Ivan Rössler: Na střeše Národního divadla s Jaroslavem Vojtou
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Byl to únor roku 1968. Pamatuji si, že jsme měli s panem Vojtou schůzku v 15.00 hodin v kavárně Slávii. Řekl jsem si, že tam musím být nejméně o pět minut dřív, abych nepřišel pozdě. Byl jsem tam ve skutečnosti dokonce o deset minut dřív, ale Jaroslav Vojta tam už seděl a zjevně m ěl dopito kafíčko. Lekl jsem se, neměla být ta schůzka dejme tomu v půl třetí? Začal jsem se omlouvat, ale Jaroslav Vojta se usmál a řekl mi, že je to v pořádku, schůzka byla skutečně domluvena na třetí, a dodal: "Víte, já tady rád sedím a tak jsem přišel už ve dvě." O Jaroslavu Vojtovi se vypráví, že "zvrzal" každou anekdotu. Ptal jsem se ho, jak to vzniklo a dozvěděl jsem se, že si to na něho vymyslel Hugo Haas. O tom, že to není pravda, mne pak na závěr schůzky přesvědčil mnoha anekdotami a ani jedna "zvrzaná" nebyla. Povídali jsme si tenkrát o jeho brněnském dětství, a to vyprávění jsem zaznamenal takto: V Králově poli jsme bydleli v domě Na Peřáku, kde také bydlela maminka Karla Högera. Chodil jsem k ní nakupovat. Před krámem stávala bečka s povidly. Když se paní Högerová nedívala, hrábl jsem si do bečky a nacpal trochu povidel do pusy. Paní Högerová brzy poznala, že jí někdo na povidla chodí, a jednou, když jsem přišel nakupovat, dělala, že odchází. Já jsem samozřejmě hrábl do povidel a paní Högerová byla v tu ránu zpátky. Já jsem pochopitelně nemohl mluvit, protože jsem měl plnou pusu povidel. A ona řekla: "Jardo, až si podruhý budeš chtít vzít povidla, pučím ti žicu, ale nehrab mě tam rukó." Byl jsem ve tváři červenej jako rak a nikdy jsem už na povidla nesáhl. Jednou do roka jsme chodili s babičkou na Vranov, dvě hodiny cesty, na poutě. Na ty jsem se vždycky těšil, protože tam bylo bleší divadlo, živá mořská panna... to byla ženská oblečená do orientálního kostýmu a seděla v sudě. Do půl těla. Motal jsem se kolem a hledal ten rybí ocas. Půl ryby tam samozřejmě nebylo, ale klukům jsem vždycky vyprávěl, že jsem ten ocas viděl. Také tam stával takový velký stůl, na kterém se podávala polévka z kostí a se šafránem - dobrá nudlová polévka to byla. Tehdá se prodávaly také voskové oběti, které se dávaly na oltář. Byly to malé ruce, nohy nebo hlavy z vosku. Když někomu onemocněla noha nebo měl bolesti v ruce nebo v hlavě, tak si koupil tuhle voskovou oběť a věřil, že dojde uzdravení. Babička voskové oběti taky jednou nakoupila, a protože k tomu oltáři šlo hodně lidí a kostelem se postupovalo pomalu, dala mi je podržet. Já byl kluk věčně hladovej a nevěděl jsem, na co to je. Myslel jsem, že je to k jídlu. Tak jsem si to dal do pusy a začal to žvýkat. Vosk se mi lepil na zuby, moc mně to nechutnalo, ale statečně jsem to snědl. Když jsme došli k tomu oltáři, povídá babička: "Tož, Jarolo, dé sem tu škarnótku (kornout)." "Tož, babičko, jakó?" "Tu, co jsem ti dala podržet." "Tož to jsem já snědl." "Ty seš ale tróba! Pak mám bét zdravá." A už jsem dostal lískanec. Babička taky krmila husy, které jsem prodávali Židům. Musely být správně zaříznuté. Na hlavu košerák nakapal pečetní vosk a otiskl do něho sígl s hebrejskými znaky, jako že je ta husa košer. Maso, které nebylo košer, Židé nejedli. Já jsem se strašně bál, chodily k nám totiž báby drát peří, a ty o Židech vyprávěly hrůzostrašné historky. Vyprávěly také o oběšencích... no, vlasy se mi ježily hrůzou a za živého boha bych byl nešel na půdu ani ve dne. Strašně rád jsem chodil za tři krále, já chodil vždycky za toho černého vzadu. Bral jsem si strýcovu košili a jednou jsem v tom přestrojení lezl přes plot, když nás honil. Zůstal jsem viset na plotě a košili jsem roztrhl od zad až ke krku. Končilo to zase lískancem. Pak přišla škola a tam... no, byl jsem taky pěkný čertovo kvítko. Jaroslav Vojta dovyprávěl a my jsme se Sašou Janovským domlouvali na fotografii. Bylo by krásné vás vyfotit na střeše Národního divadla, ale přece jenom, je zima a je to vysoko..., dumali jsme nahlas. Jaroslav Vojta se však okamžitě nadchl, vyžádal si ve vrátnici divadla klíč a vystoupal s námi tu výšku, až jsme na té střeše stanuli. Nad námi se v těsné blízkosti tyčily trigy... jen vyrazit do nádherného mrazivého odpoledne. Jaroslav Vojta nám na střeše ještě chvíli vyprávěl o Národním divadle a Saša do toho cvakal jednu fotku za druhou. Kdepak asi ty fotografie jsou? |
foto © Alexander Janovský
foto © Alexander Janovský
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 02. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Markovič |
 |
Jan Vodňanský |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Dáša Cortésová |