti. Ale žádný z jeho přátel v té době nemohl z nějakých důvodů žít s ním. Dne 11. února napsal poslední dopis matce a prosil ji, aby se za něj modlila.
V noci 24. února 1852 spálil většinu svých rukopisů, především přepracované „Mrtvé duše“, hlavně jejich druhý díl. Považoval je za omyl, za výsledek hry, kterou s ním hrál ďábel.
Přestal úplně jíst a odmítal lékařskou pomoc. Zemřel za velkých bolestí 4. března 1852 v domě hraběte A. P. Tolstého.
Jako by si sám předpověděl svůj život: „Cesta života jest široká, ale mnozí jí neznají a kráčejí cestou smrti.“
Nejprve byl pochován v Danilovském klášteře v Moskvě, ale v r. 1931 byl klášter zrušen a Gogolovy pozůstatky byly přemístěny na moskevský Novoděvičij hřbitov. Při přenesení ostatků se prý zjistilo, že ležel v rakvi obličejem dolů, což dává podnět dost hrozným domněnkám - i když některé prameny tuto informaci popírají.
První Gogolův pomník od symbolistického sochaře Nikolaje Andrejeviče Andrejeva (1873 - 1932) byl postaven na moskevském Arbatu, nedaleko kostela, kde byla po jeho smrti panychida, tj. kde byl oplakáván. - Ale Stalinovi se pomník nelíbil, byl tedy zaměněn za jiný ve smyslu socialistického realismu. Dalo dost práce původní Andrejevovo dílo zachránit. Nyní stojí původní pomník před domem, kde Gogol zemřel.
V Itálii je Gogolova pamětní deska a také pomník.
V Mariánských Lázních byla na domě, ve kterém Gogol bydlel, pamětní deska, ale dům byl zbourán. Městské divadlo v Mariánských Lázních se určitou dobu jmenovalo Divadlo N.V. Gogola.V Lázních Jeseník byla původně deska na domě, ve kterém bydlel, ale nyní je zde bysta. Na Priessnitzově sanatoriu je také pamětní deska.
Gogolovo jméno u nás mají ulice v některých městech, mj. v Praze, Brně, Olomouci a Ostravě.
V Rusku má být k 200. výročí Gogolova narození odhalen pomník v Jekatěrinburku.
Letošní Gogolovo výročí narození je slaveno pod patronací UNESCO a v různých zemích jsou hrány jeho hry nebo čteny úryvky z jeho knih.
Nikolaj Vasiljevič Gogol ovlivnil svým dílem nejen literaturu ruskou, ale světovou a byl inspirací pro mnohé další umělce.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 04. 2009.