Ivo Fencl: Kdo byl Karel Šebek? Rozhovor s Evou Válkovou
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Eva Válková (19. 4. 1953 v Ústí nad Labem) vyrostla v Českých Budějovicích. Když jí bylo devatenáct, odešla do Plzně (1972). Absolvovala Lékařskou fakultu UK a dnes je zaměstnána jako psychiatr v léčebně v Dobřanech. Tady také poznala arteterapeuta profesora Ferdinanda Kukala. Celkem třináct let spolu vytvářeli tzv. slovní ilustrace k jeho obrazům. Právě on ji také seznámil se surrealistou Karlem Šebkem a ona začala se Šebkem psát verše (Ani hlt motýla, edice Tvary, 1995). Vlastní verše publikovala v Hostu, Tvaru, Plži, samizdatových sbornících Doutník a v antologii Letenka do noci (Petrov 2004) Píše také prózy, které shromáždila do zatím nevydané knihy Pohádky, mýty a jiné srdceryvnosti (ukázka vyšla v Plži). Předloni jí skoro současně vyšly i první dvě knihy veršů... |
| • Jak dlouho jsi (asi tak) psala a sestavovala své knihy Zvláštní druh inkoustu (2007) a Na obojku z proutku růže (2007)?  Psala a psala jsem básně, a pak jsem udělala výběr asi tak z posledních dvaceti let.• Zcela sama? Ne. Poté ještě vybírali jiní. Ve Zvláštním druhu inkoustu jde přitom o řazení spíše chronologické, v té druhé knize bylo záměrem popsat jakýsi oblouk milostného vzplanutí. • Čistě pro pořádek: která z těch sbírek vyšla dřív? Shodou náhod mi vyšly současně. • Úplně současně? Skoro přesně. Na obojku z proutku růže vyšla o tři dny dříve. • Kdy jsi asi napsala vůbec první báseň ve svém životě? Začala jsem psát v sedmi, pohádky, a první verše jsem napsala v patnácti. • Pod nějaký vlivem? Byla to odpověď na báseň jednoho kluka ze třídy, se kterým jsme si pak vyměňovali verše každý den po čtyři roky! A protože to pak nebyl už jenom spolužák, naplánovali jsme si, že společně i půjdeme do Plzně - na lékařskou fakultu, i když, pravda, mě tehdy spíše lákalo léčit zvířata. • Ale dala jsi přednost lidem. Kvůli muži? Ano. Ale měla jsem i tak představu, že zvířata potřebují pomoci víc a nějakou dobu jsem si nemohla zvyknout. • Na lidi? Ano. A také jsem měla pocit, že bych mohla omdlít, když uvidím krev, jako se to ostatně stalo nejednomu budoucímu chirurgovi. • Takže pro tebe bylo těžké... stát se lékařkou? Nebyla to rozhodně žádná zvláštní legrace. Bylo nutné se hodně naučit a bylo to něco úplně jiného než třeba matematika, která by mě uspokojovala svými pravidly bez výjimek, abych tak řekla. Tady výjimky byly a jsou. • Sám bych to nezvládl a věřím, že je těžké být lékařkou! Těžké... Jaké je být někým, kdo by se neměl nikdy mýlit? A kdo by měl být schopen pomoci každému? A v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? A já se potkávám i s těmi lidmi, kteří nejsou ani schopni odlišit svůj vnitřní svět od okolní reality. Dále i s jinými druhy trápení, a tak už po večerech dávno nečtu horory, ale pravda taky je, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, psychiatr je pro ně někdy jen cvokař… a může být tedy i blázen. • Blázen je jistě trochu každý. Ale jak píšeš verše? V práci? Po ní? Denně? Jednou týdně? Anebo si to takhle neumíš ani dodatečně vybavit? Inspirace přichází nárazově a místo, abych křičela au, tak obvykle vyplivnu na papír báseň. • A co čtení básní od jiných? Čtu, ano! A všechny. Anebo téměř všechny. A čtu znova ty, které se mě dotknou... • A konkrétněji? Teď se právě vracím ke Šrámkovi. Teď... V podstatě těkám po své knihovně, která se zatím snaží vytlačit všechny ostatní věci z bytu. • A čteš ještě i Šebka, kterého jsi objevila? Ano, jistě, občas čtu i Šebka a mám v plánu se znovu podívat na svoje verše k jeho kolážím. Protože byl, jak známo, i výtvarník. • Stane se tedy i ilustrátorem? Jaks ho vůbec poznala? Poznala jsem ho, jak je dnes už dost dobře známo, jako pacienta psychiatrické léčebny, kde jsem dlouho i bydlela, a našli jsme tedy tehdy společný zamřížovaný svět. Seznámil nás ovšem – už je to dvacet sedm let - arteterateut profesor Kukal. Já psala takzvané slovní ilustrace jeho obrazů, tenkrát, a milý Šebek u Kukala vyráběl ony své, sice zatím méně proslulé, ale i tak uchvacující koláže... • A dál? A potom začalo období já jeden verš, ty druhý verš. Obvykle to ale bylo víc řádků než jeden a oba jsme měli jeden společný pocit: že se tyto naše verše dobře doplňují. • A co kdyby se Karel Šebek teď najednou vrátil? Dovedeš si to vůbec ještě představit? Jak... vrátil...? To by byl pro Karla asi veliký šok! • Takovou odpověď jsem nečekal. Hovoříš, jako by se někde ukrýval, ale on je pravděpodobně mrtvý, ne? To nikdo neví. Pro Karla ale byla hodně tvrdá i doba samozřejmých kamarádských výpomocí. Doba relativní nedostupnosti drog a... Jak bych to řekla. Teď by Karel rozhodně mohl své životní drama už sehrát s daleko větší průrazností. Jenom ale nevím, jestli by také více psal… Děkuji za rozhovor! |
| Další informace o Evě Válkové (obálka knihy) © Portál české literatury |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 08. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ivan Rössler |
 |
Helena Štáchová |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Zdeněk Pošíval |