Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (7)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

KLOKANI.CZ

Vážení přátelé, kamarádi!

Nejsme žádní hledači adrenalinových zážitků, ani nechceme sobě nebo jiným něco dokázat či pokořit nějakou horu (výzvu). Jsme cestovatelé s kufrem, zástupci střední třídy.
Abychom přežili pracovní vytížení, musíme spojit poznávání s odpočinkem, a to v limitovaném čase tří týdnů.
V rozhodování chceme být nezávislí, proto si všechno plánujeme sami.
Naše vyprávěnky píšeme především pro naši rodinu a přátele, ale i pro každého dalšího, kdo ještě dokáže být zvědavý. Chtěli bychom zbořit mýty, že cestování v Jihovýchodní Asii bez dálkového řízení cestovní kanceláře není možné.
Thajsko si mnozí vyzkoušeli, ale je tu taky Vietnam, krásná země, speciálně Čechy neprávem opomíjená, kterou jsme prošli od severu k jihu a vyprávěli jsme o něm na mnoha prednáškách. Teď cestujeme Laosem a Kambodžou.
Pokud vám v našem vyprávění něco chybí, těšíme se na otázky.

Lenka a Luděk Novákovi
Klokani CZ

Cestování s kufrem - LAOS, KAMBODŽA

Zápisky z deníku   (7.týden)

Phnom Penh

Naše cestování do Phnompenhu bylo jen opakování předchozích zkušeností. Kufry na motorce, autobus plný současné kambodžské hudby, hnědé igelitky a krávy na silnici.
Pro nás to byla smutná cesta, protože byla poslední. Prohlídku hlavního města Kambodže Phnompenhu jsme si nepřipravovali a ani jsme ji nepovažovali za důležitou. Prý to tak dělají i ostatní cestovatelé, sdělovala kniha s jistou trpkostí.
Už se v myšlenkách vracíme domů. To byla chyba. Každý okamžik stojí za vychutnání a realita nás vyburcovala do skutečnosti. Přijíždíme na autobusové nádraží do Phnompenhu a vypadá to, že jsme zastavili uprostřed bouřlivé demonstrace. Básník by řekl: „Černalo se to tam hlavami“.
Autobus zpomalil a hlavy najednou obtekly autobus jako proud. Jako dravý proud, protože ho obklopily těsně. Řidič bez varování otevřel dveře a že prý máme vystupovat. Po schůdcích jsme sestupovali jen váhavě. Okamžitě jsme se stali centrem pozornosti. „Kam jedete?“ „Kde budete bydlet?“ „Znáte to tady?“ „Já vám poradím!“ „Ne, já to tady líp znám!“ „Ne já!“ „Já!“ „ Já!“ „ Kde máte kufr?“
„Sakra, kde vlastně máme naše kufry?“ Po mém kufru se sápe chobotnice snědých rukou. Madlo má jen jediné. Pevně ho svírám a tahám kufr směrem k sobě.
Obličeje řidičů Tuk Tuků se na mě šklebí. Potřebujeme co nejrychleji vypadnout, ale koho si máme vybrat? Pátrám v obličejích. Většina očí pozoruje můj kufr, jako by to byl Golemův šém.
Zachytila jsem jeden pohled z očí do očí. „Vy, víte, kde to je?“ Ukazuji adresu staré koloniální vily, kterou jsme si vybrali, abychom ještě naposled propadli kouzlu koloniálních časů.
„ Já to taky vím“. „Já taky!“ „Já taky!“ „Ne, poveze nás ON!“. Přestali jsme je zajímat a roj se k nám otočil zády. Řidič se směje a vláčí se s kufry směrem od nádraží.
Kam nás to vede? Vždyť všude kolem nás jsou zaparkované Tuk Tuky. Co je to za řidiče? Jeho Tuk-Tuk je až za dvěma rohy, nikde blíž nebylo místo a vypadá běžně zbědovaně. S úlevou nasedáme. Konečně nám došlo, že jsme ve městě.
Phnompenh je milionové město, střídají se budovy nové, krásné staré koloniální budovy a ruiny krásných koloniálních budov, čtvrti výstavní a čtvrti plné bídy.

 

Projíždíme ulicemi malých dílem a najednou řidič zatočí a zastaví. Jsme na místě. Už ji vidím, je to ona. A kolem malá zahrada.
„Opravdu chcete bydlet tady?“ No, to chceme, proto jsme sem jeli“. „Podívejte se kolem, to není dobré místo, nejsou tu restaurace, není tu nic zvláštního, tady bydlí místní!“
To byla pravda, toho si nešlo nevšimnout. Lúďa se jde přesto podívat dovnitř a já hlídám kufry. Postup ve vile standardní, až se musel smát. Nejdřív mu ukázali temný pokoj v přízemí. Když nesouhlasil, ukázali mu lepší v prvním patře.
Vrací se. Pokoj se m u líbil, ale personál moc ne. Chápavý řidič rozumí beze slov. „Chcete odvést k řece? Tam bydlí většina cestovatelů. Je to oblast plná restaurací, něco pro vás!“ Mě oslovilo slovo řeka, Lúďu slovo restaurace. Další okružka městem. Bydlíme dva bloky od řeky, přímo nad tržištěm v pokojíčku v pátém patře (bez výtahu). Máme rohová okna a krásný výhled okolo a to se mi líbí.

 
 

Důvěra v našeho řidiče se nám vyplatila. Máme poslední půlden. Jasně, nejdřív oběd. Dávám si poslední umyvadlo asijské nudlové polévky. Bude mi chybět, nevíte, jestli ji někde v Praze vaří?

Královský palác

Ani jsem s tím nepočítala, ale dva bloky odtud je Královský palác. Hodní duchové řídí naše kroky. Za královskou zdí je nádherná zahrada, klid a zjevné bohatství. Před ní žije téměř 30% obyvatelstva v podvýživě.
S tváří do posledního slunce si užíváme si klidu. Dokázali jsme adoptovat i Kambodžu? Ze šrámu, který jsme si odnesli z přecpaného Angoru, zbyla jen jizva. Kambodža s našimi city smýkala sem tam.
Slavná historie a velmi trpká nedávná minulost. Pro někoho skončila, pro někoho její důsledky trvají dodnes. Zlaté chrámy a bohatý král. Cítíme k němu jakousi sympatii.
Tak tady teď bydlí. Jestlipak by nás přijal? Sihanukův mladší syn Norodom Sihamoni byl vybrán novým panovníkem v roce 2004 (v Kambodži není trůn automaticky dědičný). Ještě nedávno vyrůstal u nás doma a mluví naší řečí. Pátráme, jestli se o tom někde nedočteme, ale v muzeu jeho korunovace jsme nic takového nenašli. Lidé na ulici nebo v restauracích ani neznají jeho jméno. Někteří neznají ani Angkor. Nebo jim to nic neříká. Netýká se jich to. Sedíme na kamenných schodech chrámu a zlato nám do očí hází prasátka.

 
 

Buddhismus?

Vím o něm málo a můžu ho pozorovat jen očima laika. Smířlivé náboženství. Bohatství a vzdělání jen pro někoho. Jen když budete podporovat chrámy, modlit se a obdarovávat mnichy, přiblížíte se k nirváně. Mniši nesmí pracovat. I malým chlapečkům v oranžových sutanách jsme rozdávali kulaté Antiperle.

 
 

Děti z chatrčí si naše dárky braly váhavě a nevěřícně, mladí mníšci nastavovali ruku s nepřehlédnutelnou samozřejmostí. U nás po internetu kolují emotivní obrázky s ještě emotivnějšími texty. Prý se příliš probíráme minulostí, příliš se obáváme budoucnosti a málo žijeme v přítomnosti.
Pro nás to určitě platí, taky je to naopak. Většina obyvatel žije teď a tady, od sklizně do sklizně. Investice do vzdělání jejich dětí je pro ně příliš virtuální.
Štěstí je stav mysli. Tedy pokud máte plný žaludek. My můžeme srovnávat jen jejich životní úroveň s naší a jejich životní podmínky vidíme jako otřesné. Ale nemůžeme srovnávat naše a jejich pocity štěstí.
Kde je ta správná hranice? Na čem vlastně nejvíc záleží? Na penězích? Bez nich by to v dnešním světě bylo velmi těžké, ale kolik jich doopravdy potřebujeme?
Proč přibývá podnikatelů středního věku, kteří prodávají své firmy a doslova utíkají do zemí, jako jsou tyto. V Pakse jsem se bavila s jednou dívkou, která pracovala v bance. Naříkala si na svůj těžký úděl. Má doma malé dítě a každý den ho musí opouštět na celý den a být zavřená uvnitř v bance, aby vydělala nějaké peníze. Celý den. Banka otvírala v 8:00 a zavírala v 16:00. Svého dvouletého chlapečka vidí jen odpoledne a večer.
Neříká vám to něco? Rozdíl je jen v tom, že my si nenaříkáme, že musíme být „zavření“. Pro nás je to samozřejmost. Potřebujeme přece peníze. A pak si za ty vydělané peníze koupíme často něco, co ale vůbec nepotřebujeme.
Říkáme tomu „něco pro radost“. Když zpátky promítnu sebe sama, jak svobodně sedím na schodech proti zapadajícímu slunci, většinu věcí z našeho bytu bych za takovou svobodu okamžitě vyměnila.
V obou zemích jsme rádi procházeli po tržištích. Byly plné krásných věcí a nádherných ručně tkaných látek. Téměř nic jsem si nekoupila, i když byly z měřítka civilizace na babku. Měla jsem pocit, že je nepotřebuji.
Po několika týdnech pobytu v uzavřených prostorách toho najednou lituji. Chtěla bych je mít kolem sebe a chtěla bych jich mít kolem sebe hodně. To, že je nemám, mi působí utrpení. Buddha měl pravdu. Ale ještě víc mi chybí mi „svatá chvíle“ západů slunce a smějící se děti na ulicích. U nás se děti tolik nesmějí.

Jestli bychom se tam vrátili?

Návraty nikdy nejsou jednoduché. Mohlo by se nám stát, že bychom našli úplně jiné země, než jaké jsme opustili. Na druhou stranu bych moc ráda ještě někdy lelkovala na ostrovech Si Phan Don, chtěla bych strávit nějaký čas v chatičkách na ostrově u ShanoukVille, chtěla bych jet místní lodí po Mekongu z Pakse do města Champasak a prohlédnout si prastarý komplex kmerských náboženských staveb Wat Phu (6.-13. stol.) a taky jsem nestihla navštívit plovoucí vesnici Chong Kneas nedaleko Siem Reapu.
K tomu bych přidala ptačí rezervaci na jezeře Tonlé Sap tamtéž a navzdory všem hordám bych si zajela do lesního chrámu Kbal Spean v komplexu Angkor. Taky jsme neviděli kambodžský národní park Ream nedaleko Sihanoukville, na který jsme slyšeli samé dobré reference.
Všechna místa jsme měli nadosah, nemuseli bychom nikam daleko cestovat, chybělo nám jen trochu času.
A ještě jsou i jiná místa, která by v Laosu i v Kambodži stála za návštěvu, stačilo by pár dní. Taky jsem nestihla ochutnat místní specialitu - salát ze zelené papay a to proto, že jsem zrovna ochutnávala něco jiného, pro moji zvědavost stejně důležitého. Takže moje odpověď? Teď to nevím. Ale když budu pravidelně ulévat našemu oblíbenému duchovi (kořalky), určitě to nějak zařídí. Věřím, že rozhodne správně. 

Turisti versus cestovatelé

Ve svém povídání jsem se často otřela o dálkově řízené turisty a sympatizovala jsem s cestovateli. Slíbila jsem, že vám popíšu, jak se tyto skupiny od sebe odlišují. Schválně, jestli se poznáte: 

             

Turistu poznáte na první pohled. Potrpí si na značkové ideálně barevně sladěné oblečení. Je úhledný, radost podívat. Na druhý pohled si všimnete, že mluví pouze s ostatními značkovými turisty.
S domorodým průvodcem mluví většinou jen zvýšeným hlasem. Neustále srovnává místo, kde je teď, s místy, kde už byl nebo alespoň s poměry u nás doma. Všemu rozumí, na všechno má názor a všude vidí chyby.
Může být i hodně sečtělý. Zajímají ho slavné památky a neváhá jet světa kraj, aby je viděl a pečlivě si je prohlíží. Často a rád se u nich fotografuje. Naopak ho nezajímají místní lidé. Dalo by se říci, že ho i obtěžují.
Nerozumí jejich chování, rozčilují ho. Protiví se mu jejich bída a špína. Má zásobu dobrých rad, jak a co by měli dělat. Taky ho nezajímají podivní soukmenovci v beztvarém oblečení. Jsou mu podezřelí. Je si dobře vědom hodnoty svých peněz a chce za ně dostat maximum. Pokud tomu tak není, dokáže si jít za svým. Na svou dovolenou má jen málo času a nedovolí, aby ho někdo zdržoval.

Cestovatel naopak má na sobě většinou oblečení nenápadné, nebojím se říci, že přímo plandavé. Především musí být pohodlné. 

             

Častým praním v místních prádelnách už ztratilo tvar a některé jeho části mohou být i místní výroby. Druhou jeho vlastností pozorovatelnou na první pohled je, že se téměř nerozčiluje, nespěchá a události přijímá se stoickým klidem.
Často si něco píše do notýsku, listuje v průvodci nebo se vyptává. Hodně toho ví o současných lidech a třeba i úmyslně ignoruje místní vzácné památky. Když vchází do veřejných prostor, zdraví v místním jazyce.
Rád se dává do řeči s podobnými klidnými soukmenovci a když někdo křičí, se zájmem ho pozoruje. Jako exota. Nespěchá! Je na všechno zvědavý a má na to spoustu času. Bere cestování jako zaměstnání na dobu určitou. Bere ho vážně!

Tak rádi bychom se stali pravými cestovateli! Ani naše kufry by nebyly překážkou. Po třech týdnech jsme splňovali téměř všechna kriteria. Co jsme neměli, byl čas. Ale i tak jsme se toho hodně naučili.
Pochopili jsme, že pozitivní ladění mysli a vnitřní klid si vyžaduje oběti. Taky jsme pochopili, jak je důležité se umět dívat „zevnitř“ a že jsme naše oběti nepřinesli nadarmo.

Cesta domů

Každé loučení je vlastně pocit nenahraditelné ztráty. Násilné přerušení příběhů, které ještě nebyly dopsány a asi už je nikdo nedopíše. To nejzajímavější, co z nich zbylo, je v našich povídánkách a v našich obrázcích. Nad Prahou se honí vítr a než napořád opustím vzpomínky na minulost, mám pro vás lahodnou současnost. Laoský recept na jídlo, které právě teď voní vinohradskou kuchyní.

Vinohradský Laab

Laab (známý také jako Larb, nebo Laap) je oblíbené jídlo Jihovýchodní Asie. Servíruje se v různých modifikacích podle oblasti. Těžko říci, zda je typicky laoské stejně jako těžko posoudíte, která země střední Evropy je matkou vídeňského řízku, maďarského guláše, kysaného zelí a bramborové polévky. Může to byt předkrm nebo i hlavní jídlo. Servíruje se s rýží, ale zapomeňte na chuť „číny“. Nabízím vám něco zcela jiného a vycházím ze zcela dostupných surovin.

Co budete potřebovat pro čtyři osoby:
Čtyři porce panenské svíčkové nasekané na malé kousky (ne mleté a ne rozdrcené v robotu)
dvě limetky
3 lžíce rybí omáčky (zapomeňte na náhradu sojovkou!)
2 cm čerstvého nastrouhaného zázvoru (nebo lžička suchého)
½ lžičky práškového chilli nebo 1-2-3 papričky podle vaší chuti
½ červené cibule
1 lžíce suché drcené máty
Zelená nať (petržel, koriandr, bazalka, rucola – všechno od našeho Vietnamce)
Vařená rýže pro 4 osoby (nejlépe jasmínová)

Příprava je velmi rychlá, prostřete si předem.
1. Nasekané maso naložte na chvilku do šťávy z limetky a nastrouhaného zázvoru a nechte odpočinout.
2. Využijte darované chvilky a nasekejte si bylinky a zelenou nať. Je třeba, aby zeleného bylo hodně, na objem alespoň jako masa. Nadrobno nakrájejte červenou cibuli. V servírovací nádobě smíchejte šťávu z druhé limetky s chilli, cibulí a drcenou mátou. Přimíchejte zelené nadělení a odložte stranou.
3. Rozpalte pánev, ideálně wok. Ne žádný olej, jen na sucho. Do rozpálené pánve dejte 2 lžíce vody. Pokud se z ní začnou tvořit kuličky, vsypte maso a velmi rychle a intenzivně je opékejte. Ze začátku se vám může i přichytit, ale šťáva uvolněná z masa vám usnadní jeho míchání. 2 – 3 min. Nejlepší je ještě trochu růžové. Přidejte 3 lžíce rybí omáčky, promíchejte a přesypte do servírovací nádoby k zelenému lupení. Promíchejte dohromady, ochutnejte a podle potřeby dochuťte. Podávejte s teplou dušenou rýží výborné chuťové kvality.

Komentář můj:
Maso si můžete zvolit podle vaší chuti: kuřecí, kachní, vepřové i hovězí. Kvalita masa je důležitá, jde o rychlou přípravu. Zelené lupení zvolte podle možností. Mátu berte jako doporučenou ingredienci, čerstvá by byla lepší. Ostatní podle dostupnosti.
Za chvilku nám na zahrádkách vyrazí mladé lístečky pampelišek, kopřiv, špenátu, mladá cibulka je ideální, fantazie je vítaná. Důležitá je šťáva z limetky, dejte jí spíš víc, než míň. Zázvor můžete klidně vyměnit za česnek, ale rybí omáčku nevyměňujte za nic. Celou směs osolí a správně ochutí.

Komentář Novákovy rodiny:
U jídla nikdo nemluvil, jen Lúďa si občas mlaskl. Nic nezbylo.
Bála jsem se, jak to tady v Praze bude po návratu snášet. Celou Jihovýchodní Asií se nese libá vůně jídla. A co v Praze? Rozvzpomeňte se! Zaplať bůh, ještě tu jsou. Stánky s párkama. Nejvíc voní dole na Václaváku a Lúďovy první kroky směřovaly právě sem. Prosím přimluvte se, ať nám je tu ještě nechají. Alespoň je proč se vracet!

Lúďa u stánku:

PS: Poslední bonus pro poctivé čtenáře

Letištní povaleč

K tomu, abyste se mohli stát letištními povaleči, potřebujete letenku s přestupem, která vás opravňuje k pobytu v transitu. Pak se můžete povalovat prakticky kdekoli - před luxusními obchody, u kaváren na zemi nebo se co nejpohodlněji a bez skrupulí rozvalit na sedačky. Transkontinentální lety z vás udělají povaleče, ať chcete nebo ne.


Nepoučený povaleč začátečník se povaluje v drahém oblečení, v obličeji má štítivý výraz s občasnými záškuby. Neustále se dívá na hodinky. Po několika hodinách povalování, vědom si svého stále zesilujícího tělesného pachu, jde na toaletu a tam se marně otírá papírovými ubrousky. Zjevně trpí a trpí taky tím, že ostatní zjevně netrpí.

Poučený letištní povaleč cestuje v obnošeném šatě a je schopen a ochoten usednout kamkoliv. Neustále se něčím efektivně zaměstnává, čte, píše do notebooku nebo na papírky nebo alespoň klepe nohou do rytmu z MP3.
Dámy opakovaně navštěvují parfumérii, testují na sobě nové značky a nezapřou se, protože se za nimi táhne stále intenzivnější směska čehosi, co byly dříve drahé značkové a jedinečné vůně. Všichni této kategorie se nakonec ustálí na odevzdaném výrazu a svým chováním připomínají roboty.

Protřelý letištní povaleč je schopen se ke spánku uložit kamkoliv a všude taky v pohodě usne. Nervozita se ho netkne. Neutíká do ulity soukromí, je všude tam, kde se něco děje, se zájmem sleduje ostatní a dokáže tak splynout s prostředím, až se zdá být neviditelný. Příslušnice ženského pohlaví cíleně jednou nenápadně navštíví parfumérii a odchází natřené nejdražším kaviárovým krémem a rafinovaně nenápadným makeupem posledního trendu.


Protřelý letištní povaleč vypadá stále pobaveně. Je schopen se dát s kýmkoliv do řeči o čemkoliv. Připomíná mi naše pouliční povaleče, kteří nalezli svůj životní program ve svobodném pozorování ostatních.
Je to především divák - filosof.

Pak už je jen Tom Hanks, ale toho jsme při svém povalováni ještě nikdy nepotkali.


KONEC SERIÁLU           Předcházející díly seriálu najdete ZDE

OHLASY NA ČLÁNEK

Je mi 74 roku. Pozorně sleduji Vaše stránky o příhodách a zážitcích rodiny Novákových. V duchu jsem s nimi cestovala po Laosu a Kambodži. Poslouchala jsems nimi kokrhání kohoutků  cítila vůni ohníčků a moře.Byla jsem stále s nimi a těšila se na další pokračování. Mám i své oblíbené příběhy, které znám skoro nazpaměť. Každé pokračování jsem otiskla a druhý den rozdala sousedům, kteří už netrpělivě čekali. Děkuji za otisknutí příbehů a těším se na další.

Vaše věrná čtenářka z Teplic.

Božena Kleinová,
09. 03. 2008 
kleinova(a)seznam.cz

Mily pane sefredaktore,


posilam kratke podekovani jak Vam, tak predevsim Lence a Ludkovi za mile, vtipne a rozhodne hodne nazorne a inspirativni vypraveni z cesty.

V podstate by mi na jednu stranku mohli "usetrili" z rodinneho rozpoctu, na zaklade jejich popisu si realne umim mnohe predstavit a do dane zeme ani necestovat, na druhou stranu se mi "zapaluji lytka", kdyz povidani ctu, hned bych sla balit kufr a zacinam spradat odvazne plany...

Snad se mi jednou take podari prozit dovolenou tak inzentivne a zaroven z ni nacerpat tolik sily, jako to umeji "Novaci". Hodne stesti pri dalsich putovanich !    


Zuzana Tesařová, 07. 03. 2008

-------------------------------------------

Congress Business TravelLtd.

e-mail:tesarova@cbttravel.cz

Foto © Lenka a Luděk Novákovi

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 03. 2008.