Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| … ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!. Vím, že řada Moravanů dává možná přednost vínu a vinným sklípkům, ale vždyť nakonec i v české hospůdce se najde dobré vínečko a věřím, že našemu pivu ani zapřisáhlí vinaři alespoň občas neodolají! A tak se mi kdysi brzy po studiích vylíhla v hlavě následující „óda“ na české hospůdky: Vikárka, U Fleků, U kalicha a další hospůdky ve stínu věží, Po práci žízeň je převeliká, pivo ji uhasí jen asi ztěží. Jazyk se na patro lepí, výčepy nabité k prasknutí, Pivo je mok velkolepý, nikdo tě domů jít nenutí. Pivo když sklenici orosí, pak ani abstinent neodolá, O další půllitr zaprosí, hospoda česká toť vysoká škola! Všichni jistě poznali, že se zde jedná o známé a vyhlášené hospůdky pražské, které vešly i do velké literatury, ale já bych teď po drahných letech chtěl nejprve krátce zavzpomínat na různé neznámé hospůdky, o které jsem ve svém už poměrně dlouhém životě zakopl, které jsem však ve svém curriculum vitae nikdy neuváděl, i když by si to určitě zasloužily, ale které přesto pro mne něco znamenaly.  Podobně jako Robert Fulghum, který také vše, co potřeboval ,se naučil už v mateřské škole, tak i já - pro mnohé možná překvapivě - musím začít už ve svém předškolním věku. Narodil jsem se v Českém ráji - v Jičíně - a z doby těsně před druhou světovou válkou si už dobře pamatuji na jarní a letní nedělní výlety do blízkých Prachovských skal, kde v přírodní restauraci při Chatě klubu československých turistů si naše rodinka „dávala do nosu“ - rodiče kávu se šlehačkou, já pak malinovku a čokoládový dortík či plněné kremrole anebo hořické trubičky. Dlouho jsem nemohl pochopit, že ta bílá mléčná lahůdka pak zmizela z našich obchodů téměř na deset let! O čokoládě ani nemluvím, ta se pak objevila až v konzervách UNRY. V mém rodném městě jsme bydleli vedle nádraží a hned ob jeden dům směrem do města byl malý hotýlek s první hospůdkou, do které jsem chodil tatínkovi a dědovi pro pivo. Ano, bylo to někdy na začátku druhé světové války a rodiče tehdy i tak malým dětem takovéto službičky klidně svěřovali. Měl jsem drátěný „košíček“ s otvory pro tři půllitry, ale většinou jsem bral jen dva, jeden se světlým pivem a druhý s černým. Mince jsem měl přesně odpočítané, moc se mi líbil zejména pětadvacetník, v lokále mě všichni znali a hostinský mi občas dal od cesty lízátko. I když mně tehdy pivo samozřejmě vůbec nechutnalo, přesto jsem cestou domů spíše než to lízátko opatrně ulizoval pěnu z čepice na černém pivu. V zachovalém průvodci Českým rájem z roku mého narození (1935) jsem se pak dozvěděl, že v tehdy asi desetitisícovém Jičíně se v hospodách a restauracích čepovalo pivo asi ze šesti českých pivovarů. Samozřejmě ze tří blízkých „krajových“ - hořické, novopacké a kumburské, ale i malorohozecké, velkopopovické a plzeňské. Vše bylo dováženo v dřevěných sudech a kapitolou samou o sobě pak bylo chlazení tohoto zlatavého i tmavého moku. Obstarávaly to velké kvádry ledu, které se v zimě řezaly na zamrzlém rybníku a koňmo rozvážely po městě. Jak ty kusy ledu po krutých válečných zimách uchovávali hostinští v létě, to mi zůstalo dodnes velkou záhadou. Lednice totiž tehdy byly naprostou výjimkou. Kapitolou samou o sobě byly nádražní restaurace. Jako syn výpravčího ČSD jsem na nádraží a v jeho nejbližším okolí strávil celé dětství, a tak jsem samozřejmě nemohl přehlédnout tu místní. Zaujali mne zejména křičící číšníci, kteří pobíhali s pivem, limonádou a horkými párky podél přijíždějících vlaků. Služeb jejich kolegů jsme pak vždy využívali v Kopidlně, Nymburce, Berouně a Zdicích, při našich cestách do tatínkova rodiště na Příbramsku. Ohromná restaurace na pražském Wilsoňáku mě však svou rozlohou spíš děsila. Při těch cestách jsem asi lezl rodičům pořádně na nervy, neboť jsem měl žízeň doslova věčnou a jakmile jsem při zastavení vlaku zaslechl výkřiky - pííívo, hóóórké párky, limonááádáááá - ihned jsem vyžadoval to posledně vykřikované. Pamatuji se i na chudáky roznašeče, kteří často podávali kelímky s tekutinami a tácky s párky do otevřených oken už rozjíždějícího se vlaku a někdy nestihli inkasovat. Brzy po válce jsme pak my dvanáctiletí zásluhou mého staršího bratra „objevili“ v Jičíně restauraci u městského koupaliště. Od nádraží byla sice daleko, ale naopak byla blízko od našeho Lepařova gymnázia a hlavně - mohli jsme tam hrát ping ponk. Kromě toho už zmíněného olizování pěny jsme - „my hoši, co jsme spolu chodili“ - byli samozřejmě stále abstinenty. A ještě něco pikantního, co jsem se dozvěděl až mnohem později. V některých těch jičínských hotýlcích a hospůdkách prý pracovaly i profesionálky pochybné pověsti, o čemž se však ve slušné společnosti i tehdy pouze potichu šuškalo! Má jičínská idyla skončila v památečně osudovém roce 1948, kdy jsme se odstěhovali do krkonošského Vrchlabí. A tak další jičínské hospůdky jsem už sondovat nestihl a nezbývá mi, než to zahrnout do lítosti. Pokud však vím, tak ale značná jejich část - i když v patřičně zvelebené podobě - je k všeobecnému osvěžování nejširší veřejnosti k dispozici dodnes. I když jsem z Jičína „vypadl“ už ve svých třinácti letech, mezi tu veřejnost stále alespoň občas patří při bohužel stále řídnoucích abiturientských sjezdech i moje maličkost. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že v tomto sloupku o českých hospůdkách byl hlavní jejich mok - pivo - jakousi popelkou. Ujišťuji, že to vůbec nebylo proto, že nám vlastně to naše tekuté zlato v hospodách a restauracích pouze na chvíli půjčují na ohřátí v našich útrobách, ale proto, že k chytnutí sliny musí každý lidský jedinec prostě jaksi dospět či dozrát. Teprve v jistém období svého života přijde každý na to, že - ať se snažíš, jak se snažíš, pivo ničím nenahradíš! Pro Pozitivní noviny Vladimír Vondráček |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 08. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jiří Menzel |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Suchý |