Ivan Kraus: Odjezd

Rubrika: Literatura – Fejetony

Léto toho roku odcházelo zvolna a podzim si dosud netroufal se ohlásit. Stromy dosud váhaly mezi zelenou a žlutou, jen několik se jich odvážilo shodit listy. Jiné se červenaly, jako by se styděly přiznat barvu.
Doktor stál na zastávce autobusu a žasl, že má více zavazadel, než když přijel.
Uvědomoval si, že nesplnil plán a nedokončil svou práci, ale nebyl z toho nijak nervozní. Několik dnů před odjezdem si dokonce kladl otázku, zda má vůbec význam to, co dělá. Posléze nabyl dojmu, že pocit plynul zřejmě z neklidu, který byl způsoben cestovní horečkou, a proto nebylo třeba mu věnovat pozornost. K tomu, aby práci dokončil, už zbývalo jen málo. Určitě projekt dodělá. Nestanovil si však raději žádný přesný plán a spokojil se s rozhodnutím, že knihu dopíše brzo. Byl to sice také termín, ale ne tak definitivní, aby se jím musel znervózňovat.         
Stál na zastávce s oprýskanou tabulí a představoval si, jak se vrátí za moře a uvidí opět své kolegy na univerzitě. Budou se ho ptát, jaké to bylo v jeho rodné zemi. Bude-li upřímný, nebude jim schopen dát jednoznačnou odpověď. Bylo mu jasné, že svou zkušenost může jen těžko někomu sdělit, i kdyby se o to sebevíc snažil.
Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si byl jist, že bude lepší, když se po návratu omezí na pár dat a několik všeobecných informací, na jaké jsou kolegové zvyklí, a vyhne se tak zbytečným nedorozuměním. Dotazy studentů zodpoví věcně. Jistě je bude hlavně zajímat životní úroveň, kurs dolaru a další všeobecné turistické informace.    
V dálce po silnici jel starý popelářský vůz. Silnice byla suchá, auto zdvihalo prach.
 
V autě seděl popelář a díval se z okna.
To, co viděl, znal dobře, protože tudy jezdil každý den. Ten pohled ho však nikdy neomrzel.
 
Pole se dotýkala vlasaté louky. Na konci louky byl háj. Za ním se ježila na kopečku alej stromů. O kus dál se blýskl rybník. Potok se kryl za vrbami. V dálce byl přišpendlen malý kostelík.
Jako by někdo dělal krajinu na přeskáčku, krabatil a vršil ji a pak ji opět uhlazoval a znovu hnal do kopců, aniž by si lámal hlavu tím, co kam patří. Jako by si někdo hrál a bavil se tou hrou a překvapoval sám sebe tou někonečnou a nečekanou řadou možností, které mu vznikaly pod rukama. Krajina jako pouhý náčrt, který se podařil tak, že už nebylo třeba dělat obraz. Vše tu bylo na kraji, avšak nic nebylo stranou. Stačilo se dívat a krajina sama se člověka dotkla a zbavila ho všech zmatků a neklidu.
 
Žádný režim neměl vliv na barvu luk, žádné období nedotklo se lesů ani hájů. Také rybníky zůstaly vůči okupacím a revolucím netečné. Nikdy tu neprojel tank ani obrněný vůz. Aleje roubily cesty a úvozy už od pradávna. Včely bzučely klidně v korunách lip, nikdy se nerojily v blízkosti tribun ani nekroužily nad horami papírových pohárků od limonád nebo piva. Občas tu bylo slyšet křaplavý hlas bažanta, někdy zatroubil jelen. Na kraji lesa držel projev havran. Z křoví bylo slyšet pochvalné mručení divokých prasat. U potoka rytmicky skandovaly žáby.
Cesty a úvozy roubené houštím a plazící se klikatě sem a tam, připomínaly pouť za vzdáleným cílem. Krajina nečinila rozdílu mezi lidmi. Před ní si byli všichni rovni. Jedinou změnou poměrů bylo jaro, léto, podzim nebo zima.
Tento režim, který se střídal pravidelně a klidně, nezanechával zklamání ani bolest.
Vládla tu jediná vláda, proti níž nemá smyslu se bouřit a jejíž zákony je nutno přijmout, protože tu byly od 
počátku, dávno před tím, než jsme přišli, a budou tu, až tudy půjdou jiní.
 
Popelář přehlížel krajinu a pískal si.
Byl spokojen, že vidí, co zná, a že zná, co vidí. Jel po prašné silnici, rozhlížel se po svém kraji a připadal si jako vladař.
Doktor zahlédl oblak prachu. Nejprve si myslel, že je to autobus. Teprve když auto přijelo blíž, poznal že se mýlil.
Popelář doktora uviděl první. Zpomalil a zasalutoval. Doktor mu zamával. Vůz se řvoucím motorem minul zastávku a znovu rozvířil prach. Když si doktor oklepával prach ze šatů, napadlo ho, že popeláře vlastně nikdy neviděl zamračeného.
 
Když přijel autobus, nastoupil, zaplatil a sedl si k oknu.
Hleděl na krajinu, v níž prožil poslední čas, a myslel na člověka, který tu jezdí od jara do zimy, každý den a za jízdy si hvízdá.
 
Čím déle se díval, tím víc chápal, proč odtud popelář nikdy neodešel.
 
A protože neodešel, nemusí se vracet.
    

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/  http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/




Ivan Kraus
Kůň nežere okurkový salát
Vydalo nakladatelství Garamond
rok 2000
  

OHLASY NA ČLÁNEK

Vážený pane Krausi,
už dlouho, snad možná nikdy, jsem nečetla tak poeticky pojatý fejeton. Stromy dosud váhaly mezi zelenou a žlutou... Hned jsem se ocitla v té podzimní krajině a vnimala její obraz a nostalgii při odjezdu. Žádný režim neměl vliv na barvu luk..., píšete dál a já cítila tu hloubku Vašeho prožitku. To pouto, jež nelze přetrhnout, i kdyby se o to člověk snažil. To pouto je totiž v nás hluboce zakořeněno a odvážíme si je s sebou, ať odjíždíme kamkoliv.
Děkuji za prožitek.
Marta Urbanová
www.martaurban.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 08. 2009.