Bez otázek se odpovědí nedočkáte
Mocná síla zvědavosti Dost bylo lenošení, pojedeme se podívat dolů na jih do Hikkaduwy. Máme pro naši zvědavost hned několik důvodů. Prý je tam hezčí moře. Pravda je, že slané kafe v Negombu bylo docela kalné od bažin kolem mangovníků (pořád bylo čistší, než naše rybníky, a taky teplejší). Dalším důvodem bylo utužování příbuzenských vztahů. Můj strýček Milan Jakubec objevil krásy Sri Lanky již před dvaatřiceti lety a od té doby tu tráví každou zimu. Pro své zimoviště si vybral právě Hikkaduwu a my chceme vědět, proč. Taky se nám tu oženil a já se tu poprvé setkám se svou srilanskou tetičkou Chandrou. Od obou si slibujeme, že se dozvíme i informace, které se o Sri Lance v průvodci nepíšou.
Cestování autobusem Upouštíme od komfortu klimatizovaného osobního auta a již ostříleni se vrháme do Srilanské veřejné dopravy. Nejdřív jsme jeli místním autobusem do Kolomba. Autobusy tady jezdí indické. Jsou celé hranaté, všechny poměrně staré s velikými koly. Všude se cpou a troubí, jako když mají absolutní přednost. Od Chandry jsme se potom dozvěděli, že opravdu přednost mají a ostatní účastníci pestrého provozu (povozy, kola, motorky, auta) ovšem kromě krav se vždycky snažili uhnout jim z cesty. Všechny, co jezdí po Sri Lance, jsou očíslované podobně jako u nás městské autobusy. Jsou mezi nimi klimatizované expresy, ale i sběrné autobusy, které zastaví, kde si pasažér řekne a taky zastaví na silnici kdekoliv a komukoliv na pouhé mávnutí. Jezdí velmi často. Vlastně nahrazují městskou hromadnou dopravu. Jsou velmi levné, takže dostupné pro každého. Podle obsazenosti autobusů je evidentní, že Srilančani milují cestování po celém ostrově. My jsme do Kolomba jeli přesně jedním takovým sběrným autobusem. Okna dokořán, záclonky vlály, rádio pořvávalo a svaté obrázky nad řidičem se třásly stejně, jako my. Rychle zapomínáme. Ještě nedávno (30 let) jsem v jednom takovém autobuse dělala průvodčí jako brigádu. Ano, průvodčí tu stále mají. Velmi to zrychluje celou přepravu. Vystupuje a nastupuje se jen za přibrždění a všechno ostatní zařídí průvodčí. Má to něco do sebe. Celá doprava je velmi dynamická, aby se ušetřilo co nejvíc času. I tak jsme čtyřicet kilometrů ujeli na hodinu a půl. V Kolombu jsme se rozhodli, že autobusu už máme dost a že pojedeme dolů na pobřeží vlakem. Vlakové nádraží jsme našli snadno. Jakmile jsme se rozhlédli, hned se nás někdo ptal, kam jedeme, a mával rukou, kam máme jít.
Cestování vlakem Vlaky tu jezdí první (velmi vzácně), druhé a třetí třídy. Rezervace míst možná není. Do třetí jsme si netroufli, koupili jsme si do druhé. K našemu překvapení pokladní dřív, než nám lístky vydal, si jejich čísla zapsal do veliké knihy. Na perónu jsme zjistili, že cena uvedená na lístku je třikrát nižší, než jsme za ni zaplatili. To už bylo pozdě. Než nás pustili na nádraží, pečlivě nás zkontrolovali včetně zavazadel. Jako strategické místo bylo nádraží střeženo a kontrolováno ze všech stran. Ani nejsme schopni poznat, co jsou vojáci a co policie. Bylo tam přeuniformováno, štíhlí chlapci se samopaly stáli na každém nástupišti. Na bezpečnosti jim hodně záleží a to nás naplňovalo klidem. Vybojovali jsme místo k sezení u okna. Celá cesta vedla kolem moře, někde moře koleje doslova omývalo. To bylo hezký! Taky jsme poprvé na vlastní oči viděli… Vzpomeňte si na dětství. Hádejte sami! Stojí to na kolejích, má to dva rohy a čtyři nohy a kliku? Správně. Byla jich celá rodinka, a když vlak zastavil, žebraly něco k jídlu. Byly obdarovány pořádnou sprškou slupek od banánů. Připomnělo mi to doby, když jsme chodili s dětmi krmit kozy do lesoparku na Jižním městě. Tohle byly nádražní kozy a evidentně se jim na kolejích dobře dařilo. Celé generace.
Jak se žije v Hikkaduwě Vypadalo to na den bohatý na zážitky, ale na nás ještě několik překvapení čekalo. Jedním z nich hned na nádraží byl strýček na skútru. Poslal nás po kolejích za odjíždějícím vlakem, že to na motorce objede. Za strouhou máme zahnout doleva, až uvidíme českou vlajku (další překvapení). Museli jsme překonat i jednu botičskou strouhu, nad kterou vedly jen koleje a děravé pražce. Abych se vyjádřila přesně, pražce nepodpíraly koleje, ale visely zespodu na kolejích. Mezi nimi dvaceticentimetrové mezery a dole stoka. Fuj. Museli jsme po nich přeskákat a to s batohy na zádech. Konečně jsme byli u domečku s vybledlou českou vlajkou. Vítala nás Mary – domácí a nejmenší žena v Hikkaduwě (137 cm). Domeček „Pink Haus“ stál v lesní zahradě (palmy a banánovníky) u trati a strýček jej měl pronajatý už mnoho sezón. Nás ubytoval v ráji, respektive v hotýlku přímo na pláži, který se jmenoval Paradiso. Byla tam jen postel, větrák na stropě a moskytiéra a koupelna. Na tu chvilku to úplně stačilo, na celou dovolenou asi ne. Našemu kufru by se tam nelíbilo. Odpoledne přijela tetička Chandra. Je malá, kulatá a pořád se usmívá. Její angličtina byla mnohem lepší, než naše. Byla moc ráda, že taky mluvíme anglicky, mnoho Čechů, se kterými se potkala, prý anglicky nemluví. Srilančani chápou rodinu jinak, mnohem závazněji a zahrnují do ní i další příbuzné. Rodina je tu skutečnou rodinou, zázemím, na které je spolehnutí a my jsme se neočekávaně stali její součástí. Je to zajímavý pocit. Zatím nepopsatelný. Nevím, jak se s tím vyrovnáme a co nás ještě čeká. Ani ona to neví. Manželský svazek zástupců rozličných kultur je vždycky náročný na toleranci, trpělivost a pochopení, a jak to bude, fungovat ukáže až čas.
Jak vypadá Hikkaduwa Hikkaduwa patří k nejznámějším rekreačním oblastem na jihozápadě. Dlouhý pruh pláže je lemován hotýlky a restauracemi, některé z nich jsou postaveny přímo na pláži a cpou se nebezpečně blízko k čáře přílivu. V naší restauraci jedna velká vlna ráno podmetla i stoly. To byl jeden z důvodů, proč si tsunami v prosinci 2004 připsala na jihu Sri Lanky nejvíc obětí (20 000 lidí) a způsobila obrovské škody. Už je to pět let. Ať jsme se rozhlíželi sebevíc, žádné následky jsme kolem neviděli. Hotýlky byly nové nebo opravené. Jen pozorný divák si u silnice mohl všimnout prázdných betonových plat po zničených domečcích. Chandra nás upozorňovala, že se domácí obyvatelé z tragické události příliš nepoučili, dál nerespektují vládní nařízení, že je třeba všechny stavby přesunout dál do vnitrozemí a případnému mořskému běsnění věnovat víc prostoru. Zahrávají si. Po dlouhém cestování jsme se hrnuli do moře. Moře bylo skutečně mnohem čistší než tady a kdyby tak neburácelo a pořád se nemíchalo, řekla bych, že bylo neuvěřitelně čisté. Plavat se v něm nedalo, jen opatrně poskakovat ve vlnách a i tak silný proud zanášel. Strýček nás varoval, abychom si dali pozor. Průzračné tyrkysové moře vypadalo na první pohled nevinně, ale už mnoho lidí doplatilo na jeho zákeřnost. Nedávno se prý tady utopil jeden Čech. Přiletěl si na Sri Lanku oslavit své šedesátiny. Těsně před oslavou se šel naposledy smočit do moře a už se nikdy nevrátil. Pokud ho odnesl proud, první zastávka je až v Antarktidě. Mezi Sri Lankou a Antarktidou už žádná další země není. To není kanálek La Manche.
Očekávání versus realita Při našem cestování jsme se naučili všechny peníze, pasy a karty dávat do trezoru nebo někam, kde jsou pod zámkem. Když to uviděl strýček, prohlásil: „Kdo si myslí, že ho okradou, tak ho okradli!“ Za zamyšlení to stojí. A také jako kdybych to už někde slyšela. Jak se k tomu postavit? Já jsem například vůbec, ale vůbec neočekávala, že si moře přivlastní moje brýle a neočekávaně jsou pryč. Jak je to vlastně s naším očekáváním? Vyplní se nebo nevyplní? Probírali jsme strýčkovy životní zkušenosti s našimi zážitky a se zážitky našich přátel a vychází nám to padesát na padesát. Když se spolehneš, že ti to neukradnou, na 50% ti to vyjde. Z druhých 50% přijdeš o peníze, o brýle, nebo alespoň o iluze. Není špatné si 50% ztratného preventivním opatřením ještě trochu snížit. A pokud se vrátím k původnímu očekávání, můžeme ho vyložit i tak, že pokud uděláme všechna dostupná preventivní opatření, očekáváme, že nás neokradou. Naše očekávání se nám na Sri Lance na 99% splnilo. Pravda je, že to 1% za předražené lístky jsme ani ve snu nečekali.
Výlet jihem Sri Lanky letem celým světem Druhý den se strýček domluvil se svým místním kamarádem „zlatníkem“, že nás vezme na výlet autem po pobřeží. Kamarád je muslim, takže nesmí pít alkohol. Ideální řidič. Vezli jsme se v japonském autě, viděli jsme holandskou pevnost, maják jako vyčarovaný z Bretaně, chrám pomalovaný komixem z Buddhova života, fotografie z muslimské svatby, dopis vlastní rukou podepsaný anglickou královnou, rybáře na bidýlku, jídelníček psaný dokonalou češtinou a drahé kamení. Abychom se v cizí zemi necítili jako cizinci, mluvila Chandra i zlatník celý den anglicky a to i mezi sebou. Tak, a jestli jsem vás zmátla, pokusím se svůj rébus trochu vysvětlit. Holandskou pevnost skutečně postavili Holanďani ve městě Galle v 17 století, a dnes ji opatruje UNESCO. Maják ve vesnici Dodra stojí na nejjižnějším cípu Sri Lanky. Vytahuje se do výšky 50m a postavili ho Angličani na konci 18 stol. Vydáte-li se odtud na jih, příští země je Antarktida. Lodím na daleké plavbě po moři oznamoval, že se konečně blíží vytoužená pevnina. Ještě jednu padesátimetrovou stavbu jsme ten den viděli. Chrámu Weherahena nedaleko Matary dominuje obrovské monstrum z betonu, sedící Buddha. Zdaleka nedosahuje půvabnosti majáku. Pod ním jsme si s překvapením prohlédli 200 výjevů z jeho života namalovaných na stěnách stavby, která vypadá jako veliký bunkr. Nechyběli ani strašliví démoni. Když jsem před svou tetičkou celý výtvor pojmenovala zdařilým komixem, Chandra nesouhlasně pokývala hlavou. Je vidět, že máme jiný úhel pohledu. Muslimské svatby jsme viděli na fotografiích při návštěvě „zlatníkových“ sester. Byli jsme bílí a přiletěli jsme zdaleka. Museli jsme se smířit s tím, že jsme atrakcí a váženými hosty. Nemohli jsme odmítnout ani pozvání, ani čtyři alba vázaná v rudém plyši. Z obrázků jsme pochopili, že hosté se na svatbách počítají ve stovkách a peníze že se naopak nepočítají. Mnohem větší dojem na nás udělal dopis od anglické královny s poděkováním za překrásnou srilanskou batiku, kterou jí jako dárek věnovala místní umělkyně. Navštívili jsme ji v její dílně a prohlédli si její práci. Každá batika je originál, vyrábí se ručně a trvá i několik týdnů. Rybáře na bidýlku sliboval tištěný průvodce. Prý patří mezi nejfotografovanější atrakce Sri Lanky. Na jakých-si bidýlcích přivázaných na kůlu opravdu seděly tmavé postavy a balancovaly nad příbojem s klackem nahrazujícím rybářský prut. Podezřívala jsem je, že tam sedí kvůli turistům. Na břehu totiž jejich pohotoví kolegové vybírali od fotografů peníze. Domnělí herci mávali prutem ledabyle nahoru dolů a najednou jeden z nich prut rychle zvedl do výšky. A opravdu se dole třepotala ryba. „Tady ryby berou i na kus zelené řasy!“, vysvětloval strýček. Rybáři vytahovali rybu za rybou, slunce se najednou začervenalo a my jsme měli hlad. Večeři jsme si vybírali z česky psaného jídelníčku na nejkrásnější pláži Sri Lanky. To už byla temná tropická tma, jen ve vodě se zrcadlilo pár mámivých světýlek. Když jsme se se zlatníkem loučili před jeho zlatnickým obchodem, nakukovala jsem opatrně do jeho výkladu. Sri Lanka je proslavená drahými kameny a jejich zpracováním. V matném šeru se zelené smaragdy, červené rubíny a bílé zirkony lákavě leskly. Rychle jsem přepočítala jejich cenu na cenu letenky. Usnadnilo mi to volbu. Náš pobyt se lámal v půli a rozhodně se sem chci ještě vrátit.
Při cestování prožíváme život v životě Cestování v ohraničeném nebo dokonce v limitovaném čase se podobá jednomu malému životu. Na začátku se učíme chodit, mluvit a správně se chovat mezi lidmi (jiných kultur). Domníváme se, že můžeme a stihneme všechno. S nadšením jdeme do toho. A najednou se to stane. Ani jsme se nenadáli a čas nám ukrajuje z druhé poloviny. Na rozdíl od našeho běžného života na dovolené víme, kolik času nám ještě zbývá a můžeme se rozhodnout, jak jej chceme využít. Vlastě se rozhodnout musíme. Je už jasné, že všechno nestihneme. Je na nás, jak si to dokážeme zařídit a když to nevyjde, můžeme si za to jen my sami. Není čas zabývat se pochybnostmi ani rozebírat příčiny nastalých problémů. Pokud nám ukradnou pas, přepadne nás střevní nemoc, nebo nás vyřadí úžeh, úpal či rozzlobení sršni, nepomůže nám, když si rozebereme, kdy a kde jsme byli neopatrní, ani sebemrskání jací jsme to idioti. Všechny nepříjemnosti je třeba okamžitě začít řešit, ale k tomu je důležité stále nastavovat tvář slunci. Náš čas je přesně vymezen a je škoda každé vteřiny. Nemůžeme nic odkládat na potom. POTOM NEBUDE. Vedle umění přidělený čas si dobře rozplánovat, je třeba využít další umění a to dokázat se některých věcí vzdát anebo je nedokončit. Pořád nás svádí, že BYCHOM to třeba mohli stihnout, stačí jen trochu zrychlit, přijmout rozhodnutí, že někam nepojedeme (možná už nikdy) a dáme přednost něčemu jinému, vyžaduje odvahu. Odměnou jsou nám hluboké a barevné prožitky. Při cestování se potkáváme s mnoha lidmi. Každý nás odhadne během několika minut. Kdo jsme, jakým jsme člověkem, kolik utrácíme peněz a jak se chováme k těm, co peníze nemají. Nikoho nezajímá, jestli jsme ředitelem nebo uklízečkou. Důležité pro ně je, zda se od nás něco dozvědí, jestli se od nás něco naučí či mohou něco naučit nás. Pomoc druhým nás posiluje, dělá nám radost a čisto na duši. Přijímání nabízené pomoci nás zase obohacuje. O iluze, o víru v lidské dobro a o naději, že to s lidstvem ještě není tak špatné. I sebemenší pomoc přijímáme jako dárek, který si zaslouží poděkování. Na druhou stranu se snažíme dávat si pozor, abychom pomoc automaticky nevyžadovali. Nárokování a manipulace s lidmi prozrazuje slabost a společenství (místního obyvatelstva i ostatních cestovatelů), ve které se každý den pohybujeme, agresivní slabochy automaticky izoluje. I tak se musíme ještě hodně učit. Končíme pobyt na jihu, znovu přepočítáváme, kolik dní nám ještě zbývá a rozmýšlíme, co nás na Sri Lance nejvíc láká? Sloni! Je rozhodnuto. Staň se!
Lenka Nováková a Luděk Novák sponzor cestování SMART GALLERY |