Barbora Kozáková: Dřevěná loďka

Rubrika: Literatura – Povídky

Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.

Muž ji velmi dlouho pozoroval, ovinut teplým vzduchem pomalu přicházejícího podzimu. Litoval ji. Doplaval by k ní, ale voda byla příliš zakalená a on nechtěl nasáknout vlezlým smradem mrtvých ryb.

Zvláštně ho to k ní táhlo. Nemohl z místa, kde stála, odtrhnout zrak. Zavřel oči. Cítil se, jakoby seděl na její palubě a odtamtud hleděl přímo na sebe. Leknul se, otevřel oči. V tu chvíli se jeho ramene dotkla jakási ruka. Otočil se, avšak nikdo tu nestál. Otřásl se. Chtěl odejít, ale prostě to nešlo. Proč? Ptal se sám sebe. Jeho neopodstatněný cit k lodi se začal měnit ve vztek. Sebral kámen ležící vedle něho a mrštil jím o loďku. Ozvala se dutá rána a pak se kámen sesunul do vody a klesl ke dnu. Nic víc se nestalo. V muži se objevily výčitky. Vždyť mu ta bárka nic neudělala. Nezvládá sám sebe. Něco tu však není v pořádku.  
Vzpomněl si na ten dotek dlaně. Mohlo se mu to jen zdát. Zvednul se a jeho pozornost upoutal vlastní odraz na hladině vody. Díval se na vysokou, svalnatou a opálenou postavu. Černé delší vlasy, tmavě hnědé oči, krásná tvář s ostrými rysy. Cítil ze sebe tolik síly a přitom si právě teď připadal tak malý a bezmocný. Vůbec nechápal, co se to s ním děje.

O několik metrů dál stála malá hospůdka zařízená v námořnickém stylu. Musel tam jít. Nechal si nalít whisky. Stál, opřen o lokty na baru a hleděl skrz skleněnou stěnu na moře. Pořád slyšel ten kanálový hukot a cítil jeho pach.

"Hej, Paule, jsi v pořádku?" strčil do něho stálý zákazník tohoto podniku, který se se všemi znal.

Paula mužův hlas vytrhnul z přemýšlení.

"Ahoj, "pozdravil ho. Už léta mu tykal, ale přitom nevěděl, ani jak se jmenuje. "Jo, jasně, jsem v pořádku. Nevíš něco o tý starý loďce, tady zakotvený?"

Starý muž svraštil vrásky. Byl to statný, snědý muž, kterému začas narostlo veliké břicho od vysedávání po hospodách. Jeho tvář rámovaly dlouhé, bílé vlasy a plnovous.

"Myslím, že patřila tomu rybáři, co před lety zmizel. Neslyšel jsi o tom? Omílalo se to tady děsně dlouho."

"Jo, něco jsem slyšel. Nikdo prej nepřišel na to, co se stalo."

"No nevim, jestli nepřišel, spíš se mi zdá, že se něco tají."

"Tají?" Paul překvapeně přesunul svůj pohled do sklenice ke starcově očím.

"No jo! Ten rybář se totiž vždycky tvářil jako chudáček bez koruny, ale ve skutečnosti měl víc, než si my všichni dokážeme představit. Všichni to o něm věděli. Dal bych hlavu za to, že to bylo všechno moc dobře promyšlený. Určitě ho zabili a teď se navzájem kryjí. A jestliže se to přestalo vyšetřovat, určitě je v tom taky někdo seshora."

"To je možný, ale je to jen další domněnka." Paul se otočil zády k baru a opřel se o něj.

"Ty, hochu, jak tě to teď napadlo?"

"Pozoroval jsem tu loď dost dlouho, než jsem sem přišel. Od tý doby, co je ten chlápek nezvěstnej, s ní už nikdo nehejbal?"

"Ne. V lidech je odvěkej strach přibližovat se k věcem, který jsou s mrtvým natolik spojený."

"Třeba není mrtvej."

"A kde by asi byl? Bez svý lodi? Byla mu vším."

Paul se od muže odvrátil a otočil se znovu směrem k baru. Po těle mu přeběhnul mráz

a zanechal po sobě stopy nepříjemné husí kůže. Magický okamžik sytě oranžového zapadajícího slunce, jenž jindy působil tolik romanticky a kouzelně, nyní ještě více podpořil jeho zvláštní pocit strachu. Jakoby cítil přítomnost toho muže.

    

Nemohl spát, zpocený se vzbouzel ze zlých snů. Věděl, že musí něco udělat, jinak ho to bude nadále provázet. Litoval, že kdy usednul do blízkosti té zpropadené lodě.

Brzy ráno vyšel směrem ke kanálu. Rozhodl se, že loďku vytáhne na břeh a opraví ji. Sehnul se, řetěz, jímž byla připevněna, si přehodil přes paži a vší silou se snažil loď přitáhnout. Zatnul všechny svaly, pohnul s ní, ale o mnoho menší kus, než by čekal. Něco ji táhlo podivně zpět. Přiblížil si ji však natolik, že na ni mohl vlézt. Nejistota ho celého prolezla, avšak rozhodl se vyhrát svůj boj. Vytáhnul kotvu a přeskočil zpátky na břeh. Opět zatáhnul za řetěz, ale pořád se vzpírala. Jakmile ji uvedl do pohybu, uviděl pod hladinou něčí nohy. Vyděsil se a odhodil řetězy. Srdce mu bušilo tolik, že je slyšel. Chytil loďku za dřevěný bok a upevnil ji blízko u břehu. Motala se mu hlava, ale musel se pod ni podívat. V tu chvíli se jeho vidění rozmazalo a uvědomil si, že zvrací. Bledý se sesunul k zemi. Ke spodku té bárky bylo připevněno lidské tělo.

Malátný se zvednul a vykročil třesoucím se krokem směrem na policii. Muže vytáhli, jeho tělo bylo silně rozmáčené. Paul v tu chvíli přestal mít strach a jen se rozplakal. Bylo zahájeno vyšetřování a stejně jako prve se čin neobjasnil.

 

Paul se účastnil malého pohřbu spolu s rodinou mrtvého muže. Pak tiše odešel a splnil, co si slíbil – opravil tu loď. Zrodila se z ní krásná rybářská loďka a leskla se novým nátěrem pod paprsky slunce, když s ní poprvé vyplul na moře. A tu samou noc k němu ve snu přišel ten muž, jemuž patřila. S půvabnou, milou tváří hleděl do Paulových očí.

"Překonal jsi svůj strach a sám sebe pro mne. Dostal jsi se tam, kam mnozí jen zdálky hledí. Slibuji ti šťastný život, protože jsi to dokázal a už nepotřebuješ jiné strasti. Nikdo se nedozví, co se stalo, neboť já to nechci. Není to ani podstatné. Všichni víme své a svými činy se potrestáme sami. Díky tobě mohu s klidem odejít. Děkuji ti."

Paul se na muže dojatě díval. Stáli spolu uprostřed horké pouště a Paul cítil potůčky potu, které po něm stékaly. Když zavál mírný vánek, projela jím veliká zima. Muž k němu vztáhnul své dlaně a Paul do nich položil ruce.

"Ještě jedna věc. Nikdo po mé smrti nenašel to, co hledal. Ty to najdeš. Rozsekej dno loďky." Políbil Paula na čelo a s úsměvem mizel v dálce.

Paula vzbudila jeho hospodyně. Měl horečku a třásly se mu všechny svaly. Paní Lionová ho balila do studených, mokrých ručníků. Prospal celé tři dny.

Když nabral trochu síly a po dlouhé době se najedl, vstal a došel k dřevěné loďce. Odstranil prkna, tvořící její dno a díval se na ukryté peníze.

Šel, nadšen tím, co prožil, a s úctou vzpomínal na muže, jehož vytáhnul z vody. Vůně moře, květů a stromů jej provázely. Ještě nevěděl, co s penězi udělá, napadalo ho mnoho věcí. Prošel městem, neměl důvod se zastavit. Stoupal do kopce směrem k lesům.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 04. 2009.