Jak jsem slyšela o Hudertwasserovi, jeho nápady a jeho barevná architektura mne okamžitě oslovily. Navrhla jsem manželovi zajet si do lázní Blumau v Rakousku.
„A když budeme projíždět Vídní, prohlédneme si tam některou z jeho budov a ještě při té příležitosti navštívíme vnuka ve škole.“
Od slov ke skutkům nebylo daleko. Skočili jsme do auta a hned příští den jsme stanuli před tou nevídanou krásou.

 

Friedrich Stowasser, rakouský umělec, je světově známý svými barevnými, trochu bláznivými budovami. A my jsme stáli ve Vídni před Hundertwasserhausem, jedním z mnoha obytných domů postavených kolem roku osmdesát. Fasáda není bílá plocha, ale obrázek na obrázku, mnohde prokládaný kachličkami. Hraje všemi barvami. Každé okno, jiné oko, jiná barva, tvar a rozměr.

 

Neodolala jsem, abych v obchodě nesáhla po jeho dopisních papírech. Sice píšu dopisy mailem, ale zatímco jsem je držela v ruce, hladila a kochala se jimi, manžel je zaplatil. Tady jeden z nich je i pro vás.

Odpoledne jsme zastavili před starobylou školou Terezianum, budovou z dob Marie Terezie.
Vešli jsme do průchodu. Dali jsme si vyvolat vnuka, který tu byl na prázdninovém kurzu němčiny. Dovolili nám vejít dovnitř. Všude kolem hloučky studentů z celého světa, a přesto tu panovalo ticho. Prozřetelná panovnice dala postavit tento vojenský ústav. Dala stavět školy, kladla důraz na vzdělání.
Uvnitř areálu jsem si připadala jako ve studni. Taková tu převládala atmosféra, naprosto odlišná od hluku z centra města.

Když jsme přijížděli k idylické vesničce Bad Blumau na jihovýchodě Rakouska, spatřila jsem ten zázrak zdáli. Málem jsem vykřikovala úžasem. To nebyla skutečnost, to byl sen, pohádka, něco nadpřirozeného, něco sladkého, seslaného shůry.
Manžel to neměl se mnou lehké, s těmi mými emocemi. Zpomalil, mrknul okénkem a mlčel.
Jakmile jsme se ubytovali, hned jsme zamířili k lázním. Na střechách rostly stromy a keře, v jejich stínu altánky a lehátka. Vešli jsme do areálu a nevěděli, kam dřív s očima. Jeden bazén vedle druhého. Některé uvnitř, jiné venku, a téměř ve všech termální voda. Přecházelo se po můstkcích, pod nimiž se proplouvalo. Všude kolem dostatek lehátek, v nichž jste mohli spočinout. Všude možnost občerstvení, lahůdek, lákadel. Den tu uteče jako hodina a než se člověk naděje, přikvačí večer.

 
 

Lidské hlasy odešly a konečně promluvila voda. Pumpy jsou zapnuty a ona hovoří vzpomínkami od moří, vzpomínkami z oblaků, ohříváním ze skupenství ledu, chladnutím z páry do vodojemů. Já jí naslouchám, ona mne tiší. Její řeč tolik se od lidské liší.

 

Všude kolem nás pestré obrazy prostoupené přírodními liniemi. Nikde nevidět rovnou čáru. Friedrich Stowasser ji považoval v přírodě za bezbožnou. Všude stromy, květiny, zeleň i na střechách, všude jsme byli obklopeni Friedensreichem Hundertwasserem.
Pocházel ze židovské rodiny. Ve dvaceti si změnil jméno. Po válce nastoupil na Akademii krásných umění ve Vídni, ale za tři měsíce z ní odešel. V r.1961 odjel na svou výstavu do Japonska, kde se posléze oženil. Jeho nevydřené manželství, které po čtyřech letech skončilo rozvodem, ho velice ovlivnilo. Stejně jako Japonsko.
Za dva roky si koupil loď, s níž kotvil v Benátkách. Považoval ji za svůj domov. Uskutečnil s ní plavbu po Karibském moři a později žil na této lodi i na Novém Zélandu.
Tam je také tento excentrický člověk pohřben podle jeho přání na svém pozemku pod liliovníkem. Jeho snahou bylo žít v symbióze s přírodou a i tak s ní po smrti splynout.

Když jsme odcházeli z lázní, všimla jsem si, že nemám osušku. Nádhernou měkounkou osušku zakoupenou v Itálii. Manžel nad tím mávl rukou, ale mě přepadl smutek. Vtom jsem si vzpomněla, kde jsem ji asi mohla ráno nechat. Bez špetky naděje jsem se na to místo vypravila. Většina lidí už odešla, takže jsem měla malou naději.
A kupodivu osuška byla přesně tam, jak jsem ji pohodila. Jak málo stačí ke štěstí.