Libuše Čiháková: Jak jsem ucpala tobogan ...
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Jak jsem ucpala tobogan Když si připomenu dovolenou na ostrově Tenerife, první, co mi naskočí, je akvapark s obrovským toboganem a já v něm. V tu dobu jsem díky poblázněným hormonům přibrala patnáct kilo, které jsem si, na rozdíl od mého okolí, nijak zvlášť neuvědomovala.  Když jsem se tehdy spolu s vnukem řadila do fronty mezi omladinu, nemohla jsem si nevšimnout rozruchu, který jsem vzbudila. „Nic si z toho, babi, nedělej,“ řekl vnuk. „Jsou to puberťáci, tak co se od nich dá čekat?“ Podívala jsem se s dojetím na toho mého třináctiletého mužského a vzpomněla si, jak se můj synek v jeho věku stal terčem výsměchu od kamarádů, když vedl svoji babičku do kina. „Podívejte jakou si Honza vede pod paží kočku.“ Nedbal na ně a babičku v důchodkách a hubertusu si do kina odvedl. Polkla jsem slzy dojetí, když do mě vnuk strčil: „Jeď, babi! Jsi na řadě!“ A tak jsem jela. Co jela! Řítila jsem se pekelnou rychlostí tou mokrou trubicí a bylo mi báječně. A najednou voda nikde a já stojím. „Páni! Já ucpala tobogan!“, prolétlo mi hlavou. V tu chvíli jsem se začala smíchy dusit a chechtat z plných plic, takže jsem si ani nevšimla, že už mě tobogan vyplivl do vody mezi udivenou rodinu. Prskajíc vodu jak vorvaň a nepřestávaje se svíjet smíchy jsem nakazila blízké kolemstojící a za chvíli jsme se tloukli smíchy všichni. A přitom šlo jen o obyčejný výpadek vody... |
| Rozpolcené kořeny Tak jako strom nedokáže bez kořenů žít, tak i člověk, pokud k sobě bude upřímný, přizná, že bez kořenů jen přežívá. Ať mi nikdo neříká, že byť se má v cizině sebelépe, že ho to domů netáhne. Lidé se vracejí na místa, kde mají nebo tuší své kořeny. Spočinout alespoň nohama na rodné hroudě. Nabrat sílu pryštící ze země do plic, nechat ji vniknout do žil, zaplnit jí každičký kousíček své duše. A světe div se, ta chvilka se potom stane hybnou silou, dávající smysl dalšímu životu. Někomu ale ty přímé kořeny nestačí. Někdo má nepřekonatelnou touhu postavit se tam, kde žili jeho prapředkové. Ta touha je tak silná, že křížem krážem hledají místa podle tlukotu svého srdce. Moje sestra se vydala po stopách rodokmenu našich prapředků. Když skončila u Maurů, nechala toho. Já ale v tu chvíli pochopila, proč tak miluji místa, kde hučí moře, písek pálí pod nohama, cikády řvou za tmavých večerů, kolem ohňů se tančí v rytmu bubínků a tamtamy předávají svoje poselství. Moje Španělská babička, spolu se svou maminkou, babičkou a prababičkou, mne zcela určitě provázely po ostrově Tenerife i po jiných místech Španělska. Právě tam jsem cítila tu kořeněnou vůni a sounáležitost s předky nejvíce. A také v Africe, kde se narodila moje maminka, moje tety.... Moře obklopují naši zeměkouli. V jeho vodách, které si podávají ruku se všemi světadíly světa, zažívám nepopsatelné návraty. Návraty do domoviny nejen předků. |
| Mapa vzpomínek Už dlouho si přeji velkou nástěnnou mapu světa. Každé dějiště nové zprávy bych si pak mohla na mapě ukázat, a také každou zemi, kde jsme my nebo naše děti byli, označit praporkem. Než si ji ale koupím, pořídila jsem si alespoň mapku světa na blogu iDNES, kam píši. S každým světelným zablikáním na mapce, v místě právě čtoucího čtenáře, se mi rozsvítí i zasuté vzpomínky: Paříž - Manet, Monet, Siena, Eiffelovka, Louvre..., Švýcarsko - Alpy se zasněženými vrcholky, okna horských vilek plné kytek a pasoucí se stáda jakoby plyšových krav se zvonečky..., Rakousko předvánoční nasvícená Vídeň, celá jakoby z krajek..., Maďarsko - Balaton s vodou po kolena, Tokajské víno, čardáš.., Řecko - Olymp, Athény se střídáním stráží, Meteory s kláštery na samém vrcholku hor, věštírna Delfy s Pýthií..., Bulharsko - Sozopol, Albena, Zlaté Písky, nám ukradený člun, na kterém uplavali domorodci do Turecka, Slovensko - stát našich bratrů!!! Kanárské ostrovy - Tenerife s neměnným klimatem, kde staré manželské páry z celého světa přečkávají nevlídnou zimu..., Alžír - bílé terasovitě se k moři svažující město, moje dětství s černoušky a arabskými dětmi... Španělsko - Peniscola - oslava Panenky Marie Sněžné a býčci v ulicích při její oslavě..., Tunis - město Mahdia, v ní luxusní hotelový areál, opak byl ale za branami hotelu... Páni! A těch blikajících světélek na mapce, kde jsem nebyla a už nebudu! No tak nebudu. A co? Koupím si mapu Česka a budu si na ní označovat vlaječkami místa, kam se ještě za krásami vlasti, dá-li pánbůh, podívám. Byť by to bylo jen za humna a třebas o holi. Naděje umírá poslední. „Nehledej štěstí v cizině, najdeš ho doma v rodině.“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 08. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Markovič |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivan Kraus |
 |
Helena Štáchová |