Libuše Čiháková: Paříž s Mrtvou a živou / O žebrání a podnikavcích

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Paříž s Mrtvou a živou

Nevím, proč s sebou, kamkoli jedu, vláčím některé snad už stokrát přečtené knížky. Jako třeba vezu Mrtvou a živou od Daphne du Maurier do Paříže.
Zprvu jsem tu dámu na lavičce v parku, krmíci holuby, nevnímala. Se zmrzlinou v ruce jsem se kochala pohledem na Eiffelovku, pohled mi však pořád ujížděl k sousední lavičce. Ta stará dáma byla jako z jiného světa. Od klobouku, přes brýle až po boty, oblečená v pastelově modrých barvách. S klidnou elegancí láme rohlíky krotkým ptákům, ponořena do sebe. Možná se vidí jako holčička ve stínu mohutných platanů, s chůvou, jak krmí u jezírka labutě.
Otec se vyšvihl na svého ryzáka, maminka mává šátkem na rozloučenou. Služebná leští zábradlí, zahradník zastřihuje růže. Nad tím vším se vznáší vůně léta.. Dáma v modrém vstala. Smetla drobečky z klína, zavřela kabelku a pomalu odchází. Zmizela jako postava z románu du Maurier.
Napadlo mne, zda ji doma někdo čeká nebo žije-li opuštěná. Možná, že chce být se svými vzpomínkami sama. Jako tady s mlčícími holuby. Byla jsem si skoro jistá, že pokud bychom sem zítra touto dobou opět zavítali, našli bychom ji tu. Mlčící, tajemnou jako Monu Lisu.
Když jsem poprvé uviděla její záhadnou tvář za vitrinou v paříšském Louvru, rozbušilo se mi srdce. Dáma v černém, která už více jak pět století nedá spát umělcům, vědcům, anatomům, historikům... Usedám na polstrovanou stoličku kousek od obrazu a snažím se proniknout do tajů její tváře. Sleduji oči, zkoumám ji zprava, zleva, hlavou mi letí různé historky, které jsem o tomto díle slyšela. Jde opravdu o portrét Lisy Gherardiniové, nebo jde o umělý portrét, složený z dívčích tváří či z podob malířových milenců?
A byl vůbec Leonardo da Vinci homosexuál? Myšlenka následuje myšlenku. Jsem asi prosta fantazie, říkám si, když ve slavném portrétu nenalézám víc, než tvář bezpohlavní osoby. O to víc rozumím ponuré hornaté krajinně v pozadí, která mi připomíná moji Vysočinu za mlhavého deště.
Když jsme v noci Paříž opouštěli, polaskala jsem naposledy věž pana Eiffela, která s tisíci světýlky na svém plášti připomínala nevěstu v krajkách. Sbohem, Mono Liso. Sbohem, dámo v modrém. A možná někdy nashledanou...
O žebrání a podnikavcích

Poprvé jsme se s žebráky setkali po sametové revoluci ve Francii. Místní lidé je brali jako kolorit města a snad jen cizinci jim nějakou minci hodili. Nejvíce jsme jich viděli po cestě k bazilice Sacre Coeur.
Na každém třetím schodu některý z nich posedával, matky s nemluvňaty polehávaly, kejklíři lákali kolemjdoucí na svoje triky.
Nejvíce upoutával človíček, na jehož nataženou paži se slétala mračna drobného ptactva.Bazilka Sacre Coeur Dotyčný bral ruce okolostojících do své, a ty se v mžiku také obalily drobnými opeřenci. Nevím jaký trik ten filuta používal ani jak se mu potom podařilo od přihlížejících vybrat po pěti francích.
O pár schodů výš zase rozdával muž obrázek Ježíše a medailonek s madonou. Také tomuto svatému muži se podařilo z každého vymámit pět franků. Nedejte je ale, když zrovna jdete do kostela.
Tam jsme ještě koupili brožurky o bazilice, zapálili svíčky zemřelým, něco přidali do kasičky... Při tehdejším přepočtu pět korun za frank jsme museli sakra počítat, protože památek s podobnými „fiškusy“ jsme měli před sebou ještě hodně.
Také na příhodu u zámku Versailles nelze zapomenout. Na cestě nás oslovili roztomilí černoušci, předvádějící dřevěné létající holubičky. Cena třicet franků. Slušně jsme odmítali i sníženou cenu na dvacet, pak už na deset franků. Byli jsme rádi, že nás dav rychle unášel k zámku. Při zpáteční cestě jsme si mysleli, že v davu nám dají prodejci pokoj. Kdepak ale! Sotva nás černoušci s holubičkami zmerčili, ihned hlasitě spustili: „Sadarmo, co? Sadarmo?“, lámali češtinu. „Ani zadarmo“, křikla jsem na ně a pro jistotu zmizela v autobuse. Není proto divu, že se nám při vzpomínce na Paříž nevyjeví jen její památky....
On totiž není žebrák jako žebrák.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 05. 2009.