Nemám obrázky všeho, ale o jakousi všehochuť dojmů jsem se s tebou rád podělil.
Asi ti to přijde zmatené. Já sám docela zmatený jsem. Nenastudoval jsem dostatečně informací o Malajsii a budu to muset udělat po návratu. Líbí se mi ta úsměvná atmosféra svatyň a nakonec i města. Však je to na obličeji tohoto ležícího Budhy krásně vidět. Bohužel se mi nepodařilo natočit celou jeho ležící polohu. Je obrovský a milý.

  

Kolem mne se točí čtyři Číňané, upravují stůl a všechno pečlivě čistí. Čekám, že si v klidu a na židli pochutnám na čínském kulinárním umění. A naschvál jsem hledal skromnou restauraci, kde není žádný turista. Jen čínské rodinky...
V Londýně je také jedna "rodinná" čínská restaurace. Vzal mě tam kdysi Ralf Bates, kamarád a báječný herec. Byly tam převážně jen velké kulaté stoly, kolem nichž hodovaly početné čínské rodinky. Nepamatuji se, že by tam měli jídelní lístek. Jezdili nepřetržitě po restauraci s vozíčky přeplněnými různými jídly, v těch pletených nádobách s víčky. Obsluhující se zastavil u stolu, zvedal pokličky a nabízel, co bylo k mání. Vybírali jsme si podle "obrázku" a vůně.
Když jsem v šedesátých letech "objevoval" Evropu s "Divadlem Na zábradlí" (byly to mé první cesty za hranice), ty to asi nevíš, ale ven z Republiky se, v období komunistické vlády, normální občan nedostal. Pokud ano, musel k tomu být pro režim "zálohovaný". Pokud se něco takového poštěstilo, bylo třeba předložit akceptovatelný důvod a "zvací dopis", v němž občan cizí západní země musel potvrdit, že má prostředky na to tě ubytovat a živit. Cizí měna se u nás koupit vlastně nedala, a tak jsme vyjížděli, pokud vůbec, coby "chudí příbuzní".

S divadlem to bylo jiné. Povolili nám cestování, protože jsme našimi vystoupeními v zahraničí přiváželi domů valuty. Samozřejmě, že s námi jezdili "fízlové", co nás měli hlídat. Problém byl v tom, že jsme většinou nevěděli kdo to je. Byl to vždy nějaký "naverbovanec", člen souboru, nebo jakýsi tajemný průvodce. Tam už nebylo pochyb… Ale abych se vrátil do hospody. Náš ředitel, Vladimír Vodička, byl člověk zcestovalý (jak to dokázal v té době, nevím) a ten nám, cestovatelům začátečníkům, v lecčems radil. Kupříkladu, jak si vybrat restauraci.
Hráli jsme tenkrát v Benátkách: "Tam kde mají bílé ubrusy a vůbec je to ´načančané´, nelezte. Tam kde žádné nemají, také ne. Vyberte si takovou, kde mají ubrusy látkové, barevné, třeba kostkované. Tam si na nic nehrají a na jídle si dají většinou záležet."
Já zas vím z Francie, že tam, kde mají jídelní lístek psaný rukou a na něm maximálně deset, dvanáct jídel, tam se dobře najíš. Vaří z čerstvého a napsat denní nabídku patří k jejich kvalitě. Jo a v těch levných je dobré si zajít prohlédnout toilety. Jsou-li čisté, není se čeho obávat. Napsal jsem ti to všechno proto, že jsem si v Penangu vybral "naschvál" skromnou restauraci… Moc dobře jsem se najedl. A "čínu" mám, jak víš, rád. Navíc, toilety jsou tu většinou čisté.

  
  
  

Ta restaurace je v typické čínské čtvrti, ale jinak je to město velice moderní, takže ten můj první dojem nebyl zas tak mylný, plné mrakodrapů a jiných výplodů 20 století. Stále mi to vrtá hlavou: my si většinou myslíme, že jsme ti nejlepší, že jsme jediní, kdo dokázal tolik civilizačního pokroku ... Tady všude však můžeš vidět, že to je tak strašně relativní. Lidé tu žijí jinak a zdá se, že lépe než my Evropané. Kvalita života se manifestuje tím, že je město, např. přívětivé. Měl by se najít způsob, jak donutit všechny ty nafoukané «slepce» vycestovat, aby se sami přesvědčili jak jsou malincí, nafoukaní a egoističtí. Museli by se, ovšem, před cestou naučit koukat.

3.03. «Are you eating wonderful delicious tropical fruits? Mmmm. Tu me manques».
Dneska ráno jsem sedl na autobus za 80 Mal. Centů. Projížděl přes celé město na druhou stranu.
V periferii jsme projížděli kolem novostaveb obrovského sídliště a já si říkal, že by se sem měli Evropané zajet inspirovat. To není paneláková poušť, jako u nás. Fasády jsou «vyzdobené» také barvami sušícího se prádla, a pod domy je tisíce malých obchůdků a pouličních prodavačů... vlastně tady všude je to velice živé; tady se např. starý člověk nemůže cítit osamělý a nudit se.
Mým cílem je prohlédnout si slavný čínský a indický chrám. Nachází se v čiré přírodě, tedy mimo Penang.

  
  
  
  
  
  
  
  
  

Do popsání chrámu se pouštět nebudu. To bych se upsal. Je náramně rozlehlý a jak jsem již psal, moc tomu, co tu je, nerozumím. Když já nevěděl, že se dostanu do Malajsie. Až přijde čas mého návratu, si ty nezapsané dojmy a vzpomínky spolu probudíme...
V hotelu se mi stala taková směšná příhoda. Při odchodu z toalety jsem uklouzl po právě vyčištěném a ještě mokrém schodu a koukám bezmocně, jak můj klíč od pokoje mizí v té turecké míse...

  

Všemožně jsme se pak snažili, za pomoci uklízečky a čínského tatíka, klíč vylovit, ale ani se speciální dlouhou pinzetou se nám to nedařilo, a tak tatík vyhrnul rukávy a klíč s uspokojením vylovil. Já jsem příliš nepomáhal, neb jsem se trochu pochroumal na těch třech klouzavých schodech. Tatík mě po chvíli přišel do pokoje ošetřit a namasíroval mi bolavá místa s úžasnou zručností, a hlavně mi úspěšně pomohl znovu na nohy. Tak jsem mohl ještě něco před odjezdem natočit.

  

Než vstoupíš do svatyně, odlož své snadály… to už znám z Indie. Většinou ti je tam pohlídají. V Indii jsem ale navštívil hlavně chrámy hinduistické. Do nich se vstupuje do celého komplexu budov a posvátných míst, kde nalezneš také nádrže s vodou.
Bývala to voda stojatá, žádný přítok, žádný odtok. V těch nádržích se lidé koupali, myli, čistili si i zuby… zdá se natolik odolní či imunní?
Potkával jsem tam skupiny lidí, zřejmě rodiny. Velmi přátelští lidé. Nabízeli mi jídlo, nabízeli a nasadili kolem krku girlandy květin.
Tady v Malajsii jsem tolik kontaktů neměl. Byl jsem tady krátce a kamera v ruce tomu, svým způsobem, zabraňovala.
Už se těším, že si doma po návratu o Malajsii hodně přečtu. Cesta pro prodloužení víza stála za to. Rozhodně není čeho litovat. Bylo mi tu fajn.

  
  
  

4.03. «I think Tigger mises you, too».
Také vy mě scházíte
Už 40 min čekám na nádraží v Penangu na vlak, který mne doveze zpět do Thajska. Ano, zpátky jedu vlakem. Přijal jsem novou radu čínského tatíka.
Moc se mi ty tři dny líbily a vše bylo tím lepší, že jsem mohl bydlet v té sladké oáze "New Asia hotel". Malá Malajsanka sedí zády ke mně na protější lavici a telefonuje svému milému - mobil je tu už velmi rozšířený, zatímco v Evropě je to spíš vzácnost. No co, jsme v roce 1993 a do nového tisíciletí není daleko, a tak tenhle pokrok k nám také jednou dojde... Zatím se musím spokojit s těmi obrovskými přenosnými telefony, na něž potřebuješ něco na kolečkách…
Mezitím přijel vlak. Sedl jsem si do vagonu, kde bylo označené moje místo. Nic moc. Po malé prohlídce vlaku jsem objevil vagon, jenž by i švýcarské dráhy mohly závidět. Pohodlná sedadla i s opěrkou pro nohy, hudba, ventilátory víří a chladí vzduch, květované záclonky poletují... Švýcarské dráhy tohle nemají, ale zase jezdí přesně. Tenhle vlak ještě stále stojí - už je 15 h...

POKRAČOVÁNÍ