Eduard Světlík: Čtyři historky

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Příhoda s hlubším smyslem?

Dvě stránky před dokončením knižního překladu z němčiny se mi porouchal počítač. Přesněji řečeno: počítač běžel jako obvykle, jen na obrazovce monitoru se dělo něco nepatřičného. Vyskočila tam najednou tabulka Vlastnosti a přes ni se nedalo přejít dál. Šla jen zavřít. Když jsem pak klikl na kteroukoli ikonu na ploše, tabulka se objevila znovu. Pak jsem se nemohl dostat přes Start k vypnutí počítače, zkusil jsem jej tedy restartovat, což obvykle pomůže, ale tentokrát to nepomohlo. Otevřel jsem Help, zkusil provést Obnovení předchozích funkcí, ale nic se nestalo. Měl jsem tušení, že půjde o prkotinu, která by měla jít snadno odstranit – jen kdybych věděl jak. Z podobných šlamastyk jsem se už několikrát dostal bez cizí pomoci, ale tentokrát jsem si poradit nedokázal.
Vyhledal jsem tedy v žlutých stránkách firmu, která provádí opravy i v bytech, a dozvěděl se, že za první hodinu práce účtují 990 Kč, za každou další 390 Kč. Zdálo se mi to mnoho, když jsem uvážil, jak dlouho musím na takové peníze pracovat já, ale neměl jsem jinou možnost než souhlasit.
Opravář přišel a dal se do práce. Jednu minutu mu zabralo přezkoumání funkce myši, druhou prohlídka klávesnice – a závadu objevil: bylo zablokováno pravé tlačítko Alt. Uvolnil je a vše bylo funkční a krásné jako dřív. V duchu jsem se tloukl do hlavy, že jsem na to nepřišel sám, ale říkal jsem si: „Dobře mi tak, za blbost se platí!“ Zeptal jsem se, co jsem dlužen, a kochal se nadějí, že za dvě minuty práce by to mohlo být levnější, ale muž z ceny, na kterou jsem byl upozorněn, nic neslevil: „Devět set devadesát korun.“ Ačkoli je to proti mým zásadám, zkusil jsem ho nalákat na měkčí postup prohlášením, že účet nepotřebuji. Devět z deseti řemeslníků si obvykle řekne podstatně míň a nezahrne příjem do základu daně. Ale takhle klasická finta nevyšla, přítomný opravář byl tím desátým poctivcem. Vytáhl jsem tedy z peněženky tisícovku a čekal na vypsání účtu.
Verdikt zněl: 1178 Kč.
„Jak to?“ podivil jsem se, „říkal jste 990!“
„To je cena bez DPH,“ zněla odpověď.
To mě dorazilo. Dostal jsem na poctivého opraváře zlost a chvíli trvalo, než jsem ji obrátil správným směrem, tj. k sobě. Když muž odešel, oddal jsem se přemítání o hlubším smyslu celé události. Co mi chtěl můj počítač zaseklou klávesou symbolizovat?
Alt je zkratka za alternativní, náhradní, německy to znamená starý. Chtěl mi říct, že ta klávesnice je už pro něj stará a měl bych si pořídit novou? Nebo že jsem pro tu klávesnici starý já a nechala by se radši osahávat někým mladším?
Třeba je tu ale nějaká další možnost. Wer weis? Kdo ví… 
Geny, nebo výchova?

K mým známým patří jedna muzikantská rodina. Otec zpívá ve sboru Národního divadla, matka učí hru na klavír v základní umělecké škole a jejich dcera, která chodí do gymnázia, se školí ve zpěvu a vystupuje s jednou folkovou formací.
Po koncertě této skupiny, kterou jsem si přišel poslechnout, jsem výkon dívky pochválil a vedli jsme pak debatu o našich potomcích a jejich vlohách. Nakonec jsem podotkl, že je to pro dítě jistě velká výhoda, zdědí-li hudební geny po rodičích, jak tomu bylo v tomto případě.
Manželé se na sebe podívali a pak mi prozradili, že to není jejich dcera, že ji adoptovali. To mě samozřejmě překvapilo a rozvinula se další debata o tom, zda je důležitější dědičnost, nebo výchova. Každý z nás přece zná dost pozitivních i negativních příkladů, kdy jablko dost často padne daleko od stromu. Usoudil jsem, že u dcery mých známých určitě hrála důležitější roli výchova. Vyrůstala přece v rodině, kde se pěstuje hudba, a to dokonce profesionálně. A tento názor jsem také vyslovil.
Výměna pohledů mezi manžely se zopakovala a paní pravila: „Těžko můžeme tvrdit, že naše výchova byla důležitější než dědictví po jejích rodičích.“
„Proč ne?“ nevzdával jsme se.
„To bylo tak,“ zněla odpověď, „když jsme v dětském domově hledali dítě k osvojení,
vybrali jsme si to, které nejlépe zpívalo.“
Opravené přísloví

Byl jsem na literárním večeru z tvorby Jany Štroblové a Josefa Hrubého, z něhož, jak Jana výstižně poznamenala, vyplynulo, že muži vzdychají (titul básníkova čtení: Otylé ach!) a ženy lamentují (titul básnířčina čtení: Lament). K lamentování tu byl přitom vskutku důvod: sál PEN klubu byl přeplněný, nezůstala žádná volná židle.
Seděl jsem vedle Romana Ráže, který byl rozmarně neklidný a neposedný. Vedle něho kdosi postával a jeho to iritovalo natolik, že mu nabídl vlastní židli. Když to stojící divák odmítl, začal mu shánět jiné sezení. Protáhl se do kuchyňky, kde nic nenašel, potom se vydal do kanceláře, uzmul židli přímo předsedovi Penklubu Jiřímu Dědečkovi a drže ji nad hlavou vítězně se s ní prodíral přes celý sál k stojícímu muži. Ten se konečně usadil, Roman se uklidnil, svlékl svetr a udělal si na svém místečku pohodlí.
Úspěšný pořad skončil, pár lidí odešlo a pořadatelé začali dávat židle na sebe, aby udělali prostor pro ty, co zůstali. Když došli k místu, kde seděl Roman, měli práci ušetřenu – on totiž, aniž si toho všiml, celou dobu seděl na dvou do sebe zapasovaných židlích!
A pak, že prý se nedá na dvou židlích sedět! Dá, Roman to dokázal. Kdyby si byl toho všiml, mohl si ušetřit námahu s nezištnou pomocí, ale zase by byl tak pěkným způsobem nevyvrátil známé přísloví.
Více světla?

Traduje se, že Goethe na smrtelné posteli pronesl slova: „Mehr Licht!“ Někdo to vykládá tak, že chtěl rozhrnout závěsy, aby mohlo do jeho pokoje proniknout slunce, jiný tomu dává vyšší smysl a soudí, že tímto způsobem apeloval na více osvěty a vzdělanosti ve společnosti.
Já bych dal přednost prostšímu vysvětlení. Někdo z přátel shromážděných kolem úmrtního lože chtěl zřejmě vyvětrat, pootevřel okno, podíval se na Mistra, co tomu říká, a ten, protože měl strach, že na něj potáhne, prostě zvolal: „Mehr nicht!“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 06. 2009.