Martina Roe: Proč jsem napsala 7 Strategií

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Od malička jsem trpěla velmi nízkou imunitou a zvláště na jaře, kdy svítilo sluníčko a ostatní děti ze sousedství pro mne přišly, jestli bych si s nimi mohla jít hrát, musela jsem jim často smutně odpovědet, že kvůli léčbě antibiotiky nesmím ven a musím zůstat v posteli. Když jsem vyrůstala, tak jsem si prostě řekla, že budu své velmi časté nemoce ignorovat, protože jinak bych mohla být upoutána k lůžku každý den. To by se mi samozřejmě nelíbílo, protože stejně jako každý jiný mladý člověk jsem měla plno snů a plánů s nadějí, že se splní.
 
A tak dnes po nějakých dvaceti letech mohu odpovědet, zdali se má předsevzetí uskutečnila. Dlouhá léta jsem si myslela že ano, na cokoliv jsem sáhla mi šlo od ruky a měla jsem vždy velmi dobré studijní výsledky. Díky svým jazykovým schopnostem jsem skoro zadarmo procestovala celou Evropu, protože si mne vyhlídla jedna cestovní kancelář, pro kterou jsem tlumočila. Dnes žiji již patnáct let v Anglii se svým manželem a syny, kteří mi přínášejí jen radost. 
 
Před čtyřmi lety se ale všechno najednou začalo hroutit, a já nevěděla jak dál. Nejen že jsem si začala uvědomovat, že mé ambice jsou díky mé nemoci nereálné a neuskutečnitelné, ale dlouhé měsíce a roky jsem stěží byla schopná zvládnout jen to nejmenší. Všichni mne znali jako velmi optimistického člověka. Uměla jsem vždy všechny rozveselit a podpořit, i když byli na konci svých sil. Nyní jsem se i já octla na dně a nevěděla, jak se dostat ven. Uvědomovala jsem si, že takhle to dál nejde a že musím najít nějakou strategii, jak se z toho dna odstrčit. Můj celoživotní optimismus mne z toho všeho nedostal, tak co jiného bych mohla vymyslet.
 
Při každém krůčku dopředu jsem byla hozena o tři nazpátek. Někteří mí přátelé mi zůstali věrní a snažili se mne všemožně podpořit, ostatní však mnou byli zklamáni, protože již nenacházeli u mne stejné nadšení jako dříve. Snažila jsem si vzít k srdci veškeré pozitivní komentáře, včetně těch, které pocházely od mých malých synů. Přes jejich velmi mladý věk mi moudře domlouvali způsobem, který bych očekávala pouze od vyškoleného psychologa s praxí. Došlo mi, že se právě ode mne naučili takto kladně povzbuzovat, protože jsem je vždy obklopovala láskou a pozitivní, ale i konstruktivní kritikou. Byli to tyto rady ostatních, o které jsem se chtěla podělit s lidmi, kteří právě stejně jako já tápali a hledali odpovědi na podobné otázky.
 
V té době jsem se začala dívat na svou nemoc z jiného hlediska. V minulosti bych třeba občas trochu měla vztek na to, že musím trpět a nemohu dosáhnout toho, co bych si přála jako všichni ostatní. Ale pak jsem pochopila, že plno jiných lidí se musí vypořádat s tolika překážkami a přesto jsou šťastní. Svou nemoc jsem přijala, místo toho abych od ní neustále utíkala a měla z ní strach. Byla jsem pak schopna předefinovat své životní ambice. Pochopila jsem i to, že než budu moci pomáhat ostatním, musím nejprve dát do kupy sama sebe.  
 
Ačkoliv jsou strategie určené pro nemocné nebo invalidy, jsou založeny na zásadách, které jsou platné pro všechny, víra v každého z nás, že můžeme dosáhnout téměř všeho. Jestli chodíte rádi na procházky, tak se určitě často setkávate s případy, kdy se do stejného místa dostanete jak po modré, červené, zelené nebo žluté stezce, Každá je trochu jiná, některá delší, některá kratši, ostatní vedou kolem jezera nebo přes horu. A tak i na našich životních cestách se ocitáme na různých křižovatkách a nemáme vždy možnost vydat se tou cestou, na kterou bychom nejraději odbočili.
Ale přesto jednou dosáhneme svého cíle, i když třeba pomaleji. V mém případě, i když se nemohu stát psycholožkou, mohu alespoň pomáhat lidem tím, že mohu psát. Také jsem si jednou přála být učitelkou, ale místo toho v současné době pracuji na připravě učebních materiálů pro jazykovou výuku, protože od září 2010 budou cizí jazyky jako předmět poprvé povinné na základních anglických školách. Rozhodně tedy věřím, že mé sny jsou splnitelné, i když ta cesta k nim je trochu jiná, než jsem si původně představovala.  
 
Tuto velkou víru jsem nabyla až po napsání strategií. Nejenom pomáhají ostatním lidem, ale i mně samotné. Často se setkáváme se situacemi, kdy si říkáme, zdali to, co děláme, má cenu a bohužel svůj sen opustíme. Nasloucháme radám ostatních, které nemusí být vždy správné a opodstatněné.
Též se sama někdy ubíjím těmito obavami, a právě v těchto okamžicích se mi z podvědomí vybaví slova mých strategií, abych brala vše pomalu a postupně, abych ocenila vše skvělé, čeho jsem dosáhla, a nezabývala se problémy. Život je cesta učení, na které všichni uděláme plno chyb, ale ty máme k dispozici, abychom se z nich poučili, obrátili se a již se na ně nazpátek nedívali nebo si je nevyčítali.  
 
A tak nakonec bych chtěla řict, že je důležité, abychom život podřídili sami sobě, ne abychom se museli my podřizovat životu. Dnes již vím jak na to, ale dlouho jsem žila v neustálém napětí a obavách, a přesto, že jsem navenek vypadala jako spokojená a úspěšná, nebylo tomu tak. Hnala jsem se často do náročných projektů, o kterých mé podvědomí vědělo, že je nezvládnu, nenaslouchala jsem svému tělu.
V současné době vím, že musím zabrzdit a zvláště necítím-li se dobře, odpočinout si. Třeba toho nezvládnu tolik jako dříve, budu se jen pomalu přibližovat svému cíli, ale alespoň se mi vše nezboří. A tak jestli si myslíte, že se životu podřizujete vy, třeba vás nenaplňuje práce, vztahy nebo byste chtěli žit zdravěji, rozhodně bych vám doporučila přečíst si mých 7 strategií. Uvidíte, že vám pomohou změnit vše k lepšímu. Krok po kroku, ale o tom všem se již dozvíte v 7 strategiích.

Copyright © Martina Roe

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 05. 2009.