Libuše Čiháková: Zasloužený potlesk / Kde pánbůh ubere, jinde přidá...

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Zasloužený potlesk

„Na startovní lajně Olympijských her v Seattlu stálo devět mentálně nebo fyzicky postižených atletů... Běželi v tříčlenných skupinkách. Náhle jeden chlapec upadl a rozbrečel se. Ostatních osm závodníků se k němu vrátilo. Děvče s Downovým syndromem ho objalo ho a zeptalo se: „Už je ti líp?“ Pak všech devět společně prošlo cílovou lajnou. Všichni diváci tenkrát povstali a tleskali. A ten potlesk trval hodně, hodně dlouho...“ (Přišlo mailovou poštou)

Proč se těmto lidem vlastně říká postižení? Nedávno jsem se dívala na australský film, kde negramotné děvče, vychované v ústavu a bez prostředků, se přihlásilo na koňské dostihy s jediným cílem - vyhrát je. Jako vítěz by získala roční stipendium na školu, což pro ni byla existenční otázka.
Dlouho a tvrdě se na závody připravovala, tolik chtěla studovat. Těsně před cílem však spadl z koně její přítel a zranil se. Bez jediného zaváhání zastavila a poskytla mu pomoc. Závod nevyhrála. Zato si uvědomila, že svého přítele má víc než ráda. Toto poznání pro ni bylo v tu chvíli důležitější než vítězství. Jaké však bylo její překvapení, když po vyhlášení vítěze dostihu jí byla předána cena za lidskost, spolu s vytouženým ročním stipendiem na škole. A tak zase dobro zvítězilo a diváci by mohli tleskat ve stoje. Udělala jsem to za ně.

Dobré skutky, jsou schody do nebe.
Kde pánbůh ubere, jinde přidá...

Ukázkou takového člověka je hlavní hrdina v televizním seriálu „Můj přítel Monk“. Odborný konzultant policie je nadprůměrně inteligentní muž, kterého smrt manželky psychicky poznamenala tak, že začal trpět úzkostnými stavy, provázené četnými fóbiemi (obavy z lidí, výšek, nesterilního prostředí...)
Ale ani jeho fobie a roztržitost mu neubírají na schopnosti mistrovské dedukce, s jakou dokáže vyřešit kriminální případy.
V jednom díle seriálu získal Monk jako svědka dvouletého chlapečka, který našel v parku doličný předmět. Malý klouček, se kterým začal na případě pracovat, poznal v Monkovi člověka se zlatým srdcem a velice si ho oblíbil. Ten, zaskočen láskou, kterou dlouho postrádal, se rozhodl, že dítě, odebrané původní rodině, adoptuje. Okolí, které svérázného detektiva znalo, tím bylo zděšeno. Monk se sice s problémy, které péče o batole přináší, statečně rval, viditelně to však bylo nad jeho síly...
Asi po čtrnácti dnech, kdy malému četl před spaním pohádku o malém princi, nemohl divák přeslechnout, jak do vyprávění vsunul „...že pan Mank se nemůže dál o malého prince starat, protože se neumí postarat ani sám o sebe...“ Něha, spojená s bolestí hrdiny, mně rvala srdce. A co teprve, když za pár dní chlapečka předával nové rodině! Malý na rozloučenou zasypával neohrabanému detektivovi tvář polibky, jakoby nechtěl nikdy přestat, Monk neskrýval dojetí...
Film zanechal v mém srdci hlubokou stopu. V Monkovi se snoubí genialita s výstředností a potrhlost s všudypřítomnou lidskostí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 05. 2009.