Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku
aneb
Jak bych se jinak tak šťastně oženil? 


(4)

Velmi pozdní odpoledne, 28.února, Haad Rhin.
Vyběhl jsem ještě na San Cliff, na tu mojí oblíbenou terasu, abych dopsal dopis o našem výletu, než se mi to "vykouří" z hlavy… postel jsem už na noc prohlídnul a uzavřel síť proti nočním návštěvám, tak jak jsem se to tu "musel " naučit…
Právě si přisedl na blízký keř zdejší kos, zpívá jinak než ten v Saint Léger, kde ho jistě zase na jaře budeme po ránu poslouchat… Ještě chvíli mohu psát tma mě ještě totálně nepřepadla… Ten zdejší vůbec jako kos nevypadá, to jsem si ho jen tak pojmenoval, protože zpívá také krásně ráno i večer, jako doma…
Utíká to děsně rychle a já, tak blizoučko moře, nemám čas se jít vykoupat a na pláž. Ovšem, než se válet na písku, o to víc mám čas psát. A tady na terase se píše báječně. Jak brzo ráno, tak teď, než se den uloží ke spánku. Potom, mám báječný program. Vždyť tě budu mít za chvíli v telefonu, i když na kratičko. Je to vždycky jako jarní sprška…
Psát si, když jsme spolu, se nám tolik nestává. A je dobře si také psát, « říkáme » si tak věci, k nimž se normálně třeba nedostaneme. Psaní žádá čas… a tak se občas daří vyhmátnout to důležité… třeba že bych ten nádherný pohled na moře vyměnil za to mít tě v náručí.
Tak, k té naší cestě. To už byl nenávratně pryč čtvrtý den našeho výletu…

Than Sadet, 26.02.
Je to tu přesně jak Marek sliboval. Nádherné místo. Dvě malé terasy s hospůdkou, kouzelná příroda a co je také příjemné, opravdu pomálu turistů..
Říčka stéká s hory k pláži, kde máme každý svůj bungalov.

  

Ráno po probuzení nebo po koupeli v moři si to namíříme do naší říční koupelny.
Lože říčky tvoří velké, někde i obrovské kameny, příjemně ohlazené jako bývají křemínky. Najdeme si každý svou "vanu", každý den jinou. Je jich tu spousta, pro každý účel, to je přepych, co?

Marek mě připravuje na cestu… "Podle říčky se zítra vypravíme až k jejímu vodopádu, pod ním je jezírko. Tam je koupání ještě lepší. Veškerý les kolem je přírodní rezervace, King Garden (Králova zahrada).."

27.02., ráno v šest hodin jsem se snažil natočit východ slunce. Měl být k nezapomnění, nádherný. Ale někdo nám sem poslal pár mraků. I to bylo krásné.

                  
 

Pak jsme se vypravili korytem či vedle říčky, kudy to šlo, proti proudu.
"… to není jen obyčejný potok. Příroda je tady strašně silná a znenadání je z ní opravdu dravá horská říčka…." Snad ti budu moci ukázat co jsem z naší cesty natočil, i když… spadl mi do vody objektiv, když jsem vyměňoval ten normální za širokoúhlý. Teď je zamlžený a já nevím kdy uschne a co by to dalo, kdybych nepočkal. Měl bych ti spíš tu nádhernou procházku popsat, než se to všechno zamlží jako můj objektiv. Ovšem, je to teď nad mé síly. Navíc už na psaní zrovna moc nevidím.

 

Říčka je plná zákoutí s bujnou vegetací, často tě překvapí nečekaně pěkný květ. Zajímavý je hmyz, jak ve vodě tak okolo. A ta "hudba" džungle, bzučení, pískot, skřehotání se mísí s bublající vodou mezi kameny.

                   

Podle moudré rady Horsta z "Hadí svatyně" jsem pečlivě koukal kam a hlavně na co šlapu. Nejen had se brání, šlápneš-li mu na ocas. 

 

Nádherná procházka, i když docela náročný terén. Žádná cesta tu samozřejmě není. S kamene na kámen, do vody, do křoví. Takový zdravý, přirozený fitness. A protože tě žádný coath nehoní, často se zastavíš a civíš na zvláštní strom, keř, kytku nebo takovouhle skálu.

 
 

A pak jsme se radovali, užívali si koupání v jezírku pod vodopádem.

 

Krásné, divoké místo, báječné koupání. Stálo to za to šplhat se po balvanech.

 

K polednímu jsme byli zpátky. V hospůdce chutný oběd a siesta v bungalovu…

A protože jsme toho ještě neměli dost, sedli jsme na motorky a jeli do hor ... když to dál nešlo, vypravili jsme se pěšky thajskou džunglí… až k jedné osamělé "farmě". Ty uvozovky jsem použil, protože tam ani žádné stavení nebylo, nebo jsme ho neviděli.
Že tam někdo hospodaří bylo jasné. Vlastně jsme, uprostřed džungle, narazili na banánovníky a opravdu jsem doposud nevěděl, na čem roste ananas.
Tak se podívej.

 

Jako hospodářství to zrovna nevypadalo…
 
 

Jinde jsme narazili na spáče…

  



V hlubokém spánku ani nezaznamenal, že jsme tam prošli a já filmoval jeho "práci". 

 
Měl jsem konečně možnost vidět odkud pochází vše gumové… že to těm stromům nevadí. Pouštějí jim "žilou", jako se to praktikovalo ve středověku.
Těžko říct, že jim to pomáhá.

  

Po celou dobu našeho zvědavého slídění se spáč neprobudil.
Asi se tu cítí bezpečně, na ostrovech bývá jiný "režim"…

Když jsem začal žít v Ženevě, koncem šedesátých let řada lidí co jsem poznal byt, nebo dům vůbec nezavírala. Poctivost byla ještě tenkrát "v módě". Zapoměl jsem v prvním týdnu, v Lausanne, v telefonní budce aktovku. Byly v ní všechny moje doklady. Vrátil jsem se tam po chvíli, oči navrch hlavy… nějaký penzista mi povídá: "Jděte na policii, mají stanici tamhle za rohem, určitě to tam bude. Policista mě vyzpovídal, jaká ta taška byla, co v ní bylo a pak ji vytáhnul z regálu pod přepážkou, "Už takové věci v budkách nenechávejte…". Takové Švýcarsko jsi už ty, v devadesátých letech, nenašla. Jak rychle se to změnilo! Ještě si vzpomínám, bylo to také v Lausanne. Zaparkoval jsem auto na žluté čáře. Tenkrát jsem o žlutých čarách nic nevěděl, aspoň v Praze ještě nebyly. Našel jsem pod stěračem cedulku: Vítejte v našem městě, Lausanne. Rádi bychom vás upozornili, že se na žluté čáře parkovat nesmí. Děkujeme za vaši návštěvu…
V Haad Rhin se také moc nezamyká. Domy jsou většinou z bambusu a vlézt se dá dovnitř bez problému. Kdyby se tu kradlo, nedalo by se tu žít. A my, návštěvníci, tu důvěru nebo bezbrannost cítíme a zcela normálně akceptujeme. Jako jsem se naučil tolerovat hmyzí obyvatele v bungalovu. Jinak bych trávil čas plácáním těch
tvorů co sem patří… oni za to tolerují mě.
Ten spáč žádnou síť proti komárům a cie neměl, a stejně spal jako zařezaný.
Někdy jsme narazili na velmi primitivní obydlí, jen jakési přístřešky a pár nepostradatelných předmětů.

 

"Všude žijí lidé" nebo také "všelijak žijí lidé" a já si říkám, co se s námi stalo, že k životu potřebujeme tolik "přepychu". Pak musíme, samozřejmě, zamykat a instalovat mříže a poplachy…
Poučná a milá procházka…

Večer jsme si uspořádali privátní rodinnou «party». Pili jsme « Mékong » (kávu a Coca-Colu) na zdraví všech, co máme rádi, moc si toho  napovídali, zatímco večer nám spadnul do očí s oblohou, která je tady vždycky překrásná. Mám tě rád, Cathi.

Byl to krásný večer a moc nám oběma pomohl ... měli jsme jednou všechen čas si říct na co jsme dlouho čekali. To co každý z nás prožil. On vyrůstal v pražských Vokovicích, bydleli u babičky a dědy a prožil s nimi léta, na co jsem já se svými rodiči neměl "právo" díky tehdejšímu režimu. A tak mi vyprávěl, jak žili ti moji od 68. roku, kdy já byl v Ženevě, a domů se podívat nesměl. Já mu zase měl co říct o jeho tátovi, mém bráchovi. Ten žil v Mnichově a také se domů podívat nesměl. Taková to byla podivná doba. To je asi pro tebe těžko představitelné. Tys s rodiči vlastně procestovala pomalu celý svět…
Když mi Marek začal vyprávět o svých studentských trablech, bylo to jakoby vyprávěl o mně, o tom co jsem si mnoho let před tím prožil já.
"Nenechali mě studovat. Ani moje máma ani táta nebyli s komunisty přátelé… Abych si mohl udělat maturitu, měl jsem jen jednu možnost: dělnickou výuku s jakousi maturitou na konci. Ráno do továrny, odpoledne do školy… Nakonec jsem tu "maturitu" měl. V devatenácti jsem chtěl na Univerzitu, obor humanitní vědy, ale byl jsem stále na černé listině, a tak marná snaha… Věnoval jsem se muzice, měl jsem rockovou kapelu, Underground. Lidé nás docela znali… Jako jiní jsme zprvu dělali "kopie". Později jsme měli i vlastní kreace. Některé… docela dobré… Ale policie nás nenechala na pokoji, všemožně nás pronásledovali. Museli jsme absolvovat různé testy, abychom dostali povolení hrát. Jenže se nám to nikdy nepovedlo. Tak nám zůstala jen možnost ilegálních koncertů. Někdy jsme museli velmi rychle zmizet, jindy nám zabavili nástroje. Bu, bu bu… to bylo naposledy!!!
Zkrátka šílený, totalitní systém.
Stále jsem se ale o studia pokoušel, až mi nakonec tu možnost dali. Ale jedině na školu technickou. Zůstal jsem tam tři semestry a pak utekl za tátou do Mnichova.
A teď jsem tady, vděčný za tenhle "ostrovní koutek"…

27.02. Poslední noc v rajské zátoce…

28.02. Poslední pohled na říčku a pláž…
Na zpáteční cestě, stále úplně oblouzněni nádhernou přírodou, jsme sjížděli do Thong Sala Pier, vrátili motorky a malá loďka-taxi nás potom vysadila "doma", na Had Rhin Beach.
Můj pobyt se tu krátí, už za 7 dní jedu do Indie. …Teď už ale dál psát nemohu, noc tu přichází neuvěřitelně rychle a jediné světlo, co mám teď s sebou, je tvoje láska. Za chvíli si popovídáme v telefonu a já se moc těším ...

29.02. a únor je fuč…
Ta "jarní sprška", jak říkám našim, bohužel kratičkým telefonickým setkáním, mi dodala sílu projít nočním palmovým hájem a uložit se pod síť, samotinký, ale s tvým hlasem, na nějž jsem se těšil celých pět dnů a usnul s tvými hladivými slovy …
Včera večer v Out back baru jsme vysedávali na rozloučenou před mým odjezdem do Indie. Nakonec jsme se dohodli, že tu zůstanu. Nepojedu tam, zjistil jsem až teď, že vlastně nemám pro Indii vízum; díky cestovní kanceláři a mojí nepozornosti…
Do telefonu jsem ti to neřekl, v tu chvíli jsem to nevěděl.
Nakonec jsem docela rád, že tu můžu zůstat déle a podívám se do Malaisie. V Indii jsem byl přece nedávno. Ano, jedu do Malaisie, kde je nejbližší možnost nechat si prodloužit thajské vízum.
Léna a Marek mi dali veškeré instrukce o tom, jak se tam dostanu, do kterého hotelu jít, kdo mi zařídí vízum… oni to musí absolvovat stejně, když jim vízum vyprší.

1.03. «Spring is coming and soon we will have salad on the balcony».
Tady o jaru nic nevím a na balkón se těším, i když mám zdejší kuchyni rád, náš salát, jak ho připravuješ, je náš salát…

Čekám v «našem» malinkém přístavu Haad Rhin malou loď, která odjíždí v 19 hodin do TONGSALA,  ve 22 hodin odjíždí noční loď do SURATANI. Zítra ráno v pět hop na autobus a ten mě dopraví do města PENANG.

POKRAČOVÁNÍ