Dobromila Lebrová: Gottfried Keller, švýcarský spisovatel, kritik, malíř a politik

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Gottfried Keller, švýcarský spisovatel, kritik, malíř a politik
15.7.2010 - 120. výročí úmrtí


Gottfried Keller byl jedním ze švýcarských, německy píšících spisovatelů devatenáctého století, kteří už v době svého života překročili svým věhlasem hranice Švýcarska. Vzhledem k tomu, že u nás celkem švýcarská kultura není obecně známá, není příliš známá ani tato pozoruhodná osobnost. - Je označován jako představitel tzv. měšťáckého realismu, později kritického realismu.
Narodil se v Curychu 19. července 1819. Jeho otec byl soustružnický mistr Hans - Rudolf Keller. Maminka Elisabeth se zasvobodna jmenovala Scheuchzer. O tři roky později se narodila Gottfriedova sestra Regula.
Otec dětem zemřel 12. srpna 1824.
I o Kellerovi, jako o jiných umělcích devatenáctého století, se uvádí, že jako malý hrával loutkové divadlo a psal si pro něj i divadelní hry.
Roku 1825 nastoupil Gottfried podle dříve vysloveného otcova přání do školy pro nemajetné Zum Brunnenturm, kde pobyl šest let - viz další obrázek.
Za půl roku na to, v březnu 1826 se Elisabeth Keller znovu provdala za Hanse Heinricha Wilda, ale manželství nebylo šťastné. - V r. 1834 bylo po několika soudních stáních manželství Kellerovy matky a Hanse Heinricha Wilda rozvedeno...
V r. 1831 nastoupil Keller na zemský chlapecký ústav (Landknabeninstitut), odkud po dvou letech přešel na nově založenou průmyslovku, která byla právě otevřena pro curyšský kanton. Zde byli dobří učitelé, především v oblasti humanitních a přírodních věd.
Gottfriedovým profesorem na průmyslovce byl německý geolog, zeměpisec a politik Julius Fröbel (1805 - 1893), který později Kellera podporoval jakožto začínajícího spisovatele a vydával jeho spisy. Jeho učitelem francouzštiny byl curyšský duchovní Johann Schulthess (1798 - 1871), který seznamoval mladého Kellera s francouzskými básníky a filozofy, především s Voltairem (1694 - 1771). Ze začátku byl Gottfried chválen, protože se učil snadno, ale asi po třech letech zosnovali starší studenti protestní politický pochod podle vzoru současných kritiků stávajícího politického režimu. Průvod došel až před dům neoblíbeného učitele, který patřil k liberálům. Následovalo vyšetřování, pří kterém byl Keller označen za strůjce celého pochodu a byl za to v létě 1834 ze školy vyloučen; ovšem jeho vyloučení se týkalo i dalších švýcarských škol. Značně to do budoucna ovlivnilo Kellerovy pocity méněcennosti.
Zbytek léta 1834 strávil, jako už předchozí léta, v Glattfeldenu, u svého strýce a poručníka, lékaře Heinricha Scheuchzera (1786 - 1856), kde prostudovával strýcovu knihovnu a velice ho inspirovala četba knihy curyšského básníka a malíře Salomona Gessnera (1730 - 1788) „Briefe über die Landschaftsmalerei“ (Dopisy o krajinářství). Kniha mu pomohla k rozhodnutí. - Protože už během studia na průmyslovce dobře maloval - prý měl nadání po svém otci - rozhodl se pro malířství přes zrazování své matky.
Po prázdninách nastoupil do učení k rytci a malíři vedut Petrovi Steigerovi (1804 - 1874). Steiger posiloval jeho sebedůvěru a radil mu trochu jak v malování, tak i v malířské teorii. Ovšem některé prameny o Steigerovi tvrdí, že byl břídil a podvodník, že nechal svého učedníka, aby si dělal, co chce, a pak mu předváděl neumělecké techniky, takže Keller sám, jak později popisoval ve svém nejslavnějším autobiografickém románu „Zelený Jindřich“ (Der grüne Heinrich), začal být hluboce nespokojen.
Ve školním roce 1837 až 1838 tedy ve studiu pokračoval u malíře akvarelů Rudolfa Meyera (1803 - 1857). Meyer měl za sebou malířské studie v Itálii a Francii. Byl to skutečný „mistr“, který učil žáka malířské kázni, uměleckému nazírání přírody a jejímu zobrazení. - Zároveň ale Meyer učil svého žáka i literatuře - o starověkém Homérovi a renesančním básníkovi Ludovicovi Ariostovi (1474 - 1533), což padlo ještě na úrodnější půdu, než lekce z malířství. Mladý Keller se také v antikvariátech setkal se spisy Goethovými a se spisy dalšího německého básníka Jeana Paula (1763 - 1825). Jeho skicáky a poznámkové bloky byly směsí náčrtků, ale i nápadů literárních. Mezi jinými se uvádí i jeho báseň, v níž Gottfried Keller v r. 1838 oplakával mladou, tragicky zemřelou lásku Henriette Keller.
V r. 1839 se Keller poprvé více seznámil s politikou a začal, zatím bez výsledku, zjišťovat, ke které její straně patří. Tehdy došlo při pochodu rolníků do Curychu i ke krveprolití, tudíž v té době Keller spíše soucítil s konzervativními rolníky.
Malíř Meyer Kellera připravil pro studim na malířské akademii. Keller odešel s cílem stát se krajinářem v dubnu 1840 do Mnichova na Královskou akademii umění (Königliche Akademie der Künste).
V Mnichově žil ve velmi nuzných poměrech. Mnichov byl na jeho poměry velice drahé město. Přesto ale některé prameny uvádějí, že dost pobýval po krčmách, kde se seznamoval s dalšími umělci. Vedle neustálého hladu přežil v Mnichově onemocnění tyfem, což zcela vyčerpalo jeho skrovnou finanční zásobu. Nadělal dluhy a musel žádat matku o pomoc. Doufal v úspěch svého obrazu „Hrdinská krajina“ (Heroische Landschaft), který se ale neprodal (viz další obrázek). Nouze ho přinutila malířská studia v Mnichově na podzim 1842 přerušit a vrátit se do Curychu. Aby měl na cestu, musel některé své práce prodat vetešníkovi.
V Curychu ještě doufal, že se mu podaří prodat nějakou větší malbu a že se s výtěžkem bude moci do Mnichova vrátit. Pronajal si v Curychu malý ateliér a zimu 1842 až 1843 strávil malováním, čtením a psaním. Nejdřív uvažoval o tom, že své nedávné ztroskotání v Mnichově ztvární literárně. - To se ale stalo až později v rámci jeho románu „Zelený Jindřich“. - Bydlel stále u své matky.
K malování se už profesionálně nevrátil; maloval sice až do konce svého života, ale pouze pro své potěšení.
Svou literární dráhu začal, jako mnozí jiní básníci, lyrikou. Inspirací pro to byla četba knihy švýcarského básníka Georga Herwegha (1817 - 1875) „Básně živoucího“ (Gedichte eines Lebendigen). Byly to básně s politickým podtextem, která vyšly v Curychu v r. 1841. Jejich veršované podoby použil Keller v létě 1843 jako vzoru při svých prvních básnických pokusech. Tak vznikala jakási směska - básně s milostnými nebo přírodními náměty podle známého klasického vzoru, smíšené s politickými písněmi o boji o osvobození lidu z nesvobody ducha a tyranie. Tehdy dal Keller jednu z básní k posouzení svému někdejšímu profesorovi Juliu Fröbelovi, který byl mimo jiné i Herweghovým nakladatelem. Založil totiž v r. 1841 nakladatelství Literarische Comptoir Zürich und Winterthur (Literární pult Curych a Winterthur).
Fröbel rozeznal talent a a dal Kellerovi doporučení na německého spisovatele a vydavatele, žijícího ve Švýcarsku Adolfa Ludwiga Follena (1794 - 1855).
Ve Švýcarsku to bylo období různých politických směrů. Tehdy tam také přišel za Herweghem známý ruský anarchista Michail Alexandrovič Bakunin (1814 - 1876).
Keller se seznámil také s básníky Ferdinandem Freiligrathem (1810 - 1876) a Hoffmannem von Fallersleben (1798 - 1847). Spolu s Fröbelem Kellera povzbuzovali v dalším psaní.
V r. 1844 a 1845 se Keller aktivně zúčastnil protestních pochodů „Freischarenzüge“ (pochody dobrovolníků). Byly to protiklerikální pochody proti konzervativnímu lucernskému kantonu, které sice ztroskotaly, ale byly předzvěstí poslední občanské války ve Švýcarsku se sdružením sedmi konzervativních kantonů nazvaných Sonderbund (separátní svaz).
Později své tehdejší zážitky Keller popsal v novele „Frau Regel Amrain und ihr Jüngster“ (Paní Regel Anrainová a její nejmladší) ze sbírky povídek „Lidé seldwylští“ o neobyčejných postavách a postavičkách.
Keller byl při protestních pochodech jedním z nejohnivějších radikálů a existuje i jeho soudobá karikatura, jak jde v čele protestního pochodu. Na obrázku je ale patrná jeho tělesná vada - na své normální tělo měl dost krátké nohy.
To mu dost vadilo při jeho seznamování se s ženami. První takové odmítnutí zakusil právě v r. 1845, kdy se zamiloval do švagrové básníka Freiligratha Marie Melos, která ho odmítla.
V r. 1846 mu vyšla první sbírka básní, prostě nazvaná jen „Gedichte“ (Básně). Dílo vyšlo v Heidelbergu v Německu ve významném vydavatelství C.F.Winter. Některé z jeho básní byly už tehdy zhudebněny od Kellerova přítele, sbormistra Wilhelma Baumgartnera (1820 - 1867)
Další neúspěch při svém dvoření zaznamenal Keller o dva roky později, kdy se dvořil jakési Luise Rieter, která nepokrytě označila za vadu jeho nohy, a pak ještě jednou, už v Německu, opět neúspěšně se zamiloval do příbuzné jednoho ze svých přátel - jakési Johanny Kapp, která ale byla zamilovaná do německého filozofa a Kellerova učitele Ludwiga Feuerbacha (1804 - 1872).
Koncem čtyřicátých let devatenáctého století konečně začal Keller dostávat honorář; psal totiž kritické postřehy do novin „Neue Zürcher Zeitung“ (Nové curyšské noviny) a do „Blätter für literarische Unterhaltung“ (Listy pro literární pobavení). Začal také působit politicky, ještě však bez výdělku ve státní curyšské kanceláři. Winterovu nakladatelství nabídl v r. 1847 vydání začatého románu „Zelený Jindřich“.
Ale v r. 1848 se situace změnila - dostal státní stipendium pro studium na universitě v Heidelbergu - a studoval tam historii, filozofii a literaturu až do r. 1850. Právě v bouřlivých dnech března 1848 cestoval Keller do Německa přes města Basilej, Štrasburk a Baden.
Z přelomu let 1848 a 1849 je zmínka o jeho knize „Snář“ (Traumbuch).
Vedle materialisticky založeného Feuerbacha poslouchal v Heidelbergu také dějepisné přednášky Ludwiga Häussera (1818 - 1867) a politické úvahy právníka Carla Mittermeiera (1787 - 1867). Navštěvoval rovněž přednášky z estetiky, ze základů lékařství, i z antropologie. Spřátelil se s různými umělci, malíři i spisovateli. Během prázdnin pracoval na svém autobiografickém románu a psal do svých curyšských novin recenze.
V r. 1849 se začal stěhovat z Heidelbergu do Berlína, protože dostal další studijní stipendium. Cestoval nejdříve na člunu po Neckaru a pak po Rýně - poznával tak Prusko. Zastavil se v Kolíně nad Rýnem a pak v Düsseldorfu, kde se seznámoval s významnými místními kulturními osobnostmi. V dubnu 1850 se konečně dostal do Berlína, kde byl až do r. 1855. Tato léta patří ke Kellerově nejplodnější době.
V Berlíně dokončil román „Zelený Jindřich“ a začal psát sbírku povídek „Lidé seldwylští“ (Leute von Seldwyla), což mu způsobovalo větší radost. Pokoušel se i neúspěšně o dramata. Bydlel totiž na Gendarmenmarkt (viz další obrázek), nedaleko Královského činoherního divadla, nynější Státní opery.
V divadle navštěvoval hry Shakespearovy, Goethovy, Schillerovy, ale také od současného německého básníka a dramatika Christiana Friedricha Hebbela (1813 - 1863). V té době zde také hostovalo francouzské divadlo se hrami Racinovými a Corneillovými. Keller navštěvoval i další divadla - Městské divadlo Bedřicha Viléma (Friedrich-Wilhelmstätische Theatter) a Královské městské divadlo (Königstädtische Theater).
Seznamoval se s lidmi z divatelních a literárních kruhů, jako například s Bettinou Arnim (1785 - 1859) a mnohými jinými.
V r. 1851 vyšly v brunšvickém vydavatelství Vieveg „Novější básně“ (Neuere Gedichte), které pak vyšly ještě v r. 1854 v rozšířenějším vydání.
Or r. 1852 ale už neměl stipendium a v Berlíně bylo hodně draho. Nadělal opět nějaké dluhy, ale psal příspěvky do „Listů pro literární pobavení“. Zároveň napsal také své nejrozsáhlejší literárně kritické dílo „Rozpravy o románech Jeremiase Gotthelfa“ (Besprechungen von Romanen des Jeremias Gotthelf). Jeremias Gotthelf (1797 - 1854) byl švýcarský prozaik, vlastním jménem Albert Bitzius.
V r. 1853 vyšly některé z jeho básní pod titulem „Rot“, což byl symbolický název - měl představovat jak lásku, tak i krev nebo i smrt jako následek ztráty krve.
V r. 1854 dostal Keller nabídku docentury literatury na nově založené polytechnice v Curychu (dnešní ETH Zürich), kterou ale nepřijal. Důvody odmítnutí známy ale nejsou.
Měl v té době už pro vydání připravené tři svazky „Zeleného Jindřicha“, dost těžce se potýkal s popisem svého života a smutnými zkušenostmi milostných odmítnutí v díle čtvrtém. Román dopsal na Květnou neděli r. 1855. Keller považoval toto dílo za své stěžejní a obával se kritiky po vydání.
V podstatě patří tento román k tzv. „vzdělávacím románům“ (Bildungsroman), tak jako například u Goetha „Viléma Meistera léta učednická“. V této první verzi, kterou později Keller přepracoval, byl kritizován pro určitou beztvarost celého díla i pro nesouvislou formu - měnil totiž způsob vyprávění od třetí osoby jednotného čísla k vyprávění v první osobě. Obecně se má za čtivější pozdější přepracované vydání románu. - „Zelený Jindřich“ byl zfilmován v r. 1989.
Román začíná odjezdem hlavní osoby - Jindřicha Leea - na studia malířství. Přízvisko „zelený“ je dáno oblibou Jindřicha oblékat se zeleně. Později popisuje hrdinovo dětství, dětské lásky a dětské viny, které nejen hrdinu, ale hlavně spisovatele dost ovlivnily v pozdějších letech. Popisuje zde i problém s vyloučením ze střední školy i matčino zděšení nad rozhodnutím stát se umělcem. Svůj vztah k ženám popisuje poněkud nadneseně a úspěšněji než se skutečně událo. Poněkud jinak než ve skutečném životě v románu nakonec získá nějaké dědictví a vrací se na pohřeb své matky jako bohatý muž. Takto skončil Keller svoji první verzi románu, která by spíše odpovídala onomu názvu „Bildungsroman“, než verze druhá.
Druhou verzi postavil Keller na větší logice a poněkud proměnil postavy románu a autobiografických prvků je zde méně. Spíše se tato verze přibližuje romantické fantazii, ale ani jedna z verzí nemá uspokojivý konec.
Během dokončování první verze románu „Zelený Jindřich“ psal Keller „Lidi seldwylské“. Prvních pět povídek, které vyšly v r. 1856, vznikalo rychle po sobě: „Pankraz, der Scholler“ (přibližně Pankrác Durdil), již uvedená „Frau Regel Amrain und ihr Jüngster“, nejslavnější z nich „Romeo und Julia auf dem Dorfe“ (Romeo a Julie na vesnici), „Die drei gerechten Kammacher“ (Tři spravedliví hřebenáři) a „Spiegel, das Kätzchen“ (Špígl, kočička, kde Spiegel znamená rovněž „zrcadlo“). Obzvláště v povídkách prokazoval Keller své mistrovství, protože ve zkratce dokázal popsat jak děj, tak charakteristiky postav.
Povídka „Romeo a Julie na vesnici“ na shakespearovský námět byla zfilmována v r. 1941 a v r. 1994; dokonce byla zhudebněna jako opera od anglického skladatele německého původu Frederica Delia (1862 - 1934).
Poslední dva roky pobytu v Berlíně to Kellera už velmi silně táhlo domů, do Curychu. I další jeho milostný pokus ztroskotal. Ale držely ho v Berlíně jeho dluhy a potřeba je splatit. Zatím jeho matka koupila dům na Rindermarkt, ve kterém v Curychu bydlela. Takže v prosinci 1855 Keller pokud možno uspořádal své záležitosti a vrátil se domů do domu své matky.
Během jeho pobytu za hranicemi se upevnila švýcarská vláda jakožto vláda spolkového státu. Země začala rozkvétat. Začala výstavba železniční sítě, ale hlavně základ švýcarského bankovnictví. Vznikaly nové vysoké školy a liberální politika švýcarské vlády způsobila, že se Švýcarsko stalo cílem mnohých emigrantů z blízkých, ale i vzdálenějších států. Na druhé straně ale místní bída nutila švýcarské obyvatele také k vystěhovalectví, což se projevilo více koncem šedesátých let.
V té době pobýval v Curychu také německý hudební skladatel Richard Wagner (1813 - 1883), vyhledávající společnost své curyšské múzy a milenky Mathilde Wesendock (1828 - 1902). S oběma, ale zároveň i s manželem paní Mathildy se Gottfried Keller seznámil. Wagner ocenil jeho „Lidi seldwylské“. Dalším významným hudebníkem, se kterým se Keller seznámil, byl Ferenc Liszt (1811 - 1886).
I mnozí jiní umělci cestovali do Švýcarska, například německý básník a dramatik Paul Heyse (1830 - 1914), pozdější nositel Nobelovy ceny, a i s ním se Gottfried Keller setkal a později si s ním dopisoval.
Koncem padesátých let ale Kellera postihla umělecká krize a s ní i hluboká deprese.
Stále byla ale jeho hmotná situace dost nejistá, bydlel a stravoval se především u matky, jíž přispívala finančně i Kellerova sestra, která pracovala jako prodavačka.
Napsal tehdy pouze několik oslavných básní a stal se v r. 1861 „prvním úředním tajemníkem curyšského kantonu“ (Erster Zürcher Staatsschreiber). Ovšem v překladu tato funkce znamená rovněž i cosi jako „státní spisovatel“ nebo i ironicky „státní škrabal“. Psal politické i kulturní úvahy do některých místních novin, často i ironické a satirické. Například se v r. 1861 velmi posměšně vyjádřil k vládnímu opatření, kterým se dětská práce v přádelnách snižovala z třinácti hodin denně na dvanáct hodin denně a pranýřoval i jiné nešvary mladého státu. Zákaz dětské práce ve Švýcarsku byl vydán až v r. 1877.
Většinou byly jeho články spíš opozičního charakteru. Jeho odpůrci v tisku dost příkře kritizovali obsazení této funkce pouhým básníkem, což Keller při své kritičnosti nenechal bez odezvy, vysloužil si dokonce i důtku.
Ke Kellerovým politickým „výdobytkům“ patří, že v r. 1862 sepsal mandát pro slavení tzv. „Bettagu“, což se do češtiny překládá jako „Švýcarský federální půst“, který se s výjímkou jednoho kantonu slaví po celém Švýcarsku třetí neděli v září.
Mezi roky 1863 až 1865 pracoval Keller také jako sekretář „Švýcarského ústředního výboru pro Poláky“, což byla humanitární organizace, která vznikla po poražení polského protiruského „lednového povstání“, kdy bylo celé Polsko včleněno do ruské říše jako pouhý „Poviselský kraj“, a mnoho Poláků tehdy emigrovalo.
Po získání funkce „státního spisovatele“ se Keller přestěhoval s matkou i se sestrou do curyšského „kamenného domu“ (Steinhaus) v Kirchgasse, kde měl v prvním patře kanceláře a ve druhém patře služební byt. Ale dlouho se neradoval z pocitu, že konečně matce vše vrátí: 5. února 1864 jeho sedmasedmdesátiletá maminka náhle zemřela.
V letech 1864 až 1865 psal Keller mnohé články, v nichž obhajoval svůj názor proti zavedení „přímé“ demokracie; on sám byl zastáncem parlamentní demokracie. Jako i jiné evropské státy potýkalo se Švýcarsko v letech 1864 až 1867 s následky epidemie cholery a s krizí v textilním průmyslu, které vedly k občanské nespokojenosti. I na tyto okolnosti Keller ve svých článcích reagoval.
Velice ho tedy překvapilo, že nová vláda, vzešla z voleb koncem šedesátých let ho v jeho funkci potvrdila, takže pro stát pracoval až do r. 1876.
Na jaře r. 1866 se opět hluboce zamiloval do Luisy Scheidegger (1843 - 1866) - viz další obrázek, která žila jako schovanka u svých příbuzných, a studovala na konzervatoři klavírní hru. Není jasné, zdali jí stačil sdělit své city, protože ještě v létě r. 1866 spáchala sebevraždu. Některé prameny uvádějí, že by pravděpodobně jeho city opětovala, ale obávala se jako umělkyně jeho politikou znečištěného okolí. - Z Kellerovy pozůstalosti je báseň „Na smrt Luisy Schneideggerové“ (Auf den Tod der Luise Scheidegger). Keller ji oplakával sedm let.
Také požádal o ruku jakousi Linu Weissert (1851–1910), která také jeho nabídku odmítla.
Ke Kellerovým padesátinám 19. července 1869 uspořádal curyšský pěvecký spolek i curyšská vláda oslavy. Právnická fakulta curyšské univerzity mu udělila čestný doktorát.
Při slavnostním banketu poznal Keller některé rakouské vědce, což mu vnuklo myšlenku vzít si po po deseti letech konečně dovolenou, kterou strávil v Rakousku u Mondsee, což pak ještě jednou zopakoval. U Mondsee opět i maloval. Někteří z jeho na dovolené získaných nových přátel pochopili, že Keller „je tak moc osamělý člověk, že snese vedle sebe sotva pár lidí.“
Mezi svojí politickou prací psal Keller dál. Tak vyšlo v r. 1877 „Sedm legend“ (Sieben Legenden) s náboženskou tématikou, především o Panně Marii. Pro velký úspěch vyšlo hned dalšího roku jejich druhé vydání. Měly být jakýmsi protipólem jeho drsného pozitivismu.
Názvy jednotlivých legend jsou: „Eugenia“, „Panna a ďábel“ (Die Jungfrau und der Teufel“, „Panna a rytíř“ (Die Jungfrau und der Ritter) nebo také „Panna jako rytíř“ (Die Jungfrau als der Ritter), „Panna a jeptiška“ (Die Jungfrau und die Nonne), „Strašně svatý Vitalis“ (Der schlimm-heileige Vitalis), „Dorothein květinový košíček“ (Dorotheas Blumenkörbchen) a „Taneční legendička“ (Tanzlegendchen). První legenda je sice o svaté Evženii, zde však Evženie nekončí mučednickou smrtí, ale provdá se za zamilovaného muže, kterého obrátí na křesťanství. „Panna a jeptiška“ je pověst i u nás známá, jak jeptiška, sloužící jako kostelnice v klášterním kostele se jednoho dne rozhodne odejít do světa. Podaří se jí zamilovat, mít několik dětí, až ji světský život omrzí. Po návratu do kláštera zjistí, že Panna Maria po celé dlouhé roky konala její službu místo ní. V legendě „Strašně svatý Vitalis“ slouží Vitalis neposkvrněn hříchem jako duchovní ve vykřičeném domě. Ale nakonec ho přemluví počestná žena, aby se s ní oženil.
Tímto dílem začal být Keller známý i za hranicemi Švýcarska. Na motivy povídky „Eugenie“ napsal v polovině dvacátého století německý skladatel Johannes Driessler (1921 - 1998) operu „Claudia amata“.
V r. 1874 vyšlo pokračování „Lidí seldwylských“. Jsou to povídky „Šaty dělají člověka“ (Kleider machen Leute), „Strůjce svého štěstí“ (Der Schmied seines Glückes), „Zneužité milostné dopisy“ (Die missbrauchten Liebesbriefe) a „Ztracený smích“ (Das verlorene Lache). Podle některých pramenů věnoval Keller svá autorská práva k příběhu krejčovského tovaryše „Šaty dělají člověka“ „Švýcarskému ústřednímu výboru pro Poláky“. Tato povídka byla zfilmována už v r. 1921 a pak jako televizní film v r. 1962. „Zneužité milostné dopisy“ byly zfilmovány také dvakrát - v r. 1940 a v r. 1969. „Strůjce svého štěstí“ se na filmovém plátně objevil v r. 1965.
Povídka „Šaty dělají člověka“ inspirovala dva hudební tvůrce k napsání opery se stejnojmenným názvem: rakouského skladatele Alexandra von Zemlinského (1871 - 1942) a německého skladatele Josepha Sudera (1892 - 1980).
V r. 1875 se Gottfried Keller se sestrou přestěhovali mimo město do Bürgli a začátkem r. 1876 podal Keller demisi na svou funkci státního úředníka a od té doby se věnoval pouze psaní.
Koncem r. 1877 byly vydány „Curyšské povídky“ (Zürchner Novellen) a mezi r. 1879 a 1880 vyšel přepracovaný „Zelený Jindřich“. „Curyšské povídky“ obsahují ve dvou dílech novely s těmito názvy „Hadlaub“, což byla oslava curyšského minesengra z přelomu 13. a 14. století Johannesa Hadlauba, „Blázen na Maneggu“ (Der Narr auf Manegg), „Zemský správce z Greifensee“ (Der Langvogt von Greifensee), „Vlaječka sedmi spravedlivých“ (Das Fähnlein der sieben Aurechten) a „Ursula“. - „Ursula“ byl televizní film v r. 1978. „Zemský správce z Greifensee“ byl zfilmován v r. 1978 a „Vlaječka sedmi spravedlivých“ byla zfilmována dvakrát - v r. 1935 a v r. 2001.
Od r. 1881 vydával časopis „Německé rozhledy“ (Deutsche Rundschau) na pokračování Kellerovy povídky, vydané pod titulem „Epigram“ (Das Sinngedicht), které byly cyklicky vzájemně spojeny vztahy jednotlivých vyprávěčů. Některé z názvů: „O hloupé panně“ (Von einer törichten Jungfrau), „Chudá baronka“ (Die arme Baronin), „Paní profesorka“ (Die Frau Professorin), „Regine“, „Duchy vidoucí“ (Die Geisterseher), „Don Correa“ - příběh z portugalského moře, „Přívěsky“ (Die Berlocken). Cyklus vyšel pak v r. 1882 v knižní podobě.
V r. 1882 vyšla také v časopise „Nord und Süd“ (Sever a jih) Kellerova povídky „Lékárník ze Chamounix“ (Der Apotheker von Chamounix).
Koncem roku 1882 se Kellerovi znovu stěhovali - a sice do Zeltweg 27 v cyryšském Hottingenu.
O rok později vyšly „Sebrané básně“ (Die Gesammelten Gedichte), v nichž se Keller zamýšlel nad smyslem lidské existence.
Životopisci připomínají zajímavou návštěvu - 30. září 1884 Kellera navštívil německý filozof Friedrich Nietzsche (1844 - 1900), který minimálně na půl století význačně ovlivnil německé myšlení svými úvahami o „nadčlověku“. Nietzsche Kellera vysoce oceňoval, především jeho „Lidi seldwylské“, které označil za „poklad německé prózy“.
V r. 1884 se v Curychu usadil švýcarský malíř a sochař Arnold Böcklin (1827 - 1901) a Keller se s ním velice spřátelil.
V „Německých rozhledech“ se v předstihu objevil v r. 1886 Kellerův poslední román „Martin Salander“, ale brzy na to byl vydán jako kniha. Bylo to jakési pokračování „Zeleného Jindřicha“, ovšem tentokrát ve smyslu politickém. Někteří literární kritikové nazývají hlavního hrdinu „nudným poctivcem“, který má být kontrastem oproti zkorumpované a zkažené společnosti a stále s poctivostí dále nedochází.
Roku 1888 zemřela Kellerova sestra Regula a on zůstal zcela sám.
V r. 1889 vyšly v deseti svazcích Kellerovy sebrané spisy, které vyzdobil na frontispice svými kresbami Arnold Böcklin.
Své sedmdesáté narozeniny Keller oslavil v Seelisbergu u Lucernského jezera (Vierwaldstättersee).
V zimě 1890 vážně onemocněl a 15. července 1890 krátce před svými jednasedmdesátými narozeninami v Curychu zemřel. Byl pochován na tehdejším Ústředním hřbitově v Curychu, nyní Sihlfeld. Náhrobek je od švýcarského sochaře Richarda Kissinga (1848 - 1919).
Své dílo odkázal Ústřední knihovně v Curychu (Zentralbibliotek Zürich), tehdy to byla Městská knihovna. Odkaz obsahuje spisovatelovu korespondenci a něco přes šedesát vlastnoručních Kellerových kreseb a maleb.
Kellerovy básně zhudebnili mnozí hudebníci. Ze známějších jmen to jsou: německý skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897), německo-švýcarský skladatel Peter Fassbänder (1869 - 1920), německý skladatel Paul Hindemith (1895 - 1963), německý klavírista a skladatel Wilhelm Kempff (1895 - 1991), německo-americký skladatel Arnold Schönberg (1874 - 1951) a rakouský skladatel Hugo Wolf (1860 - 1903).
Na Kellerovu počest byla založena v r. 1922 Cena Gottfrieda Kellera, o jejíž založení měl největší zásluhu švýcarský bibliofil a sběratel vzácných tisků Martin Bodmer (1899 - 1971). Z nejznámějších jejích nositelů je britsko-rakouský spisovatel, píšící německy, Elias Canetti (1905 - 1994), nositel Nobelovy ceny za literaturu pro r. 1981.
Byla založena nadace Gottfrieda Kellera, sídlíci v Glattfeldenu, ale i jeho muzeum v Bülachu.
Těžko říci, najde-li ještě v dnešní době dílo Gottfrieda Kellera další překladatele do češtiny a dojde-li k většímu rozšíření jeho díla u nás. Jeho dílo a život jsou především obrazem švýcarské a německé společnosti druhé poloviny devatenáctého století. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 07. 2010.