Z jídelníčku klaunů a komiků (40)

Kuchařka pro milovníky filmového smíchu, pro milovníky
smíchu cirkusových šapitó či smíchu kabaretních scén.

Nebojte se, nepůjde ani o neukousnutelné řízky, ani o vystřelovací švestkové knedlíky, ani o slané žloutkové věnečky, o kyselé pudingy či naopak o slazené zavináče. Cílem tohoto nového seriálku je nabídnout vám k ochutnání některá z jídel dosud třeba nepoznaných, na kterých si pochutnávají (anebo pochutnávali) ti, kteří vás jindy a jinde, než u jídelního stolu, dokázali rozesmát…

Bránil se označení komik. „Komik,“ říkal, „je herec s přirozeným darem či talentem vzbuzovat u lidí výbuchy smíchu – já byl šťastný, když se při mých výstupech diváci alespoň usmívali.“ Byla to nemístná skromnost, to všichni víme. Kdo však poznal pana Oldřicha Nového osobně, věděl, že mu v některých názorech nelze odporovat. Úzkostlivě dbal o svůj obraz, který si přál, aby o něm v paměti lidí zůstal. Na každou ohlášenou návštěvu (neohlášené u něho, zvláště v pozdním věku, nepřicházely v úvahu!) byl pečlivě připraven. Nechybělo francouzské červené víno, na talířku něco malého k zakousnutí, případně tuzexová čokoláda. Otevřít hostům přicházel (alespoň jak já ho vídal) buď v elegantním županu, anebo též ve sportovním teplákovém dresu, s hlavou pokrytou černou síťkou na vlasy. Měl sice v pokoji ribstole, ale vzhledem ke zhoršujícímu se zdravotnímu stavu (trpěl dušností) pochybuji, že je mohl ještě někdy využívat. Domnívám se, že mu šlo především o dojem, ve kterém chtěl návštěvníka utvrdit: Snažím se udržet si kondici!

O recept na jeho oblíbené jídlo jsem kdysi požádal legendárního pana vrchního z Klubu novinářů, pana Jaroslava Kobyláka. (Tyto řádky už si bohužel nepřečte, odešel v roce 2011 ve věku nedožitých 88 let.) Oldřich Nový poznal Jaroslava Kobyláka ještě jako učně, když se učil u Vašaty.

„Když jsem byl ještě učedníkem,“ vzpomínal pan vrchní, „vytáhl mě herec Franta Paul poprvé do společnosti. Jednoho večera jsem se ocitl v Divadle Járy Kohouta v lóži, kam mě usadily uvaděčky, valil jsem oči, když tu najednou do lóže vběhly tanečnice z nichž tanečnice Gébová si mě posadila na klín. Lidi se mohli utleskat. Oni mi tenkrát všichni známí říkali Jezule, to vymyslela paní Nasková a říkala mi tak i paní Nedošínská. Po představení za mnou přišli Paul a  Jára Kohout, který si mě dobíral: ‚Člověče, vždyť ty jsi měl větší aplaus než já, ty by si měl jít ke mně do divadla !‘ Ale abych se vrátil k Oldřichu Novému. S ním jsem se od těch dob neviděl celé desítky let, až teprve v Klubu novinářů v Pařížské ulici. To setkání bylo nesmírně dojemné, pan Nový mě poznal a pak ke mně chodil denně na oběd. Musel mít svůj stůl, nechtěl stolovat s někým jiným. Pokud bylo plno, zavedl ho jsem ho do salónku. Musel mít všechna jídla horká. Miloval hovězí vývary s játrovou rýží nebo játrovými knedlíčky a celestýnskými nudlemi. Miloval omáčky – rajskou, koprovou, okurkovou s hovězím masem. Uzené maso si dával málokdy. Jídlo v poledne pak zapíjel vždycky plzeňským pivem, víno si dával jen tehdy, když někdy přišel i večer.

Vzpomínám si na jednu příhodu: On tenkrát měl starého wartburga, to rozcapené auto, dvoutakt. No a s ním jednou přijel před Klub novinářů. Když z toho vozu vylézal ven, šly zrovna kolem mladá děvčata a jedna z nich povídá: ‚Podívejte se ten žabák !‘ Oldřich Nový to uslyšel, přišel dovnitř, byl celý bledý, já ho nepoznal v tak úzkostné situaci. Povídám mu: ‚Co se děje, mistře ?‘ – ‚Ale Jaroslave, teď šly venku kolem nějaká děvčata a řekly, že jsem žabák !‘ Všichni v Klubu seděli zaražení, byli tam redaktoři z Mladé fronty, z Mladého světa, a všichni čekali, jak to dopadne, co mu na to řeknu. A já povídám: ‚Mistře, co to prosím vás berete na sebe! Že vy jste sem přijel autem?‘ On na to: ‚Ano.‘ A já: ‚No jasně! To bylo to vaše auto – tomu se říká ‚žabák‘! Vždyť vy jste milovníkem všech evropských žen a vy tu budete říkat něco o nějakém žabákovi! To je to vaše auto, ne vy!‘ Teprve potom se mu rozjasnily oči, posadil se a v klidu se najedl. A já byl rád, že jsem ho dokázal uklidnit. Nu a co myslíte? Zanedlouho pak to auto prodal.

On špatně nesl stáří. Jednou mi řekl: ‚Jediné co budu slavit, to bude Den žen! To pokaždé přijdu k vám na oběd se svou dcerou!‘ A opravdu přicházel – přišel s dceruškou, ona měla ráda smažené telecí řízky s bramborovým salátem, a to i on se obětoval a dával si to s ní. Jeho nejoblíbenější jídlo ovšem byla…“
A tady je ten recept.

Pražská smetanovka

„Vepřové žebírko se naklepalo, napepřilo se, udělalo se na rožni, jemně osolilo, obalilo v mouce, opeklo po obou stranách na másle a některá ta holka v kuchyni to předpekla na oleji a pak to na tom másle dopekla. Do výpeku se pak nakrájela na kostičky šunka, přidaly se žampiónky, zalilo se to všechno šlehačkou a dochutilo. K tomu se pak byl knedlík anebo rýže. Oldřich Nový byl nadšený, i když pokaždé říkal: Ale je to na mě moc těžké...“

Oldřich Nový (1899–1983)

Herec, zpěvák, textař, dramaturg, režisér, pedagog. Učil se typografem, ale lásku k divadlu v něm podporoval jeho strýc, významný člen Národního divadla v Praze, Miloš Nový. Po ochotnických začátcích, navštěvoval divadelní školu Karla Želenského. Po válce hrál krátce v ostravské operetě odkud přešel v roce 1919 do operety Národního divadla v Brně. Tam působil až do roku 1935 – zprvu jako herec, později i jako režisér a nakonec jako šéf operety. V letech 1935–48 založil a vedl se svou paní, fotografkou a překladatelkou Alicí Valentovou Nové divadlo Oldřicha Nového v Praze (ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí, kde pak od šedesátých let působilo divadlo Semafor).

Po válce, kdy o své divadlo Oldřich Nový přišel, vedl pak krátce s Janem Werichem divadlo Umění lidu v Karlíně a pak se stal vedoucím jedné z dramaturgických skupin Čs. státního filmu. Nakonec zastával post uměleckého šéfa divadla v Karlíně, kde se věnoval klasické operetě – Polská krev, Orfeus v podsvětí, Netopýr, Rose Marie, a především Mam’zelle Nitouche, kde si opět zahrál svou úspěšnou dvojroli Floridora-Célestina. V šedesátých létech režíroval a hrál opět v Brně, v Praze pak naposled ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér, v Činoherním klubu.

Oldřich Nový byl ve filmu, na jevišti i v osobním životě zosobněním školy vybraného společenského chování, vzor noblesy, elegance, dokonalého umění konverzace. Džentlmen českého filmu, komik jemného humoru. Hrál ve 35 filmech (Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Dívka v modrém, Valentin Dobrotivý, Sobota, Baron Prášil, Pytlákova schovanka, Hudba z Marsu, Dva z onoho světa, Fantom Morrisvillu, Světáci aj.), zapsal se však i do historie čs. rozhlasového vysílání, zvláště jako iniciátor a režisér kabaretů a divadelních přenosů.

Přestože Oldřich Nový tvrdil, že se o něm žádné anekdoty nikdy nevyprávěly a veselé historky o něm, že jsou smyšlené, nezabránil tomu, aby se tu a tam na veřejnost nějaká ta komická příhoda z jeho života neobjevila. Při jedné jej údajně kdysi přistihl komik Fanda Mrázek, který pak vyprávěl:

„Oldřich Nový přišel do lahůdkářského krámu. Příručí, jak ho zočil, přiskočil a úslužně pravil: ‚Co si račte přát?‘
‚Dejte mi pět deka toho sýra,‘melancholicky prohodí Nový a ukáže na kolo sýra.
‚Prosím,‘ pronese prodavač a krájí sýr. Pozorně se podívá na Nového a zazubí se: ‚Promiňte, ale já vás odněkud mám znát!‘
Oldřich porozuměl: ‚Vážně? Tak mně dejte deset deka toho sýra!‘
‚Prosím,‘ a už byl sýr znovu na váze. ‚Už vím! Z divadla!‘ jásavě pronesl příručí mezi vážením.
‚Ták?‘ protáhl Nový. ‚Tak mně dejte toho sýra dvacet deka!‘
‚Prosím. Ale vždyť vás znám z filmu!‘
‚Tak mi dejte toho sýra třicet deka a hned to zabalte,‘ vece Oldřich a plavným krokem jde k pokladně platit.
Příručí mu podal s uctivou poklonou balíček, odkašlal si a s pathosem se s náím loučil: ‚Uctivá poklona, pane Hašler!‘“