Ivan Rössler: Škrtl jsem dnes zápalkou...
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| … malá vzpomínka na velkého překladatele Jaroslava Simonidese Na internetu jsem toho o překladateli z polštiny Jaroslavu Simonidesovi mnoho nenašel. Jen stručný životopis. |
| JAROSLAV SIMONIDES * 17. 05.1915 † 25. 05. 1996 ► Vystudoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. ► Roku 1959 se podílel na založení Společnosti F. Chopina, v jejímž čele dlouhá léta stál. ► 1968–84 působil jako vedoucí klubu začínajících autorů Literarium. ► Překládal z polštiny, němčiny a francouzštiny, jeho překladatelské dílo zahrnuje více než 100 titulů. ► Z polštiny překládal v širokém záběru klasickou i moderní prózu a dramatickou tvorbu (R. Brandstaetter, J. Broszkiewicz, J. Dobraczyński, S. Lem, S. Mrożek, J. Potocki). |
| Našel jsem ale ve svém archívu rozhovor s tímto zajímavým člověkem, který jsme spolu dělali v roce 1974, tedy v době, kdy byl na vrcholu sil a byl mnohem mladší, než jsem teď já sám. Rozhovor vyšel v Mladém světě a já si ho dovoluji po letech trošičku upravit. „Škrtl jsem dnes zápalkou. A když jsem se pokoušel ochránit plamének před větrem, napadlo mě, kolik praxe a životních zkušeností je nastřádáno v činu tak všedním: v ochraně plaménku před zhasnutím.“ Výše uvedený úryvek je vybrán z Psyché, básně v próze od polského spisovatele Jaroslawa Iwaskiewicze, kterou v té době Jaroslav Simonides přeložil. Seděli jsme spolu v jeho pokojíku, který hromady rukopisů, časopisů a jiných papíropisů dělaly menším a těsnějším. |
| • Jak jste se stal překladatelem? Ano, první otázka je takzvaně od Adama. „Ještě než jsem se stal překladatelem, byl jsem knihkupcem a dodnes jsem přesvědčen, že je to jedno z nejhezčích povolání vůbec, neboť vám umožňuje fantastické zážitky, například, že klempíř se může živě zajímat o archeologii a shánět příslušnou literaturu ve francouzštině, nebo že může existovat mostecký kombajnér s profesionálními znalostmi v oblasti astronomie – zkrátka, že lidé jsou schopni ve svém volném čase a ze záliby dosáhnout neuvěřitelného rozhledu v libovolném odvětví. Pomáhat takovým lidem, najít jim to, co hledají, mě vždycky těšilo. Předtím jsem studoval češtinu a němčinu a knihkupcem jsem se stal z toho důvodu, že nám nacisté zavřeli vysoké školy. K překladatelství jsem se dopracoval jaksi oklikou. Onemocněl jsem a potřeboval jsem něco dělat, abych neměl čas myslet na sebe. Naučil jsem se polsky a začal překládat. Zeptáte se možná, proč zrovna polsky. Odmyslíme-li si všechny citové aspekty mého vztahu k Polsku, pak hlavně proto, že polské písemnictví patří k nejbohatším a nejdynamičtějším v Evropě.“  • Kdybyste měl někomu poradit, jak se stát překladatelem, odkud začít… co byste mu řekl? „Nejdůležitější je umět dobře česky… Ano, je to tak – je samozřejmě nutné znát jazyk, ze kterého chcete překládat, ale hlavní je, aby to, co říkáte, znělo dobře česky. Sám mohu potvrdit, že překládat z jazyka, který je češtině blízký, je obzvlášť obtížné, neboť podobnost vás leckdy zavádí na velmi špatnou cestu. Nejde o to překládat, jde o to ekvivalentně vyjádřit obsah. Jinak překladateli usnadní cestu příslušné vysokoškolské vzdělání. Vždyť nejde jen o jazyk, ale i o celý komplex znalostí o literatuře, historii atd. A pak je velmi důležité, snad i nejdůležitější, objevit autora, jehož byste tak živelně toužili představit druhým, že by vám nevadily i počáteční obtíže, s nimiž je každé uplatnění hotové práce spojeno. Překladateli totiž nezbývá nic jiného, než na výsledky své práce upozornit časopisy, rozhlas, eventuálně i nakladatelství. Proto se mi zdá výhodnější začít krátkými povídkami od různých autorů. Ale zdůrazňuji znovu: tam, kde chybí víra v autora, kterého překládáte, kde chybí osobní zájem a nadšení pro dílo, jež překládáte, tam nemůže vzniknout nic dobrého a kvalitního. Na koho jsem vsadil já? Na dva polské autory: Jaroslava Iwaskiewicze a Romana Brandstaettera, svého času i na Lema. Zatím jsem přeložil asi sto dvacet románů. Divadelních, televizních a rozhlasových her. Ale nejde o počet. Věřím, že alespoň některé překlady přežijí dobu vydání a přinesou i po letech radost ze setkání s dobrým autorem. A to je důležitější než součet titulů.“ • Jméno Jaroslava Simonidese uvádí slovník překladatelů, který vyšel v Polsku, a z tohoto důvodu byl Jaroslav Simonides nucen sepsat, co všechno z polštiny přeložil. (Malá poznámka: zatímco v české wikipedii jméno Jaroslav Simonides v heslech chybí, polská wikipedie heslo Jaroslav Simonides uvádí). Řada titulů je ve slovníku uvedena pod heslem Chopiniana. Proč? „Velmi mi záleželo na tom, abych připravil a přeložil výbor Chopinovy korespondence, a z tohoto důvodu jsem musel prostudovat spousty literatury o Chopinovi. Ukázalo se, že jde o oblast úzce související s českou kulturou; tematika mne zaujala a zůstal jsem jí dodnes věrný.“ (Malá poznámka – chvíli jsme se pak bavili o Společnosti Fryderyka Chopina, ve které Jaroslav Simonides působil jako člen výboru. Společnost dodnes pořádá v Mariánských lázních v srpnu Chopinův festival a letos to je už jubilejní padesátý ročník! A v příštím roce nás čeká dokonce Chopinův rok, neboť uplyne dvě stě let od skladatelova narození!) • Pak mi Jaroslav Simonides vyprávěl o jednom velice komplikovaném překladu, na jehož vydání pak čekal několik let: „Například titul Jan Potocki: Rukopis nalezený v Zaragoze, který vyšel v roce 1973, jsem navrhoval už před lety. Mimochodem jeho překlad byl obzvláště komplikovaný, neboť kniha byla napsána v osmnáctém století ve francouzštině – originál jsem měl na negativním kinofilmu. Svůj překlad z francouzštiny jsem pak konfrontoval s polským překladem z roku 1863 a autorizovaným překladem do němčiny. Být překladatelem z povolání znamená hodně číst, hodně hledat, mít rozhled a všestranné zázemí v oblasti, jíž se zabýváte. Kdyby člověk mohl vzít první knihu, která ho zaujme, a začít překládat – to by bylo snadné, nemyslíte?“ |
| Rozhovor pak ještě pokračoval, ale většinou se točil kolem aktuálních věcí té doby. Takže ho raději ukončeme. Pokud mi někdo o Jaroslavu Simonidesovi napíše, budu rád. Myslím si, že by si zasloužil, aby vstoupil se svým heslem alespoň do české wikipedie, když už v té polské je. Fotografie k tomuto rozhovoru mi dělal Bernard Goldwein, který také zmizel z mých obzorů. Pokud jste se s ním někdy potkali, také bych uvítal pár informací. A pokud se fotografie Jaroslava Simonidese nikde nenajde, odpusťte mi, že chybí. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jan Krůta |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Vodňanský |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Blanka Kubešová |