| Dědeček s babičkou měli šest dětí.
Čtyři dcery a dva syny. Dcery se provdaly, opustily se svými muži samotu v Radňově, ale kupodivu se do rodného hnízda brzy navrátily.
Nejstarší Marie se záhy nastěhovala se svým mužem učitelem do radňovské školy, hned na okraj vesnice, což prý pro ně nějak zařídil dědeček, aby bydleli poblíž rodině.
Další dcera Milada šest let po svatbě ovdověla, a když se vrátila k rodičům, nechal pro ni dědeček postavit patrovou vilku na svahu stráně hned nad pilou.
Třetí Libuše se provdala do Prahy za mého tatínka, jenž před tím pár let pracoval u dědečka na pile jako strojník.
A čtvrtá Jindřiška i se svým mužem, jenž byl příslušníkem finanční policie v Mukačevě, musela po prvním rozdělení Československa velmi složitě utíkat z Podkarpatské Rusi (čili ze Zakarpatské Ukrajiny) jakousi oklikou přes Rumunsko, aby i její mladá rodinka nalezla staronový domov a usídlila se ve vilce u sestry Milady.
Náš únik z Prahy po bombardování způsobil, že všechny sestry byly opět pohromadě.
Nikoliv však jejich bratři: synové dědečka a babičky se jmenovali Jaroslav a Jindřich.
Starší »Jara« (jméno vzniklo zdrobnělinou z Jarka nebo Járy) zůstal v Radňově, neboť převzal po dědečkovi řízení provozů pily i hospodářství.
Vůbec nejmladším dědečkovým a babiččiným dítětem byl jejich druhý syn, jenž se narodil s desetiletým zpožděním až po dědečkově návratu z bojů Československých legií. Říkali mu »Jina«, (což vzniklo z dětsky šišlané zdrobněliny jména Jindra a už mu to zůstalo). A protože Němci mnohé školy zavřeli, byl Jina v rámci totálního nasazení poslán pracovat pro Říši, a tak v šílených podmínkách rubal uhlí kdesi na Ostravsku.
Na pile žil jako stálý obyvatel i dědečkův nejstarší bratr Josef, jemuž se neřeklo jinak než strejka Chrástovský. Měl sice ve vesnici Chrástov vlastní hospodářství, jež zanechal synovi, ale bůhvíproč tam nezůstal na výminku a vrátil se raději na stáří do rodného sídla v Radňově. Měl na pile svou světničku, ženské mu uklízely a praly jeho prádlo, ovšem i on sám se měl čile k práci: přeřezával na kotoučovce odřezky ze sámování, klepal kosy a dělal i leccos jiného.
Takhle to tedy v rodině na pile vypadalo.
Všechno už silně zastřel čas, leccos se dost znatelně proměnilo, a vědomí chronologie toho, co ve mně uvízlo, je často chatrné jako těch pár popraskaných fotografií. Mé deníky existovaly od okamžiku, kdy jsem se naučil psát, ale kloudně začaly vypadat asi až od čtvrté třídy. Nyní křísím a doluji vzpomínky spíš z paměti, aby vyústily v tomto vyprávění do dědečkovy závěrečné věty.
Z toho, co jsem právě uvedl, plyne, že Radňov se hemžil mými bratránky a sestřenkami; v každé rodině žil některý z mých vrstevníků, ovšem s jistými rozdíly v datech narození. Na pile to byl tří a půlletý Jaroušek a ve vile tříletá Jituška. Bratranci Vlaďkovi, po němž pojmenovali vilku nad pilou, bylo v té době už čtrnáct let. Stejně starý jako on by i Pepík Šetků ze radňovské školy, jenž byl bratrem mladší Mileny.
Jsem si samozřejmě velmi dobře vědom, že uvedený příval jmen není pro čtenářský vjem nic poutavého: kdo by si ta jména měl naráz zapamatovat, prosím vás? Přiznávám však, že jinak neumím vyjádřit, jak život na krásné samotě Vysočiny kdysi vypadal a hlavně se dobrat k tomu nejdůležitějšímu, že totiž spočíval v sounáležitosti velké rodiny.
Starší bratranci, Pepík a Vlaďka, se vracívali domů až po obědě, protože dojížděli vlakem na střední školu do Pelhřimova. Do zastávky a ze zastávky v Zajíčkově dvakrát denně chodívali pěšky. Je to asi 2 km. Každý den a za každého počasí. Takhle to bylo už za mé maminky: po ukončení obecné školy pokračovala dětem výuka na měšťance v Pelhřimově. Ovšem za dědečkova dětství chodívali žáčci do školy pěšky, nikoliv vlakem, každý den 4 km do Rynárce a zpátky zase 4 km. A za pradědečka se dokonce museli žáčci šlapat do školy až na horu Křemešník, což je dobře asi 6 km. V době, o níž píši, byla z nařízení Němců uzavřena gymnázia, aby Češi neměli svou inteligenci. Bratranec Vlaďka byl proti své vůli přeřazen z tercie na měšťanku a jeho vyhlídky, že po maturitě půjde studovat na faráře, se rozplynuly.
Druhé bombardování Prahy vyhnalo z Malvazinek i další příslušníky širší rodiny, neboť bomby určené továrně Waltrovce, kde se vyráběly zbraně, padaly na hřbitov těsně sousedícího s domovem dalšího Hessa, tentokrát pražského syna strejky Chrástovského. Hess z Malvazinek byl rovněž pokřtěný jménem Jindřich, stejně tak i jeho nejstarší synek, takže s mým dědečkem a jeho nejmladším potomkem se pohybovali v širší rodině čtyři Jindřichové, a to nepočítám tetičku Jindřišku. (A ještě jakoby pod čarou: ten pražský synek Jindřich, nyní z Chodova, má též syna Jindřicha, jemuž se letos v červnu narodil nový Jindříšek, a to nutně musím připomenout svého dalšího pražského bratrance, Jindřicha Hessa ze Žižkova, syna od strýčka Jiny.)
Kdo se v tom měl a má vyznat?
Pražský Jindřich poslal po leteckém útoku na Prahu svou ženu a tři děti do Radňova, ale na pile i ve vile už bylo plno: mezitím se totiž dostavily z Tábora další dvě vystrašené tetičky, o povinně ubytovávaných utíkajících Němcích zatím ani nemluvě, takže příbuzní z Malvazinek si museli obstarat podnájem v sousední vsi Lešov.
Vládlo pořád sychravé počasí; chmurný přechod ze zimy do předjaří.
Na rybníku se už bruslit nedalo; dědeček varoval, že hrozí prolomení ledu. Na hraní jsem tu často nikoho neměl: Jaroušek u Hessů na pile i Jituška ve vile chodili spát v poledne po mém návratu ze školy a beztak byli moc malí. Vlaďka se vracel z města až pozdě odpoledne. Chvíle po vyučování jsem tedy trávil na pile. Vonělo to tam čerstvě nařezaným dřevem a smolou, a přestože se na pile netopilo, nefoukalo to tam jako venku. Pracovalo se na dvou katrech, na velkém pro silné kmeny a na druhém menším pro slabší stromy. Kůrovité okraje nařezaných fošen nebo prken se odřezávaly a zarovnávaly na kotoučové pile sámovce, Úplně obyčejná kotoučovka stála stranou a na ní se přeřezávaly dlouhé odřezky (sámky) na tak zvané špejle pro přikládání do kamen. Vše bylo poháněno soustavou kožených řemenů z transmise, kterou otáčely turbíny. Když bylo málo vody v rybníce a turbíny by se zastavily, převzala potřebu otáčení parní lokomobila, pod níž se topilo nepotřebnými odřezky. A zatím, co se spaloval přebytečný odpad v ohništi pod kotlem, napustil se rybník vodou z potoků. Co se tedy týkalo energie, byly pila naprosto soběstačná. Na pilu se vešly dokonce i garáže, v jedné stála aerovka strýčka Jary, v další dědečkova pragovka a v jedné trůnil téměř bez užitku traktor Hannomag.
S motorovými vozidly se jezdilo velmi vzácně, na benzin měla přednostní právo armáda, protože válčila za vítězství Říše, takže obecnému lidu zbyl ubohý omezený příděl takzvaného zeleného benzinu nebo na dřevoplyn. Já měl dovoleno posadit se do kteréhokoliv vozu a hrát si v garážích na šoféra. Jezdilo se hlavně koňmi. Vozili z lesa klády jako řezivo, krmení pro dobytek, anebo se zapřahali do saní a do bryčky, byla-li potřeba odjet do města či v neděli s babičkou do kostela ve Strměchách. Na pile byla také dílna s všelijakým nářadím, říkalo se jí šalanda. U brusky sedával dědeček, brousil do omrzení pily, jež se během dne řezání silně otupily, potom je upevnil ve zvláštním dlouhém svěráku a kleštičkami na nich ohýbal ostré zuby cikcak, aby měly šraňk. A když se přetrhl řemen na transmisi, dědeček jej sešíval šídlem a zvlášť pevnou strunou. To dělával radši ve své sedničce, (jíž se stále říkalo kancelář), poněvadž tam sálaly teplo pilinovky. Pěkně to tam vonělo: dřevem, kůží, viržinkami a občas i nějakým truňkem. Piliny byly nejčastějším palivem jak u Hessů, tak i ve vilce u tetiček. V podstatě šlo o odpad z katru, který propadal otvory do spodního prostoru, jemuž se říkalo šindelka, poněvadž se tam kdysi štípala střešní krytina, zvaná »šindel«. Odpad pilin vytvářel ohromné hromady. K šindelce zajížděly vozy zákazníků, kteří si piliny odváželi domů na topení. Piliny se nacpávaly do vložek, což byly jakési bubínky pro všechna kamínka i u Hessů v sednicích, sedničkách a pokojíkách. Cpaní vložek bývala práce Bohouše, jenž u Hessů sloužil jako topič, čeledín a holka pro všechno, ale nakládání a pěchování pilin nedělal nikdy sám, někdo mu totiž musel přidržovat uprostřed bubínku svislý kůl. Když se potom z nacpaného bubínku vytáhl kůl ven, zanechal po sobě dlouhý otvor neboli jakýsi komínek, aby při hoření měla kamínka správný tah.
Tím, kdo mu při nacpávání pomáhal, jsem býval já, abych si prý vydělal na živobytí, jak mi sdělil strýček Jara. Jeho žena, tetička Máňa, ho pokaždé okřikovala: „Nech to dítě bejt! Ještě někde poví, že ho přesmoc nutíš do práce a budeš mít ve vsi ostudu, že neuživíš vlastního synovce!“
I stalo se, že jednoho podvečera při cpaní vložek se ozval z obydlí ženský výkřik.
A vzápětí další.
Zpozorněli jsme. Hlasy, které jsme slyšeli, patřily více osobám, nebyly ani děsivé, ale ani radostné, zněly spíš výskavě, překvapeně, jako by se přihodilo něco vážného a nečekaného.
„Jezuskote, panenko svatá na nebesích,“ vykvikl Bohouš, „něco se tam děje!“
Polekalo mě to. „Utečeme nebo se tam podíváme?“
Bohouš praštil lopatou. „Jdeme tam, kluku! Copak nejseš zvědavej?“
V kuchyni seděli všichni kolem velkého jídelního stolu a trochu vytřeštěně zírali, jak kdosi náruživě objímá u plotny babičku.
„Božínku, to není pravda, to je Jina!“ zaječel Bohouš, „Že tys utek Němčourům z dolů?
Strýc Jina pustil babičku, nic neříkal a smál se tak, jako by nikdy nechtěl přestat.
„To by mě rovněž zajímalo,“ prohlásil dědeček, „jestli´s utek nebo tě pustili!?“
Jina se pořád smál, odpovídal přitom dědečkovi zajíkavě, obcházel přitom v kuchyni ženské a hubičkoval se s nimi. „Propustili mě, tatínku, ale buďte všichni bez obav!“
„A jak se ti to podařilo, prosím tě?“ zeptal se strýček Jara nedůvěřivě.
„Počkej s tím!“ napomenula ho tetička Máňa. „Musí se po cestě nejdřív najíst!“
Jina se posadil za stůl, obejmul kolem ramenou moji maminku. „Já jsem tady díky mojí zlaté sestřičce Libušce.“
„Díky mně?“ podivila se maminka. „Co to povídáš?“
„Nu, vlastně díky tvým žlučníkovým kamenům,“ doplnil se Jina, neboť byl přitom, když maminku popadly bolestivé potíže a skončila v nemocnici na operačním stole. „Předvedl jsem jim tak dokonalý záchvat, že tomu uvěřil i německý felčar.“
„Takže jsi simuloval?“
„To si piš. Poslali mě do domácího léčení a k péči doktorů v Pelhřimově. Zítra se musím hlásit.“
„Kde?“
„Ve špitále.“
„Dobře, pojedu s tebou za primářem Pujmanem,“ pravil dědeček a obrátil se na babičku. „Máme ještě nějakou pěknou a dobře vykrmenou husu?“
„To víš, že máme,“ odvětila babička.
„S bílými játry?“
„Ptáš se jak hloupej, Jindřichu,“ řekla babička, „víš dobře, že husy cpu šiškama.“
„Tak jednu podřízni, oškubej, zabal v košíku do sena a navrch dej tucet vajec!“ pravil dědeček a obrátil se na kočího Jožku. „Ráno zapřáhneš a odvezeš nás až do města! Vlakem nepojedeme, ještě by nás na nádraží chytila kontrola.“
„Jak si přejete, pane Hess,“ kývl kočí Jožka.
„Počkejte, maminko,“ ozval se strýček Jara, „co kdyby bryčku zastavili četníci?“
„Stát se to může,“ pokrčil rameny dědeček.
„Tu husu i vajíčka ulož radši do hoblin v bedničce,“ doplnil se strýček Jara, „kterou zas upatláme strojním olejem a taky pro jistotu napíšeme, že jsou to strojní součástky.“
„To myslíš vážně?“ nevěřícně vrtěl hlavou Jina.
„Jino, můžeš tomu věřit!“ potvrdila maminka nápad strýčka Jary. „Takhle nám posílají do Prahy celou válku všelicos od masa a pokaždé to pošta doručila bez problémů a v pořádku.“
„Máš pravdu, uděláme to takhle!“ souhlasil dědeček.
Tetička postavila před Jinu vrchovatý talíř bramboračky.
„Pokavad se to podaří a Pujman tě uzná a potvrdí jako maroda,“ zeptal se strýček Jara svého mladšího bratra, „čím se pak hodláš zabývat?“
„Teď Jinu nech, ať se nají,“ pokárala svého muže tetička Máňa, „potom ti všecko poví.“
Jina si ukrojil z bochníku velký krajíc chleba a tvářil se tajemně. „Ptáš se, Jaro, čím se hodlám zabývat? Chceš to vědět? Opravdu?“
„Chci, ale radši mi neříkej, že se hodláš dát k partyzánům!“
„Povím ti to!“ zamrkal Jina a ukousl si z krajíce.
„Tak mluv, hrome!“
Strýček Jina polkl sousto. „Nejdřív ze všeho uspořádám taneční zábavu.“
„Cože? Co říkáš? Zábavu?“ nevěřil strýček Jara vlastním uším. „A kde?“
„Tady, kde jinde.“
„Tancovačku na pile?“
„Žeť, tady na pile.“
„Zbláznil ses?“ zhrozil se strýc Jara, neboť veškeré zábavy byly Čechům zakázány. „Chceš, aby nás Němci postavili ke zdi?“
„Kde zdi nechci,“ culil se Jina a foukal do lžíce s polévkou, „jak tě to mohlo napadnout?“
„Něco takového nedovolím!“ pravil strýc Jara a obrátil se vyčítavě na dědečka. „Jak to, že mu nic neřeknete, tatínku?“
„Co bych říkal?“ pravil dědeček. „Jinovi bylo dvacet, má svůj rozum. Jsme tu zastrčení, nikoho nenapadne, že by se tu mohlo tancovat.“
„Máš pravdu, Jindřichu,“ ozval se nečekaně strejka Chrástovský, „kde jinde než na zábavě se můžou mladí seznámit, no řekněte!“
„Já nebyla tancovat, ani nepamatuju,“ posteskla si služebná, jíž se říkalo bůhvíproč Kurpitka; pocházela z východního Slovenska a proslula neuvěřitelným počtem spodniček, jež na sebe navlékala do kostela, na procesí a při dalších významných příležitostech.
„Hele, jak jí svítí oči!“ chechtal se Bohouš a obrátil se na druhou služku. „A co ty, Helenko, taky by sis skočila?“
„Nu, jéje,“ zahihňala se mladší služka.
„Tak to se těš,“ popichoval ji Bohouš, „třeba si přitom najdeš ženicha.“
„Na to bych se teda těšila, bodejť že jo.“
Zdálo se, že strýček Jara byl se svými obavami přehlasován.
Jina srkal horkou polévku, „„Nic se neboj, Jaro, bude to bezpečný!“
„Tomu se mi kór moc nechce věřit,“ vrtěl hlavou pochybovačně starší strýc.
„Věř tomu,“ pravil s plnou pusou Jina, „mám to vymyšlený.“
„Ach jo,“ povzdechl si strýček Jara a pohlédl na tetičku, „jak se zdá, Máňo, půjdeš si zatancovat.“
„Žeť, rozesmála se tetička, „však už bylo načase!“
Druhý den vyšetřili strýčka Jinu v pelhřimovské nemocnici, potvrdili diagnózu z Ostravy, což ho natolik zneklidnilo, že neprodleně navštívil první restauraci, poručil si prorostlý vepřový bůček, hodně omaštěný, knedlík s kysaným zelím a očekával žlučníkový záchvat. Nedočkal se, nic mu nebylo.
A tak uskutečnil tancovačku a posléze i jiné zábavy.
(pokračování v pondělí za 14 dní)
Foto © Olga Hessová, autor a archiv
Obraz © Joseph Norek
(pokračování za 14 dní...)
Další díly |
