| ROZHOVOR SE ZRCADLEM Pravidla projektu Určitě jste ve svém životě četli spoustu rozhovorů, v nichž se redaktoři snažili klást více či méně známé osobnosti různě smyslné či nesmyslné otázky. Pravdou je, že většina lidí o sobě nerada hovoří, snad i proto, že se jich mizivě investigativní žurnalisté neptají na to, na co by právě oni měli chuť odpovídat. A proto jsme se rozhodli dát šanci naší OSOBNOSTI poodkrýt zrcadlo své duše netradičním způsobem: Požádali jsme jí totiž, aby si popovídala sama se sebou, se svým druhým já viděným v zrcadle, a to s následujícími pravidly:  1) nikdo vám nepoloží nevhodnou, nevkusnou, zbytečnou, provokující, záludnou... otázku;2) můžete se ptát sami sebe a zároveň si odpovídat jen na to, co zajímá výhradně vás, co byste rádi našim čtenářům sdělili, jen se vás na to bohužel zatím nikdo nikdy nezeptal; 3) rozhodnutí, zda vy budete zpovídat své druhé já v zrcadle nebo zda bude vaše druhé já zpovídat vás, je pouze ve vaší kompetenci; 4) ve svém autorozhovoru můžete oba mluvit bez ohledu na to, kdo se ptá a kdo odpovídá, čímž opět netradičně rozrušíte obvyklý stereotyp běžných rozhovorů: krátká nezáživná otázka redaktora – dlouhá „záživná“ odpověď autora; 5) pouze na vás bude, jaký zvolíte styl: humorně-ironický, informačně-prezentační, nadhledově-moudrý, meditačně-vážný, chladně-nezúčastněný, sebestředně-odvážný, emočně- vypjatý... nebo úplně-jiný, možno i v libovolné kombinaci všech předešlých možností; 6) máte absolutní fabulační, stylistickou a obsahovou volnost s vědomím, že vše, co sami sobě o sobě sdělíte, jste jen vy sami, takoví jací chcete být viděni, slyšeni, cítěni, vnímáni a přijímáni veřejností; 7) nemusíte se omezovat počtem slov, ale zato se pokuste vybrat ze svého osobního archívu fotografie, které ideálním způsobem zdokumentují vaše slova, činy, pocity, stavy, myšlenky. Ty budou otištěny spolu s vaším rozhovorem, aby tak mohly vytvořit neopakovatelné slovní a obrazové spojení.
Co je tedy vaším cílem?
Vytvořit svůj životní rozhovor, který už nemůže být žádným způsobem překonán, neboť nikdy nikdo nebude vámi, ve vaší kůži, nikdo jiný vám lépe neporozumí, nebude o vás všechno vědět a hlavně si nebude stoprocentně jist, že tento netradiční rozhovor lze udělat ještě lépe, než takto.
Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin
|
|
Filipika se zrcadlem aneb jak nejlépe vyzpovídat své druhé já....
Zrcadlo: Poznat sebe sama patří k životním snahám východní filosofie. Ty pronikáš do své duše jinými cestami než meditativními, i když malování je svým způsobem jistou meditací, ale čím více Tě pozoruji, žasnu, že Tě neznám tak, jak bych měla, a překvapuješ mě neustále; tuším jen podvědomě, že nějak se přece proměňuješ... V hloubi duše pátrám, jak a proč? Jsi tatáž žena, která tu stála včera?
Jsem a nejsem. Po vnější stránce jsem se tak vizáží ani chováním navenek nezměnila.
Možná se mě po ránu občas lekneš, ale po úpravách „letem světem“ si zase tak nemůžeš stěžovat. Uvnitř jsem zvážněla a vítám s radostí proměny stárnutí v tom nejlepším slova smyslu: být vyzrálejší a moudřejší. Takový druh stárnutí mi vůbec nevadí, i když rodina o mně stále pochybuje, občas se děti za mé ztřeštěnosti i stydí, ale zvykly si a myslím, že mě za to mají rády.
Zrcadlo: Takže jsi pochopila, jaký kus těžké cesty Tě v životě čeká: moudrost se nedá získat lacino, natož koupit...
Přece mám před sebou celý život o tom přemýšlet a moudřet přiměřeně věku, jak mi letos přála jedna spřízněná duše k narozeninám: jaképak narozeniny oproti věčnosti žití... Ale umím být i oběma nohama na zemi, vím, co je zodpovědnost a snažím se splnit to, co slíbím. Pokud se mi to z nějakých důvodů nepovede, tak se tím dost dlouho trápím a beru to jako své velké selhání!
Zrcadlo: No, o zodpovědnosti bych raději pomlčela, ještě dodnes o Tobě po dvaceti letech koluje historka, jak ses z knihovny vrátila domů pouze s dvouletou dcerou a nechala jsi zaparkovaný kočárek s právě narozeným synem před pochybnou restaurací. Kdyby Tě Lucinka neupozornila: Maminko, kde máme miminko? Tak tam dodnes chudák vězí!
Na svou obranu musím říct, protože jsi to značně odlehčila, že po výroku své dcery jsem dvoustovku zaběhla v osobním rekordu (jako bývalá atletka mám 60 m za 7,8 s, což není tak špatné). A to, že kočár byl zaparkován právě před hospodou, bylo proto, že nad ní umístili knihovnu, asi s dobrým úmyslem vzdělávat místní „hosty“- opilce) a s kočárkem se nedalo vjet do prvního patra. Nicméně tato událost syna zase tak nezasáhla, dnes je úspěšným studentem architektury v Brně.
Kdybych tu historku v dobrém rozmaru a touze „pobavit“ nevypustila kdesi na večírku, tak bych snad měla pověst o něco lepší . Kdo mě však lépe zná, tak mě hodnotí, doufám, pozitivněji.
Zrcadlo: Bránit se umíš pěkně, ale v čem ses změnila vnitřně a jakých prostředků jsi k tomu využila?
Uvědomila jsem si mnoho věcí:
• Vážit si svého zdraví
• Prožívat každý den jako by byl poslední
• Žít přítomností a nečekat, že budoucnost se nějak zásadně změní bez usilování v současnosti
• Pokud budu dávat sama ze sebe, pak mohu teprve něco dostávat od druhých
• Usmívat se na svět a těšit se z maličkostí
• Být sama sebou a nedělat si zbytečně hlavu, co si kdo o mně myslí... (nesnáším přetvářku)
• Napočítat nejprve do deseti, abych nejednala příliš ukvapeně (to mi ještě dost dobře nejde)
• Těšit se z jara!
• Brát práci jako radost a teprve poté myslet na peníze
Je toho spousta, na co jsem jistě zapomněla, ale shrnu to do věty jiné své spřízněné duše: Už není čas na plytkost, je třeba umět si plně vychutnat všechny pěkné věci a vidět v nich smysl a poslání.
Pro mě je nejdůležitější být obklopena lidmi, kterým vnitřně věřím a kteří umějí něco dávat ze sebe. V tomto ohledu mám na lidi štěstí, i když je jich hrstka, co mi upřímně fandí. Přátele poznáš podle toho, že mají radost spolu se mnou! Moje děti mi však fandí určitě.
Zrcadlo: V čem Ti mají fandit, copak jsi nějaká výjimečná? Nejsi zase trochu v oblacích? Mluvila jsi konečně o práci, která je radostí. Neříkej, že bys s učením někdy nesekla!
Jistěže sekla! Jsou chvíle, kdy lze jen těžko tolerovat hrubosti dětí, ale pokud si člověk uvědomí, jaká je příčina, že nemají domov, jaký by měly mít, slyší jen: neotravuj, nemám čas, o horších případech nemluvě, tak se dokážu vnitřně uklidnit a říkám si: zkus jim klidně, mile a rozumně věci vysvětlit, aby si uvědomily, že jim chci pomoct a ne být protivnou, nadřazenou, memorující učitelkou. Myslím, že většina dětí to pochopila, a proto ráda učím a vymýšlím pro ně různé projekty, soutěžíme a jsme úspěšní :-). Neučím každý den, proto jsem schopna se do školy i těšit.
Mám ráda pestrost v práci, tak jsem si vymyslela další činnosti - jako například malovat nástěnné dekorativní malby pro děti v nemocnicích, školách, knihovnách nebo vymýšlet i design malovaných tapet pro soukromé interiéry třeba v rodinných domech. Je to fyzicky náročná práce být na štaflích třeba celou noc a malovat a malovat, ale malování v jakékoli podobě je pro mě radostí. Navíc výsledek je vidět okamžitě, i ten špatný.
Zrcadlo: Vypadá to, že jsi sama se sebou spokojená a všechno se Ti daří nebo bys chtěla něco změnit?
Vůbec se sebou nejsem spokojená! Kdyby k takovému stavu došlo, zůstat stát na místě, tak bych vlastně nikdy nezjistila, jaké mám ještě životní možnosti. O svých slabinách vím také své - mám se stále co učit, ale občas dokážu být v tomto směru pohodlná i líná. Už stokrát jsem začala s angličtinou, ale vymlouvám se jen na čas. O řidičáku ani nemluvě, raději všude dobíhám a svůj strach řídit auto svádím na otřesný zážitek z dětství, kdy jsem zažila havárii na vlastní kůži. Také se těžce ztotožňuji s počítačovými programy, které bych nutně potřebovala pro zrychlení práce v designu.
Zrcadlo: Kdo ti chybí nejvíce?
Bratr a bohužel už mi na tomto světě bude bytostně chybět navždy. Byl a stále je mým velkým životním vzorem pro svou skromnost, neuvěřitelnou pracovitost a malířskou posedlost.
Po jeho odchodu na věčnost jsem měla zoufalou potřebu ho nějak připomínat, pokračovat v jeho práci, aby vše, co vytvořil a není toho málo, úplně nezaniklo do ztracena...
Zůstala jsem na to úplně sama, nikdo v rodině to tak necítil, byl to pouze náš Jirka a ne umělec, protože o svých úspěších příliš nikdy nemluvil, přestože jich bylo v jeho životě bezpočet : vynikající design 1993 - udělen design centrem v Praze, desítky výstav autorských i skupinových u nás i v zahraničí. Byl jeden z mála umělců, který svou tvorbu zaměřil také na děti a o jeho dřevěné dětské reliéfy i hračky mělo zájem i zahraničí. V řadě nemocnic vytvořil pro děti lyrický pohádkový svět v podobě nezaměnitelných dřevěných plastik.
Brzy jsem pochopila, že pouhé chvalozpěvy o něm nestačí. Jedinou cestu jsem viděla začít pracovat sama na sobě, abych mohla říct jako kdysi, když jsem vyhrála v 11 letech Čokoládovou tretru a novináři při jednom rozhovoru jsem s naprostou jistotou odpověděla, že za to může bratr; Jirka už tehdy splňoval limity vrcholového sportovce a o pár let později stál na 1. stupni vítězů jako juniorský mistr v překážkovém běhu na dva kilometry.
Svou nejdůležitější bitvu s rakovinou však prohrál.
Dnes jsem už pátým rokem členkou výtvarné skupiny In Signum UVU ČR, jejímž spoluzakladatelem v roce 1995 byl také Jirka Masný. Jde o volné sdružení profesionálních výtvarníků, řada z nich má za sebou desítky samostatných výstav i v zahraničí (Tony Gavlas, Eva Damborská, Karol Hercík , Katka Gavlasová, Lenka Kovalová, Mirka Filipová, Vašek Návrat...) Skupina je mi blízká právě pro svůj pozitivní vjem světa, touze po umění řádu a kosmického souladu, kdy jejich díla neprovokují, ale hladí duši.
Při jedné vernisáži jsem opět bezděčně odpověděla, že bratr je příčinou mého malování.
Zrcadlo: Proč ses rozhodla vedle malování i psát?
Zase bych to mohla svést na bratra. Prožili jsme toho společně od dětství tolik, že by to vydalo na celý román. Už odmala jsem si ráda vymýšlela příběhy pro panenky, loutky nebo pro sebe, ale nejtrpělivějším posluchačem byl Jirka. Dokázali jsme spolu rozebírat společné prožitky pozdě do noci. Maminka nám také hodně četla a hrála loutkové divadlo a to všechno ve mně zanechalo stopy.
Dnes s jistotou vím, že bych se budoucím čtenářům Pozitivních novin chtěla představit jen příběhy prožitými, nechci si vymýšlet, pouze je přetransformovávat do lyričtějších básnických podob tak, jak postupuji při malování. Zda se mi to povede, ukáže čas.
|
