Eliška Peroutková - Zdeněk Pošíval: Malířka něžné básnivosti
Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP
|
| |
|
| |
| Eliška Peroutková (Ela) | |
 ZP •• Hádám, že jsme se poznali ve škole scénografie. Mne tehdy pozvali, abych přednášel o spolupráci scénografie s režisérem. Tvým hlavním školitelem byl ovšem Martin Zbořil, (nyní profesor na univerzitě v Kalifornii). Poznali jsme se ve scénografické škole, kam jsi přišel ty a Martin Zbořil. Pro mě jste byli něco jako Cyril s Metodějem: obrátili jste můj život zcela v tom nejpozitivnějším smyslu. Setkání s Martinem Zbořilem bych nazvala přímo štěstím. Školu pořádal Svaz divadelních ochotníků. Trochu se usmívám, protože škola má své výročí. Je tomu právě třicet let, co končila uzavřením závěrečných prací. V červnu roku 1979 byla v Městské knihovně v Praze otevřená výstava scénografické školy a amatérské scénografie při právě probíhající světové výstavě Quadrianale. Výstava byla velká svým rozsahem a svým významem i mezníkem daným významu scénografie pro ochotnické hnutí v celých Čechách. Je totiž nedílnou součástí představení, je jejím vizuálně dramatickým podtržením, je neodmyslitelnou součástí inscenace. Mám dojem, že do té doby se nikdo nezajímal o tvar ochotnických výprav, až Miloš Honsa přišel s touto myšlenkou. Škola byla velmi dobře metodicky vedená formou vysokoškolského studia, vždyť sám jsi na ní přednášel. Přednášelo na ní mnoho významných osob z divadelního prostředí. Myslím, že objem práce byl dosti velký a musím říci, že přednášející ve svých hodnoceních k nám nebyli zrovna shovívaví v tom smyslu, aby rozdělovali, amatér méně schopný nežli student třeba scénografie na DAMU. Tedy před třiceti lety výstava a závěrečné zkoušky a závěrečná práce na Jiráskově Hronově. Pracovala jsem na Jiráskově Emigrantovi, obrovskou maketu táhl manžel vlakem do Hronova a pak zase zpět do Prahy. A víš, kde nakonec ta maketa skončila? V nejspodnějších útrobách Národního divadla, kde můj manžel pracoval jako elektrikář, později byl členem činoherního komparzu. Pokud ji nezkonzumovali stálí obyvatelé nejspodnějších prostor, je tam patrně dodnes, ale nikdo ji už nenajde. ZP •• Martin Zbořil doporučil posléze tebe a tvého manžela Zdenka, abyste se ujali vedení dramatického kroužku Radar (v Praze 7), kde jste s mladými zájemci o herectví připravili večer z díla A. P. Čechova. Chodil tam i můj starší syn Marek. Na základě doporučení Martina Zbořila jsme působili s manželem nějaký čas v divadelním souboru Radar v Holešovicích. Můj manžel režíroval, hrál a vůbec jsme si hráli se snahou udělat dobré divadlo. Čechovovy aktovky se staly mému manželovi osudovými. Vrátil se k nim po letech v Českém ráji, kde máme chalupu, a uvedl další inscenování těchto hříček. Ve zmíněném Českém ráji se hrálo téměř po padesáti letech, neboť tam ochotnický spolek existoval za první republiky. Je tam v hospodě krásné divadlo s nádhernou oponou. Můj manžel byl život sám, nadchl místní občany a chalupáře tak, že spolek se tam obnovil a vede si velmi pilně a zdárně. V Radaru jsem poznala tvého syna Marka. Chtěla bych na něm demonstrovat to, co je strašně důležité v kumštu, naprostá pokora, nadšení, zpochybnění sama sebe, ale i víra v sebe. Obojí však musí jít ruku v ruce. A pokud vím, Marek to dotáhl profesně velmi daleko, čímž nemám na mysli to, že opustil svou vlast, ale že svou úspěšnou filmovou profesní dráhu věnuje Kanadě a USA. ZP •• Když jsem byl pozván do Kralup nad Vltavou, abych tam v Kulturním domě vypomohl s režií inscenace hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa, ujala ses výpravy. Tvůj realizovaný návrh scény byl vskutku pozoruhodný. Vyjádřil předpokládané rurální prostředí místa děje, ovšem pro režii bylo podstatné, že půdorysem vycházel vstříc hereckému jednání, což je pro divadlo podstatné. Pro mnohé scénografické exhibice to nebývá samozřejmé. Její pastorkyňa a Kralupy! Ve znamení »mortadely«, vzpomínáš? Ponechal jsi mi na scéně cosi, co je neuchopitelné, co nějakým způsobem vyjadřuje vnitřní podstatu, touhu, lásku, a já nevím, co ještě. ZP •• Vzpomínám si: na pozadí scény a jejím půdorysu jsi umístila zavěšením do prostoru jakousi abstraktní plastiku, která spíš připomínala pestrobarevný točený salám, již jsem sice nazval po italském salámu, ale vskutku cosi nepopsatelného pro tíživý vjem tématu dokreslovala. Pro tvorbu herce nebyl tan artefakt překážkou, což bylo důležité. Snad to byla spletitost lidských vztahů, které jsou stále ve vzájemné provázanosti. To byl neuchopitelný spletenec z molitanu a sítí, barevný ve své expresnosti, nazvaný tebou prostě mortadela. Já si myslím, že scéně dala správný punc a šmrnc. Jsem velmi ráda, že na to vzpomínáš, snad jsi to cítil také tak, jinak bys to vyhodil. Říkáš, že se Ti ve scéně s herci hrálo dobře, však jsi také odvedl velmi úspěšnou inscenaci, která přinesla radost nejen divákům, ale i hercům a vůbec celému souboru v Kralupech. Bylo to také hojně navštěvované představení. V Kralupech panovala báječná spolupráce se souborem i při výrobě dekorace, a mohu zodpovědně prohlásit, že mnohým divadlům se o tom může jen zdát. V roce 2007 jsem byla porotkyní na Jinonické přehlídce, kde jsem se dozvěděla, že i po těch dlouhých pětadvaceti letech se na naši spolupráci stále vzpomíná s úctou. ZP •• Nerad používám některá slova, ale to, co mi říkáš, je udivující a krásné. Divadlo je sice jedno z nejkrásnějších umění, ale zároveň nejpomíjivější: spadne opona a dílo přestane existovat. Jestliže se představení Její pastorkyně v Kralupech zarylo do paměti a zakořenilo v povědomí na takovou dobu, pak to znamená, že se nám podařilo vyorat požehnanou brázdu. Jsem moc ráda, že na tu práci vzpomínáš, byla bych však neupřímná a musím dodat, že tak hladká a romantická spolupráce s Tebou nebyla. Jako vše, nebo mnoho v mém životě, bývá dvakrát. Jsem narozena ve znamení Blíženců: to je dualita. Na Její pastorkyni existovaly scény dvě. Když jsem udělala tu první a uklidila nesmírný binec, který z výroby maket pochází, čekala na svůj ortel. Přišel jsi, kouknul na scénu, která se skládala z prudké šikmy a centrálního kola, které mi visí v pokoji dodnes, a řekl jsi: „Peroutková, v tom se hrát nedá, v tom je řečeno už toho příliš, vlastně servíruješ všechno předem a herec by byl už jaksi zbytečný, tam jde přece o nějaký děj a ten plyne v čase.“ A odešel jsi středem. Zůstala jsem v depresivní náladě a nevěděla, co si s tím počít. Vždyť jenom to kolo jsem já a moje rodina, která mi pomáhala, vyráběla přes dva víkendy. Byla jsem zdrcená, ale i tak jsem vyplodila do čtrnácti dnů novou scénu i s maketou. ZP •• Nová scéna byla přesná. Tvorba bývá velmi často nejprve trýzní, utrpením, Eliško, a teprve pak možná i radostí. Mé odmítnutí tvé první verze návrhu bylo snad prvním a dlouhou dobu i posledním škrábancem v našem vztahu. Druhý přišel teprve nedávno, kdy jsem ti opakovaně musel vysvětlovat, že mé křestní jméno se píše s háčkem. Měla jsem z toho, čemu říkáš »první škrábanec«, pořádnou depresi. Takhle depresivně jsem se vlastně dostala ke scénografii. Když jsem pracovala na své první scéně, což byl Vodník Mařenka, přišla moje máma a také říkala: „Víš Elino, to nějak není ono!“ To ono byla chalupa s mlýnským kolem, naturalismus jak vyšitý. Byla jsem nešťastná a nevěděla, co si počít, a tak jsem všechno vyhodila, nechala jen kolo a vytvořila prudkou šikmu se schodem, aby mohl vodník skákat podle skal. Když v Branickém divadle tu šikmu vyrobili a přinesli i to kolo, byla jsem zase na mrtvici: kolo vůči šikmě bylo malé. Bála jsem se to říci nahlas, abych neproletěla ve tři ráno portálem, ale přemohla jsem se, řekla to a do premiéry na druhý den bylo kolo nádherné. Za všechno děkuju následnému osudu, protože to kolo mi přineslo manžela Zdenka Peroutku, následných 31let souznícího manželství v divadelním oparu a vůbec to, že jsem se mohla scénografii věnovat. Za rok po této události jsem se vdávala na Jiráskově Hronově, kde byla úřední svatba s divadelními přáteli. Dostala jsem tam štětec a paletu a tenkrát v té době jsem poměrně nevěděla, co s tím. ZP •• Od naší divadelní spolupráce uběhla pěkná řádka let. Já o tobě pouze vím, žes často hostovala a hostuješ i u profesionálních scén. Nedávno jsi navrhovala kostýmy do her J. K. Tyla. Zdeňku, vyprávím si s Tebou a venku se žene strašlivá bouřka. Nebe je zcela potemnělé, a to světlo, které z něj vyjde, budou patrně zuřivé blesky. Tak, jak to dovedou i světla reflektorů, dokonale, ale to je »jako«. Tohle je opravdové, opravdové tak, jak se dovede hněvat i člověk, ve kterém se vzedme hladina nepříznivých emocí. A takový provázaný pytel emocí je divadlo. Nevěděla jsem to, dokud jsem nehostovala poprvé na profesionální scéně v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Text, který jsem původně dostala do ruky od ředitele divadla Františka Skřípka, se nazýval Sekáč u dobré duše. Sám asi vidíš tu dvojsmyslnost názvu, text jsem přečetla, moc se mi líbil, před očima se mi rýsovala scéna a řekla jsem si, to je strom do nebe, ta touha hlavní představitelky vyvléci se z šedi všedních dnů, utéci od násilnicky se chovajícího manžela, touha něco dokázat lidem, že umím, touha a síla jít vzhůru, až ke hvězdám, touha stromu jít za světlem, kam vzpíná své větve. Když jsem si toto dořekla uvnitř sama sebe, ne sekáč u dobré duše, i když ano, to je strom do nebe, zazvonil telefon, na druhém konci drátu se ozval můj dlouholetý kamarád a režisér Josef Kettner a povídá mi: „Přepište si název, Eliško, je to Strom do nebe.“ Docela jsem ztuhla. Dnes vím, že zapracovalo informační pole kdesi nad námi, které mi seslalo jakousi informaci. Centrum scény tvořil strom, ne takový, jaký by se mohl zdát z mého popisu výše zmíněných dějů, ale strom, tak, jak jej malovali renesanční umělci, třeba Botticeli; strom dokonalosti, hojnosti a štěstí, který byl schován za jakousi matnou clonu, modrého nebe, přes niž šly mříže. No, další »mortadela« po letech, co Ti budu povídat. Ten rambajs! Nevím, zdali se ten rambajs spustil tím, že probleskla informace, že přicházím z amatérského jeviště, ale takové blesky, které mě provázely při inscenování, jsem do té doby v divadle nezažila. Asi po roce následovala další spolupráce na Tvrdohlavé ženě a letos měla premiéru inscenace Strakonického dudáka, na nějž jsem dělala kostýmy. Víš, měla jsem v té době výstavu ve Volyni, a protože celoživotně jezdím, jak říkám od Prahy nahoru k horám Krkonošským, ani jsem pořádně nevěděla, že Volyně je blízko Strakonic. Také jsem nevěděla, že když se řekne Strakonický dudák, vzedme se národní vědomí. Když jsem jela do Volyně přes Strakonice, bylo to týden před premiérou, nechala jsem si zastavit auto ve Strakonicích u kostela a šla jsem položit na jeho schody korunu za zdar premiéry. Byla jsem překvapená, že mě následovali všichni z posádky aut, a tak si myslím i na stránkách Pozitivních novin, že to s naším národním cítěním není zas tak špatné, jak by se nám mohlo zdát z bulvárů. Všechny inscenace na půdě tohoto divadla mě nějak poznamenaly, každá jinak, ze všech si odnáším významnou stopu v duši, práce v divadle, i když někdy ve své krutosti, je stejně nádherná. ZP •• Dominantou tvé činnosti je však volná malba a ilustrace. Prozraď něco o své oblíbené tematice, (to znamená, jak bys definovala svůj pohled na svět a uměleckou realitu ve svém poselství), a proč volíš tu kterou techniku. Když zmińuješ jména umělců v úvodu, třesou se mi kolena a nikdy bych si sama nedovolila se k nim přirovnat. Ta jména ve mně vzbuzují nesmírnou úctu. Všechny vyjmenované mám ráda, chodila jsem na jejich výstavy a byli mými idoly. Je to však již dlouho, co jsem intenzivně chodila na jejich výstavy. ZP •• Jména v úvodu patří sice umělcům známým a populárním, ale ti nejsou předmětem pozornosti ROZPRAV v Pozitivních novinách, byť mnozí jsou mými přáteli. Podle zadání vydavatele nás zajímají osoby, jež nejsou tak známé, což ve tvém případě neznamená, že svým dílem nečníš právě tak významně, byť si vykračuješ jinudy a z mého osobního hlediska i pozoruhodněji. Přistihla jsem se kdysi, že se mi podvědomě vkrádají do duše jako vzory a to já nechtěla. Chci být sama sebou, to vkrádání je opravdu podvědomé, ale stane se někdy, že divák soudí jinak a snaží se přirovnávat a srovnávat. Já jsem se k malování dostala tak, že jsem se opravdu chtěla už v mládí stát malířkou a ničím jiným. Byla jsem k tomu také dost povzbuzovaná profesorem Jindřichem Koukolským na LAU, a tak jsem šla dělat zkoušky na AVU, tam, kde Ty teď bydlíš a koukáš na její okna. Skutečně jsem je udělala a byla přijata, avšak do ročníku »0«. Pak přišel bratr Rus, zrušil ročník »0«, a navíc při dalších zkouškách mi profesor Karel Souček řekl: „Talent ona jsou, to ano, ale nikdy jich sem nevezmeme s tím Ježíšem Kristem na krku!“ A bylo vymalováno. Pokračovala jsem v dělnické profesi v oboru tisku a vlastně tam jsem se seznámila s šéfredaktorem časopisu Amatérská scéna Jiřím Benešem, a ten mě poslal do Branického divadla. A vidíš, zase jsem v divadle, tak nevím, jestli je to má dominanta. Lidi do našich životů přicházejí, odcházejí a zase se vracejí. Každý sám musí si jít tou svou jedinou cestou a ty křižovatky nás obohacují vzájemně, protože na každém úseku cesty něco pochopíme, něco se naučíme a pak toho druhého tím obdarujeme a on nás. Tak nějak to v tom životě lidském chodí. ZP •• Nějak ztrácím nit souvislostí. Ptal jsem se na tematiku a na to, proč volíš určitou techniku a nikoliv jinou. Já sám mám od tebe malované prkénko, visí v naší jídelně a rozhodně není běžnou výtvarnou formou. Život mi přivedl do cesty spisovatelku Věru Ludíkovou. Svou cestu volné nohy jsem se učila nejen od ní, ale i od Tebe, v tomto ohledu jste mi dali nejvíc. S Věrou Ludíkovou jsme stály u zrození projektu Pošli to dál, k jejíž první výzvě jsem namalovala obrázek v tužce. Toho si povšiml malíř Zdeněk Hajný, jemuž vděčím za hodně a vystavuji u něj v galerii Cesty ke světlu v galerii hostů. Věra Ludíková, rodačka z Ústí nad Orlicí, mě vyzvala k výstavě v tamním městě v galerii Pod radnicí. Do té doby jsem malovala olejem. Výstavní síň v Ústí nad Orlicí je však velká, olejů bylo málo a udělala jsem tedy pár kreseb tužkou. Byla jsem však velmi překvapená reakcí diváků a ke své lítosti jsem zaznamenala, že se jim snad líbí víc, než mé oleje. Pak přišla práce na Tvrdohlavé ženě, malovala jsem horizont hor krkonošských a návrhy kostýmů a v oleji bych to nikdy nestačila. Navíc přišla alergie na terpentýn, a tak jsem zůstala u pastelu. Maluji obyčejnými pastelkami a práce to dá fůru. Myslím však, že u toho zůstanu, alergie je neodstranitelná a už mi také ubývá sil na malování olejů, ono je to taky o fyzické námaze, i když se to nezdá. Motivy, co maluju? Měla jsem výstavu v Kolovratech, uváděl ji Milan Friedl, a vedla jsem poprvé rozhovor s diváky a s ním. Uvědomila jsem si naprosto, že ve svých obrázcích jsem literární, že však obyčejný lidský příběh mě zajímá nejvíce. Vztah muže a ženy, kteří spolu zestárnou, jejich vztahy osudové, že my lidé nejsme víc než v poli tráva, že nad námi je Bůh, osud, že nad námi je řád planety, které řídí chod vztahů, tak, jak vyšší vůle jest a je dobrá. Maluju to, co mě osloví, strhne svou vášnivostí, zasáhne, a to jsou pak asi nejlepší obrázky, já se v nich zpovídám, hledám a ptám se, volám, proč? A tak… Pak následovaly ilustrace pro Věru Ludíkovou, Markétu Hlasivcovou a našeho dědu, Zdeňka Peroutku staršího, který ve velice pozdním věku začal psát a vydávat poezii. V loňském roce mě opustil můj manžel a záhy za ním jeho otec. Dali mi jméno Peroutka, a to jsou křídla a ta křídla mi odlétla. Dědova třetí knížka Lásky zlatých křídel ho doprovodila na cestě poslední z venkovského hřbitova do vrchů Vysočiny; odjela rakev s jeho tělesnými ostatky a ve vzduchu se vznášela jeho snad nejhezčí báseň: Až pod křídlem vlahého večera, přivábíš tu, jež má podobu Anděla, až v poklid rána, v kterém se ztratíš, mi mámivým slibem do srdce vrátíš, pak vím, žes byla tu a budeš tu zase, má touho, stálice, splašený čase… ZP •• Občas vystavuješ; pokud si dobře vzpomínám, sám jsem ti otevíral dvakrát vernisáž. Pamatuješ si i křest jedné své knihy ve vinárně U Celestýnů v Dlouhé ulici? Tam se odehrála i má první vernisáž, a pak jsem v ní zůstala viset na stěnách pět let. Měla jsem dokonce své diváky, kteří tam chodili na kafe a údajně dívat se i na obrázky. Nedovedla bych si nikdy představit, že to zmizí ze dne na den; povodně zasáhly na Starém Městě neblaze mnohé podnikatele, kteří se z toho nevzpamatovali dodnes, jako třeba i tu vstřícnou a hodnou majitelku vinárny. Otevíral jsi mi také výstavu ve vinárně U svaté Anežky. ZP •• Zmíním tvou výtvarnou tematiku: máš pochopitelně úzký vztah k realitě, a jak bylo už zmíněno, všímáš si určitých segmentů, a teprve jejich souhrnem tvoříš svět kolem sebe v nebývale velké šíři a barvitosti. Stává se ti, že nějaké jevy úmyslně pomíjíš? Ale to víš, že je toho hodně. Život je pohyb, vše se neustále mění: co bylo včera, mnohé z toho dnes neplatí. Minulost voda vzala, i když k nám patří; budoucnost je sice tajemná a je naděje plná, toužená a lákající, nutkavá, ale platí. A nejhezčí je »tady a teď«, okamžik, jenž na věčnost si vystačí. ZP •• »Tady a teď« je ovšem časoprostor divadelnosti. Nechce se ti někdy navrátit čas? Nakouknout do minulosti? Ale když to »tady a teď« je nádherné, plní tě teplem, vroucností, co víc chtít? ZP •• Je také něco, co tě naopak na světě mrzí a totálně to jako téma odmítáš? Co mě mrzí na světě? Nemám ráda primitivy a blbce, v tom nejhorším smyslu tohoto slova, násilí, ať je jakékoliv, to skutečně pomíjím, v tom nemohu dýchat, kdyby snad toto převládlo, ale já tomu nevěřím, podívej, jak si jen dnes v mejlíkách lidé snaží si poslat to nejhezčí, pohladit se, předat si lásku, štěstí, potěšit se, říci to obyčejné a prosté, co má to obrovskou sílu, mám tě ráda, mám tě rád... ZP •• Ale co tvůj kalendář? O tom se dá přece říci, že jde o vymalovaný program pro plynutí času. Pokud vím, tu práci provázela přímo jakási anabáze. Můj manžel, jak jsem výše napsala, byl život sám, a tak jsem si prožila snad takový barevný šťavnatý život, zralý snad na to, abych se setkala s ilustrací, kterou jsem malovala snad nejraději: písně Karla Hašlera. Pochopila jsem, že jde u jeho textů o poezii a to mě dostalo zcela. Byl to nápad Aleny Heinové, která přišla s tím, že nikdo neilustroval Hašlerovy písně. Původně to měly být jen obrázky určené ke stánkovému prodeji při folklorním festivalu na Ovocném trhu v Praze, které měly podnítit zájem veřejnosti k pobídce veřejné sbírky určené na výstavbu Hašlerova pomníku v Praze, kterou pořádá sdružení Písničkař. Byla jsem v takové situaci, že jsem v té době byla tak chudá holka, že jsem neměla peníze ani na kopie svých obrázků. Z tohoto důvodů vznikla řada spletitých situací, která vrcholila tím, že nakonec na zmíněném trhu bylo prázdno. Můj manžel, který se velice ve věci angažoval, přinesl z ND z archivu Hašlerovu fotografii, abych měla podle čeho malovat. Karel Hašler tedy vstoupil do mého života zcela významně a udělal docela, jak vidíš revoluci. Na Kolovratskou výstavu v den jejího otevření přišel poštou kalendář z těchto písní a s textem Aleny Heinové. Kalendář vyšel na rok 2007 a měl svůj křest v Kolovratech. Ale jak život jde dál, rok 2007 přešel a kalendáře zbyly. Nikdo se neangažoval pro jeho propagaci tak, jak slíbil. Angažoval se ovšem můj manžel, který mě zavřel v pokoji a donutil napsat text, protože v té době náš kamarád Míla Uhlíř si zakoupil piano a manžela napadlo, že bychom mohli vytvořit s Mílou pořad a při něm kalendáře nabídnout veřejnosti. Během dvou hodin jsem napsala svůj první text, přečetla jej Zdenkovi a Mílovi a při mé další výstavě to hoši předvedli. Byla tam paní Hana Jirkalová a nadchla se natolik, že nám sjednala vystoupení v Salmovské literární kavárně. Přizvali jsme k vystoupení Pepu Zázvorku, bývalého člena KTO, který hraje i zpívá na kytaru a vozí nás s tímto pořadem na zájezdy. Je nám nádherně, když s námi vždy nabité sály zpívají českou Hašlerovu písničku, a tak jezdíme po Čechách a skrze Karla Hašlera zažíváme pocity hrdosti a štěstí na zem, v níž žijeme a ve které chceme i zemřít… ZP •• Prosím tě, zadrž svůj »rychloslovosled« a uveď pointu celé té anabáze. Nu, nakonec jsme nikdy nevezli s sebou to, k čemu byl pořad vlastně určený… ZP •• Nehihněj se a řekni, co jste s sebou nevezli! Ten kalendář. ZP •• Zaznamenal jsem i tvé první krůčky k autorskému psaní: chceš snad rozšířit možnosti svého tvůrčího svědectví o světě o další formu? Víš, já také věřím v působnost věcí. Pro mě i věci mají duši, svoji auru a tím vyzařují do prostoru své energie. Podle toho usoudíš, že jsem pěkná kramářka. A tak ve své kuchyni, což nevíš, mám léta od tebe, když sis pořídil první PC, tvůj psací stroj. A pak jsi mému manželovi věnoval i původní rukopis své knihy Vražedný týden a ten mám ve své knihovně, abych se podle něj učila psát… ZP •• To jsem opravdu netušil, mělo by mi to lichotit, ale nelichotí. Nedovedu si představit téma, žánr i styl, které by ti měly být vzdálenější než Vražedný týden. Zanech jej zastrčený v knihovně, nemůže ti být pražádným příkladem. Přečetl jsem si včera pár tvých básní, jsou svérázným odrazem tvé duše a řekl bych, že svým způsobem existují naruby, totiž, že ty texty naopak ilustrují obrazy Elišky Peroutkové. Myslím, že bude vhodné, abych z nich uvedl alespoň drobný úryvek: Okno je dokořán otevřené, na náspi ve slunci kočka přede a je jí dobře v létě na tom světě V domě, v tom horkém létě, pod stropem dřevěným se zvonečkem na mašli svěšeným, je prostřený stůl, poutníku, tiše jen chvíli u dveří stůj a pojď Vítej k nám, každý je zván pro každého polí lán dá chleba a vodu sem moře vlévá, pít každý svůj džbán vody tu má mít a žáru ohně teplo, rozehřát máje květů co na stromech kvetlo, jablíčko červené, hvězda tvá bude žít až na Štědrý den, kdy ho rozkrojím, já už vím, jsi v nás světlo po věky čas na cestu nám sviť… Ono to asi nepřišlo tak zčista jasně, někde to sedělo a čekalo na své zavolání. Už na ZDŠ jsem psala slohy, které ovšem byly hodnoceny tak, že 13letá holka tohoto není schopna, že jsou opisovány, byly trhány mou učitelkou a známkovány číslem 5. Nakonec jsem za dramatických okolností nedostala povolení ke zkouškám na uměleckou školu a někde tady vlastně začal všechen ten života kolotoč. Nechci se nějak významně uplatňovat v této profesní činnosti. Malování je proces pro mě poměrně dlouhý, všichni kolem mě vědí, jak dlouhý čas trávím u jedné A3, kdežto psaní, to mi jde lehce a rychle. Pak jsem pochopila, jak jsem vlastně literární ve svých obrázcích, a že to jsou obrázky naivně poetické. Taky poetické názvy mi šly samy. A konečně píšu tak krátce vůči délce svého života, že na to nedokážu dát zcela zodpovědnou odpověď. Pak také vím, kolik informací dostávám směrem k budoucím dějům a ty jdou vyjádřit dobře psaním. Ale toto se daří i Tobě, no, Ty se v tom vyznáš lépe než já. Také mi mnoho dal náš děda, který začal psát poezii ve velmi pozdním věku. Strávili jsme spolu dlouhé hodiny diskuzí na toto téma a pak jsem mu básničky ilustrovala a nějak se ta poezie do mě vtěsnávala. Pak mi dala velkou víru Tereza Štibingerová z nakladatelství Mezera, když napsala, že jí mé básničky připomínají básně americké básnířky Emily Dickinson. Mnohé z obrázků třeba z vinárny U Celestýnů putovalo do soukromých sbírek i do zahraničí, až za oceán, nemám je ani ofocené, jsou pryč, z mnohých si však pamatuji názvy, které jsem jim dávala, byly poměrně dlouhé a nyní si teprve uvědomuji, že asi nepostrádaly jakousi poezii. ZP •• Kdybys měla možnost oslovit veřejnost, (a nyní ji de facto máš na těchto stránkách), co bys jí potřebovala sdělit? Já se domnívám, že veřejnosti jsem toho na sebe vyzvonila dost a to velmi upřímně a pravdivě. Nemám zvláštní potřebu nějakého významného poselství a ani se necítím být k tomu povolaná. Navíc vůči čtenářům PN, kteří se skládají asi z těch nejlepších srdcí a českých hlav. Přispívá sem tolik významných osobností, od nichž já se mohu učit a čerpat z jejich studnice moudrostí a umění. Cítím spíš pocit studu, že já nepatřím na tyto stránky, kam píší třeba Jiří a Ondřej Suchý, Josef Fousek, Miroslav Sígl, Jiří Menzl, Milan Markovič, Karel Šíp a další a další, nerada bych opomněla někoho, proto raději se již nebudu věnovat výčtu jmen. Já si jen přeju, aby tento pozitivní ostrov, který má svého Robinsona, se udržel co nejdéle a nejvýznamněji, ale on je i dobrý kapitán lodi, který dobře ví, jak svou loď vést. Snad jen těm mladým a nezkušeným bych si dovolila sdělit, čím jsem se vždycky řídila, ale i od těch bych se já dnes mohla učit mnohé a hlavně se učím, těm píšícím: Přijde-li Vám nápad, třeba o půlnoci, nebuďte líní vstát a zapsat si ho, on už se nevrátí, přichází jednou, jedenkrát, je na vás, jak ho využijete a jak s ním naložíte. A malířům, těm, co si nevěří, že není všechno v technice, že jde o sílu sdělení, o emoci, o pocit, a sdělujte ty kladné. A všichni víme, že vše je v lásce, i když se to mnohým bude zdát třeba sentimentální, zastaralé, že to není »in« a na trh se to nenosí. ZP •• Na závěr s mými díky i otázka, již kladu všem dámám v Rozpravách: Jaké máš ráda květiny? Asi jako všechny ženské mám ráda květiny. Kytka je vyjádřená něha, proto mám ráda ty kytky, které jsou dostávané a darované z lásky. Ty jsou nejvzácnější. Mnohé mám uložené buď sušené v průvanu, nebo lisované v různých knihách. Jsou to vzpomínky na lidi tesané z lásky, jež třeba odešla, stopa z ní však zůstává. Napsala jsem ve scénáři pořadu Je libo Hašlerku: Vyjděte do našich polí a luk, tam najdete kytičku prostou, z vlčích máků, chrp a slziček panny Marie, svažte ji stuhou blankytu nebeských dálav, přivoňme, ať vůně z nás nevyprchá, vložme ji do herbáře a ten si přiložme k srdci, je to lék pro všechny neduhy i naše trápení, kytička, i ta těch písniček, vyrostla v naší zemi, je to naše bohatství, bohatství našich duší, to jediné, co si odsud odneseme. Děkuju Ti také, Zdeňku, rozprávěla jsem si s Tebou velmi ráda, vrátili jsme se na prchavý okamžik zpět; a háček u jména Zdeněk, ten si sakra už pohlídám. | |
| A na úplný závěr přijměte pozvání do malé galerie obrázků, vybraných z díla Elišky Peroutkové. | |
| Příště: TEN, JENŽ NEMÁ RÁD BEZVĚTŘÍ O Miloslavu Křížkovi, řediteli a spolumajiteli významné pražské mikrobiologické laboratoře Cotraxim, především však o jeho námořních cestách, o pobývání na Karibiku, o přeplutí oceánu a o uskutečnění dávného snu navštívit opačnou polokouli Země, kde lze na nebi spatřit Jižní kříž. | |
| Dosud uveřejněné | |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobrý den! |
Foto © archiv Elišky Peroutkové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 07. 2009.
