Libuše Čiháková: Maminka / Nezapomenutelná Manon

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Maminka

„Kdybych měl hodně peněz, tak bych jí (mamince), nechal udělat průvod po Václaváku,“ svěřil se po pohřbu své 104 leté maminky v motolském krematoriu mim Jaroslav Čejka... „Konečně můžu jít na vysněnou operaci kyčlí... na kterou jsem dlouhá léta nemohl kvůli mamince, o kterou se neměl kdo během rehabilitace starat...“ Z denního tisku
V televizním pořadu Uvolněte se, prosím byl nedávno hostem mim Jaroslav Čejka. Snad poprvé jsem měla na Jana Krause zlost, když se ho opakovaně ptal, proč že na tu operaci kyčlí vlastně nemohl jít. Copak by maminka těch pár týdnů v nějakém sociálním zařízení nevydržela? „Ona by to nechtěla,“ odpověděl mim s andělskýma očima. A tak raději chodil v bolestech, a aby se vůbec udržel na nohou, každé ráno do úmoru cvičil. Na druhou stranu se ale Janu Krausovi nedivím, že se divil, protože dnes, kdy málokoho zajímá, jestli maminka chce nebo nechce, aby byla někam umístěna, je takový obětavý syn (pro někoho trouba) malý zázrak.
Jaroslav Čejka měl nepochybně štěstí, že se neoženil, protože málokterá žena (zrovna tak jako moderátor) by takovou lásku k mamince pochopila. Možná by se slovy „ať si bába nevymejšlí“ starou paní do nějakého ústavu, přes manželův odpor, vypakovala. A to by milující syn asi nesnesl. To by nejspíš z baráku vypakoval mladou paní. A bylo by po legraci. Když tanečník, mim a choreograf obdržel za celoživotní mistrovství v baletu cenu Thálie, upřímně jsem mu ji přála. A kdybych mohla, udělila bych mu ještě medaili za lidskost. Škoda přeškoda, že pan Čejka nemá potomky. Jistě by mu péči věnovanou mamince oplatili.

Každý svého štěstí strůjcem.
Nezapomenutelná Manon

„Když mě režisér Novák požádal, abych hrála Manon Lescaut, kterou jsme kdysi uvedli v Pardubicích, zeptala jsem se ho, zda si uvědomuje, že je mi přes třicet let. Argumentoval, že při mé subtilnosti to není problém, a tak jsme se domluvili, že pokud se někdo jednou jedinkrát při slovech "Čím to, že já, Manon, ač je mi šestnáct let..." zasměje, okamžitě s rolí končím. Je fakt, že se nikdo nezasmál...“, vzpomíná Blanka Bohdanová

Když jsme poprvé jeli na návštěvu k herečce a malířce Blance Bohdanové, museli jsme na ni chvilku čekat v autě - byla na nákupu. A potom jsme ji uviděli. Drobnou ženičku v hnědém kabátě, s botami na nízkém podpatku, blond vlasy volně spuštěné. Tato nenápadná paní, která přišla k našemu autu, že je hvězda Národního divadla? Ano. Oči ji prozradily. Oči Manon Lescaut.
Ve velkém, ale skromně zařízeném bytě, jsme si hlavně povídali o jejích obrázcích, pro které jsme si přijeli. Obrázky poetické s fantaskními náměty. Přesto se povídání pořád stáčelo k divadlu a jejím hereckým kolegům. Pobavili jsme se nad příčinami roztržky mezi letitými kamarády Josefem Kemrem a Rudolfem Hrušínským st., který si pana Kemra dobíral kvůli jeho mladé partnerce. A potom přijela paní Bohdanová do Poličky s jedním ze svých Vánočních večerů. Diváci měli možnost se jí formou jakési tribuny otázek a odpovědí zeptat na cokoli. A že se lidi ptali na věci! Dozvěděli se například, že až v hodně pozdním věku se jí narodil syn, se kterým zůstala sama. Že její maminka si od počátku manželství držela v rodině ženské právo. A že jednou, když si povídala se sousedkami, tatínek vyběhl ven a volal: "Utíká ti mlíko!" Maminka mu prý s naprostým klidem odpověděla "Snad utíká nám mlíko!“ V té době prokázala odvahu a nadčasovou moudrost. Dokázala, že ženy nenosí zástěru jen proto, aby zakrývaly mužovy prohřešky. Ale také že mají, jak se říká, „pod čepicí“.

„Manžel je hlava rodiny, ale žena krkem, která s ní kroutí.“ 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 06. 2009.