Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Hokejová reminiscence Právě probíhající mistrovství světa v hokeji mi připomnělo jiný světový šampionát, od jehož konání letos uběhlo čtyřicet let. Jde tedy o jakousi jubilejní vzpomínku. Každý trochu starší sportovní fanda si vzpomene, jaká atmosféra kdysi provázela naše utkání se Sovětským svazem, jak prestižní to byla událost. Nejslavnější bitvy se pak odehrály v roce 1969. Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu. Tedy já a kapelník dechovky. Nejprve jsme byli pozváni na oběd do rodiny rakouského kapelníka. Přivítání bylo srdečné, hovořilo se samozřejmě o loňském srpnu a naši hostitelé nás zahrnovali takovou pozorností, jako by mezi intervenčními armádami byli i Rakušané a snažili se to odčinit.  To nás uvádělo do rozpaků. Mnohem větší rozpaky nám však působilo něco jiného. V té době totiž probíhalo ve Stockholmu mistrovství světa v ledním hokeji. A my napjatě očekávali druhý zápas se Sovětským svazem. Ten první se hrál už v první jarní den a my ho vyhráli dva nula. To bylo slávy! Odveta byla na pořadu dvacátého osmého března odpoledne. A právě na tuto dobu byla svolána zkouška purkersdorfské dechovky, které jsme se měli zúčastnit. Jak ale hostitelům vysvětlit, že se nám tam vůbec nechce, že bychom se radši dívali na televizi? To prostě nešlo, tak jsme se s krajním úsilím přemohli a vypravili se na zkoušku. Zkušebna však zela prázdnotou. Byli tam jen tři muzikanti a kapelník Nowotny. Ten se nám s velkými rozpaky omlouval, že zkouška začne později, protože všichni sledují v televizi náš mač s Rusáky. To byl gól! Tedy ten první, místní. Další, ty stockholmské, na sebe nedaly dlouho čekat. A tak, jak padaly, se postupně trousili muzikanti, hlásili průběžný výsledek a jásali nad trefami našich hráčů: Nedomanského, Horešovského a obou Holíků, pokud si to dobře pamatuji. Teprve když jsme definitivně vyhráli 4:3, dorazili poslední muzikanti a vypuklo všeobecné nadšení. Naši hostitelé si vzpomněli, že i jejich hokejisté kdysi hráli významnou roli na světovém fóru, a že to byli právě oni, kdo nám v sedmačtyřicátém dopomohl k titulu mistrů světa. Nezapomněli jsme na to ani my a složili jim hold se zpětnou platností dvaadvaceti let. Joj, to byla oslava! Přemlouvali nás dokonce, abychom se nevraceli domů, že se o nás postarají. Věřili jsme, že nebude tak zle a rozloučili se s tím, že se uvidíme v květnu. Jak to dopadlo po zinscenovaném vymlácení Aeroflotu a dubnovém plénu, je nasnadě. Už jsme se neviděli. A že ty dnešní zápasy s Rusy už nejsou tím, co kdysi bývaly? No a? Za tu starou cenu žádná škoda! |
| Co si myslí kůň? Chápu, že jistou dobu po tom, co kůň svého jezdce shodil (nebo ten spadl sám, to nehraje roli), běží s ostatními příslušníky svého živočišného druhu, ale brzy se začnu divit, proč ten kůň bez žokeje běží v závěsu, proč se nepropracuje do čela skupiny, když je nyní bez zátěže. Kromě toho si počíná nesportovně, některé překážky nepřeskakuje, ale obíhá, zkracuje si cestu a nakonec dokonce vybočí z trati a vydá se někam úplně jinam. Zajímalo by mě, co si to zvíře v takových chvílích myslí. Je schopno vědět, kudy vede kurs dostihu? Jak je vyznačen? Na které otočné body si má dát pozor? Asi těžko, ať už máme o koňské inteligenci jakkoli vysoké mínění. Pokud jde o orientaci a dodržení sportovních pravidel, kůň je prostě závislý na druhé polovině animálně-hominidní sportovní dvojice. Neumím si alespoň představit, že by závodili sami koně bez jezdců. Jsou však zřejmě možná i jiná vysvětlení jevu, který mě udivuje. Neosedlaného koně prostě cválání a skákání přestane bavit, a tak se na to vykašle. Nebo si uvědomí, že i kdyby proběhl cílem první, nebylo by to regulérní, byl by diskvalifikován. Anebo je mu líto žokeje, který spadl, je s ním solidární a proto závod vzdá. V žádném případě nevím o tom, že by někdy nějaký kůň bez jezdce proběhl cílem, leda že by žokej spadl až na poslední překážce a kůň neměl možnost běžet jinudy. Nicméně si dovedu představit, jaká by to musela být bomba, kdyby se takový osiřelý kůň po většinu trati držel pohodlně v závěsu, v cílové rovince nasadil k trháku, všechny konkurenty předběhl, v cíli se po nich ohlédl a vítězně zaržál. Chovatelé koní, jejich trenéři a žokejové možná vědí, co si kůň myslí, když při závodě ztratí jezdce, ale nikde jsem se o tom nedočetl. A tak je pravděpodobné, že to nevědí ani oni. V takovém případě zbývá jediná možnost: zeptat se na to přímo nějakého závodního koně a doufat, že nám to řekne. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Lucie Hendrychová
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Na Vaší internetové stránce je článek pana Eduarda Světlíka Hokejové reminiscence. V příloze Vám posílám zdůvodnění proč se podařilo v obou zápasech se SSSR zvítězit. Před 40 lety komletní sestava národního mužstva takhle napsaná kolovala mezi lidmi, možná si někdo i vzpomene. Odůvodnění je tučně svisle. Zdravím a děkuji za uveřejňované články. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jiří Menzel |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Josef Fousek |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |