Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (13) - Jiří Štuchal

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 
  
KOMICI U PSACÍHO STROJE (13): JIŘÍ ŠTUCHAL

Začínal v brněnském kabaretu v roce 1931, psal písničky, konferoval je, imitoval Vlastu Buriana a jako imitátor sportovního komentátora Josefa Laufera se dostal v roce 1935 poprvé před rozhlasový mikrofon, v Bassově „Klap-zubově jedenáctce“. V brněnském rozhlase pracoval pak jako redaktor celých jedenáct let. Autorsky se podílel na výstupech Jozéfka Melhobó, v roce 1947 vydal v Brně svoji první knížku - „Řečí šestapadesát“. V roce 1950 vyhrál soutěž konferenciérů na festivalu artistů a o čtyři roky později se natrvalo usadil se svou manželkou, zpěvačkou Věrou Rackovou, v Praze.
JIŘÍ ŠTUCHAL (1912—1979), dlouholetý rozhlasový pracovník, konferenciér, spíkr, imitátor, komik, teo¬retik humoru, jeden z prvních autorů knižní adice Anekdoty, která vycházela v Lidovém nakladatelství. Vedle příspěvků do různých sborníků, jako byl na¬příklad „Humor na pódiu“ (Orbis, 1959), napsal „Anekdoty na šťastnou cestu“ (1969), „Anekdoty za školou“ (1970), „Anekdoty okolo, stala-la-la“ (1973) a uspořádal svazek „Jaroslav Vojta vypráví anekdoty“ (1971).
V šedesátých letech se objevil i v několika filmech - „Ledoví muži“ (1960), „Každá koruna dobrá“ (1961), „Einstein kontra Babinský“ (1983). Největší roli dostal ve střihovém filmu o Vlastovi Burianovi - „Král komiků", z roku 1963 - ve kterém si zahrál estrádního komika, Burianova imitátora. Hlas Jiřího Štuchala najdeme také na gramofonových deskách (např. „Rozprávka o umění anekdotářském“ z roku 1953), dnes už i na čtyřech CD „Silvestr 2000“, vydaných v letech 1999 a 2000 vydavatelstvím Radioservis.
Štuchal byl dokonalý profesionál. Byl lidový, aniž by byl podbízivý, měl úroveň a dokázal pobavit nejširší vrstvy posluchačů. Jeho sobotní rozhlasové pořady „Šťastnou cestu“ měly právem nebývalou oblibu. Můžeme jen litovat, že nám Jiří Štuchal v minulosti tolik let chyběl. Doba tzv.normalizace mu nebyla nakloněna a proto sotva dosáhl důchodového věku byl z Čs.rozhlasu propuštěn.

Jiří Štuchal
Dítě – zdroj zábavy a poučení

Říkám to zcela odpovědně. Teprve teď vidím, jaký jsem býval zamlada. Dnes už mne pobaví vlastní děti. Poučují mne o chybách mého dětství, o mých mladistvých omylech. Mé drahé kopie!
Děti jsou nejpodivnější tvorové na světě. Malí savečkové, kteří dokonce mluví a později i čtou a píší. Pukáme smíchem, když takové neobratné medvídě poleje smetanou nový koberec (ovšemže cizí) a za břicho se popadáme, když vnouče rozebírá lžící dědečkův budík. „Ach, jak jsou naše děti miloučké a chytré... a jaké mají nápady, to byste, pani, nevěřila!“
Jiné děti, ne naše, jsou protivné a fňukají a přiblble recitují na povel, a když je něco napadne, tak je to jenom pitomost a lumpárna. A kdyby cizí robátko po špičkách kráčelo pokojem, v němž posloucháme 100 decibelů taneční hudby, vzkřikneme hněvivě: „Ticho, klacku jeden! To musíš tak dupat, když strejda poslouchá koncert!?“
Ale jsou ještě jiné děti. Nejsou naše, nejsou cizí, nejsou haranti ani spratkové, ba ani berušky naše sladký. Jsou to děti vymyšlené. Vymýšlejí si je podivní strejdové, potřebující kritizovat vlastnosti dospělých strýců a tet.
Vymyšlené děti pocházejí z dílen nestydatých humoristů, těch pokoutních a neznámých filozofů, objevujících na upřímných a nezkažených dětech přímočarou pravdomluvnost, nebojácnost úsudku, tedy ozdoby tak říkajíc přidělené dospělým. A přece to není výmysl absurdní jak říká básník!
„Tati, co děláš v tom úřadě pořád?“ – „Dej pokoj a hrej si, jó?“ - „Tatí, a proč mně nechceš říct, co tam děláš v tom úřadě?“ – „Krucinál, nic tam nedělám a neobtěžuj!“ – „Nic? A jak poznáš, že seš hotovej?“
Vím, že vás napadají lepší odpovědi, přímo perly vašich dětí. Dítek pravících bez ostychu pravdu, ještě necvičených v přetvářce. Ano, vaše dítě by to mohlo říct taky takto doručovatelce, která přichází pro poplatky: „Tatínek není doma, on pracuje.“ - „A maminka?“ - „Ta taky není doma, ona pracuje.“ – „Hrome a je někdo dospělý doma? Babička!?“ - „Ta se taky schovala!“
Nebudeme dále sloužit příkladem. Bude jich dost, čtěte tedy a připomínejte si, o co vás čas připravil. Oč jste starší a zkaženější. V čem jste zdětinštěli. Litujte své vznešenosti, která už se nepromění v prostotu...

Z anekdot 

► „Tak podívej, Karle, je ti dnes čtrnáct let,“ začíná vážně otec, „a proto bych si rád s tebou promluvil o některých sexuálních otázkách.“ - „Ale, tatí, to nemusíš, já chci jít na stavební průmyslovku.“
► Říká anglický chlapec vychovatelce: „Promiňte, lady, že mluvím s plnými ústy, ale před chvílí spadl můj bratříček do řeky...“
► Tříletý Jiříček přiběhne domů a radostně volá: „Maminko, maminko, mě jedna paní pochválila.“ „A copak ti řekla?“ „Ty čuně, vyplivni ten písek!“
► Synátor: „Tatínku, jestlipak víš, kolik je zubní pasty v jedné tubě? Tři metry šedesát!“
► Dopis otci, jenž se ptá, proč jeho syn neudělal zkoušku: „Váš syn dostal devatenáct bodů ze sta. Zajímá-li vás to, mohu ještě dodat, že šimpanz, podrobený stejnému testu, dosáhl čtyřiadvacíti bodů.“
► „Žáci, sublimací nazýváme přeměnu látky tuhé přímo na plyn. Co chceš, Petříku?“ „Prosím, Revický sublimuje!“
► Děti přinesly ze školy domů dotazník, ve kterém měly být uvedeny rodinné poměry. František napsal: „Je nás dvanáct sourozenců. Tatínek ale taky umí spravit vodovod a trochu truhlaří.“
► „Tatínku,“ říká syn opatrně otci, „zítra bude v naší škole malá, ale význačná schůzka. Pan učitel tě prosí, abys na ni určitě přišel. Bude na ní přítomen ještě pan ředitel a já...“

(Příští sobotu: Woody Allen)  

Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Kresba © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.