Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (1)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Necítíme se na to, abychom si říkali cestovatelé a naše sdělení je určeno pro každého, kdo bezděky nasává vůni dálek, ale cestování s baťohem a přespávání kdekoliv ho neláká. Jsme zástupci střední třídy, kteří rádi spějí na posteli a myjí se ve vlastní koupelně. Smyslem našeho povídání není sdělení, které najdete v každém průvodci ani vyprávění, jak jsme se tam měli, ale prostřednictvím příběhů bychom chtěli povzbudit a inspirovat všechny, kdo by chtěli, ale zatím si netroufají. Věříme totiž, že cestování patří k základnímu vzdělání, trénuje přemýšlení a pozornost v každém věku, učí nás žít v přítomnosti, umění rychle se rozhodovat a zapuzovat Bychy (kdybych…, tak bych…).
Díky cestování jsme pochopili, jak důležitá je pokora ke světu a k našemu životu. Nabídka na cestu na Srí Lanku spadla z nebe, respektive vypadla z internetu. Letošní zima měla víc než 40 tmavých dnů bez sluníčka a najednou na nás padla až bolestná touha okamžitě za ním vyrazit. Našli jsme výhodnou nabídku pobytu na dva týdny v hotelu na pláži nedaleko Kolomba s letenkou za hubičku a okamžitě jsme se rozhodli, že si zase sbalíme kufr.


Jste tam, kde jsou vaše myšlenky bez ohledu na to, kde se vlastně ve skutečnosti nacházíte.


ABCD Srí Lanky

Náš pobyt na Srí Lance začal vlastně už na letišti ve Frankfurtu, kde jsme měli dost času, abychom se v klidu podívali do tištěného průvodce, kam že to vlastně letíme. Všichni o Srí Lance vědí, že tam jsou Tamilští Tygři, že byla zasažena tsunami, že se odtud vozí výborný cejlonský čaj a že je kousek pod Indií. Případné mělké vědomosti jen malounko upřesním. Cejlon jí říkali Angličani až do roku 1972, kdy byl stát přejmenován na „Svobodná, suverénní a nezávislá republika Srí Lanka“, později byl tento název změněn na „Demokratická socialistická republika Srí Lanka. Tamilští Tygři nejsou jen malá skupinka ozbrojenců, která ve jménu pravdy usiluje o samostatnost, ale Tygři osvobození tamilského Ílamu je militantní nacionální organizace, která od 70. let 20. století vede násilnou separatistickou kampaň proti vládě Srí Lanky. Usiluje o vytvoření samostatného státu na severu Srí Lanky.
V současné době ji považuje mnoho států za teroristickou organizaci (mimo jiné Indie, státy Evropské unie a Spojené státy). Srí Lanka je tropický ostrov cca 900 km od rovníku. Je jen o málo menší (65 610 km2) než Česká republika (78 867 km2) s téměř dvojnásobným počtem obyvatel (20 mil.). A jestli je to skutečně Šrí Lanka, jak říkal Donutil v televizi, nebo Srí Lanka, na to se zeptáme raději místních obyvatel.
Tištěné informace se nemohly shodnout. Jsme plni otázek a očekávání. Vyplní se naše sny o rajském ostrově? Při vyslovování jejího jména cítíme na jazyku exotiku a trochu i dobrodružství. Tištěný průvodce nám vyvrátil domnělou představu, že jedeme do jen částečně civilizované země. Téměř všichni jsou tu gramotní (98%) a téměř všichni umí anglicky. Angličtina je tu vnímána jako třetí jazyk.
A to stejné nakladatelství tištěných průvodců, které nás varovalo, že pokud se nám něco stane ve Vietnamu, Laosu a Kambodži, abychom okamžitě odletěli do Thajska, se o lékařské péči na Srí Lance vyslovilo, že je na dobré úrovni. Ale stejně doufám, že ji nebudeme potřebovat.

Jak se letí na Srí Lanku?

Letěli jsme s domorodými aerolinkami Srilankan. Letadlo nás velmi překvapilo. Nejen, že jsme měli každý svou televizi, ale dokonce se ovládala přímým dotykem. Lúďu zajímalo jídlo. Bude pálivé? Výběr byl ze tří a hovězí bylo na evropský způsob. K tomu čokoládová pěna, ovocný salát, camembert a čololádka Toblerone. Jsme syti a dobře naladěni. Let byl klidný a jeho průběh jsme mohli sledovat kamerkami před a pod letadlem, což v nás zejména při startu a při přistání vzbuzovalo nadšení. Když letadlo dosedalo, zažila jsem zvláštní pocit. Ačkoli je letadlo uzavřeno, s první palmou v okénku jako by se dovnitř protlačilo trochu zvláštní vůně. Dříve panovala ve společných prádelnách. A pak jsme do ní konečně vstoupili.
Bylo to stejné, jako poprvé. Hustý teplý voňavý vzduch se srážel na našich prochladlých tělech, mlžil brýle a objektivy a hojivě konejšil naše přesušené sliznice. Jestli ve mně zbyla alespoň jedna buňka z naší pramáti Evy, teď se probudila a poznala, že je doma. Myslím tím zpátky v ráji. A kromě zmíněných rajských pocitů nám taky bylo pěkný vedro. V Praze bylo ráno -4 a tady +28. Odbavení proběhlo dle očekávání. Imigrační úředník rychle ukryl propisku vloženou do pasu a spokojeně pokýval hlavou. Jeho pohyb mi připomněl návštěvníky našeho stánku na kongresech. Taky takhle spokojeně kývají. Podobná propiska motivovala recepčního, aby nám dal pokoj s výhledem na moře.

První dojmy bývají nejsilnější

Konečně stojíme na vysněném balkóně a svítí na nás tolik žádané slunce.
Před námi se táhne pruh trávníku a za ním začíná padesátimetrový pruh pláže se žlutým pískem. Rostou v něm kokosové palmy ověnčené žárovkami, které asi budou večer svítit, a za nimi už se převaluje slaný kafe. Plavat se v něm nedá, voda je moc teplá a neustále sebou mele.
Hned při prvním smočení mi zákeřná vlna podrazila nohy, ukradla sluneční brýle a místo nich mi do hlavy nasypala hromadu písku. Dlouho jsme chodili po pláži sem a tam, jestli je třeba nevrátí, zalarmovali jsme potloukající se rybáře a slibovali odměnu pro nálezce, ale ti potvrdili, že co si moře vezme …
V pozdním odpoledni celý obzor zaplnila flotila alespoň čtyřiceti katamaránů, které se právě vracely z lovu krevet. Vyplouvají prý každý den. Pohled na staré plátěné pomalované plachty pomalu se sunoucí po horizontu v pravidelných rozestupech nás vrátil o pár století zpátky a ještě přispěl k naší romantické náladě. Co nás tady asi čeká? Ve snění čas rychle utíká.

Uběhlo jen pár okamžiků a zářivá koule najednou spadla do moře přímo pod naším balkónem. Začíná naše první tropická noc bez peřin.
Druhý den jsme zahájili tím, že jsme docela obyčejně zaspali. Večer jsme popili trochu píva, k tomu přičtěte časový posun čtyři a půl hodiny a bylo to. Omlouvá nás jen náš biologický budík, který nám v 9:00 místního času tvrdil, že je 4:30 ráno.



Ztraceni v mangrovu


Dopoledne jsme očuchávali rohy, abychom se seznámili s novým prostředím. Negombo je především rybářským městem, láká nás rybářská tržnice, ale na tu je dnes příliš pozdě. Jsme dychtiví přírody, takže jako první navštěvujeme přírodní rezervaci, kde pěstují mladé mangrovníky. Jako děti ve školce. Mangrovníky patří mezi největší stromy světa. Nad spletí kořenů asi metr nad vodou začíná samotný kmen, který se může tyčit až do výšky čtyřicet metrů. Stromy patří k nejstarším rostlinám naší planety a k životu potřebují sladkou i slanou vodu a proto rostou právě na místech, kde řeky ústí do moře.
Biology a ekology odjakživa fascinovala jejich schopnost přizpůsobovat se slanému prostředí. Mají hodně dýchacích kořenů, aby si mohli zabezpečit kyslík, kterého se jim v bahnité půdě nedostává. Během svého života dokážou putovat ze souše k moři. Postupně zapouští z ohnutých větví kořeny a vytváří druhotné kmeny, takže jeden jediný strom může mít obrovskou plochu a sám vytváří celý les stojící v bažinách slané vody. Při odlivu jsou vynořené nad hladinu a při přílivu bývají zalité až po koruny. K trikům mangrovníku, jak přežít, patří jejich rychlé a bezpečné rozmnožování.
Semena klíčí už na stromě a jen, co spadnou do vody, zapíchnou se do bahnitého dna, kde pokračují ve vývoji. Kdysi mangrovníkové porosty pokrývaly až tři čtvrtiny mořského pobřeží v tropických a subtropických oblastech. Dnes jich zůstala sotva polovina a i ta je velmi ohrožená.
Tato přírodní bariéra je jedním z nejproduktivnějších ekologických společenství na světě podobně jako deštné pralesy. Existuje mnoho důvodů, proč by se měly chránit. Tvoří přirozenou ochranu před bouřkami a hurikány, neboť v jejich porostech se rozbíjejí vysoké vlny a ztrácejí svou ničivou sílu. Existuje spekulativní domněnka, že tsunami zdaleka nemusely napáchat tolik škody, kdyby na pobřeží narazily právě na mangrovníkovou houštinu. Dále filtrují látky škodlivé pro životní prostředí, zabraňují pronikání odpadů a sedimentů například do korálových útesů a také jsou důležitým článkem potravinového řetězce.

Potulovali jsme se po bahnitých chodníčcích mezi spletitými kořeny. Vzduch byl plný bublání a bzučení, nemohli jsme se nabažit těch podivných zvuků a nezvyklé vůně slaného bahna. Chodíme si chodíme dole po bažině, až jsme se zamotali. Je to jasné, zabloudili jsme. Všude kořeny a kořeny, všechny cestičky vypadají stejně.
Pro mořeplavce muselo být velmi těžké takový porost překonat a dostat se konečně na souš. Kudy, kudy vede cestička? A to jsme tu první den! Jak je asi ta rezervace veliká? Zachránili nás až místní obyvatelé a díky nim jsme viděli jejich čtvrť, kam turisti normálně nechodí. Lúďa rozdal pobíhajícím dětem pár bonbonů a najednou zmizel. To už bylo podruhé. Rozbušilo se mi srdce. Neznámé prostředí, neznámí lidé, žádní turisti, má velký foťák! Rozhlédla jsem se. Ze všech stran mě se zaujetím pozorovaly tmavé obličeje. Jako exota. Až když se nabažili mého zmatku, ukázali mi s potěšením, kam se ztratil. Můj úlek byl úsměvný.

 

Pozvali ho na návštěvu do jednoho domku a musel tady vyfotografovat celou jejich rodinu i s babičkou. Domečky kolem byly docela pohledné. Žádné dřevěnice na kůlech jako v jihovýchodní Asii. Byly to hezké, barevné, zděné domečky s vyřezávanými dveřmi z tropického dřeva. Západní část pobřeží Srí Lanky je vůbec zajímavá.
Nejdřív se s místním obyvatelstvem smíchali Portugalci, přivezli sem křesťanství a obrátili na víru podstatnou část tehdejšího obyvatelstva. Pak připluli Holanďani a zbudovali jim tady podél moře kanály a křesťanské katedrály. Holanďany vystřídali Angličani, naučili je hrát kriket, pěstovat a pít čaj. Po nich přišli turisti a přinesli do džungle satelitní televize, mobilní telefony a vodu v plastových lahvích. A na to máme být pyšní? Zbytky plastových lahví se povalovaly po celé rezervaci.

Po stopách bludného Holanďana
Poobědvali jsme v místní čínské restauraci a definitivně jsme si potvrdili, že náš hotel má mnoho výhod, ale dobrý kuchař jim chybí. Asi jim vaří nějaký Němec, když jsou zatížení na německou klientelu.
Po obědě jsme vyrazili do mokřadel pozorovat vodní ptáky na zbytcích holandského kanálu. Jeli jsme místním oblíbeným dopravním prostředkem. Je to motorková tříkolka s boudičkou.

Když jede, všude kolem vás fouká, takže v ní není horko, ale má své limity. 30 km jsme ujeli za jeden a půl hodiny. Přijeli jsme pozdě. Už nás nechtěli vzít na loď. Naštěstí propiska udělala své a ochránce rezervace se pustil do telefonování. No vida, k čemu je dobrý mobil v pralese. Za několik minut se lodivod znovu dostavil. Měli jsme loďku jen pro sebe. Mokřadla kolem kanálu jsou plná rozličných druhů ptáků a lodivod ochotně vypínal motor, abychom se k nim dostali co nejblíže. Když jsme se vraceli domů, rybáři už kladli první pasti.

 

Slunce před námi bez varování spadlo do starého holandského kanálu mezi mangrovníky.
Zvláštní. Tolik zážitků za necelé dva dny. Přítomnost nás zcela pohltila. Rozhodně si nechci připomínat, na co všechno jsme pod horkým sluncem přestali myslet, takhle se mi to líbí. Ale v noci za zavřenými víčky se stále vracím do světa svého nevyzpytatelného podvědomí a ve svých snech plných fantasmagorických příběhů jsem ještě neopustila evropský kontinent. Jako bych žila dvojí život. S o to větší radostí se ráno probouzím do skutečné reality. Jsme tady a teď na rajském ostrově a to si rozhodně chceme užít.


Lenka Nováková a Luděk Novák
sponzor cestování SMART GALLERY

Foto © Lenka Nováková a Luděk Novák

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 04. 2009.