Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti vzpomínkové

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Nutně se musím zmínit ještě o jedné skupině zbytečností, které se těm kamenným zdánlivě vzdalují pouze formou, ale obsahem se nápadně podobají. Splňují stejné atributy: Lahodí oku, jsou rovněž opředeny závanem dávných i nedávných vzpomínek, ani se nedají koupit v žádném supermarketu.
Ano, jedná se o nádherné zbytečnosti, o které zavadíte doma pohledem. Shlížejí na vás ze všech koutů, jsou citovým alarmem, který se spustí v nejneočekávanějších chvílích. Buď je vedete v patrnosti a prolítnou vámi jako šíp radosti, nebo je podvědomě rychle skryjete, abyste nevytahovali na povrch smutné a jímavé vzpomínky. Všechny zbytečnosti jsou spjaty s jejich původními držiteli, v lepším případě dárci, a proto tak naléhavě bijí na místa v mozku nejcitlivější, a vyvolávají zákonitě různé druhy emocí. Ty naštěstí bývají často kladné, a proto se usmívám. Pohledem se mazlím s babiččinou kameninovou formou na bábovku, očima si potěžkávám dědečkova závaží, kterými se mnou vážil na decimálce zrní. Tehdy jsem mu byla nedobrou asistentkou. Vzpomínám si, jak se rozčiloval, co nás v té škole učí, když jsem mu podala závaží těžší, než chtěl. V zápalu práce si neuvědomil, že jsem ještě do školy nechodila. Tehdejší neblahá zkušenost způsobila, že dodnes u mě přetrvává nechuť vážit věci. Zato dobrého člověka si vážím raději!
Od staré babičky mám porcelánové rádýlko na těsto a opět milou vzpomínku. Stará babička byla ztělesněním laskavosti a trpělivosti. Vydržela se mnou válet těsto na koláčky a dále je dělit tím rádýlkem třeba celé dopoledne, aniž by mě přitom hubovala. Vznikaly výrobky roztodivné; obě babičky však měly radost nad tím, že jsem je tvořila téměř sama. Oprášily koláčky v moučce, aby tak zaretušovaly drobné neforemnosti. Dědeček mě pochválil potřetí, neboť měl rád sladkosti. Není ani divu, že prázdninový čas jsem s bratrem trávila rok co rok právě zde, neboť všední dny tu plynuly v laskavých slovech.
Nevzpomínám si, že by někdy nastal okamžik nudy. Vždy jsme měli s bratrem plné ruce práce, a důležité bylo, že nám v ní nikdo nebránil. Dokázali jsme sbírat okurky na poli celý den. Sladká odměna se na nás smála v kuchyni: lívance nebo knedlíky na páře od staré babičky. Ach, jaké to byly skvělé časy, opakující se v pravidelných prázdninových intervalech. Rodičům bylo až líto, že se nám odtud, z Českého Meziříčí, nechtělo nikdy domů. Ani se nebylo čemu divit, protože každý návrat byl nemilosrdně spojen s končícími prázdninami, při nichž zlověstné kombajny brázdily pole vzpomínek.
Dětství mám navždy spojeno s báječnými místy díky babičkám a dědovi, kam ještě donedávna rády jezdily i mé děti. Prožívaly stejně radostné chvíle očekávání, když se ze zatáčky vynořila malá chaloupka společně s babičkou, která nás na zápraží usměvavě vítala; jednou rukou si přitom stínila oči před sluncem a druhou ruku ukrývala v růžové zástěře; děti jí neřekly jinak než Růženka (pro nás to byla vždy mladá babička, abychom ji rozlišily od té staré bábrlinky). Růženka dokázala vykouzlit stejné vzpomínky prázdninového ráje i pro ně. To je způsob, jak si zajistit nesmrtelnost.

Obraz Harlekýn © Danuše Markovová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 07. 2009.