| Zajíc na černo
Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka a nacistické armády vítězily na všech frontách. V okleštěné republice, z níž se stal po odtržení zfašizovaného Slovenska říšský Protektorát, panovaly tvrdé časy politického pronásledování a válečného přídělového systému. Nedalo se sice říct, že by byl přímo hlad, jak tomu bylo za Rakouska v té první světové, ale jen málokdo si mohl dopřát kousek masa navíc, pokud si ho nemohl vypěstovat sám.
A tak skoro na každém sebemenším dvorku nebo zahrádce stály menší či větší králíkárny, kotce, kurníky nebo přímo chlívky, kde dupali králíci, kvokaly a kejhaly slípky a husy, či pomekávaly kozy.
My jsme sice také chovali asi tucet ušatých, ale na nic ostatního jsme neměli dostatek místa, takže jednou za čas u nás byly jen králičí „hody“. V uvozovkách to píši proto, že jsme na tu pečínku byli i s rodiči čtyři, takže žádný banket. Pamatuji se, že jednou při takovém nedělním obědě tatínek při obírání králičího ramínka (stehýnka jsme vždycky dostávali my, děti) zavzpomínal, jak babička dělala o Vánocích zajíce na černo.
Líčil tu slast na jazyku a tu vůni tak, že jsem si představoval něco jako manu nebeskou, nebo božskou ambrózii, o níž jsem už jako sekundán na gymnáziu slyšel v dějepisu. Ač od té doby u nás již mnohý králík sešel podobným způsobem ze světa, mně pořád ležela v hlavě ta zaječí pochoutka. Kdyby tak jednou i naše maminka ..... 
Nadešel podzim a na okolních polích začaly zaječí hony. V sousedních Kolodějích je zámek, který tehdy vlastnil bohatý průmyslník Kumpera z Prahy, jenž byl držitelem velkého honebního revíru, představujícího spolu s okolními selskými pozemky značně rozlehlou plochu. Na zdejší hony bylo zváno množství hostů, takže spolu s vlastníky honiteb se sešlo vždy na padesát účastníků. K takovému množství střelců bylo třeba i odpovídajícího počtu honců, a tak je správce velkostatku najímal v okolí. O zájemce nebývala nikdy nouze.
Honci dostávali obvykle nejen dohodnutou finanční odměnu, ale po ukončení honu i nějakou tu sklínku žitné pro zahřátí v hospodě. Proto se k této službě hlásili, a byli přednostně přijímáni, hlavně dospělí chlapi. Jen někdy se do houfu dostal i nějaký ten výrostech, či kluk. Já jsem se kamarádil s Pepou Pacovským, synem kočího ze statku, který byl o rok starší a měl tu výsadu, že se mohl účastnit honu po boku svého otce, který musel svému pánovi tuto službu každoročně prokazovat.
Protože jsem věděl, že Pepa hrozně touží po kapesním noži se dvěma „želízky“ a vývrtkou, který jsem minulý rok našel na houbách, podařilo se mi uzavřít s ním obchod: on mne propašuje na tu slávu jako honce, a já mu věnuji kýženou kudlu. Učinil jsem tak s lehkým srdcem. Měl jsem totiž ještě jednu lepší od strýčka Bohuše, která měla navíc ještě otvírák na pivo.
Dohodnuto a vykonáno! Nůž změnil majitele a já jsem oné listopadové neděle vstal patřičně brzo a rodičům oznámil, že jdu s kamarády na ryby do Květnického potoka, protože na hon by mne určitě nepustili. Ta lež mne sice pálila, byl jsem chlapec v podstatě pravdomluvný, ale omlouval jsem ji tím, že přinesu domů zajocha, udělám rodičům radost a konečně poznám, jak chutná zajíc na černo. Umínil jsem si, že jednoho musím za každou cenu získat, ale nechtěl jsem si přiznat, že vlastně ukrást.
V noci napadlo pár centimetrů sněhu, ale hon přesto začal. Ran padalo jako u Verdunu a janků také. Byl jsem na pravém křídle a plahočil se oranicí tak dvacet metrů od Pepíka. Sebral jsem během dopoledne celkem pět zajíců a už jsem byl pěkně unavený, když tu najednou vidím jednoho ležet pod mezí, jak právě zatřepal zadními běhy a zhasnul. Jaké štístko, být ve správnou dobu na správném místě! Rychle jsem přikryl toho nebožtíka dvěma hrstmi suché bramborové natě, nahoru na mez položil velkou hroudu a doběhl za Pepíkem, který nic nezpozoroval. Krátce nato hon skončil a úlovek byl odvezen na nádvoří zámku k přípravě výřadu. Toho jsem se už nezúčastnil, stejně tam honce nepouštěli, ti se sešli „U křížků“, kde je správce vyplatil a pohostil dvěma lahvemi režné.
Já jsem upaloval domů, jednak aby čas odpovídal návratu z rybolovu a jednak abych zhltl opožděný oběd. Odpoledne už jsem neměl doma stání, tím spíše, že den byl krátký a hrozilo, že se setmí a já své místo činu nenajdu. Konečně nastala příležitost. Tatínek odešel do hospody „U Zvěřinů“ na partičku mariáše a maminka k sousedce drát peří i s malým bráškou Jirkou. Já jsem zůstal doma pod záminkou, že se musím učit. Ale jen co maminka s bratrem zmizeli, u sousedů, vystřelil jsem z domu, prolezl vzadu plotem a uháněl přes pole tam, kde na mne čekal můj zajda.
Bylo to skoro dva kilometry úporného běhu s hrozbou tmy na krku, ale zvládl jsem to a konečně dospěl až k oné mezi. Běžím podle ní, napůl sehnut strachem, aby mne nikdo neviděl a hledám to svoje znamení. Jsem už téměř na konci pole a hrouda pořád nikde. Na souvrati se otočím a běžím zpět – není možné abych ji přehlédl, byla přece tak velká! Už jsem zase na začátku pole - a zase nic.
Zoufale se znovu obrátím a tentokrát pomaleji jdu podél toho travnatého proužku země a v duchu prosím Pánaboha, aniž si uvědomuji tu ironii, abych už konečně zahlédl bílé pírko, popadl ty dlouhé běhy a mohl upalovat domů. Nenacházím ale nic. Je již skoro úplná tma a tak to vzdávám. Je mi jasné, že je po všem. Jdu domů pomalu a skoro se slzami v očích. Tolik jsem se snažil udělat rodičům radost, ale teď už vím, že je to trest za to, že jsem chtěl krást! Dveře jsem doma otvíral už za tmy. Rodiče naštěstí doma ještě nebyli, takže jsem s těžkým srdcem zasedl k úloze z češtiny.
Uběhlo několik dní a já jsem na celou věc už skoro zapomněl, když mne tatínek poslal do Koloděj ke kováři pod zámkem, kde jsem měl vyzvednout nabroušenou sekeru. Cesta vedla podle potoka a kolem remízku právě tam, kde bylo pole s tou zatracenou mezí. Nedalo mi to, vzal jsem to podle ní a po dvaceti krocích nemohu uvěřit svým očím: na trávě leží velká hrouda a pod mezí ten Janek. Teď, za denního světla, mi to bylo jasné! Místo na pravé mezi jsem hledal na levé. A to všechno vinou té tmy a spěchu. Zatetelilo se mi srdce štěstím, ale vzápětí jsem měl po radosti. Srst byl celá mokrá, slechy nezdravě šedé a zdálo se, že i trochu páchne. Neodvážil jsem se na něj ani sáhnout, obrátil se a zklamaně odcházel.
V kovárně jsem splnil svůj úkol, zaplatil, popadl sekeru a chtěl odejít, když kovář povídá: „Byl jsi minulej tejden taky na honu? To bylo janků, prej šestavosumdesát! Páni si dali do trumpety a chudákoj se akorát musej sbíhat sliny. No ja, tak to na světě chodí“.
„Pane Barták“, povídám, “muselo jich bejt jen pětaosmdesát, protože jednoho nenašli a leží támhle za mezí. Ale už je k ničemu, protože za chvíli s ním budou hejbat červi.“
„Ježíšmarjá, mladej, kde že leží?“
„Já vás tam, pane mistr, dovedu , ale jak říkám, je tam už kolikátej den.“
„Chlapče“, směje se kovář,“ zajíc je nejlepší, když je pořádně rozleženej. Jdeme, a hned!“
Popadl pod kůlnou starý pytel, vypadli jsme z kovárny a zakrátko si v něm pan Barták tu padlinu už odnášel. Po třech krocích se ale obrátil a povídá:
„Zastav se u nás v neděli, máma ho udělá na černo a máš u nás celý stehno!“
To tak, pomyslil jsem si, na shnilotinu nejsem zvědavej, pane Barták!
Ale v neděli, když jsem šel po mši domů, mi to nedalo a do kovárny jsem zaskočil, jen tak, jako že jdu kolem a jak jim chutná zajíc. Kovářka se zasmála, otevřela troubu a vytáhla pekáč. Kuchyní se rozlehla vůně, jakou jsem nikdy předtím ani později v životě neucítil. Na litinovém katafalku se rozvaloval ten nejchutnější zajíc na černo, z kterého jsem opravdu dostal celou kejtku. Konečně jsem tedy okusil tu tatínkovu opěvovanou pochoutku a poznal, že ani ta pověstná ambrózie nemohla řeckým bohům chutnat tak, jako mně tahle krmě připravená starou českou panímámou.
Doufám, že i vám se také někdy podaří přijít k nějakému dobře uleželému zajochovi a potkat kouzelnou kovářku. Dobrou chuť a „Lovu zdar!“ |
