Snažím se sice, abych nebyl na těchto stránkách příliš sebestředný, ale zdá se, že se mi to moc nedaří. Přesto se pokusím alespoň o pár ani ne střípků, ale pouze střípečků vzpomínek na rodinu mé první manželky.
Narodila se - tedy samozřejmě ne rodina, ale má první žena - za války v Praze a byla o šest let a tři měsíce mladší než já. Jejího tatínka, který pracoval jako adjunkt u soudu na Pankráci, jsem bohužel nepoznal, neboť zemřel poměrně velmi mladý - v padesáti letech. Moc mě to mrzí, protože byl zřejmě má krevní skupina. Soudím tak z toho, že se z války zachovala oficiální písemná stížnost, ve které je kárán za to, že opakovaně hraje karty v pracovní době a k této činnosti svádí i své spolupracovníky! Nedivil jsem se mu, mariáš je mariáš a hrát sám pasiáns není to pravé ořechové. Má budoucí tchýně pak byla obchodnice tělem i duší, a dříve než známosti své dcery „požehnala“, dokonale si mne „prověřila“, neboť jsem se jí zdál asi starý. No – prošel jsem. Pocházela ze sedmi dětí poměrně velkého sedláka z Kardašovy Řečice.



Tam zůstal na gruntě jeden syn a ostatní sourozenci odešli postupně do Prahy, kde během první republiky vybudovali malou síť tří drogérií s hlavní prodejnou, skladem a malou dílničkou na Pankráci. Zakladatelem a hlavou tohoto obchodnického „klanu“ byl strýc Karel, který měl dokonce licenci na nějaký likér. Tchýně měla prodejnu na Ořechovce a chodil prý k ní nakupovat i Vlasta Burian. Rodinu mé ženy pochopitelně poznamenal komunistický režim neskonale více, než tu mou. Strýc František v Řečici byl samozřejmě v padesátých letech rozkulačen, jeho rodina patřila k těm, které byly vyhnány do pohraničí na severní Moravu. Strýc - zakladatel firmy, starý mládenec - byl uvězněn na čas v Jáchymově a z rodinných drogerií se staly Chemodrogy. Naštěstí po čase mohly dvě svobodné tety i manželčina maminka, už jako vdova, pracovat jako vedoucí znárodněných drogistických prodejen, i když pochopitelně ne v těch svých. No a do velkého společného bytu v rohovém domě na Pankráci, který se štěstím přežil bombardování na jaře v roce 1945, jsem se přistěhoval už krátce před naší svatbou. V přízemí, kde původně byl drogistický krám, byla pěkná hospoda s dobrým smíchovským pivem, ale protože jak známo nám tento náš národní nápoj v osvěžovnách pouze na chvíli půjčují, bylo jako už použité často cítit, jakmile se vstoupilo do průjezdu domu.
A teď prosím o shovívavost a nezávidění. Ten dům byl pak koncem šedesátých let zbourán a poblíž jeho místa je nyní východ z metra. Náš byt byl veliký, rozlohou téměř dvě stě metrů čtverečních, přesně to úředníci nedokázali spočítat, protože například jen obrovská ložnice dvou tet a strýce Karla měla tvar nepravidelného pětiúhelníku. Měli jsme štěstí, kterému ovšem naše mladá rodina vyšla vstříc tím, že jsme „mazaně“ naplánovali druhé dítě. A tak se nám podařilo dostat náhradní byty v panelácích na sídlištích v Krči a na Novodvorské. Jejich celková rozloha sice nedosahovala velikosti původního bytu, ale osamostatnili jsme se a polepšili jsme si.

Mým jediným přínosem do nové rodiny bylo pouze mé tehdy – a vlastně až do důchodu – nepříliš ceněné vzdělání, které nic lukrativního neslibovalo. Bohužel ani moji rodičové neměli obchodního ducha, a tak hned několikrát za svůj život inflací a měnovými reformami o své úspory přišli. Naštěstí tchýně i její bezdětné sestry a strýc Karel si těsně po válce stačili pořídit v Praze–Kunraticích docela slušné zahrádky, a tak doufám, že alespoň první koleno našich potomků si uvědomuje, že základy jejich současné životní úrovně položil zejména rod jejich maminky, která zemřela také v necelých padesáti letech, jako její otec. Z našich vnoučat si babičku sotva pamatuje pouze nejstarší vnuk. Odchod našich nejbližších z tohoto pozemského světa jistě patří mezi nejsmutnější události v životě každého z nás, ale ten náš život musí jít dál a v našich dětech a dětech jejich dětí musí pokračovat. Takže – sbohem smutku – dobré s námi a zlé pryč.

(Fota – Wikipedia a autor)

♦♦♦