Jiří Suchý: Elektrická puma (3)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Milí čtenáři následujícího „románu na pokračování“!
Počátkem sedmdesátých let minulého století nastupující tzv.normalizace způsobila, že vše začalo být postupně podrobováno tvrdé cenzuře. Následující řádky by nejspíš byly zanedlouho pro jméno jejich autora považovány za nežádoucí, leč stalo se, že v časopise AHOJ na sobotu mohla ještě v prvních číslech roku 1971 Elektrická puma vycházet. O tři roky později posloužil pak tento - od té doby až dodnes - už nikde nepublikovaný text jako předloha k „nevýpravnému muzikálu pro tři klauny“ – Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a Josefa Dvořáka. Hudbu k Elektrické pumě složil Ferdinand Havlík a dílko se pak v jevištní podobě dočkalo na scéně divadla Semafor přes 200 repríz.
Elektrická puma otiskovaná na pokračování v AHOJI byla pozoruhodná ještě jednou skutečností: Jejím ilustrátorem se stal Bohumil Konečný, přezdívaný Bimba. Tento neprávem opomíjený český výtvarník, ilustrátor knih Jaroslava Foglara a Otakara Batličky a časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, žil v letech 1918-1990 a uznání, jaké si zasluhoval, se mu za jeho života nedostalo. Teprve rozsáhlá výstava v Obecním domě na přelomu let 2008-2009 ukázala jak velký a všestranný to byl umělec.
Jsme rádi, že bylo Pozitivním novinám dovoleno, aby se původní Konečného ilustrace k Elektrické pumě mohly znovu dostat k čtenářům. - osu -

Jiří Suchý: ELEKTRICKÁ PUMA (3)

Bond jde do práce

Je opět noc. Jedna z těch předjarních nocí, kdy zima, která už přes den ztrácí půdu pod nohama, vrací se alespoň na pár temných hodin zpět. Podél vysoké zdi Hadžadžadžova paláce obchází ozbrojený voják a ráznými kroky se snaží zjednal si uvnitř prokřehlého těla trochu tepla. Jeho trasa je velmi jednotvárná: nejprve sem a pak tam. A znova.
Tento voják v černé kombinéze však není jediný, kdo léto noci obchází zdi paláce, obroubené hrozivými ostny. Desítky dalších mužů zde střeží svěřené úseky, utkávajíce se při tom s chladem noci. Ale pouze za zády jednoho se vynořila temná postava s dlouhým bidlem. Voják zaslechl šramot, ale než se zmohl na ostražitost, uskutečnila se akce, jakou si nedovedl představil ani v nejbujnější fantazii. Než se mu podařilo strhnout zbraň s ramene, rozběhla se temná postava s bidlem proti zdi, odrazila se a pomocí té tyče přehoupla se přes zeď, vysokou tak, že voják na vteřinu zauvažoval o světovém rekordu. Rychlý konec jeho úvahám učinilo padající opuštěné bidlo, které ho zasáhlo mezi oči.
Na druhé straně zdi, v Hadžadžadžově zahradě, přistál pak hladce do trávy František Bond ve svém elegantním večerním obleku. Cestou přes zeď ho napadlo, že je vlastně jediným sportovcem na světě, který láme rekordy ve smokingu a tato myšlenka způsobila, že dopadl do zahrady s lehkým smíchem na rtech. Avšak i tady uvnitř hlídkuje voják, na neštěstí pro Františka podstatně pohotovější, než jeho kamarád za zdí. Do noci zaznělo několik výstřelů. František udělal ještě několik kroků a pak se s křečovitým pohybem skácel k zemi.
Voják vsunul do pušky nový zásobník a opatrně se blížil k padlému. Zdálo se, že nejeví známky života. Voják se sklonil k nehybnému tělu a v tu chvíli se zdánlivě střelený Bond prudce vymrštil a pěstí srazil vojáka na zem. Nastal tvrdý zápas.
Zatím co se těla oněch dvou mužů zmítala v trávě, v paláci byl vyhlášen poplach. Ze všech jeho vrat a dveří začali vybíhat ozbrojení vojáci a všichni usilovně hledali místo, odkud zazněly výstřely. Netrvalo to dlouho u zápasící Bond byl objeven. Voják, se kterým zápasil, měl momentálně zřetelnou převahu a zasazoval mu těžké rány. První vojáci doběhli v okamžiku, kdy voják vítězoslavně vstával a ukazoval na nehybné tělo v salonním obleku, které leželo u jeho nohou. Vojáci se k němu sklonili a jeden z nich rozsvítil svítilnu. Její paprsky dopadly do tváře, ve které pro těžké zhmožděniny jen stěží poznali svého kamaráda. Byl ledabyle navlečen do tmavých civilních šatů a díky bezvědomí, v němž se nacházel, nemohl podat vysvětlení. Voják, který se ještě před vteřinou nad ním tyčil, zmizel. Byl možná tady, mezi stovkami jiných vojáku, ale naděje na jeho odhalení nebyla prakticky žádná.
Omráčený muž byl opatrně odnesen do paláce a ostatní vojáci se zvolna rozcházeli, rozrušeně debatujíce. Jen jeden zůstal s puškou u zdi a ráznými kroky strážce chodil sem a tam.
Byl to František Bond - zase jednou v nepřátelské uniformě.
Chodil po krátké trase, kterou si sám určil a přemýšlel, co bude dál. Po chvíli, když měl jistotu, že zůstal sám, odložil pušku do trávy a odplížil se ze svého stanoviště. Právě včas, neboť okamžik poté sem došla pátrací skupina Hadžadžadžových mužů, kterým se celá záležitost jevila být nanejvýš podezřelou.

Ubohá Consuela

Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy Consuela přijala ve svém domku Františka, ani čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy slyšela jeho laskavý hlas a její rty se dotýkaly jeho rtů. A kolik se toho změnilo!
Namísto Františka objímala nyní studený kamenný sloup, ke kterému byla uvázána za zápěstí. Stála u sloupu s obnaženými zády a vedle ní stál sám Hadžadžadž. Studenýma očima přejíždět po jejím těle a jeho pohledy mrazily Consuelu ještě víc, než ten ledový sloup z kamene, který podpíral nízkou klenbu chladné podzemní kobky.
- Tímto tělem jsem se tedy nechal zmást, - mumlal si Hadžadžadž. - Pro tyto křivky jsem na několik okamžiků zapomněl na ostražitost. Tato malá ňadra mě měla stát život. Tyto boky, které se tak dojemně snaží udržet polorozepnutou sukni, měly dnes nade mnou několik minut nadvládu. Běda jim!
Po této samomluvě přistoupil Hadžadžadž docela blízko ke Consuele a řekl jí:
- Jak se ti zamlouvá moje sbírka ?
Sklepení, ve kterém se Consuela nacházela, bylo totiž plné zaprášených vitrín, ve kterých byly uloženy nejrůznější mučící nástroje, španělskými botami počínaje a železnou pannou konče. Ani gilotina zde nechyběla. Pohled na tuto sbírku byl otřesný. A ještě otřesnější bylo, když Hadžadžadž cynicky prohlásil:
- Většina exponátů je dosud schopna provozu, drahá dívko. Například tento karabáč!
A Hadžadžadž sňal před Consuelinýma očima se stěny hrozivý karabáč, chvíli ho laskal rukama a pojednou se prudce rozpřáhl k ráně. Učinil to naštěstí tak energicky, že dlouhý karabáč se omotal kolem sloupku, nacházejícího se za jeho zády a k ráně tudíž nedošlo. Okamžitě přiskočil přisluhovač, kterých zde bylo všude plno. Stáli poschováváni za sloupovím a vitrínami, dychtiví uzřít svlečené tělo dívky a naskakující krvavé pruhy. Přisluhovač ochotně odmotal bič se sloupu, uctivě ho podal Hadžadžadžovi a odklidil se kamsi za vitrínu s přístroji na drcení palců.
Hadžadžadžovi se zablýskala očka, znovu se rozpřáhl, ale akutní nedostatek prostoru způsobil, že nesnáz s bičem se opakovala. Opět se omotal kolem téhož sloupu. Hadžadžadž se rozzuřil, počal dupat jako vzteklé dítě a z hrdla se mu vydralo několik skřeků, které připomínaly spíš divoké zvíře, než člověka. Kdo by si v tuto chvíli vzpomněl na Hadžadžadže, zpívajícího píseň o svém dětství, nedokázal by pochopit, že v jedné a téže bytosti se nacházejí takové protiklady.
Opět jeden z přisluhovačů pomohl, odmotal bič a zalezl. Hadžadžadž se nyní rozpřáhl velmi opatrně, dávaje si záležet, aby se bič okolo ničeho neomotal. To se mu podařilo. Přisluhovači se už dětinsky těšili na ránu. Dočkali se.
Místo zasvištění karabáčem se však ozval výstřel a Hadžadžadž se zkroutil bolestí. Z pěsti, ve které svíral karabáč, se počala řinout krev.
V paláci nastala panika. Chodbami počaly probíhat skupiny vojáků i přisluhovačů, ozbrojených i neozbrojených, kteří se navzájem sráželi a poráželi předměty. Poplachová zvonkohra zněla jak pominutá a Hadžadžadž, podpírán dvěma přisluhovači byl s krvácející dlaní odváděn ze sklepení. O Consuelu se v tuto chvíli nikdo nestaral.
Jen František, který dosud stál ve výklenku u malého okýnka. Z hlavně jeho revolveru se dosud kouřilo, když kolem něj proběhla tlupa mužů. Přitiskl se ke zdi a když dupot vojáků dozněl, rozhlédl se a opustil toto nebezpečné stanoviště.

Do příběhu vstupuje krásná Regina

František Bond běžel dlouhou chodbou. Doběhl na konec, kde se chodba štěpila ve dvě větve. Když zauvažoval, má-li se dát levou či pravou, dolehla na něj zároveň tvrdá skutečnost. Uvědomil si, že celý Hadžadžadžův palác se spletí nekonečných chodeb je pro něj záhadou a že mu nemusí vždycky přát štěstí tak, jako před chvílí, kdy ho náhoda zavedla do sklepení, ve kterém úpěla Consuela.
Dal se napravo. Jen tak, bez důvodu, připraven pouze reagovat na jakoukoliv situaci. Záhy mu to bylo umožněno. Na konci chodby se ozval hluk. V okamžiku, kdy se objevily v chodbě černé uniformy prvních pronásledovatelů, zapadl bez rozmýšlení do nejbližších dveří.
Ocitl se v nádherném secesním budoárku, přeplněném uměleckými předměty, mezi kterými, jako by byla jedním z nich, seděla nehybně krasavice, která včera chovala ve své náruči Hadžadžadže. Uprostřed tohoto bohatého interiéru se podařilo Františkovi dívku přehlédnout. Měl za to, že je v místnosti sám. S revolverem v ruce stál chvíli u dveří a naslouchal. Pak ale hlasy na dozněly a František s úlevou vsunul zbraň do kapsy. Rozhlédl se po místnosti. Jeho pozornost upoutala malá, bohatě vykládaná skříňka. Přistoupil k ní a otevřel její dvířka. Instinkt, kterým se chlubíval, ho i v tuto chvíli nezklamal: šlo o malý, ale dobře zásobený bar.
Krůpěj alkoholu uprostřed nebezpečné situace byla Františkovi vším. Ujal se tedy láhve skotské whisky Ballantine´s, nalil si trochu do sklínky a chystal se vyhledat sodovou vodu. Vtom se za jeho zády ozval jasný hlas, který vznesl velmi stručný požadavek:
- Ruce vzhůru!
František tedy zvedl ruce nad hlavu a s nimi i láhev i sklenici, ale neopovážil se ohlédnout, kdo to stojí za jeho zády. Pravil:
- Jaký to krásný hlas! Řekněte, prosím, ještě něco. Třeba, že se smím obrátit čelem k vám.
- Obraťte se! - pravil lahodný hlas stroze.
František uposlechl a spatřil krasavici, sedící v křesle a držící v ruce malý revolver s perleťovou pažbou. Její tvář byla kamenná a tajemná.
- Jsem František Bond, jak jistě tušíte, - pravil.
- Jmenuji se Regina.
- Řekl bych, že tahle situace je pro nás oba nedůstojná.
- Pro mne ne, - pravila Regina.
- I pro vás, madame, je nedůstojná. Jste stvořena abyste dovedla ranit srdce muže daleko vznešenějším způsobem, než projektilem.
- Sama vím nejlépe, k čemu jsem stvořena.
Její nehybná tvář v sobě tajila tolik zloby a nebezpečí, že František se rozhodl ponechal i nadále umdlévající ruce nad hlavou. Regina, zabořena v křesle vychutnávala agentova muka a vůbec se neměla k tomu, aby změnila tuto situaci. Bond zatím četl v její tváři a uvažoval.
Pojednou, k jeho veliké radosti, krasavice na vteřinku přimhouřila levé oko. Snad proti své vůli. Pravděpodobně její napjaté nervy způsobily zachvění víčka, ale to už František nedomýšlel. Rozhodl, že její mrknutí bylo významné a na základě tohoto klamného zdání se mu vrátila sebejistota a s ní i chuť riskovat. Aniž by spustil ruce, doplnil si nad hlavou sklenici alkoholem a zvolal:
- Na vaše zdraví, Regino!
Pak mu ruce poklesly a on se s chutí napil. Vypil dvojitou dávku whisky bez sody a bez zachvění. Regina odložila revolver. František chtěl zapříst další konverzaci, ale náhle nebyl schopen vyslovit ani hlásku. Regina totiž velebně povstala ze svého křesla a volným krokem počala přistupovat k Bondovi. Ten se jen rozpačitě usmál a dal se na ústup. Krasavice však náhle mocným skokem dostihla couvajícího, popadla ho za ramena a prudkým pohybem ho odeslala na druhý konec budoáru.
Stručný seznam věcí, které František Bond za letu přes budoár srazil s nábytku:
- Čínská vázička s pikantním motivem,
vzácná práce – zničeno.
- Slon ze sloního klu - levý kel chyběl
již před pádem, pravý až po.
- Mosazné těžítko s figurou orientální
tanečnice, předmět malé hodnoty -
nepoškozen.
- Mramorové sousoší tří opic, mlčící,
neslyšící a nevidoucí - mlčící opice se
oddělila od ostatních. Možnost přilepení.
- Mramorová socha dívky z carrarského
mramoru - na padrť.
- Miniaturní řezba ve slonovině –
nepodařilo se nalézt.
- Skleněná mísa na ovoce nevalné ceny -
rozbita dodatečně.
- Benátské zrcadlo - většina ozdob
zurážena.
- Pokojová květina kvetoucí -
deflórována.
Po dramatické pouti pokojem přistál František na měkkém divanu, kde byl vzápětí dostižen Reginou, na jejíž tváři se však neprojevila ani nejmenší známka vzrušení. Dívka klesla na 
poloomráčeného Františka a sevřela ho v náručí tak pevně, že sotva popadal dechu.

Consuela se stává nepohodlným svědkem

Zatím Consuela stála dál v temném a studeném sklepení, přivázaná ke sloupu a polovysvlečená, tak jak ji zde zanechal raněný Hadžadžadž. Její trápení bylo nad její sílu. Více visela na svých poutech, než stála a provazy se jí zařezávaly do zápěstí. Náhle sebrala poslední síly, počala sebou zuřivě házet, trhat rukama ve snaze zbavit se pout a křičet o pomoc. Nikdo však nepřišel, aby jí pomohl, jen se ještě více vyčerpala a nohy ji vypověděly službu docela. Visela zmučena na sloupu a uvažovala o svém dalším osudu.
Náhle však zaslechla v dálce kroky a tlumený hovor. Že by ji přece někdo zaslechl? Že by se našel někdo, komu by se jí zželelo? Chtěla začít křičet, ale v poslední chvíli ji v tom vrozený instinkt zabránil. Naopak, přitiskla se ke sloupu, aby byla co nejméně vidět a vyčkávala, co se bude dít.
Do sklepení vstoupila skupina tři mužů. Jeden z nich v honosném a děsivém oděvu patřil zřejmě mezi nejvyšší Hadžadžadžovi přisluhovače. Druzí dva nesli jakési břemeno.
Vrchní přisluhovač se pojednou zastavil u jedné z vitrín a pravil:
- Tady!
Odemkl pak vitrínu klíčem, který měl při sobě. Vlezl dovnitř a Consuela viděla skrze její sklo, kterak tento muž stanul u jednoho z mučících nástrojů. Bylo to široké kolo s klikou, jehož obvod byl poset nesčetnými ostrými hřeby. Pod kolem byla umístěna lavice s řemeny, kterými býval k lavici připoutáván člověk. Kolo, z něhož čněly hřeby, se pak pomocí kliky dalo do pohybu a tělo oběti bylo krutě drásáno. Nikdo však nemohl tušit, že tento středověký přístroj má ještě jiné poslání.
Vrchní přisluhovač zvolna pootočil kolem a v kamenné zdi se počal současně vysouvat veliký balvan. Když se povysunul natolik, že mohl být uchopen, ujali se balvanu dva přisluhovači, odložili ho stranou a do otvoru, který vznikl, uložili opatrně jakousi krabici.
Consuela sledovala napjatě každý pohyb těchto tři ničemů. Pozorovala, jak opět zasouvají kámen, který pak splynul s ostatními tak, že bylo těžko říci, který to byl. Vrchní přisluhovač se zálibně usmál a obrátil se ke svým pomocníkům:
- Splnili jste svůj úkol. Nikdo však se nesmí o této akci dovědět. Budete mlčet.
- Ano, na nás se můžete spolehnout. Budeme mlčet.
- Vaše názory mě nezajímají. Neptal jsem se vás. Jen jsem vám oznámil, že budete mlčet!
Na ta slova vyňal z pouzdra revolver, zálibně ho natáhl a pak se sadistickým úsměvem na rtech své pomocníky odstřelil. Počal si broukat jakousi nasládlou melodii.
Consuela ohromena hrůzou z toho, co viděla, nedokázala se ovládnout natolik, aby se jí z hrdla nevydral lehký vzdech. Přisluhovač se zarazil. Čekal, zda se bude zvuk opakovat a když se ho nedočkal, počal se rozhlížet po sklepení. Pojednou objevil Consuelu.
- Á ještě jeden svědek! A jak půvabný!
To pravil a se zlověstným pohledem přistoupil k dívce. Cestou natáhl závěr své zbraně.



(pokračování)

Ilustrace: Bohumil Konečný -
www.bimba.cz  

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 05. 2009.