Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (30) |
| Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi. - Ano, tak těžce se, děti, vydělávají dnes penízky! litoval se. - Ale v sobotu doma zůstaneš! vymínila si jednou Denisa. - Máme školní akademii. Jsem znovu moderátorkou celého večera! - A já druhý asistent režiséra! přidal se Patrik. Čekala jsem, co jim jejich milovaný tatínek odpoví. Ten znejistěl, odložil okamžitě příbor a zapálil si. Od chvíle, kdy se vrátil domů, to byla snad už dvacátá cigareta. - Tuhle sobotu?! Chtěl se ujistit. - Jo, začátek je v sedm večer! Ještě dostanete pozvánky! Slibovala mu dcera. - Máma jde?! zjišťoval zběžně, aniž se po mně ohlédl. - No jasně! přisvědčila Denisa horlivě. – Ale já mám lístky, pro vás oba...! - Účinkující a režijní štáb jde zadarmo! připomněl radostně náš šetřílek Patrik. – Rozmnožoval jsem totiž na počítači pozvánky! - Tati...?! dožadovala se odpovědi Denisa Luboš dlouze vydechl a pak zavrtěl hlavou. Nezlob se, ale v sobotu už něco mám! Patrik mu připomněl: - Jenže v sobotu večer se přece nikde nepracuje! - Na hraničních přechodech bohužel ano! A my čekáme dva kamiony zboží! - Proč nejede strejda Viktor?! Vyptával se ho neúprosně jeho syn. - Ten zas má jinou práci! - Ne...! bránil se Patrik. – Strejda Viktor jde na akademii! A nemusel by, protože kluci neúčinkují! Vím to, tati. Prodal jsem mu totiž tři lístky! - Takže je to jasný! Pronesla Denisa a s pláčem odběhla z kuchyně. - Co je jasný...?! volal za ní nechápavě její otec. Patrik na něho ukázal prstem a objasnil mu bez jakéhokoliv náznaku lítosti v hlase: - Že musíš za tou paní! A ségra se tolik těšila, že tam budeš! Luboš na mne nepříčetně zařval: - Cos jim to nakecala za nesmysly?!!! Máš vůbec rozum?! Co do našich problémů montuješ děti?! - Ode mne to nevědí! Ujistila jsem ho. – Viděly tvou fotku s Anetkou u Viktora! - Ne, tys jim ji ukázala! Vykřikl. – Seš kráva!!! Procedil nenávistně mezi zuby. Pochopila jsem, že tahle sprostá nadávka je v dané situaci pro něho jediné východisko, jak zaštítit lež, kterou svým vlastním dětem před malou chvílí podstrkoval. S opovržením jsem mu připomněla: - Vzpomínám si, že jsem od tebe slýchávala jiná slova! Pochopitelně, teď je říkáš jen té své Anetce! A já jsem pro tebe už jenom kráva! Postavil se proti mně a pronesl varovně: - Tak ty s tím nepřestaneš?! - Ne, pokud se budeš dál tahat s tou děvkou! Vyvalil oči. – Cos to řekla?! - Že je to děvka! A ty kurevník! Teď už stejnej jako ten tvůj zářnej vzor Viktor. Jenže já nedovolím...! Nedokončila jsem. Luboš se rozpřáhl a dal mi facku! Přesně takovou, jakou jsou asi schopni vlastním ženám uštědřit manželé, když jsou usvědčeni z nevěry. Chytila jsem se za levou tvář a okamžitě mě napadlo, jestli moje sdrátovaná čelist tak prudkou ránu vydrží. Bolest, kterou jsem ucítila, totiž byla nečekaně velká. Až dosud se mě Luboš nikdy ve zlém úmyslu nedotkl. Vzpomněla jsem si na Simonu, jak se mi před několika roky předvedla s parádním monclem na oku, který jí vymaloval Viktor. Tehdy jsem byla přesvědčena, že něčeho takového by můj manžel nebyl nikdy schopen. Odběhla jsem beze slova do koupelny a nad umyvadlem si přikládala na tvář hrstě chladné vody. Ale i přes rachot nálevky jsem zaslechla pod okny, jak někam odjíždí. Do rána se mi tvář i čelist krásně vybarvily do fialova. - Co se ti, mami, stalo?! Hrozily se u snídaně děti. Namluvila jsem jim komickou příhodu, jak jsem v noci, vracejíc se za tmy ze záchodu, narazila v ložnici do otevřených dveří. A ještě jsem se teď přitom křečovitě smála. - Ale mami, ty přece nikdy v noci na záchod nechodíš! Namítla Denisa. A náš nositel Nobelovy ceny se k ní okamžitě připojil: - Navíc nemůžeš nikdy narazit v ložnici do dveří! Ty se přece otvírají dovnitř! - No jasně! Řekla vítězně Denisa a obě má dítka si znovu pátravě prohlížela tu část obličeje, kam mě jejich tatínek zasáhl! - Přesně takhle vypadala teta Simona. Tenkrát, jak ji strejda Viktor jednu ubalil! Připojil se Patrik. Zděsila jsem se: - Kdo ti takový nesmysl o tetě řekl?! - Kluci! Namítl. – Byli při tom, když se strejda s tetou fackovali...! Neviděla jsem pokračování našeho rozhovoru příliš růžově, a tak jsem se takticky podívala na nástěnné hodiny a upozornila je, že mají nejvyšší čas vyrazit do školy. Stejně se na sebe ale spiklenecky podívali. Luboš skutečně v sobotu ráno kamsi odjel. Jako správně žárlivou ženskou mě napadaly desítky možností, kde mě asi bude podvádět, a současně jsem jim oběma, tedy té drzé vyzývavé děvce a svému muži, připravovala strašnou pomstu. Pomstu směšnou a ubohou...! Cítila jsem se tím, co mi provádějí, zaskočená, a vlastně i totálně bezmocná. Bylo to poprvé, kdy přede mne život postavil tak vážnou překážku a já nevěděla, jak bych svému muži zabránila v jeho dalších stycích s Anetkou. Jasně, že do ní totálně zblbnul! Proto jsem mu teď byla lhostejná nejen já, ale i děti, domov... Takže rozvod?! Máme i my dva v celostátní statistice potvrdit údaj, že každé třetí manželství u nás končí rozvodem?! A dál...?!!! Simona se s Viktorem rozvedla a zdá se, že je teď konečně s Danem šťastná! V prvních letech našeho manželství jsme ale také byli s Lubošem šťastní. A třebaže jsme zůstávali stále bez peněz a neuvěřitelně jsme museli šetřit každou korunu, jeden druhého jsme milovali. Teď se ani v nejmenším nemusíme ohlížet, kolik utrácíme! Jsme vlastně bohatí. Jezdíme v nových autech, oblékáme se podle poslední módy, můžeme si dovolit krásnou dovolenou třeba až v Americe... Ale dokážeme to všechno unést?! Rozlišovat přesto dobro a zlo, mravnost a podvod, zůstávat dál mravnými? Uvědomovat si, co je v životě nejcennější...?!!! Myslím, že se Lubošovi právě začal jeho hodnotový systém bortit. Je vůbec možné, aby se vzpamatoval?! Aby té holčičky v bikinkách nechal, miloval se jako dřív jen se mnou, škádlil naše děti a aspoň občas je pochválil za pěkné známky, které přinášejí ze školy? Kdybych měla aspoň někoho, komu bych se mohla svěřit! Napadlo mě zavolat do Francie Zdeně, ale neučinila jsem to. Tyhle věci se přece po telefonu nedají rozebírat! Možná že by mi stejně řekla: Nech to, vole, koním, ti mají větší hlavu! A neměla by tak trochu pravdu?! Jenže žena má přece svatou povinnost o svou lásku bojovat! Takhle do nekonečna. Každou noc, i ve dne, když jsem zůstala sama, bez dětí. V sobotu večer jsem si napatlala na modřinu silnou vrstvu mejkapu, takže jsem byla zmalovaná jak carská truhlice, oblékla si společenské šaty z New Yorku, vyvezla z garáže auto a s oběma nedočkavými dětmi zamířila do kulturního domu, kde se měla konat školní akademie. V předsálí jsem se pozdravila se spoustou známých lidí, s rodiči, kteří se přišli podívat na své ratolesti, se zmateně pobíhajícími učitelkami, a také s několika velice zajímavými muži, jejichž existenci jsem si zatím téměř neuvědomovala. Patrik s Denisou se ode mne odpojili už před šatnou, takže jsem zůstala sama. Ve druhé řadě jsem zahlédla Viktora s jeho dvojčaty. Jak určil soud, občas si pro ně do Peklovsi zajížděl. Podnikali pak společně výlety po blízkých hradech, dobývali Bradlec a Kumburk a utráceli peníze na poutích. Protáhla jsem se až k nim a zeptala se: - Máš tady volno?! Viktor se rozzářil: - No jasně, ahoj, posaď se...! posouval se ochotně dál. Také kluci se se mnou přátelsky pozdravili, i když se cpali nějakým cukrovím. - Jak to, že jdeš sama?! ptal se švagr zcela nezáludně. Usadila jsem se vedle něho. - To snad musíš vědět ty, kam jsi ho dnes poslal! Překvapeně se pousmál. - Já...?! - Kdo jiný? pokračovala jsem nelítostně dál. - Čeká prý na hraničním přechodu na nějaký kamion...! - Viktor svraštil čelo, snad aby naznačil, jak usilovně přemýšlí. - Jo, máš pravdu, už si vzpomínám. lhal, jako když tiskne, - poslal jsem ho tam! - I s Anetkou?! usvědčila jsem ho nelítostně. Sklopil oči a hrabal se v sáčku s čokoládovými bonbóny. - Promiň, omlouval se, - nevěděl jsem, že už to víš! - Bohužel ne od tebe! - Proč bohužel? Pokud vím, v tomhle se chlapi mezi sebou neshazují! Na, vem si...! usmál se a položil svou ruku se sáčkem na můj klín. Pochopila jsem, že nemá význam cokoliv mu předhazovat nebo vyčítat. Nebyl o nic lepší než Luboš! A jací jsou tedy ostatní chlapi? napadlo mě. Dál jsme se bavili už jenom o našich dětech. Sál se brzy zaplnil. Znovu mě na dálku zdravilo mnoho známých. Pak zhasla světla, diváci ztichli, na rampě se objevila naše Denisa a mně okamžitě vyschlo v ústech přímo neskutečnou trémou. Dostala jsem za ni strach, jak všechno zvládne, jak se zhostí obtížné úlohy moderátorky večera. Pořad mohli uvádět přece starší žáci, Denise bylo teprve dvanáct.... Naše dcera byla však perfektní, vtipná a obratná! Diváci jí tleskali. A ti, co seděli v mé blízkosti, se po mně ohlíželi a usmívali se, jako by mi chtěli dát najevo, že mám právo takovým bystrým dítětem se pyšnit. Tohle jsem alespoň z jejich přátelských pohledů vyčetla. - Byla dobrá! Prohlásil uznale i Viktor, když jsme nakonec odcházeli. - To naši kluci budou k ničemu! dodal pak trochu zklamaně. Na parkovišti jsme se loučili. - Tak ahoj! řekl a podal mi ruku. - Když ti to vyjde, zastav se někdy u mne! Aspoň tam nebudeme s tátou jako dva medvědi samotáři! - Myslela jsem, že je tam s ním Lubošova maminka! - Jo, občas... jinak jsou většinou spolu v Lukavci! Nasahala jsem v kapse pláště svazek klíčů. Bylo příjemné si s ním pohrávat. - Sám tam dlouho jistě nezůstaneš...! - To doufám! zasmál se trochu křečovitě a otevřel klukům dveře svého renaulta, aby mohli nasednout. Náš Fiat Punto, zvaný dětmi Punťa, parkoval o pár metrů tmy dál. Patrik s Denisou už byli uvnitř. Předala jsem jim klíče. - Ty, Martino?! zavolal na mne Viktor, když už jsem od jejich auta odcházela. Zastavila jsem se. - Ano?! Došel až ke mně a pravil povzbudivě: - Nebuď smutná, on se ti Luboš stejně brzy vrátí! Znám ho...! Dost unaveně jsem namítla: - Proč by to dělal, když má teď mladší?! - Protože mu dá Aneta brzy kopačky! - Neřekla bych...! - Ale já ano. Tyhle dívenky mám totiž moc dobře přečtené! Pokrčila jsem rameny. - Uvidíme! - Takže se drž! - Pokusím se! ujistila jsem ho a vyrazila směrem k blikajícím reflektorům našeho auta. Patrik i Denisa byli už velice netrpěliví, chtěli znát můj názor na školní akademii. Nezklamala jsem je a chválila jejich představení celou cestu domů. O to, jak dopadla školní akademie, se ale kupodivu zajímal i jejich tatíček, který se vrátil nečekaně už v neděli po obědě od hraničního přechodu!!! Děti mu na přeskáčku nadšeně líčily, jak jednotlivá vystoupení probíhala, že Denisa svým moderátorským uměním oslnila všechny přítomné rodiče a přátele školy a Patrika že druhý den učitelka Mejdlíčková za jeho výkon povýšila na prvního asistenta režie, že lidé moc a moc tleskali, takže budou asi akademii opakovat v domově důchodců... A Luboš jim kupodivu soustředěně naslouchal, vrtěl v údivu hlavou a zajímal se o další a další podrobnosti. Nepoznávala jsem ho. Během celého odpoledne a večera jsem na něho ale nepromluvila slovo, i když jsem se společnému rozhovoru nevyhýbala, a pokud se děti na mne obrátily s dotazem, ráda jsem mnohé jejich zážitky otvrdila. V téměř ideální pohodě, na jakou jsme už asi všichni zapomněli, probíhala i večeře. Přibližně do deseti hodin jsme všichni vydrželi u televize. Pak jsem je zahnala, v tomto případě musím to zahnala použít doslova, protože Patrik s Denisou by čučeli na obrazovku nejraději až do půlnoci, a šla se osprchovat. Pro jistotu jsem se zamkla! Pod blahodárným proudem vody jsem zaslechla, jak naprázdno cvakla klika. Neotevřela jsem! A schválně jsem tu svou každodenní očistu vychutnávala co nejdéle. Až za dlouho, teprve když už jsem byla oblečena v noční košili, jsem otočila klíčem v zámku a koupenu opustila. Luboš na mne čekal na chodbě, kde se nesvítilo. - Martino...?! řekl polohlasně a pokusil se mě jemně zadržet. Chladně jsem kolem něho prošla. Dokonce jsem se po něm ani neohlédla, když mě oslovil, a cupitala do ložnice. Tady už jsem ovšem za sebou dveře nezamkla. Na manželskou postel měl přece stejné právo jako já! Neulehla jsem hned, ale před zrcadlem toaletky, jak bylo mým možná trapným zvykem, jsem si nanášela na obličej noční krém, o němž přiblblé televizní reklamy tvrdily, že je tím nejlepším kosmetickým přípravkem, jaký by měla moderní žena používat. Za pár vteřin jsem spatřila svého manžel v lesklé ploše zrcadla. - Martino! vyslovil skoro úpěnlivě. - Nemyslíš, že bychom si měli spolu promluvit?! Nejdřív jsem mu nechtěla vůbec odpovědět, ale nakonec jsem mu přece jen zcela odmítavě odsekla: - Nevím o čem! - O nás dvou...! Na malé taburetce jsem se k němu prudce otočila a ukázala na svou levou tvář, kde stále zůstával otisk jeho dlaně. - Třeba o tomhle...?!!! - Mrzí mě to, promiň! omlouval se zkroušeně. - Udělal jsem to v afektu... rozčililas mě! Pobaveně jsem se zasmála: - Tak já tě rozčilila, jo?! Já...?! Asi proto, že jsem ti připomněla tu tvou děvku, co...?!!! Luboš svěsil hlavu. - S ní už jsem skončil! - Řečičky... odbyla jsem ho. - Ne, opravdu jsme se rozešli. Bylo to jen takové krátké... no prostě udělal jsem pitomost, ale je konec! Ta holka do mne byla taky blbá, ale včera jsem jí vysvětlil, že mám tebe, děti, a že vás nechci ztratit! - Tak tys jí to vysvětlil, hm...?! posmívala jsem se mu. - To musela Anetka jistě móóóc plakat! - Martino, ty mi nevěříš, že jsme se s ní rozešel, viď? usmál se trpce. - Vlastně máš na to právo po tom všem, co jsem ti provedl! Náhle se ke mně sklonil, vzal mě za ruce a dívaje se mi zblízka do očí, pravil naprosto přesvědčivě: - Ale přece snad víš, že mám jen tebe. Miluju tě stejně jako dřív. A neumím si představit, že bych bez tebe žil. Jsme přece manželé, byli jsme spolu šťastni a zase budeme...! Odpusť mi prosím...! Sklonila jsem hlavu a mechanicky četla nápis na krabičce s nočním krémem, kterou jsem nestačila odložit. SYNERGIE - Soin Complet de Nuit! Váhala jsem začít s Lubošem znovu. K tomu, aby žena dokázala odpustit, potřebuje sílu, a já nevěděla, zda ji v sobě ještě vůbec naleznu. Modré oči přede mnou se najednou zcela nechlapsky zaleskly. Dívala jsem se do nich a uvědomila si, že v nich nalézám slzy lítosti. Nemohla jsem tomu upřímnému doznání odplácet hrubostí a uraženou ješitností. Proto jsem po delším odmlčení přisvědčila: - Dobře, zkusím to ještě...! Vyskočil jako pomatený a nedbaje, že třeba vzbudí v sousedním pokoji spící dětí, zajásal: - Věděl jsem, že mi odpustíš! Díky, Martino...! Potom už bez jakýchkoliv zábran mě objal, líbal, hladil, pronášel přitom obdivná slova, jaká jsem fantastická ženská, krásná a uznalá... Pak mě dovlekl k nerozestlané posteli a jako dřív, když měl jenom mne, se dlouho do noci se mnou miloval. Cítila jsem také, že se mi ulevilo. Dvě příští rána jsme se probouzeli přibližně ve stejný okamžik. Pomilovali jsme se, společně odešli do koupelny a potom připravili snídani pro naše děti, teprve pak odjel do práce. Měla jsem pocit, že po jisté krizi začíná nová etapa našeho manželství. V pondělí odletěl Viktor znovu do Kostariky vyřídit další nezbytné věci týkající se koupě penzionu. Luboš měl mezitím plně firmu ve svých rukou. V úterý večer mi oznámil, že musí odjet na tři dny do Gdaňska přebrat nějakou nutnou zásilku zboží z Asie, a vyzval mě, abych mu prozradila, co bych si odtamtud přála přivézt. Vyjmenoval asi deset věci, které prý turisté v Polsku nakupují, z nichž jsem ovšem nepotřebovala ani jednu. Přesto slíbil, že mi stejně něco hezkého sám vybere. Na rozdíl od dřívějška jsem mu pomohla složit kufr. Odjel ve středu ráno, když se předtím rozloučil s dětmi i se mnou. Prožila jsem den naplněný prací v domě a čekáním na děti, až se vrátí ze školy. Večer jsem šla spát v obvyklou hodinu. V noci mě ale vzbudil třeštivý zvuk zvonku. Vstala jsem a v totální otupělosti vyhlédla oknem k vrátkům. Stálo tam policejní auto s tiše blikajícím majákem a tři přešlapující postavy v uniformách. Zvonek se utišil až tehdy, když jsem se vyklonila z okna a zvolala, že o nich vím. Přehodila jsem přes sebe župan, vklouzla do pantoflí a spěchala ztichlým domem na verandu, pak po chodníčku k vrátkům. Venku mě ovanul noční chlad, takže jsem se brzy vzpamatovala. Přesto jsem v té krátké chvíli přemýšlela o tom, proč mě tak pozdě budí policie. Určitě kdosi vykradl nějakou provozovnu naší firmy a policajti teď hledají některého z majitelů! napadlo mě, neboť se to již v minulosti stalo několikrát. Zasunula jsem klíč do zámku a vrátka otevřela. To už jsem poznala, že jedním z policistů je žena. - Paní Tichá...? zjišťovala přísně. - Ano...! potvrdila jsem. - Manželka pana Luboše Tichého? Moje přikývnutí. - Můžeme jít dál? - Jistě... prosím! ustoupila jsem stranou, aby žena v uniformě mohla projít. Mladší z těch dvou, co také přijeli, ji následoval až do domu, kde jsem nechala rozsvíceno. Nechápala jsem, co má jejich skoro obřadné chování znamenat. - Stalo se něco?! zeptala jsem se netrpělivě. - Ano, paní Tichá, odpověděla velice vážně policistka, které jsem až nyní viděla do tváře, - váš manžel měl vážnou dopravní nehodu, při které tragicky zahynul. Měla jsem dojem, že jí dost dobře nerozumím. A tak jsem se k ní naklonila a vyrazila ze sebe: - Cože...?!!! Mladá žena v uniformě znovu přisvědčila očima a dodala: - Na silnici mezi Táborem a Planou nad Lužnicí nezvládl zatáčku, sjel ze stráně a narazil na strom! To, co mi říkala, se mi zdálo nepravděpodobné. Vlastně jsem si zatím ani neuvědomovala tragický obsah zprávy, a proto jsem namítla: - To je přece nesmysl! Co by dělal Luboš u Tábora? Jel přece pro zboží do Polska! Policisté na sebe pohlédli. Potom muž s knírkem znovu potvrdil: - Bohužel k té nehodě opravdu došlo za Táborem! Rychlá záchranná služba byla na místě nehody během několika minut. Lékař však už mohl konstatovat jenom smrt! Měla jsem stále pocit, že ti dva mi cosi namlouvají. Chtějí mě obelhat, přesvědčit mě o té strašné věci!!! - Ne... to není pravda, to nebyl Luboš!!! Policistka sáhla do kožené brašny, vyjmula z ní náprsní tašku a podala mi ji. - Znáte ji?! zeptala se. - Ano! přisvědčila jsem ještě dřív, než jsem ji rozevřela. - Díky tomu, že v ní měl váš manžel občanský průkaz, mohli jsme zjistit jeho bydliště a podat vám hned zprávu! Průkaz, o němž mluvila, byl teď vytažený z přihrádky tašky. Když jsem ho otevřela, hleděl na mne z fotografie Luboš. Měl tam trochu strnulý výraz. Vždycky, když si nesl od fotografa své snímky, tvrdil, že na nich vypadá jako debil po náletu. Nevím, proč jsem si to připomněla právě teď. Říkají, že je Luboš mrtvý...! To znamená, že už nežije!!! Takže to není hloupý žert, jak jsem se původně domnívala, ale krutá pravda! Luboš opravdu zemřel! Proč jinak by mi ti dva podávali ruku a říkali přitom: - Upřímnou soustrast paní Tichá! Cítila jsem najednou, že se mi podlamují nohy. Zatočila se mi dokonce hlava, někam jsem padala... Neomdlela jsem však. Když jsem se vzpamatovala, seděla jsem už v křesle, které máme v předsíni. Přede mnou stály také moje děti. Rozhovor s policisty a můj vzrušený hlas je asi probudil. - Co se stalo, mami?! ptal se Patrik a udiveně si prohlížel nečekané návštěvníky. Vyslala jsem očima k policistce signál o pomoc. Nedokázala bych jim to o tátovi říci první. Ta pochopila, sklonila se k nim a pravila co nejohleduplněji. - Váš tatínek dnes v noci zemřel při autonehodě! Denisa blýskla nenávistně očima, odstrčila tu cizí ženskou a vrhla se ke mně. - Je to pravda, mami?!!! dožadovala se odpovědi. Plačtivě jsem přisvědčila. - Blbost! ozval se po mé pravé ruce plačtivě Patrik. - Táta nikdy žádnou bouračku neměl, je výbornej řidič...!!! bránil se tomu, co jim namlouvali ti v uniformách. - Tentokrát tu zatáčku tvůj táta prostě nezvládl! řekl mu policista. Patrik pochopil a svěsil hlavu. Víc slyšet nechtěl. Beze slova se vrátil do dětského pokoje a tam za sebou nehlučně zavřel dveře. Policistka projevila zájem o mne. - Jste v přádku, paní Tichá? Přisvědčila jsem jí. - Můžeme vám nějak pomoci?! Někomu zavolat nebo ho přivézt? Vzpomněla jsem si na mámu, ale tu bych vedle sebe v tak kritické situaci právě mít nechtěla. Požádala jsem je tedy: - Byla bych ráda, kdybyste to nějak sdělili mé sestře. Bydlí v Peklovsi. Ale nemá telefon...! Byli ochotni ji přivézt. Ten s knírkem si pečlivě zapsal Simoninu adresu a chvatně odešel k autu. Policistka snad z ohleduplnosti zůstala u mne.  Pokračování... Předchozí díly najdete zde. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Vladimír Just |
 |
Helena Štáchová |
 |
Dáša Cortésová |