Karel Effa
VE ZNAMENÍ NÁHODY

Moje průprava z válečných kabaretů mně přišla v Praze vhod při estrádních vystoupeních. Miloval jsem to dobrodružství, kdy je člověk bez nápovědy, režie, bez partnerů a bez děje vržen před mikrofon a sám, jako voják v poli, musí lidi strhnout, aby se bavili. Jan Werich mi kdysi řekl, že kdo z herců projde Lucernou a má tam úspěch, může klidně dělat tuhle profesi dál. Vzpomínám si, jak jsem jednou v Lucerně šel na scénu až dlouho po půlnoci jako poslední. Lidé se k mé radosti přesto bavili, a když už jsem neměl co přidávat, vylezl jsem na piano a předstíral spánek.
Další estrádní vystoupení na sebe nedala dlouho čekat. Sháněli jsme tehdy peníze na nábytek, a i když mé honoráře nebyly v té době příliš veliké, přece jenom se právě na Silvestra moje finanční základna docela slušně vylepšila. Ten den jsem udělal svůj osobní rekord, když se mi podařilo mezi devatenáctou hodinou a půlnocí účinkovat v Praze celkem třináctkrát. Taxikář dostal slušnou odměnu a vozil mě od štace ke štaci. Ve voze jsem měl tři nažehlené košile, umývadlo, gumovou láhev s teplou vodou a ručník, a zatímco venku praštěl mráz, zpocený jsem se v autě myl a převlékal si košile.
První štace onoho Silvestra byla v Závodním klubu Motorletu v Košířích. Přijel jsem tam a vidím samé cikány. Byli už náležitě rozjaření, hráli na cimbál, tancovali a byli veselí. Po přivítáni mě házeli do vzduchu, tleskali, pak jsem si musel přisednout a marně jim vysvětloval, že víno pít nemohu, neboť mě čeká další práce. Hráli na cimbál, křepčili kolem mne a pak mi vyplatili tři sta korun. Děkovali, že jsem přijel a já se přitom vůbec ke slovu nedostal. Pak jsem uháněl s taxikářem postupně do Lucerny, Slovanského domu, Národního domu na Vinohradech, do Karlína a dalších štací, až jsem se dostal do Jalty.
Vyběhl jsem po schodech a po ohlášení jsem sebejistě přistoupil k mikrofonu. Vtipy, které jsem vyprávěl, předtím všude zabíraly, a tak jsem úplně suverénně odvíjel nacvičené estrádní číslo. V kavárně sedělo u stolů asi třicet lidí. Když jsem viděl, že se moje vyprávění nesetkává s očekávaným ohlasem, začal jsem mírně blednout. Po pointách, při nichž se publikum vždycky bavilo, bylo tentokráte ticho, nikoho jsem nezajímal a lidé se začali bavit mezi sebou. Konečně jsem dospěl k anekdotě, která byla zaručeným esem. Načasoval jsem si pointu jako smeč, ale v duchu už jsem měl plno pochybností. Napadlo mě, jestli jsem to nepřehnal, a říkal jsem si: „Jsi unavený, vzal sis toho moc, jsi hlupák.“ Ani ten nejlepší vtip nezabral, a lidé se mezi sebou bavili docela hlučně. Stékal mně po tváři pot, sáhl jsem po kytaře a skončil parodií. Ticho, nezájem v hledišti, a když jsem se ukláněl, zdvihlo se jenom pár rukou z povinnosti. S pocitem prohry, který jsem zatím nepoznal, jsem se odpotácel do kanceláře a úplně zničený klesl na židli.
„Moc vám děkuju, bylo to vtipné, váš výstup měl říz a spád,“ řekl mi ředitel Jalty a podal mi ruku.
„Spád to tedy mělo,“ odpověděl jsem, „spěchal jsem, abych už byl pryč. Vždyť se nikdo nesmál, nebavil, copak jste to neviděl? Já to nechápu, všude jsem měl úspěch.“
„Promiňte,“ pravil ředitel. „Já jsem vám totiž zapomněl říct, že to byla holandská delegace...“

(Příště: Jiří Sovák)

(Příští sobotu: )  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde