Libuše Čiháková: Buď ona a nebo já

Rubrika: Literatura – Zábava

My vám byli docela normální rodina až do té doby, než přišel manžel domů s nevinným nápadem:
"Co bys tomu řekla, kdybychom si koupili aulo?"
"No to by byla paráda," řekla jsem otráveně, obeznámena s výší našich úspor. Zrovna jsem myla nádobí a manžel ho začal podlézavě utírat.
"Za pár babek mám k mání Tatrovku, pár stovek do ní a už bychom si to frčeli."
Otráveně jsem ho sledovala, jak tak kolem mne poskakoval. Oči mu zářily jako malému klukovi nad novou hračkou. fotomontáž exkluzivně pro PN © Anastázia Mahovská
"Představ si tu krásu, jet kam by se nám chtělo, zastavit, kde by se nám zlíbilo..."
"Staré auto je pojízdná spořitelna," přerušila jsem ho netrpělivé.
"Omyl, děvče, omyl. Když si všechno udělám sám, tak to bude za lacino."
To slůvko lacino mě na chvilku vyvedlo z rovnováhy. A ta chvilka stačila k tomu, abych ztratila svoji pozici.

Když Tatrovku přivezli, tedy přesněji řečeno přitáhli na laně, hned jsem všeho nechala a běžela se na ni podívat.
"Panenko skákavá," vyjekla jsem zděšené. Přikrčená k jedné straně, s koly šejdrem, po mně okukovala jediným reflektorem a já měla dojem, že se stydí. V tu chvíli jsem k ní, já káča pitomá, pocítila lítost. Pohladila jsem ji po odřených zádech a nabídla přátelství.
Jenže to jsem netušila, co mě čeká. Já potřebovala novou sukni, ona dostala ojnice, já potřebovala svetr, ona dostala převodovku, a já zase nic. Po čepech přišly písty, následoval nový kabát /zlatá metalíza/ a já vytáhla starý hubertus. Nakonec přišly doplňky a pochopitelně je dostala zase ona.
Tak to šlo nějaký čas a já pořád mlčela. Jenomže když je něčeho moc, tak už je toho prostě příliš. Moje boty volaly doslova po pomstě a manžel přišel domů s tím, že jí bude muset koupit nové obutí. Před očima se mi udělaly mžitky.
"Tak to teda ne!", vylítla jsem jako čertice. "Nové obutí dostanu já!"
Omyl. Dostala jsem jen mokrý hadr na hlavu, ona obutí, protože nám prý bude sloužit. Moje plačtivé námitky, že od začátku manželství nedělám nic jiného, vyzněly naprázdno.
Ono nestačilo, že už jsem skoro závistí zelenala, já vám klesla, lidičky, tak hluboko, že jsem na ni začala žárlit.
Muž chodil domů v noci, zašmírovaný od hlavy k patě a v posteli se samou láskou jen rozplýval. Bohužel ne nade mnou, ale nad ní... Začala jsem tu škatuli starou nenávidět.

Po čase, když fyzicky vyčerpala manžela, duševně mne a do dna všechny naše úspory, včetně dětských pokladniček, mi muž oznámil, že konečně můžeme vyjet.

Teplá letní neděle, obloha bez jediného mráčku, slunko se odráželo od nového laku a chrómu a já chtě nechtě musela přiznat, že jí to sluší. V tu chvíli jsem zapomněla na všechna ta strádání a šťastně se k manželovi tulila.
Dětem se jízda moc líbila, a tak, když jsme se vykoupali, poprosili jsme sousedy, aby nám pohlídali svršky a vyrazili jen v plavkách na vyjížďku. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když se Tatrovka začala otřásat a s posledním vydechnutím zůstala stát zrovna uprostřed silnice.
„... a zastavíme kde se nám zlíbí“, probleskla mi hlavou manželova slova a mít místo očí kulomet, tak to měl ten můj nebožák na místě spočítané. S velikým přemáháním jsem pomohla odtáhnout tu kraksnu na kraj silnice.
Slunce pálilo jako řežavé uhlí, komáři nenasytně útočili, do toho pláč hladových a žíznivých dětí, no prostě „idylka“. Nepomáhalo moje líčení krutého osudu námořníků, kteří museli na širém moři vydržet čtyřicet dní bez jídla i pití.
„Tak to není, to není pravda,“ přerušovaly mě střídavě děti. „Oni měli harmoniku a boty, které mohli sníst, ale my nemáme nic.“ Tvrdá skutečnost. My měli jen ty plavky na sobě. fotomontáž exkluzivně pro PN © Anastázia Mahovská
Když jsem nabyla přesvědčení, že se nepodaří tu podvodnici přemluvit, aby nás odvezla zpátky, výmluvným pohledem jsem naposledy probodla manžela a vyrazila s dětmi na hlavní silnici. Díky mým skromným bikinkám jsme byli doma velice brzy. Při mazání spálených a poštípaných dětských tělíček jsem si připravovala jadrný proslov k manželovi až se vrátí.
„Byl to jen benzín,“ halasil ve dveřích. „Prostě došel.“
„Bác ho. „Tak ona ke všemu ještě pije jako duha,“ zhrozila jsem se. „Pětadvacet litrů na sto kilometrů? Půjde z domu,“ ječela jsem.
„Nepůjde!“
„Půjde!“
„Nepůjde!“
„Nepůjde? Tak tedy dobře,“ zakončila jsem utkání. Když boj, tak boj. Bouchly dveře - šel na pivo.
S flaškou rumu jsem vrazila do garáže. „Ty bestie jedna,“ obořila jsem se na Tatrovku. „Už vidím, že se tě nezbavím. Ale pamatuj si. Když ty tak nestydatě chlastáš, tak já budu taky.“
A namazala jsem se jak zákon káže. Tak skončil pro mě neslavně onen nerovný boj. 

Ilustrace © Anastázia Mahovská

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2007.