Ladislav Pešek: Tvář bez masky

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Když jsem před  mnoha lety našel v antikvariátu knihu Ladislava Peška TVÁŘ BEZ MASKY, vzal jsem jí do ruky se stejným zájmem, s jakým se vždy dívám na filmy, v nichž tento skvělý herec hraje.
Ale jakmile jsem si jí poprvé přečetl, okamžitě v mých očích stoupl ještě víc, než dosud stál. Obsah této knížky mě velmi silně ovlivnil. Či spíše ovlivnil můj pohled na divadlo a na hereckou práci, o které jsem nic nevěděl. Netušil jsem, jak poutavě může herec vyprávět o událostech, které prožíval před desítkami let, s jakou přesností a do jak neuvěřitelných detailů může ve svém vyprávění jít.
Tu knihu mám již spoustu let a rád se k ní vracím, protože je pro mě neskutečnou studnicí moudrosti, laskavosti, pokory, lidskosti a hereckého umění. A jelikož byla vydána v nakladatelství ODEON před třiceti lety, nejspíš ji už nikde neseženete; snad jen náhodou, v antikvariátu, tak jako se to podařilo kdysi mně. Dovolil jsem si z ní pro vás vybrat dvě ukázky jako malou ochutnávku a věřím, že vás okouzlí stejně, jako se  to knize Ladislava Peška daří už léta u mě.
Pavel Loužecký
.... O JIŘÍM FREJKOVI

Chodíme s Honzou Pivcem a Pepíkem Grussem občas poznávat různá prostředí. Zajímali jsme se tehdy o vykřičené putyky. Protože jsme byli tři, nebáli jsme se. Konečně zájem o galerku a bohému je pro umělce typický.
Emil Artur Longen a jeho žena Xena vytěžili jako herci z tohoto prostředí asi nejvíc. Sedáváme u Staré paní, někdy jdeme do Tunelu nebo do Pekla nebo Schmelhausům. Pozorujeme výrazy a gesta zlodějíčků, prostitutek, pasáků a různých ztracených existencí. Ale to já dnes vůbec nepotřebuju. Copak mi to nějak Jan Pivecpomůže při práci na Drogistovi? Jsem jako duchem nepřítomný.
Pivec do mne strká. Upozorňuje na rozložitého frajera, který se s drzým úsměvem prodral ke stolu blízko nás a s gestem nestrpícím odpor zvedá ze židle zvadlou blondýnu:
„Všiml sis, jak šel? Jak ji ´požádal´ o tanec? Vsaď se, že z toho bude rvačka. Pojďme radši pryč!“
Gruss chce být naopak u toho a navíc požádá kolegyni oné blondýny o tanec. Předvádí takové taneční figury, že lokál ztichne a obdivně ho pozoruje.
Já to všechno téměř nevnímám. Sundavám klobouk a s největším zaujetím formuji ten nemožný tvar, který jsem viděl u Daumiera.
Honza na mne vyjede: „Co to děláš? Zbláznil ses?“
„Víš, já si myslím, že ten drogista....“
A Honza pochopil. Často sám prožíval podobné stavy. Rozuměli jsme si. Všichni my mladí tady v Národním divadle.

Hilar na nás neměl v poslední době moc času. Do vily na Hřebenkách se nechodilo. Cítili jsme se ztraceni a opuštěni. To nás spojovalo, tlačilo do houfu.
Na jedné zkoušce, v komedii, kterou zkoušel Hilar, když my jsme dělali „Isabelu na rozcestí“, Jiřina Šejbalová hrozně zkusila. Režisér po ní chtěl, aby se na vysokých praktikáblech pohybovala tak, jako by se nedotýkala země. J.Giraudoux: Isabela na rozcestí (1934)
„Ne chodit! Jako byste se sunula na kolečkách, slečno! Tak prosím, ještě jednou.“
Hodinu, dvě, tři, čtyři. Stále jedno a totéž. Čtyři hodiny se zničená Jiřina Šejbalová jen v punčochách plahočila po praktikáblech. A pořád to nebylo ono.
Sešli jsme se po zkoušce. Jiřina brečela. Všichni jsme se zuli a zkoušeli to. Trvalo nám velice dlouho, než někdo přišel na to, že ten zvláštní způsob chůze, vlastně jen posunování nohou, nevyžaduje napětí, ale naopak uvolnění. Ukázal nám to, předvedl a všichni jsme se to naučili. I Jiřina. Měli jsme z toho radost jako ze společného objevu.
Teď, když nás většina pracovala s Frejkou na „Isabele na rozcestí“, se naše přátelské vztahy ještě více upevnily. Všichni jsme měli rádi přírodu a sport. Celá naše generace byla sportovně založená.
A tak když byl den volna, jeli jsme společně ven, nejčastěji do Jevan.
Pro pamětníky jsou Jevany místo, kam jezdívala pražská smetánka. Zlatá mládež. My jsme tedy zlatá mládež nebyli. K té herci nikdy nepatřili. Ale u jevanského rybníka se dal nádherně strávit volný den, a ani to tolik nestálo. Zaplavali jsme si, zahráli ping-pong nebo volejbal a večer jsme osvěženi jeli domů. Ladislav Pešek s Jiřím Frejkou na jedné ze společných vycházek Prahou (1930)
Výlety organizoval Frejka. Byl vlastně duší každého takového podniku, ale sportovec nebyl. Nepamatuji se, že by se vůbec někdy svlékl nebo vyndal čibuk z úst. A přece se v přírodě vždycky úplně proměnil. Nebo tady venku to byl právě on? Ukazoval nám zázrak zakrslé jedle, učil znát stopy zvířat.
Přímo před našima očima srůstal s přírodou. Opouštělo ho zde to napětí, které v sobě v Praze ustavičně nosil. Nepotřeboval zelené šaty a štětku kančích chlupů za kloboukem, a přece to byl syn myslivce. Nevadila mu tlustá skla brýlí a nažehlené puky kalhot. Sednul si do trávy a zvířata si brala drobínky z jeho dlaně. Fascinovalo mě to.
Ale i tady, venku, plně zaujatý hrou, nepřestával jsem myslet na svou roli. Pozoroval jsem Frejku, jak samozřejmě, neokázale zapadá do stínu lesa nebo do vyhřátého palouku. Ano, tak vypadá můj Drogista, když je za městem, když ho nikdo nevidí. Určitě to je on! Nepřevléká se k výletu. Může mít klidně tvrdý límec a manžety, v nichž chodí za svým pultem nebo po městském korze. A příroda ho stejně přijme. Spojení s přírodou není věcí okázalého gesta, módy. Je to dar. Někdo ho má, někdo ne.

Karel Dostal (1930)Vzpomínal jsem na Hilara. Jezdil na Jíloviště. Stále byl v lese, a stejně to byl vždycky městský člověk. Lépe se venku soustředil, ale stěžoval si tu na osamocenost. Frejka nebyl v přírodě nikdy opuštěný. Byl tu doma. Člověk, který ho znal jen z pražských ulic, by tomu nikdy neuvěřil, ale bylo to tak.
Položím pingpongovou pálku uprostřed rozehraného setu a jdu za Frejkou.
V čem to jen může být? Kdybych byl sebeněžnější, nikdy nepřijde veverka vzít si z mé dlaně pár drobků; pták nikdy neusedne na mé rameno. Frejkovy pohyby vůbec nejsou laskavé a ladné. Zeširoka našlapuje ve svých boxových polobotkách, vypadá spíš neohrabaně. A přece je každý jeho pohyb přirozený. Nepředehrává mi, určitě ne. Ale třeba je i v tom, co teď dělá, určitý režijní záměr.
Jdeme spolu mlčky lesem, Frejka se sem tam zastaví nad nějakou zvířecí stopou nebo trusem, mimochodem ulomí větvičku a žmoulá jí v prstech. Snažil jsem se zachytit ono fluidum, které z něho vyzařovalo a spojovalo ho se světem přírody. Jako by mě vůbec nepozoroval. Byl jen klidný, laskavý, prostý. Prostší, než jakého jsem ho znal z Prahy. Nevím, co se mi podařilo získat z těchto procházek pro konkrétní práci na roli, ale dodnes, když jsem venku v přírodě, myslím na Jiřího Frejku.

... O KARLU ČAPKOVI

U zadního vchodu do divadla stává často večer po představení laskavý a nenápadný člověk – Karel Čapek. Čekává na Olgu Scheinpflugovou. Nenudí se. Zhluboka nabírá vzduch do plic a prohlíží oblohu. Nikdy okolo Olga Scheinpflugová s Karlem Čapkemněho nemohu projít jen s formálně zdvořilým úsměvem. Umí se stejně prostě a soustředěně dívat na oblohu jako do lidských očí a dovede stejně bezpečně předpovídat počasí, jako pozná, co vás trápí: „Zítra bude krásně, sluníčko.“
Nebo: „Tohle se mi nelíbí, ty mraky. Bude padat sníh. Plískanice. Copak, mohu vám nějak pomoci?“
Známe se s Karlem Čapkem delší dobu. Zajímá se o moji práci. Dříve to ale byly jen takové povšechné sympatie. Teď je to přátelství v tvorbě.
V létě roku 1937 napsal Karel Čapek „Bílou nemoc“ a zadal ji Národnímu divadlu. Hraju v ní malou roli, Druhého asistenta. Ale mám radost, že se mohu zúčastnit práce, která má veliký význam, a že se mohu víc setkávat s ním – s Karlem Čapkem.

Všichni tušíme katastrofu, která se blíží, ale Čapek dokázal naše pocity zformulovat a vyjádřit v silné, aktuální hře. Její smysl je jasný: otřást těmi, kteří jsou ještě lhostejní. Ve strhujícím podobenství, v konfliktu Karel ČapekMaršála s doktorem Galénem vyjádřil rozpor mezi válečníkem-fanatikem a humanistou. Čapkovy symboly jsou snadno dešifrovatelné.
Je jasné, o čem Čapek mluví. Tak jasné, že na zákrok německého vyslanectví se musí změnit německé jméno barona Krüga na Krog.
Šéf činohry vede vyčerpávající boj s cenzurou, která požaduje zásahy v textu.
„Nesmíme Hitlera provokovat,“ říkají opatrní pánové, ale ani Čapek, ani divadlo se nemíní podřídit. Odkud se bere v tom plachém a tolerantním člověku taková síla bojovat, burcovat, křičet?
Přišel hned na první zkoušku. Prostě a skromně, a přesto jsme všichni vnímali jeho velikost. Vždy mluví správnou češtinou, dá se říci, že střeží čistotu jazyka, pěstuje ji jako zahradník, který dbá, aby mu na záhonech nezbujel plevel. To, co říká, je obyčejné, jako slova jeho hrdiny, Galéna, ale má to velkou váhu.
Když mluví, negestikuluje, jen tiše pokuřuje půlku cigarety zastrčenou ve špičce. Tiše a soustředěně říká to nejdůležitější. Neustále nám připomíná, že pro umělce je zbytné vnímat krásu všedního, obyčejného života. Poznat, jak stojí za toho žít. To bylo vlastně celé jeho krédo.
Musím často při jeho slovech myslet na Matissovy obrazy, například na „Hodinu piana“, na jeho poezii všednosti.

Čapek má smysl pro humor, ale nesnáší sprostotu. Tím nejobyčejnějším způsobem umí říkat největší věci, a přitom mluví tak zajímavě, že ho poslouchají nejen herci, režisér, výtvarník, ale i technický personál, osvětlovači, garderobiéři, celé divadlo. Civilní snímek Ladislava Peška z roku 1929, kdy byl prvním rokem v Národním divadle.
Ačkoliv má velké zkušenosti jako divadelník, do zkoušek, které vede Dostal, nezasahuje. Spíš se chodí dívat a poslouchat. Jako na návštěvě.
Čas od času se s někým zastaví, pohladí ho a věnuje mu knížku nebo nějaký malý dárek a jen tak mimochodem pohovoří o postavě. Přináší s sebou klid a pohodu. Nemá rád velká slova o vlasti, národu, demokracii a humanitě. Jen neustále připomíná, abychom vnímali krásu obyčejného života.
A pak ta jeho víra v lidskou slušnost a spravedlnost!
Když se mluví o hysterických výkřicích nacistů o sebeurčení, poslání, práci, prozřetelnosti, replikuje Čapek: „Je naší povinností vrátit těmto pojmům jejich skutečný smysl.“

Ano, je zle. Od počátku letošního roku štve Konrad Henlein sudetské Němce do konfliktu s naší republikou.
Čapek říká, že problém Sudet je pro Hitlera jen záminkou, aby mohl zničit republiku. Jsme ve střední Evropě už poslední stát, který se odmítá podřídit nacistickému tlaku. Věřím v pomoc Spojenců.
Takhle mluvil Čapek v době, kdy se u nás říkalo, že solidní jednání a ústupky sudetským Němcům povedou k vyrovnání a ke klidu. Francie a Anglie nás začaly obviňovat, že svou neústupností ohrožujeme evropský mír. Komu mohl být mír bližší než Čapkovi a kdo se mohl víc štítit válečného barbarství než on? Ale ústy doktora Galéna jasně říkal, že ani pacifista nesmí ustoupit před surovostí a sprostotou. Ustoupit znamená zradit, zradit sebe a onen obyčejný život, který Čapek vyznával.

Při zkoušce nás okolo něho sedí vždycky celá skupina. Čapek pozorně sleduje, co se děje na jevišti.
Najednou se přestává dívat. Stalo se něco? Nelíbí se mu naše práce? Otáčíme hlavy k místu, kam se dívá. Zaujala ho paní Wishautová, která se z portálu dívá na jeviště. Ta obyčejná, trochu podivná paní v šátku s T.G.Masaryk s Karlem Čapkempřevislým rtem a tvářemi, jako by měla oteklé dásně od bolavých zubů, stojí opřená bradou o koště a tiše si opakuje věty, které slyší na jevišti. Je to známá dlouholetá uklízečka jeviště, kterou se inspirovala už Marie Hübnerová, když studovala Wolfku v Hauptmannově „Bobřím kožichu“.
Čapek dává prst na ústa říká šeptem: „Dívejte se na tu paní, to je herečka!“
U Karla Čapka to není póza. Ten vzdělaný pán, který jezdí na kongresy světových spisovatelů a přátelí se s T.G.Masarykem, Franzem Werflem, Lionem Feuchtwangrem, Thomasem Mannem, H.G.Wellsem, Julesem Romainsem, se státníky a filozofy, se skutečně zajímá, co si o jeho práci myslí paní Weishautová. A má radost, když tuto obyčejnou ženu vidí tak zaujatou a chápající na rozdíl od těch mocných, kteří nechápou nebo chápat nechtějí.
Čapek nerozlišuje lidi podle majetku nebo podle akademické hodnosti, ale podle charakteru. Co ho to asi stálo, než došel k názoru, že ve jménu humanity a míru se někdy musí i zabíjet, že není jiné cesty?
Přesto Čapek věří, že v každém člověku musí být lidská podstata. To není jen umělecká nezbytnost, že ve sporu humanity s fašismem, který je základem „Bílé nemoci“, nestojí Ladislav Pešek ve hře Karla Čapka Bílá nemoc (1968)proti sobě abstraktní schémata, ale lidé.
Čapkova víra v lidi je bezmezná. Z ní vyrůstá jeho optimismus. Nemůže být jiný, má prostě lidi rád. Naivita, iluze, utopie? Ne, tento člověk se drží tak úzkostně své víry v lidi, protože by jinak nemohl žít. 

Někdy nám vypravuje o své práci. Nemůže psát, když neslyší hudbu.
V jeho pracovně stále zní hudba. Chodí mezi nás do divadla rád, ale nikdy tu nezdomácněl. Opravdu doma je za svým psacím stolem. Svým založením je literát. Pěstitel českého jazyka.
Mám dost volného času, abych ho mohl poslouchat a pozorovat. Studuji ho jako herec. Tu zvláštní směs moudrosti a naivity, radosti a skepse, intelektu a prostoty. Přemýšlím o tom, zda by bylo možné vtělit to do nějaké jevištní postavy.
Po mnoha letech jsem se mnoho z jeho charakteru snažil dát do postavy Tuláka v jeho hře „Ze života hmyzu“ i do postavy doktora Galéna v „Bílé nemoci“, když jsme ji znovu nastudovali v roce 1968.

Foto a text © z knihy Tvář bez masky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 05. 2009.