Marta Urbanová: SAN FRANCISCO – BEAT GENERATION
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Tentokrát jsme nepřistáli na letišti, ale přijeli jsme z Nevadské pouště od Las Vegas. Když jsme se blížili k městu, seděla nad ním charakteristická mlha, jakýsi temný mrak. Kombinace studené vody Tichého oceánu a vysokých teplot z kalifornské pevniny. Přijížděli jsme po mostě Oakland Bay Bridge. Po mostě stříbrném, dlouhém víc než 13 kilometrů, po jednom z nejdelších mostů světa. Nájezd na most je úsek dálnice s 23 jízdními pruhy. Město vyrostlo během zlaté horečky. Než vypukla, žilo zde asi 500 obyvatel. Od roku 1848 sem zlato přitáhlo přes 200 000 zlatokopů, dobrodruhů z celého světa. San Francisco se tak stalo džunglí. Ovládli je dravci tíhnoucí za kořistí. Alkohol, drogy, vraždy a prostituce mu daly pověst nebezpečného města. Čínská čtvrť, kterou dnes tak obdivujeme, byla plná kuřáků opia a neřesti. To vše až do roku 1906, kdy město zničilo zemětřesení. Roku 1915 k zahájení Panamsko-pacifické výstavy se skvělo San Francisko v nové kráse. Hledala jsem z okénka autobusu Coit tower na Telegraph hill. Tuto věž, jejíž vnitřní stěny jsou vyzdobeny malbami, dala postavit na počest místním hasičům milionářka Lilie Hitchcock Coit. Slyšela jsem od průvodce, že ji jako děcko zachránili z hořícího domu. Když jsem věž v podobě hasičské stříkačky spatřila, jako bych byla doma. Hned jsem v duchu viděla koberce květů v serpentinách Lombard Street, v jedné z nejstrmějších ulic vedoucích od tohoto pahorku. A odtud už je, co by kamenem dohodil, na Fisherman`s Wharf, rybářský přístav. Než propukla zlatá horečka, museli se námořníci brodit na pevninu bahnem. Dnes je tu molo se spoustou obchodů a výhledů na ostrov Alcatraz. Chicagský mafián Al Capone, který tam byl vězněn za daňové podvody, už dávno spí věčný sen. Moje zvědavost se mě ptá, zdali opět po roce potkám žebrajícího bezdomovce, bafajícího za zelenými větvemi na lidi. Ale nevidím ho.  Už předem se nedočkavě chvěji touhou spatřit Straussův most v místech, kde končí sanfranciská zátoka a začíná Pacifik. Projít se zase po něm. Ocelovém zavěšeném chrastícím mostě, natřeném červenou barvou. Přesvědčit se, že nosné lano má skutečně průměr téměř metr a přečíst si na tabuli, že počet drátů v každém kabelu je skoro 28 tisíc. Obsáhnout očima panoráma města, podívat se do hloubky 70 metrů, k hladině. Pocítit závrať na Golden Gate bridge a vychutnat si pocit oblíbeného místa turistů, cyklistů, pěších a sebevrahů. Sousední Golden gate park je jedním z míst působení hnutí Hipppies. Ubytovali jsme se v hotelu na Market street, v desátém patře. Tato ulice žije, ať se díváme seshora či z chodníku. Na ulici stepoval černoch za zvuků hudby. Postávala jsem poblíž a podmaňoval mě jeho rytmus. Všimla jsem si, že se vedle mne postavili rodiče s malým klučinou. Po chvíli ten malý černoušek začal tančit také. Nožky vydupávaly, šly do taktu jako lasičky, točily se, chlapec tančil jako profík. Když skončil, popadl krabici a běžel s ní k rodičům. Lidé mu za všeobecného veselí do ní vhazovaly jednodolarové bankovky. Černoch posbíral po ulici bankovky a nacpal je chlapci do kapes. Pak poradil rodičům, aby dítěti koupili stepovací boty. Rodinka spokojeně odešla a černoch tančil dál sám. Odněkud ze zástupu se přimotala a zastavila u tanečníka stará žena. Postrojená jako strašidlo, vyhublá, tašku přes rameno. Pár minut poslouchala, pak zničehonic vztáhla k černochovi ruce a začali tančit spolu. Na jedné dřevěné desce. On, mladý muž, ona démon. Jak se proměnila, to jsem nepostřehla, ale netančily jen její nohy, ale ruce, břicho, boky, celé tělo. A to tělo najednou nebylo staré, ale s ženskými půvaby, tančila svěže a já žasla, jak z ní prýští sex, jak předvádí předkoitální tanec. Dokonalá proměna. Zázrak. Ani nevím, jak jsem se v té euforii dostala na Broadway, do čínské čtvrti. Už si nevzpomínám, zdali nás až přímo tam dovezla Cable car. Jen si pamatuji, že zřízenec nám ukázal v podzemí silné ocelové lano, na něž se vůz napojí a po odpojení se opět zastaví. Cable car je spíše lanovka, která slouží obyvatelům města a je atrakcí pro turisty Tato čtvrť Chinatown je velkou turistickou atrakcí. Kdysi sem většina Číňanů přišla za prací, někteří už během zlaté horečky. Je tu přehršel obchůdků, obchodů a čínských restaurací. A odtud pár kroků - a to už stojím na Columbus Avenue, přímo před budovou City Lights - před Ferlinghettiho paperbackovým knihkupectvím (Pojmenováno podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta). Stále stojí tam, kde bývalo. V druhé polovině 20. století se stalo San Francisco magnetem pro básníky, spisovatele, malíře, rockové muzikanty a hippies. Také pro homosexuály. Takže zde v ulicích dosud vlají duhové vlajky gayů. Básník, nakladatel, malíř Lawrence Ferlinghetti bývá obecně považován za jednoho z představitelů beatníků. Jestli se nemýlím, tak letos oslaví devadesátiny. Do literatury vstoupil jednak sbírkou Lunapark v hlavě (1958), která se spolu s Kvílením Allena Ginsberga stala v USA nejčtenější knihou poezie 50. let. A poté se proslavil jako spolumajitel City Lights. V 60. letech min.století organizoval demonstrace proti válce ve Vietnamu a stál u zrodu hnutí hippie. Ve svých dílech oslavuje lásku, sex, svobodu: Svět je báječné místo k narození jestli vám nevadí že štěstí vždycky není … to víte ani na nebesích nezpívají po celý čas Než jsem naproti vstoupila do beatnické hospody Vesuvio, trošku jsem si na ulici poskočila. Kdy se sem zase příště dostanu? Vešla jsem dovnitř, do minulosti, do bohémského způsobu života, do šera hlubokých myšlenek a básní. Jako by tu ještě seděli: Jack Keruac, Ken E.Kesey, Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti. Jako by se nedali mým vstupem rušit, jako by se beat generation vážně zabývala východními filosofiemi, hnutím hippie. Toto město jim poskytovalo inspiraci, tato kavárna jim byla domovem. Jdu nejdřív k baru a objednám si pivo. „Které?“ zeptá se číšník. „Americké. První zleva,“ řeknu a ukážu. Posadím se s ním k jejich stolu. Pokračují v hovoru. Je mi jasné, že hippies nenávidí válku, někteří beatnici tuto válku považují za správnou a podporují ji. Podezřívám je, že se snaží dosáhnout nirvány. Pomocí čeho, ptám se. Pomocí LSD, volné lásky a rockové hudby, odpovídám si. Dívám se kolem sebe a vstřebávám atmosféru. Pivo je jako křen a nepoznám rozdíl od našeho. Žili zde v míru, lásce ke světu a harmonii? Ptám se. Dnes už zemřel náboj této doby, a tím i nálada 60. let. Jak beatnici tak hippies měli krásné ideologie, ale i dobrá ideologie může někdy napáchat škody. Pivo je dopito a jdu si koupit a natočit ještě kávu. Beatnici jsou pryč a stolky jsou vesměs obsazené našinci ze zájezdu. „Sedněte si tam k tomu,“ řekne jeden z našich a myslí to uštěpačně. Ten, ke komu si mám sednout, je černoch. Podívám se na něj. Je v nejlepších letech. Posadím se k jeho stolku a trhám sáčky s cukrem. Sladím si kávu. Jeden sáček mi spadl do kávy. Vylovím ho, a protože je mokrý, držím ho v ruce. Pomalu upíjím a dívám se po stěnách. Visí tu fotky beatniků a úryvky jejich textů. Čtu: All you need is love = Vše, co potřebujete, je láska. Flower, power – Síla květin. Život beatníků mi není vlastní. Já si cením poctivé práce. Tu se mně černoch zeptá, jestli může ten mokrý sáček vyhodit. Usměji se a on mi ho vezme z ruky. Vstane a odejde s ním ke koši. Když se vrátí na své místo, dáváme se do hovoru. Po očku se podívám směrem toho muže, který mi tak ironicky radil. Ty bys mně jistě sáček neodnesl, pomyslím si na jeho adresu. Černoch se mě ptá, odkud jsem a rozhovoří se o sobě. Nakonec mu říkám, že tady má snadný život. „Ne tak docela, jak se zdá,“ odpoví. Když se někdo má dobře, chce se mít líp, pomyslím si a při loučení mu srdečně podám ruku. |
Foto © autorka
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jan Krůta |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivan Kraus |