Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Přiznám se, že jsem to často využíval a využívám dodnes. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem těch rozhovorů s ním napsal a natočil poměrně hodně, a tak, když se začíná blížit konec jeho sloupků přetiskovaných v Pozitivních novinách, napadlo mě, že bych mohl posbírat vše, co jsme spolu v průběhu let propovídali, a v Pozitivních novinách to začít na pokračování zveřejňovat.
Když jsem pana Jiřího požádal o svolení, odpověděl mi mailem: „Milý Ondřeji, dělejte, jak rozumíte. Já sám, jak víte, nerad píšu.“
A tak tedy začínám psát, či spíše přepisovat, časově na přeskáčku, co všechno zajímavého jsem se od Jiřího Menzela v průběhu let dozvěděl a co by nejspíš mohlo zajímat i vás…
Ondřej Suchý

HOVOR Z ROKU 1989

• Když v roce 1978 uplynulo od vzniku naší kinematografie 80 let, objevil se na plátnech kin film Báječní muži s klikou, který byl tomuto výročí — s ročním zpožděním — věnován. Vy jste do něj natáčel některé záběry, které pak byly vydávány za záběry autentické, z přelomu století…

Co se těch jakoby dobových snímků týče, žádný konkrétní film z počátku naší kinematografie jsme v nich nerekonstruovali. Vycházeli jsme dejme tomu z klasického snímku Dostaveníčko ve mlýnici z roku 1898, ale dělali jsme to celé úplně jinak — řekl bych nějak tak jako grotesku před Maxem Linderem. Podobně jsme natáčeli třeba i dobový záznam sportovního utkání. Šlo nám především o vytváření stylizované podoby tehdejších filmů. Bylo to velké dobrodružství. Hledali jsme nejrůznější způsoby, jak se v technickém zpracování nejlépe přiblížit originálům: Filmovali jsme dotáčky němou kamerou, někdy na 16, na 12 i na 8 otáček, a laboratorně je pak zrychlovali.
Do takto vzniklého černobílého filmu jsme pak nechali prokopírovat statický záběr velkého barevného detailu plamene svíčky, čímž jsme získali výsledný efekt - barvu prvních filmových pokusů a jejich tehdejší neumělé projekce. Žlutá barva na filmu ,dejchá´ a všechno působí dost věrohodně... Filmovali jsme ovšem kamerami moderními.
Původně jsem chtěl natočené a zkopírované filmy ještě poškrábat, aby to vypadalo jako ve starých filmech, kde ,prší´ přes obraz, ale některé procedury, kterými naše záběry prošly, se o tento efekt částečně postaraly samy.
Další důležitou kapitolou při výrobě filmových dotáček byla práce herců. Muselo se hrát jinak, než jak jsou herci ve filmu zvyklí. Všechno jsme mockrát zkoušeli. Bylo důležité, aby nikdo nepřehrával. To je totiž mylný názor, že herci ve starých filmech především velmi přehrávali.
Naši herci museli přehrávat kvůli technice filmového záznamu; tu museli přidat, tu ubrat na pohybu, některý pohyb bylo nutné zrychlit, jiný zpomalit. Když kupříkladu herec po nějaké akci usedl, aby třeba udělal pauzu před akcí další, musel ve skutečnosti sedět nehnutě čtyřikrát déle, než by to udělal normálně.
V jiném záběru bylo zase potřeba, aby pro zvýšení komického efektu jeden herec hrál zrychleně a druhý zpomaleně. Byla to věda. Všechno jsme točili pod širým nebem, a tak jsme měli možnost i na vlastní kůži poznat problémy, s jakými zápolili naši někdejší předchůdci. Snímky tohoto typu jsme pak ve filmu samotném promítali na plátno, na prostěradlo, jak kde.
Všechny ty filmy z konce minulého století, které nás inspirovaly k jejich napodobeninám, vznikly tak, že neměly žádnou scenáristickou předlohu. A tak jsme tedy pracovali i my. Aby výsledek byl, co do skutečnosti, dobrý, přicházeli jsme ,na plac´ s tím, že teprve tam jsme začali improvizovat a všechno na místě vymýšlet. Všemu jsme se museli od základu učit.

• Co měly tři hlavní postavy filmu - pan Pasparte (Rudolf Hrušínský), kabaretiér Šlapeta (Vladimír Menšík) a vynálezce Jan Kolenatý (Jiří Menzel) - společného se třemi známými jmény z historie naší kinematografie?

Pasparte, Šlapeta a Kolenatý mají s průkopníky Ponrepem, Josefem Švábem-Malostranským a Janem Kříženeckým společné pouze profese. Jinak šlo jen a jen o přiblížení atmosféry té doby. Víc z historie ať v tom nikdo nehledá.

• Používali jste jako rekvizity některé konkrétní muzejní exponáty?

Ano, v detailních záběrech jsme například hráli se skutečnou kamerou ,lumiérovkou´, se kterou filmoval sám architekt Kříženecký. Zapůjčilo nám ji pražské Národní technické muzeum. V ostatních záběrech filmu jsme používali její věrnou kopii.

• Kdysi u nás běžel film Báječní muži na létajících strojích. Podobnost názvu je záměrná?

Určitý záměr v podobnosti názvu jsme měli. Také náš film měl být jakýmsi poděkováním těm, co přišli první. Poděkováním pionýrům české kinematografie i jejich následovníkům. Měl být díkem za to, že vůbec kinematografii s nějakou historií máme, a že v tom našem kousku Evropy je poměrně vyspělá a má svou tradici. Byli to báječní muži. A ta klika? Tu kliku jsme měli my. Kliku v tom, že se tenkrát našlo pár nadšenců, kteří kouzlu vznikající kinematografie propadli.

Scéna z filmu Báječní muži s klikou (1978) 
 
(pokračování jindy)  

DALŠÍ HOVORY S JIŘÍM MENZLEM najdete zde