Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (5)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

1.03. «Spring is coming and soon we will have salad on the balcony».
Tady o jaru nic nevím a na balkón se těším, i když mám zdejší kuchyni rád, náš salát, jak ho připravuješ, je náš salát…

Tak jsem se konečně dočkal a z "našeho" malinkého přístavu Haad Rhin odejel loďičkou do TONGSALA. Tam, od 22 h, se povezu noční loďí do SURATANI a potom, v pět ráno, hop na autobus směr PENANG. To město je už v Malajsii.

 
                  Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku
                                                   aneb
                     Jak bych se jinak tak šťastně oženil?

  (5)

Lodička, jinak se tomu říct nedá, odjela až ve 20 h. Tři lidé tvoří posádku a my, pasažéři, jsme jen čtyři. Držíme se křečovitě té houpající skořápky a pomalu si na to zvykáme ... na konci cesty se nedalo vystoupit, bylo málo vody, a tak šlápnout do moře a pěšky na břeh. Tam všichni zmizeli a já se poohlížím po thajském taxíku. To jsou takové malé dodávky, většinou s plachtou, kam se natlačí 10-15 lidí a při placení se rozdělí o cenu cestovného. To se mi líbilo už v Indii, proč se musí u nás v taxíku vézt třeba jen jeden člověk? Ten náš individualismus či egoismus nás moc "nezdobí. Jenže, všechno má své ale. Samotného mě žádný taxík nechtěl a radili mi, ať si seženu moto-taxi. Našel jsem jednu motorku, kde již seděl, mimo řidiče, otec s dítětem ..., abych si prý přisedl i s tím mým ruksakem. Krkolomná cesta dlouhá 10 km, ale přežil jsem ji bez úhony. V přístavu TONGSALA piju kávu a nade mnou "bouří" video, tak jako skoro všude. "Hřmí" z něho Robokoph 2 ... raději bych se s tebou procházel po přístavu a líbal tě v potemnělých koutcích…
V 5 h 30 noční loď vplouvá do přístavu v SURATHAMI.
Vyspal jsem se dobře; na lodi jsou jen místa ke spaní. Ležíš na nizounkých palandách v řadě, vedle ostatních cestujících... svoji tornu jsem si připnul řetízkem na zámeček k noze pro všechny případy. Ale asi zbytečně. Všichni spali jako zařezaní, byl klid. Tady v Thajsku mám opravdu dobrý pocit. Lidé mi připadají velmi slušní, kamarádští a dobře organizovaní. Chceš-li, např. při placení dát «tip» (zpropitné), oni ti ho vrátí. Nesetkal jsem se tu se žebráky, nepocítil nevraživost či nebezpečí. Je třeba dodat, že jsem celým Thajskem neprojel a že nevím, jak je to ve velkých městech. Ale tady, na ostrovech, je pohoda.
Je ještě hluboká tma, ale za chvíli se den rozsvítí. Přichází to vždy velice rychle. Najednou je světlo, jako kdyby tu na to měli vypínač…
Ještěže jsem se na lodi dobře vyspal. Cesta autobusem, po té noční plavbě, by byla docela dlouhá.
Ve 14 h 40 jsme přejeli hranici. Malajsie je mohamedánská země. Totální změna. První dojem, zatímco Thailand, zdá se mi, drží tradice. Co mohu z autobusu pozorovat, tady je vše zmodernizované, a to v "západním", evropském stylu. Thailand má svoje vlastní písmo. Tady se používá latinka. Ale jsem tu zatím krátce, úplný novic a tak počkej, třeba jsem se v porovnávání unáhlil...
Povídal jsem si v autobuse s jednou starší švýcarskou dámou z Bernu. Už prý žije na Koh Pha nganu 7 let a z myšlenky eventuálního návratu do Švýcarska se jí prý dělá špatně ... jede si také pro vízum ...

2.03.«Oh, the flowers will be soon here».
Tak už ti ty zdejší květiny mám přestat posílat? Tady jsou všude, kam se ohlédneš.
Ach jo, vybila se mi baterie pro kameru… Navíc, jak už víš, na výletě s Markem mi spadl do vody u vodopádu objektiv a je zamlžený. Proto z té dlouhé cesty žádný obrázek pro tebe nemám. Možná se však voda vypaří sama. Je tu tak krásně teploučko, jako blizoučko u tebe… nebo si tu nechám širokoúhlý objektiv opravit… A tak se stalo, nakoupil jsem, co v Ženevě ke koupi nebylo. Jako stativ, nástavnou obrazovku, "rychlonabíječku" a “rychlonavracečku” kazet. Potřeboval jsem hlavně nové baterie. Budu se tady o obrázky snažit.
Penang Hotel «NEW ASIA». Poradila mi ho Lena, nachází se v té čínské čtvrti ...

  

Dorazil jsem do ulice, dosti neupravené a i špinavé, křiklavě barevné; po příkrých schodech vystoupal do prvního patra a objevil «OASU».

  

Vydlaždičkovaná vnitřní balkónová terasa, dokola dveře do pokojů.
Milý starý čínský tatík mě zavedl do pokoje čís.9. Obrovská vrtule-ventilátor u stropu se pomalu točí a chladí vzduch v jednoduchém čistém pokoji.

   
  

Po chvíli mi přináší čaj a ptá se mě, proč jsem přijel do Penangu.
"Pro vízum"? O všechno se prý postará. Vzal si můj pas, vše si pečlivě poznamenal, na zadní stránku pasu vepsal "New Asia" a ptá se po fotografiích. Protože žádné nemám, zavede mne do vedlejší ulice. Milé a hezké mladé ženy mě vyfotografovaly v příjemně vybaveném atelieru. Tatík mi radí si odpočinout a vrátit se k němu v 9 h k vyplnění formalit. Jasně na mě viděl, že jsem docela vyčerpaný. Snad to na těch fotkách nebude tolik znát.
Přes životodárnou sprchu jsem přesto "zvadnul" a vzbudil se půl hodiny po deváté.
Tatík trpělivě čekal, a pak mi připravil báječnou snídani na stinné terase...

  

Ta vnitřní terasa, připomínající pavlače v některých chytře vymyšlených domech, je opravdovou oázou. Když jsem unavený po procházkách v ulicích Pennangu, vrátím se do hotelu a na terase popíjím čaj, nebo ležím na posteli a nechám se «kolébat» ventilátorem. Leckdo od nás si myslí, že je nejlepší mít pokoj s «air conditioné»...
Není, alespoň ne v Asii. Vždycky hledám hotel, kde jsou jen dlaždičky na podlaze a ventilátor u stropu. Nikdy nelezu do hotelu toho falešného komfortu, kde se ve špinavých kobercích hemží hmyz a «air conditioné» ti fouká pod nos «nechutnající» vzduch ... a vůbec - k ventilátoru patří síť proti komárům ... postel si pěkně prohlédneš před šestou večer, než spadne noc, uzavřeš síť a je to. Noc bude příjemná a klidná.
Ta čínská čtvrť je plná překvapení, obchůdků, řemeslníků a také zajímavých svatyní...

   
  
  
  
   
 
Nemám obrázky všeho, ale o jakousi všehochuť dojmů jsem se s tebou rád podělil.
Asi ti to přijde zmatené. Já sám docela zmatený jsem. Nenastudoval jsem dostatečně informací o Malajsii a budu to muset udělat po návratu. Líbí se mi ta úsměvná atmosféra svatyň a nakonec i města. Však je to na obličeji tohoto ležícího Budhy krásně vidět. Bohužel se mi nepodařilo natočit celou jeho ležící polohu. Je obrovský a milý.

  

Kolem mne se točí čtyři Číňané, upravují stůl a všechno pečlivě čistí. Čekám, že si v klidu a na židli pochutnám na čínském kulinárním umění. A naschvál jsem hledal skromnou restauraci, kde není žádný turista. Jen čínské rodinky...
V Londýně je také jedna "rodinná" čínská restaurace. Vzal mě tam kdysi Ralf Bates, kamarád a báječný herec. Byly tam převážně jen velké kulaté stoly, kolem nichž hodovaly početné čínské rodinky. Nepamatuji se, že by tam měli jídelní lístek. Jezdili nepřetržitě po restauraci s vozíčky přeplněnými různými jídly, v těch pletených nádobách s víčky. Obsluhující se zastavil u stolu, zvedal pokličky a nabízel, co bylo k mání. Vybírali jsme si podle "obrázku" a vůně.
Když jsem v šedesátých letech "objevoval" Evropu s "Divadlem Na zábradlí" (byly to mé první cesty za hranice), ty to asi nevíš, ale ven z Republiky se, v období komunistické vlády, normální občan nedostal. Pokud ano, musel k tomu být pro režim "zálohovaný". Pokud se něco takového poštěstilo, bylo třeba předložit akceptovatelný důvod a "zvací dopis", v němž občan cizí západní země musel potvrdit, že má prostředky na to tě ubytovat a živit. Cizí měna se u nás koupit vlastně nedala, a tak jsme vyjížděli, pokud vůbec, coby "chudí příbuzní".

S divadlem to bylo jiné. Povolili nám cestování, protože jsme našimi vystoupeními v zahraničí přiváželi domů valuty. Samozřejmě, že s námi jezdili "fízlové", co nás měli hlídat. Problém byl v tom, že jsme většinou nevěděli kdo to je. Byl to vždy nějaký "naverbovanec", člen souboru, nebo jakýsi tajemný průvodce. Tam už nebylo pochyb… Ale abych se vrátil do hospody. Náš ředitel, Vladimír Vodička, byl člověk zcestovalý (jak to dokázal v té době, nevím) a ten nám, cestovatelům začátečníkům, v lecčems radil. Kupříkladu, jak si vybrat restauraci.
Hráli jsme tenkrát v Benátkách: "Tam kde mají bílé ubrusy a vůbec je to ´načančané´, nelezte. Tam kde žádné nemají, také ne. Vyberte si takovou, kde mají ubrusy látkové, barevné, třeba kostkované. Tam si na nic nehrají a na jídle si dají většinou záležet."
Já zas vím z Francie, že tam, kde mají jídelní lístek psaný rukou a na něm maximálně deset, dvanáct jídel, tam se dobře najíš. Vaří z čerstvého a napsat denní nabídku patří k jejich kvalitě. Jo a v těch levných je dobré si zajít prohlédnout toilety. Jsou-li čisté, není se čeho obávat. Napsal jsem ti to všechno proto, že jsem si v Penangu vybral "naschvál" skromnou restauraci… Moc dobře jsem se najedl. A "čínu" mám, jak víš, rád. Navíc, toilety jsou tu většinou čisté.

  
  
  

Ta restaurace je v typické čínské čtvrti, ale jinak je to město velice moderní, takže ten můj první dojem nebyl zas tak mylný, plné mrakodrapů a jiných výplodů 20 století. Stále mi to vrtá hlavou: my si většinou myslíme, že jsme ti nejlepší, že jsme jediní, kdo dokázal tolik civilizačního pokroku ... Tady všude však můžeš vidět, že to je tak strašně relativní. Lidé tu žijí jinak a zdá se, že lépe než my Evropané. Kvalita života se manifestuje tím, že je město, např. přívětivé. Měl by se najít způsob, jak donutit všechny ty nafoukané «slepce» vycestovat, aby se sami přesvědčili jak jsou malincí, nafoukaní a egoističtí. Museli by se, ovšem, před cestou naučit koukat.

3.03. «Are you eating wonderful delicious tropical fruits? Mmmm. Tu me manques».
Dneska ráno jsem sedl na autobus za 80 Mal. Centů. Projížděl přes celé město na druhou stranu.
V periferii jsme projížděli kolem novostaveb obrovského sídliště a já si říkal, že by se sem měli Evropané zajet inspirovat. To není paneláková poušť, jako u nás. Fasády jsou «vyzdobené» také barvami sušícího se prádla, a pod domy je tisíce malých obchůdků a pouličních prodavačů... vlastně tady všude je to velice živé; tady se např. starý člověk nemůže cítit osamělý a nudit se.
Mým cílem je prohlédnout si slavný čínský a indický chrám. Nachází se v čiré přírodě, tedy mimo Penang.

  
  
  
  
  
  
  
  
  

Do popsání chrámu se pouštět nebudu. To bych se upsal. Je náramně rozlehlý a jak jsem již psal, moc tomu, co tu je, nerozumím. Když já nevěděl, že se dostanu do Malajsie. Až přijde čas mého návratu, si ty nezapsané dojmy a vzpomínky spolu probudíme...
V hotelu se mi stala taková směšná příhoda. Při odchodu z toalety jsem uklouzl po právě vyčištěném a ještě mokrém schodu a koukám bezmocně, jak můj klíč od pokoje mizí v té turecké míse...

  

Všemožně jsme se pak snažili, za pomoci uklízečky a čínského tatíka, klíč vylovit, ale ani se speciální dlouhou pinzetou se nám to nedařilo, a tak tatík vyhrnul rukávy a klíč s uspokojením vylovil. Já jsem příliš nepomáhal, neb jsem se trochu pochroumal na těch třech klouzavých schodech. Tatík mě po chvíli přišel do pokoje ošetřit a namasíroval mi bolavá místa s úžasnou zručností, a hlavně mi úspěšně pomohl znovu na nohy. Tak jsem mohl ještě něco před odjezdem natočit.

  

Než vstoupíš do svatyně, odlož své snadály… to už znám z Indie. Většinou ti je tam pohlídají. V Indii jsem ale navštívil hlavně chrámy hinduistické. Do nich se vstupuje do celého komplexu budov a posvátných míst, kde nalezneš také nádrže s vodou.
Bývala to voda stojatá, žádný přítok, žádný odtok. V těch nádržích se lidé koupali, myli, čistili si i zuby… zdá se natolik odolní či imunní?
Potkával jsem tam skupiny lidí, zřejmě rodiny. Velmi přátelští lidé. Nabízeli mi jídlo, nabízeli a nasadili kolem krku girlandy květin.
Tady v Malajsii jsem tolik kontaktů neměl. Byl jsem tady krátce a kamera v ruce tomu, svým způsobem, zabraňovala.
Už se těším, že si doma po návratu o Malajsii hodně přečtu. Cesta pro prodloužení víza stála za to. Rozhodně není čeho litovat. Bylo mi tu fajn.

  
  
  

4.03. «I think Tigger mises you, too».
Také vy mě scházíte
Už 40 min čekám na nádraží v Penangu na vlak, který mne doveze zpět do Thajska. Ano, zpátky jedu vlakem. Přijal jsem novou radu čínského tatíka.
Moc se mi ty tři dny líbily a vše bylo tím lepší, že jsem mohl bydlet v té sladké oáze "New Asia hotel". Malá Malajsanka sedí zády ke mně na protější lavici a telefonuje svému milému - mobil je tu už velmi rozšířený, zatímco v Evropě je to spíš vzácnost. No co, jsme v roce 1993 a do nového tisíciletí není daleko, a tak tenhle pokrok k nám také jednou dojde... Zatím se musím spokojit s těmi obrovskými přenosnými telefony, na něž potřebuješ něco na kolečkách…
Mezitím přijel vlak. Sedl jsem si do vagonu, kde bylo označené moje místo. Nic moc. Po malé prohlídce vlaku jsem objevil vagon, jenž by i švýcarské dráhy mohly závidět. Pohodlná sedadla i s opěrkou pro nohy, hudba, ventilátory víří a chladí vzduch, květované záclonky poletují... Švýcarské dráhy tohle nemají, ale zase jezdí přesně. Tenhle vlak ještě stále stojí - už je 15 h...

POKRAČOVÁNÍ

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 07. 2009.